Národní archiv - Akta Jednoty bratrské - Acta unitatis fratrum

Vyhledávání:

       Původcem fondu je Jednota bratrská – Unitas fratrum, vycházející z české reformace 15. století, vzniklá ze skupiny věřících, v čele s bratrem Řehořem Krajčím, kteří usilovali o opravdový křesťanský život, bezvýhradné následování Krista. Bratrská komunita se na rozhraní let 1457 a 1458 usadila ve vsi Kunvaldu u Žamberka. V roce 1467, na synodu ve Lhotce u Rychnova nad Kněžnou, pak založila vlastní samostatnou církevní organizaci (zřídila vlastní kněžství) – Jednotu bratrskou, nezávislou na české utrakvistické církvi. Základním charakteristickým znakem Jednoty jako církve byl především důraz na sborový život, spojený s dobrovolným zachováváním řádu a kázně. Tato počtem sborů a věřících nevelká, výběrová církev, avšak svým duchovním a kulturním přínosem pro českou společnost mimořádně významná, stála po celou dobu své existence mimo zákon, a proto musela počítat s trvalou hrozbou zákazu činnosti. Čelila mocenským zásahům ze strany státu v podobě opakovaně vydávaných královských mandátů i pronásledování katolickými vrchnostmi. Jednota byla závislá především na ochraně šlechticů bratrského vyznání, nebo tolerantních nekatolíků, držitelů panství, měst a městeček, kde se nacházely bratrské diecéze a sbory. Zvlášť silně na Jednotu v Čechách dopadla perzekuce po potlačení stavovského povstání z roku 1547 králem Ferdinandem I., ve kterém měla značnou účast právě bratrská šlechta. Mnoho členů Jednoty, včetně bratrských duchovních a biskupů, tehdy odešlo do exilu v Polsku a ve východním Prusku. Těžiště působení Jednoty se po roce 1547 trvale přesunulo z Českého království na bezpečnější Moravu. Až Majestát Rudolfa II. na náboženskou svobodu z 9. 7. 1609 zbavil Jednotu v Čechách postavení více či méně trpěné církve a právně ji zajistil legální postavení. Porážka stavovského povstání z let 1618 až 1620 pak znamenala faktický zánik Jednoty bratrské jako církevní organizace v Čechách a na Moravě.

Jednota bratrská již od svého vzniku shromažďovala a uchovávala různé písemnosti útočící na její existenci a vlastní obranné spisy, jimiž se proti svým odpůrcům hájila. Přední členové Jednoty žijící na přelomu 15. a 16. století, Lukáš Pražský, Vavřinec Krasonický a Jan Táborský, pořizovali také záznamy o závažných událostech týkajících se jejich církve. Od blíže nezjištěné doby se důležité písemné materiály ukládaly z iniciativy biskupa (seniora - staršího Jednoty) Jana Augusty (1500 Praha – 13. 1. 1572 Mladá Boleslav) v bratrské knihovně v Litomyšli, Augustově sídle; ta však zanikla – až na nevelký počet zachráněných dokumentů – při velkém požáru Litomyšle roku 1546.

Nová ústřední knihovna vznikala úsilím biskupa Jana Augusty, a také Macha Sionského, biskupa při mladoboleslavském bratrském sboru, patrně v Mladé Boleslavi. Stalo se tak ještě před perzekucí Jednoty v Čechách po porážce stavovského povstání roku 1547, kdy došlo k uvěznění Jana Augusty na Křivoklátě (1548 až 1564) a k Machově odchodu do exilu v tehdejším východním Prusku, kde zemřel 16. 4. 1551. Především zásluhou Jana Blahoslava (20. 2. 1523 Přerov – 24. 11. 1571 Moravský Krumlov), vynikajícího evangelického humanistického literáta, bohoslovce, pedagoga, písaře Jednoty (tedy jejího historiografa a archiváře) a od roku 1557 biskupa, se ústředí této církve přemístilo z Čech na Moravu. Centrální postavení zde zaujal bratrský sbor v Ivančicích. Biskup Blahoslav po svém příchodu do Ivančic (v červnu roku 1558) vybudoval z tamní bratrské školy kněžské učiliště na úrovni bohosloveckého semináře, inicioval vznik ústřední knihovny a archivu Jednoty a roku 1562 založil tiskárnu, kterou jeho nástupci přestěhovali v roce 1578 do Kralic nad Oslavou.

U zrodu rozsáhlé sbírky pramenů k dějinám Jednoty stál Jan Černý – Nigranus (1500/1510 Kunvald – 5. 2. 1565 Mladá Boleslav), literát a historiograf, správce bratrské mladoboleslavské diecéze a od roku 1553 biskup. Kolem roku 1551 začal systematicky shromažďovat aktuální písemné prameny k perzekuci Jednoty bratrské roku 1547 a k dalším událostem následujících let, důležitým pro tuto církev. Snahou Černého bylo uchovat budoucí Jednotě formou opisů závažné dokumenty pro případ ztráty jejich originálů. Šlo o mandáty proti této církvi, supliky, usnesení zemského sněmu, pastýřské listy bratrských biskupů, náboženské traktáty, apologie, polemiky, historické spisy, četnou korespondenci a další pramenný materiál. V roce 1552 se Černého pomocníkem stal Jan Blahoslav, který v Mladé Boleslavi působil až do roku 1557. V roce 1553 Blahoslav přistoupil k chronologickému uspořádání a redakci dokumentů z let 1547 až 1549, jež pak sám opsal do prvního svazku – nynějšího svazku VII. – a doplnil četnými vlastními komentáři a záznamy pro paměť. Velmi zdobně provedený titulní list tohoto foliantu Blahoslav nadepsal slovy„ACTA VNITATIS FRATRV/M/:“ Vzhledem k tomu, že celé sbírce čtrnácti svazků s opisy dokumentů k dějinám Jednoty bratrské chyběl původní název, použil editor Jaroslav Bidlo v souvislosti s vydáním I. svazku roku 1915 (viz Předmluva, s. 20-21) uvedeného Blahoslavova označení jako souhrnného názvu sbírky jako celku.

Zmíněným VII. foliantem začíná první řada svazků archivního fondu Acta Unitatis fratrum (dále AUF) s opisy aktuálních dokumentů z let 1547 až 1589, doplněných o záznamy důležitých událostí a komentáře. Jsou to svazky VII. až X., XII., XIII. a opisem z roku 1868 také zastoupený svazek XIV., jehož originál se nachází v Knihovně Národního muzea v Praze. Jan Blahoslav redigoval a z větší části také sám psal rovněž VIII. svazek, s texty písemností z let 1549 až 1557. Jednalo se o dokumenty shromážděné Janem Černým (do 1552), a v návaznosti na něj Blahoslavem, pracujícím již samostatně. Za redakce Jana Blahoslava vznikl také IX. foliant s opisy písemných pramenů pocházejících z let 1558 až 1556 (1557). Téměř celý svazek však již psal Blahoslavův pomocník Ondřej Štefan (zemřel 1577), jeho nástupce ve funkci písaře Jednoty a od října roku 1571 bratrský biskup v Ivančicích. Uvedené tři svazky nesou na vazbách iniciály „I B P“ Jana Blahoslava, který je převezl do Ivančic. Štefan sám redigoval svazek X. s opisy dokumentů vzniklých v letech 1555 až 1569; vazba je označena Štefanovými iniciálami „ASP“. Podobně jako Jan Černý a Jan Blahoslav, také Ondřej Štefan si vychoval ze svého pomocníka, kterým se stal Jan Eneáš (zemřel 1594), pokračovatele ve vyhledávání a opisování pramenného materiálu, a také nástupce ve funkci písaře Jednoty a biskupa v Ivančicích. Eneáš dokončil Štefanem chystaný svazek XII. pro léta 1570 až 1579 a se spolupracovníkem Jindřichem Danielem Švarcem ze Semanína (zemřel 1611)ještě vyhotovil svazky XIII., s opisy pramenů z let (1579) 1580 až 1589 a foliant XIV., s materiálem z let (1524, 1565) 1575 až 1584, v originálu uložený v Knihovně Národního muzea, ve fondu AUF nahrazený opisem z roku 1868.

Byl to patrně sám Jan Blahoslav, kdo dal podnět k vyhledávání, soustřeďování a pořizování opisů důležitých písemností k dějinám Jednoty bratrské vzniklých do roku 1547. Položil tím základ druhé, „historické“ řady svazků archivního fondu AUF, s opisy různých dokumentů z let 1403, 1437/1438 až 1543, zahrnující dnešní folianty II. až VI. Těchto pět svazků vzniklo nepochybně za Blahoslavovy redakce, o čemž svědčí iniciály „I B P“ vytlačené do kožených částí jejich vazeb. Na redakci těchto foliantů se podílel další Blahoslavův spolupracovník Vavřinec Orlík (zemřel 21. 4. 1589), který zanechal svou rukopisnou značku pod záznamy provedenými vlastní rukou. Tyto značky, tvořené překrývajícími se iniciálami W a O (přičemž O má podobu stylizovaného srdce, s hrotem obráceným vzhůru), se nacházejí především ve svazcích V. a VI. V rámci „historické“ řady svazků fondu AUF zaujímá zvláštní postavení I. svazek, s opisy dokumentů z let 1450 (?) až 1479 a s poznámkami a opravami Jana Blahoslava a Vavřince Orlíka. Text tohoto foliantu je rozdělen na dvě části. První z nich, podle poznámky na fol. 318v, vznikla z iniciativy rytíře Jáchyma Prostibořského z Prostiboře a byla dokončena k 20. 12. 1557. Druhá část svazku vznikla později, rukou neznámého písaře. K pořízení textu první části došlo ještě pro bratrský sbor v Mladé Boleslavi. Jan Blahoslav tyto opisy dokumentů poté odvezl s sebou do Ivančic. Tam on, nebo Orlík, k uvedené první části nechali připojit část druhou a obě svázat do jednoho foliantu. (Nejstarším dokumentem opsaným do druhé řady foliantů a současně do celého fondu AUF, je listina uherského krále Zikmunda z 9. 8. 1403, vydaná v Prešpurku /Bratislava/, zapsaná v VI. svazku, na fol. 327r až 328v. Nejde však o původní latinský text listiny, ale jeho český překlad, vzniklý asi při shromažďování písemných materiálů pro uvedený foliant.)

S oběma řadami opisů, „aktuální“ - chronologické a „historické“, úzce souvisí svazek XI., jehož obsah samostatně redigoval a nejspíš roku 1582 dokončil výše již zmíněný Vavřinec Orlík. Svědčí o tom především Orlíkovy iniciály „W O“ a letopočet „1582“ vytlačené do kožené části vazby tohoto svazku. První část foliantu přináší opisy dokumentů z let 1453 až 1522 (1524, 1558), druhá část, nesourodě zařazená za část první, pak obsahuje opis aktuálních historických záznamů, proložených texty písemností, pořizovaných v letech 1547 až 1560 Václavem Holým, duchovním správcem bratrského sboru v Solnici u Rychnova nad Kněžnou.

Dosavadní odborná literatura, vycházející ze skutečnosti, že dobou vzniku nejmladší texty opsané do svazků AUF nesou letopočet 1589 (vyskytující se také na vazbách svazku XII. a XIII. a totožný s rokem úmrtí Vavřince Orlíka), konstatovala k tomuto roku ukončení práce na systematickém shromažďování a opisování písemností do jednotlivých foliantů, prováděné v Ivančicích. Uvedený tradiční závěr však zcela změnil unikátní nález rozsáhlého souboru písemností bratrského biskupa Matouše Konečného (asi 1572 – 1622 Brandýs nad Orlicí, při mladoboleslavském sboru 1609 – 1620) v bývalém bratrském objektu „Na Karmeli“ v Mladé Boleslavi, ukrytý patrně koncem roku 1620. Zmínky v dopisech biskupa Jana Laneckého (zemřel 1626) z let 1613 a 1615 – 1616 dokládají dosud neznámou skutečnost, že se v práci na Aktech Jednoty bratrské v Ivančicích pokračovalo ještě ve druhém desetiletí 17. století. Ztrátu foliantů vzniklých po roce 1589 je třeba připsat dramatickým událostem v dějinách Jednoty, jež následovaly v desetiletích po porážce českého stavovského povstání (viz J. Just, Acta Unitatis Fratrum, s. 454 – 457).

Po zhroucení stavovského odboje v listopadu 1620, kdy se Jednota bratrská stala v českých zemích zakázanou, nelegální církví, došlo někdy před rokem 1630 k evakuaci závažných písemností z ivančické knihovny a archivu do polského Lešna (Leszno), ležícího na jih od Poznaně. V tomto městečku, kde vznikl největší bratrský exilový sbor v Polsku, folianty AUF využíval ke studiu dějin Jednoty Jan Amos Komenský. (Jeho působení v Lešně spadá do let 1628 – 1641, 1648 – 1650 a 1654 – 1656.) Spolu s dalšími bratrskými rukopisy uniklo čtrnáct svazků AUF zkáze při velkém požáru Lešna 7. dubna 1656. Na počátku 19. století se svazky nacházely v sakristii kostela sv. Jana Křtitele náležejícího reformovanému sboru v Lešně.

V průběhu první poloviny 19. století rukopisy vzbudily pozornost badatelů věnujících se dějinám Jednoty. O Letnicích roku 1836 navštívil Lešno fyziolog Jan Evangelista Purkyně, profesor na univerzitě ve Vratislavi. Prohlédl si bratrské rukopisy a vypůjčil si z nich XIV. svazek AUF a Komenského Didaktiku. Ty pak odvezl do Prahy, kde je předložil Františku Palackému a Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách, s výzvou k zakoupení těchto a ostatních rukopisů pro Vlastenecké muzeum v Čechách (Vaterländisches Museum). Nákup svazků AUF se sice neuskutečnil, ale oba rukopisy již zůstaly v pražském muzeu a dnes jsou uloženy v Knihovně Národního muzea (XIV. svazek AUF má signaturu II D 8, dříve 2 G 10). O získání zbylých třinácti svazků AUF projevila vážný zájem obnovená Jednota bratrská - Brüder Unität v Herrnhutu (Ochranově), v saské Horní Lužici. Roku 1838 archivář Jednoty Johannes Renatus Plitt zahájil jednání s reformovaným sborem v Lešně o zakoupení těchto rukopisů, úspěšně ukončené v září 1840. Všech třináct foliantů tak putovalo do Herrnhutu. Kupní smlouva na 500 tolarů vstoupila v platnost potvrzením pruského ministerstva pro církevní a školské záležitosti v Berlíně 23. 10. 1840.

Vzhledem k neznalosti češtiny v jazykově německém prostředí Herrnhutu se archivář Plitt snažil zajistit překlady zakoupených svazků AUF do němčiny. Tímto úkolem pověřil Františka Vladislava Heka, dříve kupce v Dobrušce; ten se však neorientoval v bratrských teologických textech, a proto vyhotovil pouze výtah. V roce 1868 dokončil Ferdinand Tadra pro Herrnhut opis výše zmiňovaného XIV. foliantu AUF uloženého v tehdejším  Muzeu království Českého. Objednávka z Herrnhutu (v hodnotě 128 tolarů) se uskutečnila pod dohledem Antonína Gindelyho, prvního zemského archiváře a profesora na pražské univerzitě, který sám věnoval foliantům AUF značnou odbornou pozornost. Tadrou pořízený opis se od roku 1868 stal nedílnou součástí herrnhutského celku AUF. Kvalitní překlad českých textů všech svazků AUF provedl až v letech 1886 – 1905 Joseph Theodor Müller, archivář Jednoty v Herrnhutu a velký znalec bratrské problematiky. Koncem 19. století si rozvoj dějepisného bádání v českých zemích vynutil – jako náhradu za neexistující edici -pořízení spolehlivých opisů originálů třinácti herrnhutských foliantů. Muzeum království českého nechalo zhotovit opisy svazků I., VIII. – XIII. (Knihovna Národního muzea, sign. II B 3) a tehdejší Královský český archiv zemský, založený roku 1862, zajistil provedení opisů svazků II. – VII. (Národní archiv, Sbírka rukopisů B, inv. č. 40 – 45, sign. B 41 a – f).

Folianty AUF jako prvořadý a nezastupitelný pramen k dějinám staré Jednoty bratrské intenzivně badatelsky využívali a část v nich opsaného materiálu vydali především výše zmíněný Antonín (Anton) Gindely a Jaroslav Goll. Přes snahu vydávat kompletní kritickou edici AUF ze strany České akademie věd a umění v Praze a Spolku pro bratrské dějiny (Verein für Brüdergeschichte) v Herrnhutu, přikročila k uskutečnění edičního projektu až Matice Moravská v Brně. Tímto úkolem pověřený Jaroslav Bidlo pořídil kritické vydání I. a II. svazku AUF, vždy s rozsáhlým úvodním komentářem (viz „Předmluva“), které vyšly tiskem v Brně v letech 1915 a 1925. Práce na edici pak již dále nepokročila. Teprve v roce 2011 započala v podobě mezinárodního edičního projektu příprava regestové edice AUF (viz J. Just, Acta Unitatis Fratrum, s. 459 – 460). Výhradně pro tyto vědecké účely vznikla první kompletní digitální reprodukce svazků AUF.

Krátce po skončení II. světové války došlo k převozu foliantů AUF z Herrnhutu, tehdy ležícím v sovětské okupační zóně v Německu a poničeném požárem, do Československa. Extradici iniciovala skupina farářů „české větve“ Jednoty bratrské především z vlasteneckých pohnutek, umocněných nacistickou germanizací a perzekucí během okupace českých zemí. Hlavním cílem bylo vrátit tuto významnou památku české minulosti do země jejího vzniku. Podstatnou roli ovšem hrála také snaha ochránit AUF před možným fyzickým zánikem v neklidném poválečném Německu a jejich uložením v Praze vytvořit předpoklady pro dokončení kritické edice jednotlivých svazků zahájené Jaroslavem Bidlem. Akci schválil a podpořil ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý. Dne 26. července 1945 dorazila do Herrnhutu – s nezbytnou vojenskou asistencí – delegace zástupců „české větve“ Jednoty bratrské a po mnohahodinovém vyjednávání s představiteli ředitelství tamní Jednoty a archivářem Hermannem Steinbergem dojednala, že česká Jednota bratrská převezme AUF do dočasné úschovy v Československé republice. Herrnhutu zůstala nezpochybnitelná vlastnická práva k foliantům a tím i nárok na jejich bezpodmínečné vrácení, v případě, že se tak sám rozhodne. (Folianty, zabalené do voskového plátna, byly ukryty před válečným nebezpečím do sklepa jedné z herrnhutských budov, a tam uloženy do země.) Čtrnáct svazků fondu AUF (13 originálů a opis XIV. svazku z roku 1868) téhož dne putovalo na bratrskou faru do Turnova a poté do Prahy, kde je zástupci české Jednoty deponovaly v Archivu země České – Českém zemském archivu (dále AZK). Depozitní smlouva z 30. července 1945, uzavřená mezi Úzkou radou „české větve“ Jednoty bratrské a touto archivní institucí, zdůrazňovala nezadatelná vlastnická práva Herrnhutu, včetně povinnosti vrátit fond AUF jeho majiteli, a pouze zprostředkující roli české Jednoty. Fond měl být uložen ve velkém podzemním trezoru v budově AZK, což se také stalo.

Archiv země České v roce 1954 splynul s nově založeným Státním ústředním archivem v Praze (dále SÚA), a tím přešla povinnost pečovat o fond AUF na tuto archivní instituci. K uzavření nové depozitní smlouvy mezi Úzkou radou české Jednoty bratrské a SÚA v Praze však nedošlo. SÚA v letech 1966 až 1967 a 1981- 1982 odborně konzervoval a v případě nutnosti restauroval ty svazky fondu AUF, které byly značně poškozeny nešetrným zacházením a uložením v minulosti a patrně i nevhodným evakuačním ukrytím za II. světové války. Třináct původních svazků bylo pro badatelské účely zmikrofilmováno. Originály se nepůjčovaly ke studiu, neboť fond AUF podléhal zvláštnímu režimu. V roce 1986 se uskutečnila generální rekonstrukce podzemního trezoru, kde se od svého uložení v AZČ nachází fond AUF. Trezor získal ideální regulované mikroklima: 15°C a 55 % vlhkosti. Od roku 1990 SÚA usiloval o obnovení staré depozitní smlouvy z 30. července 1945 s Úzkou radou české Jednoty bratrské, což se však nepodařilo uskutečnit v důsledku organizačních problémů této církve. Zástupci Herrnhutu, a také centra světové Jednoty bratrské v Betlehemu v USA, při svých návštěvách v SÚA v letech 1997, 2000 a 2004, oceňovali péči, kterou archiv věnuje uchování a uložení fondu AUF a vyslovovali souhlas s jeho dalším setrváním v archivu. Při poslední návštěvě roku 2004 projevil tehdejší ředitel Archivu Jednoty bratrské v Herrnhutu zájem o uzavření depozitní smlouvy přímo se SÚA. Proto SÚA - k 1. lednu 2005 přejmenovaný na Národní archiv – ještě téhož roku zahájil v této záležitosti jednání se svým herrnhutským protějškem, vlastníkem fondu AUF. K podpisu depozitní smlouvy došlo 12. listopadu 2015 v budově I. oddělení Národního archivu. Fond AUF je tak se souhlasem majitele trvale deponován v České republice, v podzemním trezoru ve zmíněné budově na třídě Milady Horákové 133, v Praze 6. Se svolením Herrnhutu vytvořil Národní archiv k badatelským účelům digitální reprodukci textů svazků fondu AUF a umístil ji k veřejnému použití na internet.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace