Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lambl Vilém Dušan a sourozenci

Vyhledávání:
Fondy sourozenců Lamblových

Ve fondech LA PNP se nacházejí zlomky osobních fondů tří z celkem osmi sourozenců (4 bratři a 4 sestry) Lamblových.
Otec František Lambl byl správcem u hraběte Schonborna v Lužanech. Zemřel v roce 1841, kdy nejmladší Anně bylo 5 let a nejstarší Marii přes 20 let. Nejstarší ze synů, František, pracoval jako úředník na schönbornských statcích. Ostatní tři bratři byli na studiích v Praze. Všichni čtyři bratři byli ve své době uznávanými odborníky. František Sudimír Lambl (1819 - 1891) jako hospodářský úředník a sběratel archeologických a numismatických památek pro archeologickou sekci Českého muzea, Karel Milan Lambl (1823 - 1884) jako organizátor a pedagog tehdy vznikajícího zemědělsko-hospodářského školství. Bratři Vilém Dušan a Jan Křtitel (viz níže) byli v odborných a vědeckých kruzích známí i mimo hranice Rakousko-Uherska. Sestry, kromě Anny, zůstaly svobodné a většinou vedly domácnosti svých bratrů. Marie Lamblová (data nejsou známa) zemřela jako hospodyně u svého bratra Karla v Chorvatsku, Barbora Lamblová (1831- 1902), kromě vypomáhání v domácnostech svých bratrů, byla učitelkou Ženského výrobního spolku. Eliška Lamblová (1834 - 1918) vedla nejprve domácnost bratrů Karla a Jana v Libverdě, v letech 1868 -1860 hospodařila u bratra Viléma v Rusku. Po návratu učila šití a vyšívání a organizačně se podílela na vedení Ženského výrobního spolku. Anna Lamblová, provdaná Cardová, (viz níže) byla známou organizátorkou tehdejšího ženského emancipačního hnutí.
Všechny tři fondy jsou vzájemně propojeny, hlavně rodinnou korespondencí, a proto jejich soupisy uvádíme společně. Ačkoliv jsou pouze útržkovité, hlavně u J. B. Lambla, jako celek tvoří poměrně dobrý zdroj informací o této pozoruhodné a výjimečné rodině. Pro lepší orientaci ve všech třech fondech jsme uvedli základní informace o sourozencích zůstavitelů.

VILÉM DUŠAN LAMBL
(1824-1895)

Narodil se 5. 12. 1824 v Letinách. Gymnázium studoval v Plzni a Praze společně se svými bratry Karlem a Janem. Finančně je v té době podporoval nejstarší bratr František. V roce 1843 se zapsal na studia medicíny a ukončil je v roce 1849. Jako spisovatel, novinář a publicista se proslavil v době studií, po jejich ukončení postupně přecházel od přírodovědných článků k odborným lékařským publikacím. V době studií podnikal společně s bratrem Janem pěší cesty po Čechách, v roce 1846 šel až na Slovensko a v roce 1847 sám pěšky do Terstu. V následujících třech letech zamířil znovu k Jihoslovanům. Ze svých cest si přinášel množství poznámek, zápisků i kreseb, které tvoří větší část jeho rukopisné pozůstalosti v LA PNP. Z těchto poznámek, které jsou mnohdy téměř nečitelné, psané drobným písmem, tužkou a přes sebe na útržcích papírů, můžeme soudit na šíři jeho zájmů, od jazykových přes etnografické až k zájmům přírodovědným a zeměpisným. Dojmy a poznatky z cest publikoval již od roku 1844 v novinách a časopisech. Cestopisné články vycházely hlavně v Národních novinách, odbornější národopisné články v ČČM a Poutníku. Vydal rovněž dvě knižní publikace: svou vlastní práci Evropa v ohledu národopisném (1846 ) a překlad knihy M. Mažuraniče Pohled na Bosnu s mapou jihoslovanských zemí (1845). V rukopisech se dochovalo ještě několik překladů jihoslovanské poezie, které byly také publikovány.
V roce 1848 se aktivně účastnil studentských revolučních akcí. Byl zvolen starostou studentského spolku Slavia a zároveň pracoval jako sekretář přípravného výboru Slovanského sjezdu. Jako znalec jihoslovanských reálií a řeči byl společně s K. J. Erbenem vyslán na chorvatský sněm do Záhřebu. Erben se vzhledem ke svým rodinným povinostem vrátil brzy zpátky, Lambl, který byl z Prahy varován a informován o perzekucích, se vrátil až v říjnu. Vyhnul se tak výslechům a možná i zatčení. K. H. Borovský ho během jeho pobytu v Záhřebu přijal jako korespondenta Národních listů a otiskoval jeho články a reportáže o Jihoslovanech. Pro Lambla to byl vítaný finanční příspěvek. Po svém návratu se věnoval převážně studiu a politického života se neúčastnil. V korespondenci se zachovalo několik dopisů vzájemné korespondence bratrů Lamblů, V. D. Lambla s K. J. Erbenem, s bratry Náprstky a dalšími z let 1848 - 1849, které jsou zajímavou ilustrací tehdejších událostí. Společně s dopisy K. Krákorové V. D. Lamblovi posloužily jako jeden z podkladů historickému románu Ludmily Vaňkové Naprsquaw.
V. D. Lambl se ještě v létě roku 1849 vydal do Dalmácie a v létě 1850 žil po nějakou dobu v Dubrovníku, odkud navštívil Černou Horu a spřátelil se s černohorským vladykou P. Njegošem. Z těchto cest publikoval v Národních novinách série cestopisných fejetonů Dopisy z Jihoslovan, Listy z Přímoří chorvatského, Listy z přímoří, Listy od Jaderského moře a Listy z Jihoslovan (v opisech uloženy v pozůstalosti) a v ČČM Obrazy z Jihoslovan a Zprávu o Černé Hoře a Černohorcích. Na začátku 50. let vyšlo ještě několik přírodopisných článků, kde shrnul svoje poznatky z cest na Balkán.
Po promoci nastoupil jako asistent u prof. Treitze v patologicko-anatomickém ústavu a později v dětské nemocnici u prof. J. Löschnera. V roce 1856 se habilitoval docentem patologické anatomie a začal přednášet na univerzitě. Jeho přednášky byly mezi studenty velmi oblíbené a přilákaly i posluchače z ciziny. Lambl byl schopen psát i přednášet v několika jazycích - češtině, němčině, francouzštině, ruštině a snad i v italštině a srbochorvatštině, později ještě polsky. V roce 1855 byl fakultou vyslán na studijní cestu do Anglie, Francie, Itálie a Německa a při této příležitosti přednášel v Paříži. Byl jedním z těch, kdo pozvedli tehdejší pražskou lékařskou fakultu na mezinárodní úroveň nejen svými přednáškami, ale i odbornými články převážně z patologické anatomie, které publikoval hlavně v německých lékařských časopisech (Wirchov´s Archiv a Prager medizinische Wochenschrift). Ze zlomku mnohojazyčné korespondence, který se z tohoto období zachoval, můžeme usuzovat na šíři jeho odborných zájmů a známostí. Do dějin světového lékařství se zapsal hlavně svým objevem, který zveřejnil v roce 1859. V článku publikovaném společně s J. Löschnerem popsal prvoka - střevního parazita vyvolávajícího dětskou úplavici. Po svém objeviteli byl nazván  Lamblia intestinalis.
V témže roce odešel do výslužby profesor Treitz a v odborných kruzích se všeobecně očekávalo, že katedru dostane nadějný mladý lékař – pětatřicetiletý Lambl. Osud studenta, aktivního v revolučním roce 1848, ho však neminul a dostihl ho po deseti letech. Ačkoliv se již několik let věnoval výhradně vědě a lékařské praxi, bylo pro rakousko-uherské mocnářství nepřijatelné, aby člověk s takovou minulostí působil na univerzitě a ovlivňoval další generace studentů. Na místodržitelství mu bylo sděleno, jak velice je ceněna jeho vědecká činnost, ale pro jeho slavjanofilství mu nemůže být svěřena výchova studentů, a dokonce ani není žádoucí jeho pobyt v Rakousko-Uhersku. Bylo mu doporučeno opustit území monarchie, jinak by mohl být internován. Pro Lambla by jistě nebylo těžké najít místo na jiné univerzitě i dříve, ale příliš o to nestál. Osud rozhodl za něj. Z nabídek, které dostal, si vybral univerzitu v Charkově, kde dostal ihned místo mimořádného profesora, a za rok nato, po přijetí ruského státního občanství, byl jmenován řádným profesorem patologické anatomie. Do Čech se mohl vrátit až jako cizí státní příslušník a soukromá osoba.
Rodinu založil Lambl až v pozdním věku v Rusku. Oženil se s Evženií Edelbergovou, se kterou měl dvě dcery, Olgu a Natašu. Nataša zemřela mladá, o prázdninách, které trávila na Hrubé Skále, kde je také pohřbena. V roce 1870 byl úředně přeřazen na univerzitu do Varšavy a zároveň byl jmenován ředitelem nemocnice sv. Ducha. Ve Varšavě také v roce 1895 zemřel. Z odkazu 10 000 zlatých, které odkázal V. D. Lambl české lékařské fakultě a technice v Praze, založil jeho bratr Jan fond V. D. Lambla.
Jak rukopisy, tak korespondence ve fondu V. D. Lambla pocházejí převážně ze 40. -50. let minulého století. Výjimku tvoří část korespondence jeho bratra J. B. Lambla a několik dalších dopisů. V rukopisech jsou většinou poznámky, zápisky a kresby z přelomu 40.a 50. let a dva konvoluty opisů překladů jihoslovanské poezie a série článků z Národních listů. V tiscích je uložena část materiálů, týkajících se J. B. Lambla. Materiály byly získávány jednotlivě, darem od Marie Wosátkové-Lamblové a od Lamblovy dcery Olgy Lamblové provdané Glovatzké. Fond je zkatalogizován pod přírůstkovým číslem 93/27 a uložen je ve čtyřech archivních kartónech. Zahrnuje období 1840 - 1890.

JAN KŘTITEL LAMBL
(1826-1909)

Narodil se 9. 8. 1826 v Letinách, gymnázium studoval v Plzni a Praze. Vzhledem k finančním potížím rodiny po smrti otce, nastoupil v 15 letech jako učeň do lékárny A. Novotného v Brandýse nad Labem. V letech 1847 - 1849 absolvoval farmaceutický kurz na pražské univerzitě, ukončený magisterskou zkouškou. V době studií se společně s bratry naučil francouzsky, anglicky a italsky a v roce 1846 podnikl s bratrem Janem první větší prázdninovou cestu na Slovensko. Nějakou dobu pak pracoval v chemickém závodě J. Batky, ale byl rozhodnut věnovat se učitelské dráze. Příležitost se mu naskytla v roce 1851, kdy mu bylo prostřednictvím F. Braunera nabídnuto místo profesora chemie a fyziky na vojenské technické škole v Bělehradě, kde se přednášelo srbsky a francouzsky. Před odchodem do Bělehradu se naučil srbsky a absolvoval studijní cestu po západní Evropě. Stesk po vlasti ho v roce 1855 přivedl zpět do Čech, kde nastoupil jako profesor chemie, technologie a přírodopisu na hospodářské škole v Libverdě, kterou vedl jeho bratr Karel. Protože toto místo předpokládalo aprobaci učitele střední školy, složil Lambl v roce 1858 státní zkoušky učitele chemie a přírodopisu. V témže roce se oženil s Henrietou (Jindřiškou) Batkovou, dcerou svého bývalého zaměstnavatele.
V letech 1861 - 1866 byl poslancem českého sněmu, kde se hlavně zasazoval o zřizování hospodářských škol. Dva roky (1864-1866) byl ředitelem hospodářské školy hraběte Harracha ve Stěžerách, která zanikla po bitvě u Sadové. V roce 1866 mu bylo zemským výborem svěřeno založení vyšší hospodářské školy v Táboře a spolupracoval při vzniku nižší hospodářské školy v Chrudimi. Od roku 1867 žil Lambl opět v Praze a začal přednášet, česky i německy, na pražské technice, kde byl téhož roku jmenován mimořádným profesorem hospodářství a správovědy. Po rozdělení techniky na českou a německou přešel na českou vysokou školu technickou a roku 1882 byl jmenován řádným profesorem. Rektorem techniky byl zvolen v roce 1891. Od roku 1882 působil také jako státní inspektor českých zemědělských škol a od roku 1883 jako předseda zkušební komise pro učitele na rolnických a hospodářských školách. Zemřel ve věku 83 let v roce 1909 v Praze.
Ještě je třeba se zmínit o pomologickém ústavu v Tróji, který Lambl založil a dlouhá léta vedl. Pomologická komise při c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti získala na počátku 70. let minulého století pozemek v Tróji, na kterém založila šlechtitelský sad. V roce 1873 získal J. B. Lambl vlastnické právo na usedlost zvanou Lis, sousedící se šlechtitelskou zahradou. Lis se stal rodinným sídlem celé rodiny Lamblových a společně s bratrem Karlem vedli zahradu a s tím související ovocnářskou školu. Usedlost Lis byla v držení potomků J. B. Lambla až do roku 1972, kdy ji koupil tehdejší prezident G. Husák. Usedlost, ač chráněna jako památkový objekt, byla zbořena a na jejím místě postavena vila pro G. Husáka.
J. B. Lambl je autorem mnoha článků, učebnic, odborných pojednání a knih, určených jak pro vzdělání nejširší zemědělské veřejnosti, tak hospodářským odborníkům a teoretikům. Byl jedním ze zakladatelů nově vznikajícího, českého vědeckého oboru, tehdy nazývaného hospodářská správověda.
Ve fondu J. B. Lambl je zlomek korespondence, převážně z 80. a 90. let, rukopisy Landleben in Serbien a učebnice Počátkové všenauční, kde jsou vloženy kapitoly i od jiných autorů. Fond vznikl postupně z jednotlivých nákupů a darů, je zkatalogizován pod přírůstkovým číslem 380/49, uložen je v jednom archivním kartónu. Zahrnuje období 1851 – 1908.
Další část fondu (osobní doklady, korespondence, rukopisy, fotografie) je uložena v knihovně Národního zemědělského muzea na zámku Kačina u Kutné Hory.

ANNA CARDOVÁ-LAMBLOVÁ
(1836-1919)

Narodila se 20. 12. 1836 v Lužanech jako poslední dítě manželů Lamblových. Otec zemřel, když jí bylo 5 let. Matka s dcerami se odstěhovala do Kozolup, kde chodily do německé školy. Starší sestry postupně odešly do Prahy, kde vedly domácnost svým starším studujícím bratrům. V roce 1854 se za nimi odstěhovala i Anna s matkou a žily společně s Vilémem v jedné domácnosti, ke které patřilo ještě kolem deseti strávníků z Jungmannova vychovávacího ústavu. Kromě obstarávání této domácnosti se Anna učila stříhat a šít šaty. Roku 1856 odešla k bratrovi Karlovi do Libverdy, kde vedla domácnost pro 33 osob. Po dvou letech se v roce 1858 vrátila do Prahy a učila na dívčím ústavu S. Amerlingové. Zkoušku industriální učitelky ručních prací složila v roce 1863 a vyučovala šití na jednom z prvních šicích strojů v Praze.
Jako jediná ze sester se v roce 1865 provdala za profesora Vyšší dívčí školy Jana Cardu. Společně s ním na této škole učila až do roku 1888. Po smrti Žofie Podlipské byla zvolena předsedkyní Spolku pro ochranu opuštěných a zanedbaných dívek, kde již předtím působila jako inspektorka. S Karolinou Světlou zakládala v roce 1871 Ženský výrobní spolek, stala se jeho první řídící učitelkou a vyučovala šití šatů, prádla, stříhání a šití na šicím stroji. Organizačně i hmotně se společně se svými sestrami podílela na činnosti několika dalších ženských vzdělávacích a podpůrných spolků.
Svoje zkušenosti shrnula do dvou knih určených českým hospodyňkám: Levně a chutně (Návod mladým hospodyňkám jak upravit chutné, výživné a levné pokrmy) a Skromně a čistě (Dopisy staré tety, návod mladým hospodyňkám, jak mají zařídit domácnost).
Ve fondu A. Cardové-Lamblové je několik rodinných dopisů. Zajímavé jsou tři dopisy E. Krásnohorské, v nichž se zmiňuje o pamětech, které jí Anna půjčila přečíst. V dopisech se píše o dvou dílech, z nichž ve fondu je pouze první, který se týká doby, kdy žily s matkou a sestrami v Kozolupech. V rukopisech jsou dále uloženy deníky Anny a Jana z prázdninových rodinných pobytů v letech 1862-1887, určené jako dopisy sourozencům. V těchto cestovních denících jsou popsány veškeré podrobnosti z cest, charakteristiky lidí, se kterými se setkali, popisy domácností, ve kterých bydleli, dojmy z přírody. Dále je zde několik rukopisů drobných próz A. Cardové, povídek s ženskou sociální tematikou, rukopisné zpěvníky Anny, bratrů Karla a Jana a zápisník sestry Marie z let 1839 - 1840. Fond A. Cardové-Lamblové je darem Julie Emigerové, je zkatalogizován pod přírůstkovým číslem 366/49 a uložen je v jednom archivním kartónu. Zahrnuje období 1854 – 1917.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace