Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lešehradeum - Řeháková Anna a Eliška

Vyhledávání:
ANNA ŘEHÁKOVÁ
(1850 - 1937)
ELIŠKA ŘEHÁKOVÁ
(1846 - 1916)

Badatel, který se bude zajímat o život a dílo Anny nebo Elišky Řehákové, najde v literárním archivu PNP dva fondy. Je zde uložena pozůstalost obou sester, kterou literární archiv získal od potomků sourozenců Anny a Elišky Řehákových (Formánková Marie, Anna Řeháková, Eliška Řeháková. Edice inventářů č. 194, LA PNP 1968). Ve sbírce Lešehradeum je uložena další část této pozůstalosti. Emanuel Lešehrad fond sester Anny a Elišky Řehákových dostal po smrti Anny Řehákové od neteře obou sester B. Doubkové.
Z celého daru si nejvíce cenil korespondence Elišky Krásnohorské s oběma sestrami. Považoval ji za důležitý kulturně-historický pramen a plánoval dopisy vydat. Pustil se do přípravy poznámkového aparátu, ale nakonec v polovině čtyřicátých let požádal o spolupráci Ladislava Kose. Připravili spolu k vydání edici dopisů s názvem Zrcadlo přátelství. V listopadu 1946 byla edice uchystaná pro nakladatele a podle dochovaných dopisů Ladislava Kose Emanuelu Lešehradovi byla počátkem roku 1947 již v nejmenovaném nakladatelství. Proč edice nevyšla, nelze v dostupných pramenech zjistit.
Dopisy Elišky Krásnohorské jsou adresovány vždy jedné ze sester, výjimečně oběma současně. Protože Anna a Eliška bydlely spolu a dopisy si patrně vzájemné předčítaly, Eliška Krásnohorská to i předpokládala, obsah dopisů se většinou vzájemně doplňuje. Proto jsme je při zpracování ponechali společně a seřadili je do jedné chronologické řady. Obraz přátelských vztahů obou slečen k Elišce Krásnohorské a naopak, dokreslují i dopisy její sestry Bohdany Pechové a vzpomínky v knize Elišky Krásnohorské Co přinesla léta (Vaněk a Votava, Praha 1928). Anna Řeháková nám vzájemné přátelství přibližuje v knize vzpomínek Zašlé časy. (Nákladem vlastním, Praha 1932). Dopisy nám umožňují poznat dobovou atmosféru a pochopit jedno přátelství na konci 19. století. V korespondenci občas problesknou názory a postřehy Elišky Krásnohorské, dozvíme se něco o jejích postojích vůči některým představitelům kulturní obce, za všechny jmenujme Růženu Svobodovou a F. X. Šaldu, T. G. Masaryka a zejména jeho paní, Aloise Jiráska a další. Poměrně dobře se v dopisech dají najít informace k historii spolku Minerva. Zajímavé jsou i názory Elišky Krásnohorské na dětskou literaturu.
Dopisů s jinými adresáty se ve fondu uloženém v Lešehradeu nezachovalo mnoho. B. Doubková ve svém dopise adresovaném Emanuelu Lešehradovi vzpomíná, že teta koncepty svých dopisů pálila a Anna Řeháková v dopise neteři Marii říká, že dělá pořádek a třídí své dopisy. Přijatých dopisů v tomto fondu není mnoho. Většinou se jedná o poděkování za dary knih, odpovědi nakladatelů na nabídky knižních rukopisů, poděkování za gratulace k svátkům. Korespondenci můžeme využít spíše k přehledu o okruhu přátel a lidí, kterých si Anna vážila. Trochu rozsáhlejší korespondence se dochovala pouze s redaktory, Otakarem Svobodou z nakladatelství Úhor, s Václavem Vlčkem z Osvěty a redaktorem Topičova nakladatelství Adolfem Wenigem.
Některé z dopisů doplňují korespondenci stejných pisatelů uloženou v pozůstalosti sester Řehákových v literárnim archivu (dopisy od Adolfa Černého, Jana Františka Hrušky, Karla Chodounského, Jaroslava Kvapila, Eduarda Leschingera, Františka Nekuta, Josefy Poncové, Josefa Sokola, Ladislava Syllaby, Renáty Tyršové, Václava Vlčka, Jindřicha Vodáka, Adély Volfové, Adolfa Weniga). Naopak rozsáhlý soubor výše zmiňované korespondence s Eliškou Krásnohorskou by mohlo doplnit 9 dopisů z let 1885 - 1923 adresovaných Anně a 3 dopisy  z let 1895 - 1902 adresované Elišce uložené v této pozůstalosti v literárním archivu.
Velmi zajímavou součástí fondu je soubor studijních dokladů a dokladů o zaměstnání obou sester. Protože se jedná o důležitý pramen k dějinám českého školství a dívčího vzdělávání, upozorňuji na jednotlivé doklady podrobněji.
Starší z obou sester, Eliška Řeháková se narodila v Praze 29. 1. 1846, 2. února byla pokřtěna kostele sv. Štěpána jménem Alžběta Marie. Mimo sestry Anny měla ještě pět dalších sourozenců, tři bratry, Jana, Václava a Karla a dvě sestry, Marii provdanou Písařovicovou a Barboru provdanou Doubkovou. Celý život žila s mladší Annou, která se o ni na sklonku života starala. Přežila mimo ni všechny své sourozence, zemřela 31. 3. 1916 a byla pohřbena na Olšanském hřbitově.
Vysvědčení, která se v jejím fondu dochovala, ukazují, že navštěvovala v letech 1856-1858 Vychovávací ústav pro dívky Františky Svatavy Amerlingové. V letech 1866 - 1867 studovala na učitelském ústavu Voršilek a v roce 1867 získala vysvědčení o způsobilosti k učení na dívčích německých školách. Jako čtyřiadvacetiletá v roce 1870 vykonala zkoušku z francouzského jazyka na c. k. universitě v Praze. A už po dvou letech 1872 získala aprobaci k vyučování na českých obecných a měšťanských školách. Mohla zde učit češtinu, dějepis a zeměpis. V roce 1876 získala ještě aprobaci na němčinu.
Dochované doklady o učitelském působení ukazují nejen, jak vypadala profesní dráha vynikající a ve své době oceňované učitelky, která se jako zakládající členka a předsedkyně Spolku českých učitelek v Praze zasazovala o zrovnoprávnění žen v této profesi, ale současně i jaké byly hmotné podmínky těchto učitelek (platové a důchodové výměry).
V letech 1867 - 1870 byla Eliška Řeháková domácí učitelkou dcer Františka Štekla, notáře v Pelhřimově, v letech 1870-1871 učila na soukromém dívčím ústavu v Hořovicích, který si založilo české úřednictvo knížete hanavského pro své děti. V září 1871 byla jmenována prozatímní podučitelkou na nově zřízené obecné dívčí škole v Kutné Hoře. V dalším školním roce už ji najdeme na obecné dívčí škole v Čáslavi. Ve školním roce 1873/74 se vrací do Prahy na obecnou školu u sv. Tomáše, ale už v září 1875 je přeložena na nově zřízenou první měšťanskou dívčí školu v Praze (Staroměstská měšťanská škola dívčí, ředitel František Chalupecký) nejprve jako zatímní učitelku v oboru gramaticko-historickém a od roku 1876 jako učitelka. V roce 1886 se stává  zatímní správkyní večerní pokračovací školy dívčí, po půldruhém roce sama z této funkce odstoupila. V roce 1888 získá učitelské místo na dívčí měšťanské škole u sv. Tomáše, po smrti ředitele pana Martina Weinfurtra 31. 3. 1890 svěřuje c. k. okresní školní rada správu obecné a měšťanské školy u sv. Tomáše zatímně Elišce Řehákové. V roce 1906 se stává zatímní ředitelkou i na měšťanské a obecné škole dívčí u sv. Jiljí, tohoto místa se vzdala opět ve prospěch mladší kolegyně a vrací se zpět do školy u sv. Tomáše. Na trvalý odpočinek odchází na vlastní žádost od 30. 6. 1909.
Anna Řeháková se narodila v Praze 16. 7. 1850, zemřela 27. 5. 1937 v  Praze a je také pohřbena na Olšanském hřbitově.
Dochovala se její vysvědčení z 2. a 3. oddělení Vychovávacího ústavu pro dívky, který absolvovala v letech 1857 - 1860. Vysvědčení jsou podepsána Františkou Svatavou Amerlingovou, ředitelkou ústavu. Jsou zajímavá pro studium počátků dívčího vzdělávání tím, že jsou na nich podepsáni i vyučující profesoři. Ve dvanácti letech z rodinných důvodů přestoupila na německou obecnou školu u Voršilek. Na podzim 1868 vstoupila do českého ústavu pro vzdělání učitelek při klášteře sv. Anny v Ječné ulici, který absolvovala v říjnu 1870 jako první česká světská učitelka. Od ledna do června 1871 se zúčastnila náslechů v staroměstské mateřské škole, a už od listopadu 1871 byla ředitelkou mateřské školy v Karlíně. V roce 1872 spolu se svou sestrou učila jako podučitelka na obecné dívčí škole v Čáslavi. Od září 1874 začala učit v Praze, nejprve jako podučitelka na obecné škole u sv. Štěpána, ale už ve stejném roce je přeložena na obecnou dívčí školu u sv. Tomáše v Praze, kde je jmenována učitelkou. Od roku 1876 až do roku 1900 současně vyučovala i ženské ruční práce. V prosinci 1904 byla na vlastní žádost předčasně penzionovaná “pro těžkou a nezhojitelnou vadu tělesnou”. Jednalo se o oční chorobu.
Literární tvorba Anny Řehákové zobrazovala lásku k cestování obou sester. Jednalo se o cestopisné obrázky, které vycházely částečně z osobních zážitků. Některé tyto motivy přecházely i do jejích povídek. Dalším námětem povídek je život soudobé české dívky nebo učitelky. Dnes na nás její prózy působí nepřirozeně pro velmi časté, stereotypní opakování zdvořilostních konvencí. Musíme si ale uvědomit, že pro ni byly přirozenou součástí života, a proto je také vnášela do svého díla. Vždyť je najdeme i v rozsáhlém konvolutu korespondence Elišky Krásnohorské.
Ve fondu se zachoval mimo rukopisu článku Za lidskost, právo, svobodu a kromě knihy povídek V lepším světě (Nákladem vlastním, Praha 1929) konvolut rukopisů nadepsaný Annou Řehákovou Italské věci. Rukopisy byly zabaleny do tiskového archu z knihy Ze života a korespondence Otylie Sklenářové-Malé. Protože kniha vyšla v roce 1931 a v souboru byly i fragmenty vzpomínek Zašlé časy, které vyšly v roce 1932, je možné, že Anna Řeháková připravovala v první polovině třicátých let před svou smrtí vydání cestopisných próz s pracovním (?) názvem Italské věci. Konvolut jsme porovnali s vydanými knihami autorky a roztřídili jsme rukopisy do původních celků.
Největší část konvolutu tvořila první část cestopisné prózy Italské silhuetty s názvem Itálie. Tato část se vztahuje k historii a kulturním památkám Benátek, Florencie, Říma, Neapole, popisuje Capri a Salernský záliv. Cestopis, jako i většinu dalších svých knih, vydala Anna Řeháková vlastním nákladem v roce 1907.
Z rukopisů se dal vyčlenit také fragment cestopisných obrázků Z dalmatského jihu, který vydala Anna Řeháková vlastním nákladem o tři roky později. Jedná se o pět kapitol z 1. části knihy nazývající se Boka kotorská. Kapitola Při Salernském zálivu se zde objevuje dokonce ve třech variantách.
Menší část konvolutu tvořila 8. kapitola nezjištěné knihy (část knih Anny Řehákové je v pražských knihovnách nedostupných) nazvaná Do vesuvské oblasti a 10. kapitola patrně ze stejné knihy s názvem Pod Etnou. Není vyloučeno, že se jedná o nově napsané kapitoly pro chystanou práci.
Další dva rukopisy patrně do tohoto souboru nepatřily, jde jednak o výše zmíněný fragment vzpomínek Zašlé časy (Nákladem vlastním, Praha 1932) a jednak o fragment vzpomínkové životopisné studie Otýlie Sklenářová-Malá (Nákladem vlastním ve prospěch zbudování pomníku Otylie Sklenářové-Malé, Praha 1914). Další fragment této její asi nejvýznamnější práce je uložen ve fondu Anna a Eliška Řeháková v literárním archivu, kde je umístěn také rukopis prózy Z dalmatského jihu. I do tohoto fondu rukopisy prodaly potomci B. Doubkové, neteře sester Řehákových.
Eliška Řehákové také psala. V pozůstalosti se však nedochovaly ani její časopisecké povídky a črty, ani poměrně hojné překlady z francouzštiny a italštiny například pro Ottovu Světovou knihovnu, Šimáčkovy Levné svazky novel a další nakladatele, ani její práce odborné.
Obě sestry milovaly cestování a školní prázdniny trávily společně na cestách. Mimo Čech procestovaly Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálii, Franci, Belgii, Holandsko, Slovinsko, Bosnu, Hercegovinu a Dalmácii. Své zážitky si Anna zapisovala, ale bohužel se zápisníky patrně nedochovaly. Přesto je fond obou sester velmi zajímavý. Přibližuje nám prostřednictvím patrně prvních ženských cestopisů zejména Slovinsko, Rakousko a Itáli na přelomu 19. a 20. století, ale hlavně doplňuje a rozšiřuje soubor korespondence z pozůstalosti obou sester uložené v literárním archivu PNP a přibližuje nám přátelské kontakty vzdělaných učitelek na přelomu století.
Fond Řeháková Anna a Eliška ze sbírky Emanuela Lešehrada je uložen jako samostatná část sbírky Lešehradeum ve 4 archivních kartonech.


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace