Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lešehradeum - Seifert Jaroslav

Vyhledávání:
       JAROSLAV SEIFERT
(1901 - 1986)

Soubor korespondence Jaroslava Seiferta uložený ve sbírce Lešehradeum získal Emanuel Lešehrad v roce 1932 od Jaroslava Seiferta. V dopise z 24. 11. 1931 Jaroslav Seifert Emanuelu Lešehradovi slibuje, že o Vánocích vybere v haldě své korespondence dopisy do jeho sbírky a současně ho žádá o knihu jeho básnických překladů (Básníci zítřku, překlady poezie W. Whitmana a A. Momberta, Kvasnička a Hampl, Praha 1931).
V původním uspořádání Lešehradovy sbírky byly jednotlivé dopisy roztříděné do četných samostatných oddílů. Při současném zpracování jsme se pokusili zrekonstruovat původní dar do jednoho celku, který je doplněn několika rukopisy, kresbami a fotografiemi, tak jak je získal E. Lešehrad z jiných zdrojů. Jaroslav Seifert si byl vědom důležitosti tohoto konvolutu pro dějiny avantgardy. Na dar do Lešehradea vzpomíná i ve svých pamětech (Seifert Jaroslav, Všecky krásy světa. Československý spisovatel, Praha 1992, s. 60-61), ale domnívá se, že darované dopisy E. Lešehrad vyřadil, že mu šlo pouze o dopisy Jiřího Wolkra, které mu ovšem nevěnoval. Dar byl prý obsah jedné z krabic od margarínu, do nichž ukládal svou korespondenci, a kterou náhodně vylovil. E. Lešehrad badatele předem upozorňoval, že musí mít k nahlédnutí do korespondence souhlas J. Seiferta a ten svolení, podle dochované korespondence, dává nejen Jiřímu Kratochvílovi (1954), ale hlavně Vratislavu Effenbergrovi (1953).
Sbírka dokumentů ze života Jaroslava Seiferta je členěna stejně jako ostatní osobní fondy v literárním archivu.
K nejzajímavějším a nejdůležitějším dokladům patří oznámení z roku 1929 o vyloučení z Komunistické strany Československa pro likvidátorské názory a porušení stranické discipliny podepsané Rudolfem Slánským.
Osobnost Artuše Černíka, autora, který se podílel na vzniku brněnského Devětsilu a na avantgardním ruchu začátku dvacátých let, přibližuje korespondence z let 1923 - 1926 týkající se poměrů v Devětsilu a zejména 2. svazku sborníčku Disk (s J. Krejcarem, J. Seifertem a K. Teigem 1925). Mezinárodní aktivita brněnského Devětsilu spojuje Artuše Černíka s Rudolfem Myzetem. Valná hromada brněnského Devětsilu zvolila čestnými členy známé americké herce Charlieho Chaplina, Harolda Lloyda a Douglase Fairbankse „v uznání zásluh o umění fotogenické“. Dopis z Brna předal těmto hercům spoluzakladatel Socialistické scény a herec, scénárista a režisér Rudolf Myzet, který v roce 1923 odjel na stipendium do Hollywoodu a působil zde nějaký čas jako poradce po americký film. V poměrně rozsáhlé korespondenci s Jaroslavem Seifertem popisuje hledání tématických námětů v české literatuře, které by se mohly uplatnit jako scénáře amerických filmů a upozornit na české prostředí a českou filmovou tvorbu. Naopak o sovětském filmu a překladech české literatury do ruštiny (Hašek, Olbracht, Čapek) se zmiňuje Michail Skačkov.
Mezi brněnské aktivní členy Devětsilu patřili kromě Artuše Černíka i František Halas, Jaroslav B. Svrček a Bedřich Václavek, na činnosti se však kratší delší dobu podílela i řada dalších. V korespondenci Františka Halase, zejména na pohlednicích, jsou zachyceny nejen společné zájmy odesílatele a adresáta, lze z ní dobře rekonstruovat i okruh přátel básníka v letech 1922 - 1932.
Spoluzakladatel brněnského Devětsilu Jaroslav B. Svrček ve svých 25 dopisech zachycuje atmosféru mezi mladými brněnskými literáty v letech 1922 - 1930, v korespondenci z roku 1925 se objevují i reakce na vnitřní spory členů Devětsilu. Konvolut korespondence s dalším brněnským členem Devětsilu, Bedřichem Václavkem, je až z druhé poloviny 20. let a dotýká se zejména redakční práce v Rovnosti. Následující část korespondence se vztahuje k předmluvě Seifertovy knihy Básně, jež vyšla v nakladatelství Družstevní práce v edici Generace (sv. 3) v roce 1929 právě s Václavkovou předmluvou. Ve fondu je zachovaná i nakladatelská smlouva na tuto knihu.
Ve fondu jsou sice uloženy pouze 3 dopisy dalšího člena Devětsilu, Adolfa Hoffmeistra, ale přesto korespondence z podzimu 1930, ve které pisatel upomíná kamaráda o dodání slíbené básně o víně do sborníku, který chce jako soukromý tisk vydat firma Oppelt (Víno. K Vánocům 1930. Praha, Oppelt 1930), je důležitá. Upozorňuji, že maketa sborníku je uložena v PNP v oddělení uměleckých sbírek s originálním rukopisem básně Píseň o Marii Panně a o víně i s ilustrační kresbou Adolfa Hoffmeistra.
Zachovala se i část rozmarné korespondence pražských členů Devětsilu, malířů Jindřicha Štyrského a Toyen, ale nejobsáhlejší a nejzajímavější je jistě soubor korespondence s Karlem Teigem, jehož spojovalo s Jaroslavem Seifertem nejen členství v Devětsilu, ale i blízký osobní vztah. Karel Teige se podílel na osudech české meziválečné avantgardy jako inspirátor, organizátor, ale někdy i jako omezující činitel. Dopisy Jaroslavu Seifertovi, s kterým se v Praze téměř denně stýkal, psal Teige zpravidla v letních měsících buď za svých pobytů v rodinné vile v Neveklově, anebo z výletů jak po Čechách, tak z putování po cizích zemích. Dochovaná korespondence dokumentuje nejen vztah avantgardních umělců k architektuře, k typografii, ale vypovídá i o vzájemných vztazích mezi mladými umělci. Výběrovou edici z této korespondence publikovala R. Dačeva (Umění 42, 1994, s. 63-73). V úvodní stati se R. Dačeva zmiňuje, že je ve fondu dochováno 14 dopisů a 31 korespondenčních lístků a dopisnic. Dochovalo se 15 dopisů, 15 korespondenčních lístků, 20 pohlednic a 1 lístek s autografem. Poslední Teigeho dopis Seifertovi je z roku 1929. V tomto roce byl Seifert vyloučen z Devětsilu za to, že podepsal s dalšími spisovateli leták proti novému vedení Komunistické strany. Tato událost poznamenala i vzájemný vztah obou přátel a vedla k ukončení společné práce a pravděpodobně i korespondence.
Ve fondu uložená korespondence architekta Bedřicha Feuersteina přibližuje nejen bezprostřední postřehy z Paříže, ale i jeho názory na umění. Dobovou atmosféru v části společnosti na konci třicátých let ukazuje i rozsáhlý dopis Vladimíra Šachy reagující na Seifertovu odmítavou recenzi jeho knihy a současně subjektivně objasňující poměry v Komunistickém nakladatelství. Sloupcové korektury překladů básní Jaroslava Seiferta připojené ke korespondenci s Josefem Kalmerem představují raný zájem o Seifertovu poezii v německém prostředí. Z korespondence s Milenou Jesenskou se dochovaly v tomto fondu čtyři dopisy, v edici korespondence A. Wagnerové (Dopisy Mileny Jesenské. Prostor, Praha 1998, s. 107) je bohužel uveřejněn dopis pouze jeden.
Seifertovu ranou autorskou tvorbu nám představují kolekce korespondence s jednotlivými nakladateli. Větší konvolut korespondence Jana Fromka, který se v roce 1920 v nově zřizovaném Komunistickém knihkupectví a nakladatelství seznámil s Jaroslavem Seifertem, nám přibližuje jejich vzájemné přátelské vztahy.
Dvacet šest dopisů Rudolfa Škeříka naznačuje vývoj vztahu nakladatele a autora. Dopisy z roku 1925 zachycují účast Jaroslava Seiferta jako překladatele na sborníku Předchůdci (sborník současné francouzské literatury z hlediska boje o nového člověka), který vyšel ve stejném roce v nakladatelství Symposion. Další korespondence navazuje až po dvou letech, Škeřík hledá nejen překladatele pro výbor z básnického díla Villona, ale chce od J. Seiferta i překlad výboru z poezie Verlainea. Seifertův překlad Verlainea, ohlašovaný v Oznamovateli Symposia z 24. září 1929, měl vyjít v edici Prokletí básníci k Vánocům roku 1929, pak po prázdninách 1930. Výbor z Verlainea přeložil František Hrubín a kniha vyšla v téže edici až v roce 1947 s věnováním Jaroslavu Seifertovi F.H. Villona přeložil Otokar Fischer. V roce 1927 chce R. Škeřík vydat Seifertovi také generační román, o kterém se dočetl v novinách, že ho básník chystá. V dopisech se dozvíme, jaké finanční podmínky nabízí. Knihu uvedl i v Oznamovateli Symposia 21. listopadu 1928. Seifert naopak Škeříkovi nabízí sbírku Poštovní holub, která v edici Plejáda jako její 10. svazek v roce 1929 opravdu vyšla.
Další nakladatelství, s nímž Jaroslav Seifert spolupracoval, je nakladatelství Aventinum. V pozůstalosti jsou uloženy 3 dopisy Otakara Štorcha-Mariena. Dopis z roku 1924 souhlasí s vydáním Apollinairova Zavražděného básníka, na němž se překladatelsky zúčastnil M. Šraml a Jaroslav Seifert (Aventinum 1925, obálka Karel Teige). Dopis z roku 1925 pojednává o úpravě a obálkách vydávaných knih. Seifert žádá, aby úpravu i obálku Apollinairovy knihy Prsy Tiresiovy, kterou přeložil pro Aventinum, Štorch-Marien zadal Karlu Teigemu. Nakladatel ho upozorňuje, že mu sice vyhověl, když obálku na knihu Ribémonta-Desssaignese Pštros se zavřenýma očima (překlad K. Teige, Aventinum 1925) vytvořil Josef Šíma, že je ochoten zadat úpravu knihy Karlu Teigemu, ale obálku že již zadal Karlu Čapkovi. Další korespondence vztahující se k této knize se bohužel nedochovala. Kniha nakonec nevyšla v Aventinu, ale následujícího roku u Fromka v Odeonu s kresbami J. Šímy (srov. pohlednice J. Fromka J. Honzlovi). Třetí Štorchův dopis z roku 1928 se týká epické skladby J. Seiferta Vous svaté Starosty. Štorch vyvíjí nátlak na autora, aby smluvený manuskript dodal. Nedočkal se však ani, když s autorem sepsal smlouvu (uloženou v dokladech) na přednostní vydavatelská práva, ani když titul uvedl v seznamu aventinské produkce v katalogu Deset let Aventina 1919-1929. Jaroslav Seifert ten loretánský motiv nikdy nenapsal. Zbyla jen autorova reminiscence Vous svaté Starosty aneb Vzpomínka na Aventinum :
Na tenhle vous se nevzpomíná,
Obestřel mne vždy zvláštní žal,
Neb zálohu jsem z Aventina
Na tuhle báseň promazal,
Což věc je dneska sice stinná,
Však jdeme dál… (J. Seifert, Dílo V, Československý spisovatel 1957, s. 35)
Je zajímavé konfrontovat dochovanou korespondenci se vzpomínkami Jaroslava Seiferta v knize Všecky krásy světa. Jedno z nejzajímavějších takových srovnání je vyprávění o Aničce Vikové ve vzpomínce Čtrnáctá hvězda s jejími 6 dochovanými dopisy (Seifert Jaroslav, Všecky krásy světa. Československý spisovatel, Praha 1992, s. 402-405).
Rukopisy původní tvorby se v tomto celku téměř nedochovaly. Patrně je Seifertův dar neobsahoval a E. Lešehrad je získal z jiných zdrojů. Ve sbírce jsou uloženy pouze 3 básně Píseň, Slavný den a rukopis básně s incipitem „Ve sněžných jamách jak sníh…“, který je napsán na vlakové jízdence Paris-Buchs ze srpna 1923 a je malou kuriozitou. Rukopis básně Slavný den není datován a je na něm poznámka: Ze sbírky: Samá láska. Báseň byla poprvé vydaná v časopise Proletkult (roč. 8, č. 19, 17. 5. 1922, s. 298). Knižně byla vydána ve sbírce Samá láska (Samá láska. Nakladatelství Večernice, Praha 1923). V Díle Jaroslava Seiferta sv. 1, s. 101 je chybně uvedeno, že se ve fondu Jaroslava Seiferta dochovaly v rukopise pouze verše 1-19. Báseň se dochovala celá.
Jaroslav Seifert v knize Všecky krásy světa vzpomíná (s. 328), jak ho F.X. Šalda motivoval k překladům z Verlainea. Nepochlubil se mu, že již jednu báseň přeložil. Byla to slavná Podzimní, jejíž opis se ve sbírce Lešehradeum dochoval. Nalezneme tu ještě překlad básně Pantomima, tentokrát dokonce v originálním rukopise.
Osobní fond Jaroslava Seiferta je doplněn společnými fotografiemi Jaroslava Seiferta s Emanuelem Lešehradem z roku 1931, Seifertovým portrétem od nezjištěného karikaturisty z roku 1937 a titulním listem Revolučního sborníku Devětsilu (Revoluční sborník Devětsil. Nakladatelství Večernice, Praha 1922) se Seifertovou a Teigeho dedikací budoucí básníkově manželce M. Ulrichové z roku 1922.
Fond Jaroslava Seiferta ze sbírky Emanuela Lešehrada je uložen jako samostatná část sbírky Lešehradeum ve 3 archivních kartonech.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace