Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lešehradeum - tajné společnosti

Vyhledávání:
Součástí sbírky zvané Lešehradeum bylo i několik oddílů věnovaných svobodným zednářům a společnostem zabývajícím se ezoterikou. Emanuel Lešehrad i tuto část své sbírky roztřídil na mnoho drobných oddílů a pododdílů, každá osobnost, spolek, společnost nebo téma měli samostatný obal se jménem a popisem obsahu, v obalu byly archivní materiály nalepeny na volných listech papírů a šly za sebou podle datování chronologicky. Na některých dokumentech se dochovala Lešehradova poznámka tužkou s údajem, do kterého oddílu má v úmyslu materiál zařadit. Některé osobnosti nebo témata byla zařazena ve dvou i více oddílech, vytvořila jsem proto z výše uvedených částí jedinou abecední řadu s pomocným názvem Tajné společnosti. Sbírka dokumentů je nyní řazena abecedně, nejprve dokumenty vztahující se k jednotlivým osobám, následují abecedně řazené korporace (spolky, společnosti, časopisy apod.). Dochované materiály u jednotlivých abecedně řazených zůstavitelů jsem uspořádala způsobem obvyklým v literárním archivu: doklady, korespondence přijatá, korespondence odeslaná, rukopisy, tisky, fotografie a varia.
Některé z archivních materiálů k tomuto tématu shromážděných Emanuelem Lešehradem nebylo jednoduché určit. Tématikou zednářství ani historií mystiky v Českých zemích se nezabývám, takže se eventuelně mohlo stát, že některé prameny přes veškerou mou snahu, nejsou určeny dobře
Tato část sbírky Lešehradeum vznikla jednak v souvislosti s Lešehradovým hlubokým zájmem o esoterické myšlení. Na začátku 20. století jako celoživotní „hledající“ prošel řadou různých společností a většinou v nich zastával i různé funkce. Dokumenty k těmto společnostem uložil do své sbírky. S většinou dalších „hledajících“, jejichž dokumenty jsou ve sbírce uloženy, se přátelsky stýkal a mnohé archiválie od nich získal. Významný byl především dar  jeho přítele, bankovního úředníka a spisovatele Emanuela Haunera. Jednotlivé Haunerovy dokumenty byly rozptýleny v celé sbírce Lešehradeum. Protože se jedná o jednu z nejvýznamnějších osobností pro dějiny mystiky v Čechách na počátku 20. století, zrekonstruovaly jsme dar - pozůstalost Emanuela Haunera jako samostatnou součást sbírky Lešehradeum (srov. Lešehradeum: Emanuel Hauner). Jen velmi málo dokumentů je získáno koupěmi - pravděpodobně na zahraničních aukcí (St. Johannis Loge zu den drey Kronen - Kaliningrad).
V literárním archivu máme dva fondy, které za svůj vznik vděčí Emanuelu Lešehradovi. Mimo popisovanou sbírku Lešehradeum, je zde uložena i osobní pozůstalost Emanuela Lešehrada. V Lešehradově osobní pozůstalosti nalezneme především rukopisy jeho prací o tajných společnostech a o dějinách svobodného zednářství v Československu (srov. bibliografi). V druhém fondu - ve sbírce, kterou její původce nazval Lešehradeum, v oddílu shrnujícím Lešehradův zájem o mystiku najdeme nejen Lešehradovy písemnosti z doby, kdy procházel martinistickým nebo okultistickým obdobím, byl členem Stříbrného kruhu, Kruhu duchovního bratrstva, České společnosti theosofické a dalších společností, ale i Lešehradem nasbírané jednotliviny z nejrůznějších společností, nakladatelství a zejména zednářských lóží.
Součástí sbírky je i Lešehradova „zednářská“ korespondence včetně konceptů jeho dopisů.
       Pojednání o světě českých „tajných společností“ by nebylo tak komplikované, kdybychom téma mohli vyčerpat pouze studiem dějin zednářských lóží. V první třetině 20. století existovala řada analogických spolků, které se nemohly stát součástí zednářských lóží, a současně i spolků s naprosto odlišným programem. Dokumenty uložené ve sbírce poskytují vzácnou možnost srovnání ducha těchto ezoterních spolků s myšlením členů zednářských lóží. Pohled členů mystických společností na svobodné zednáře nebyl příliš lichotivý. Ve sbírce je na druhou stranu možné si všimnout stálého vnitřního pohybu a přeskupování jednotlivých členů těchto spolků. Zdá se, že i samotní členové se někdy hůře orientovali v názorech a členství svých „spolubratrů“. Sbírka korespondence členů těchto společností, kteří byli v podstatě identičtí, formuje naši představu o organizovaném pěstování mystiky v Čechách na počátku 20. století a také dává příležitost k porovnání těchto společností a jejich členů s řádnými zednáři. Můžeme si také všimnout přímého osobního propojení v podobě několika jednotlivců zednářství s některými spirituálními společnostmi. Je třeba znovu připomenout osobnost Emanuela Haunera, jenž nám znázorňuje typ člena tajné společnosti, která pracuje s iracionálními instrumenty, a nikoli jako zednáři „pouze“ se symbolikou a přesným rituálem. Patrně jen v Lešehradově sbírce najdeme některé dokumenty dějinám těchto společností. Je to dáno jednak osobní zainteresovaností zůstavitele, jednak archivářskými návyky, s nimiž si nechával a shromažďoval veškerou dostupnou dokumentaci, takže na jejím základě pak byl pak schopen dějiny spirituálních společností rekonstruovat (Lešehrad Emanuel, Po stopách tajemných společností. Praha 1935).
Na konci 19. století se ve větší míře začaly propagovat hermetické nauky, které se dají definovat jako soubor učení o tajných vědách, jakými byly především alchymie, astrologie a magie. Přísné tajení těchto nauk v minulosti se na přelomu století nahrazovalo takřka veřejným hnutím. Vědění starého Egypta se mísilo s židovskou kabalou a orientálními ezoterickými směry, zejména indického typu, společně se šířícím se spiritizmem byly všechny „učení“ smíšeny v tzv. okultizmus.Touto vlnou byla zasažena nejen celá Evropa, ale i další asijské a americké země. Tři největší centra evropského hermetického hnutí byla v Anglii, Francii a Německu. Vznikaly zde řády a společnosti s různorodou náplní duchovně orientovaných činností, z nich jmenujme především martinisty, teozofy, spiritisty, rosekruciány, neognostiky a ilumináty.
Objevovaly se nejrůznější knihy a časopisy zaměřené na danou problematiku, později se rozvíjela i specializovaná nakladatelství a knihkupectví,. Zájem společnosti vyvolal založení výukových center, školy a v roce 1897 i hermetické univerzity se sídlem v Paříži (seznam přednášek v jednom semestru je uložen ve sbírce). „Hledajícím“ zde získávali zasvěcení a po řádně složených zkouškách i diplomy z nejrozmanitějších oborů hermetizmu a kabaly. Paříž se tak stala nejvýznamnějším střediskem hermetického hnutí.
Jedna z prvních společností, která Emanuela Lešehrada zaujala, a jejíž dokumenty se ve větší míře dochovaly, byli martinisté. Ti nesou jméno Francouze Louise Claude de Saint-Martina (1743-1803), jenž zformoval nauku, která byla syntézou hermetismu a esoterního křesťanství. Nejvyšším stupněm zasvěcení je v tomto společenství Vyšší Neznámý. Podle toho získal řád martinistů i druhé jméno - Řád vyšších neznámých. Emanuel Lešehrad do své sbírky získal dva Saint-Martinovy dopisy z roku 1795. Rozhodující význam pro tento řád mělo období, kdy činnost řádu obnovil a v roce 1888 reorganizoval francouzský lékař Gérard Encausse zvaný Papus jako "Řád konstituovaný podle učení Louise Clauda de Saint Martin, Neznámého Filosofa. Má za cíl teoretické i praktické studium skrytých duchovních sil v Člověku a Přírodě. Je laickým křesťanským rytířstvím, absolutně nezávislým na všech konfesích a duchovenstvech". V sbírce je uložen jeden dopis G. Encausse z roku 1909, jeho portrét a seznam přednášek Faculté des Sciences hermétiques, kterou založil.
Uvnitř martinistického řádu byl nejvíce pěstován právě hermetismus, lépe řečeno jeho různé druhy a významní hermetikové tohoto a minulého století bývali členy martinistických lóží. Původní úzké spojení martinismu a svobodného zednářství ezoterního druhu bylo později zrušeno a dnešní martinisté nemusí být a nebývají současně svobodnými zednáři. Další úzké spojení měl martinismus k iluminátství a na konci minulého století také k novognostické církvi.
Díky aktivitám vyznavače ezoterních nauk, barona Adolfa Leonhardiho z jihočeské Stráže nad Nežárkou, který měl mnoho styků se zahraničními okultisty všeho druhu a který sám byl svobodný zednář, iluminát a teozof, bylo založeno české martinistické hnutí. Se zásadami řádu martinistů byl při jedné ze svých častých cest do Paříže seznámen samotným Papusem, který ho pověřil založením první české martinistické lóže a jmenoval ho současně delegátem pro země Království českého. Baron Leonhardi po návratu do Čech založil v Českých Budějovicích nejprve kroužek, později - patrně v roce 1895 - první martinistickou lóži U Modré hvězdy, na její práci s účastnil i Gustav Meyerink. Protože se koncem devadesátých let dostal do finančních obtíží a své panství značně zadlužil, byl nucen vzdát se řízení lóže. Vedení se ujal mladý notářský koncipient z Českých Budějovic (bytem v Lišově), Jan Řebík. Ve sbírce Lešehradeum je uložena pověřovací listina Ordre martiniste, supréme conseil v Paříži z 3. 4. 1905 pro Jana Řebíka podepsaná Papusem (Geraldem Encaussem). Dopis (pověřovací listina) obsahuje Řád, kterým se má řídit martinistický řád v Čechách.
Autor článku Martinisté (http://esoteric.mysteria.cz/martiniste.htm) uvádí, že nevíme, kdo byli členy této budějovické lóže, přestože je zachován jejich seznam v lyonském Papusově archivu - jsou zde uvedeni jen svými lóžovými jmény. Českobudějovická lóže je v lyonském archivu evidována pod německým názvem “Zum blauen Stern” pod číslem 29-c jako „mateřská lóže”, což znamenalo, že může zakládat další martinistické kroužky a pokud by její vůdce získal příslušnou chartu, i další martinistické lóže v distriktu zemí království českého. Martinistický kroužek, který vznikl v Českých Budějovicích již roku 1891, má v Lyonském archivu číslo 12. S použitím některých dokumentů uložených ve zpracované sbírce, můžeme část jmen tohoto seznamu určit (srov. příloha č. 1).
Duší českobudějovických martinistů byl Jan Řebík, který v únoru roku 1906 svolal do Českých Budějovic sjezd martinistů s požadavkem na koordinaci činnosti a s přáním případného založení dalších lóží. V Praze ve stejné době stáli v čele „hledajících“ neognostik Josef Adamíra, martinista Emanuel Hauner a iluminát Karel Dražďák. Řešilo se, zda pražská lóže bude martinistická či iluminátská. Nakonec byla v Praze v roce 1910 založena martinistická lóže Slavia (ta už nese v archivu francouzských martinistů číslo 246), v jejímž čele stál Jan Maštalíř, její duší byl však vedle Miloše Maixnera zejména Emanuel Hauner. Aktivními členy lóže byli také Ladislav Danko, Odon Kopp a Josef Posch. Ačkoli v Olomouci vznikla i další martinistická lóže (František Šídlo), později přenesená do Brna a ještě později do Přerova (Otokar Griese), zmínky o ní ani její doklady se v Lešehradeu nedochovaly. Všechny výše uvedené lóže vznikly z českobudějovické „mateřské lóže”. Podle zvyků svobodných zednářů, jimiž byli všichni tehdejší martinisté, zakládaly se další lóže „vnášením světla” některým z oprávněných “bratrů” mateřské lóže. Takové oprávnění tehdy patřilo jen Janu Řebíkovi.
Českobudějovická lóže zanikla okolo roku 1911. Mezi členy pražské lóže probíhaly osobní konflikty, takže potřebné aktivity také slábly. Delegátem martinismu pro české země Rakouska-Uherska se už na začátku 20. století stal Theodor Krauss, lékárník a homeopat z Regensburgu, který byl díky společným zájmům o hermetické lékařství osobním přítelem Otokara Grieseho, a tak se těžiště martinistického hnutí přesunulo do Přerova, kde Griese žil. V Praze se mezi tím vyostřil spor mezi Haunerem a Dražďákem. Emanuel Hauner, jemuž byl později blízký Otokar Griese, se zdržoval v pozadí; formálním vůdcem martinistů byl Jan Maštalíř. Řád Vyšších neznámých čili martinistů krátce poté co u nás vznikl, byl zachvácen osobními spory a začal skomírat. Bylo to zarážející zejména z tohoto důvodu, že mu nescházel počáteční rozlet, spojený zejména se založením Sborníku pro filosofii. mystiku a okkultismus (Praha 1897), v němž se angažovala trojice: K. P. Dražďák, H. Kosterka a E. Hauner. Tiskovým orgánem první pražské martinistické lóže byl pouze první ročník, pak se jím stal časopis Proč žijeme, přejmenovaný v roce 1910 na Nové rozhledy. Jednalo se o revue pro souborné studium věd okultních, jak zněl podtitul, o orgán Neodvislé skupiny přátel filosofie a vědy, což byl krycí název martinistického hnutí. Časopis vedl vynikající znalec hermetismu Alois František May, vystupující pod jménem Tabris. Ve sbírce je uložen fragment pozůstalosti A. F. Maye, kterou Emanuel Lešehrad získal od jeho otce po předčasné Mayově smrti v 1. světové válce. Jedná se zejména o doklady a fragment rukopisů.
Podle tvrzení Emanuela z Lešehradu byla založena první pražská lóže Vyšších neznámých U tří korunovaných sloupů již roku 1899 a v jejím čele stál přívrženec novognostického učení Karel Dražďák, jiní autoři uvádějí, že se jednalo pouze o kroužek. Jeho členy byli Emanuel Hauner, Josef Posch, Karel Weinfurter, Paul Leppin a další. Kroužek vyslal svého delegáta, Pavla Dražďáka, na mezinárodní kongres spiritistů a spiritualistů pořádaný roku 1900 v Paříži. Někteří členové kroužku byli současně členy Theosofického spolku, který se v roce 1908 přeměnil na Českou společnost theosofickou. Lóže U tří korunovaných sloupů v orientu Praha byla tedy jako lóže založena až v roce 1905. K zakládajícím členům patřili Emanuel Hauner a  Karel Dražďák, první z nich pro potřeby lóže přeložil nejen rituál a stanovy, ale také knihu Roberta Fischera Katechismus učně. Ve fondu Emanuela Haunera (Lešehradeum, oddíl Emanuel Hauner) se dochoval rukopis tohoto překladu, stejně jako časopis Isis, v němž je otištěn Haunerův mystifikační překlad z angličtiny Na den sv. Jana Křtitele, řeč pronesená v lóži Three Points. Členové lóže se scházeli v bytě Karla Dražďáka (srovnej fotografie veřejných prostor České společnosti theosofické) nebo v restauraci U Maternů na Vinohradech (pozvánka na valnou hromadu v roce 1906) - pro veřejnost se tato lóže skrývala pod názvem Jednota přátel filosofie.
Od založení první české lóže byli za členy martinistického řádu přijímáni jen svobodní zednáři třetího stupně zasvěcení. Na sjezdu českých martinistů v roce 1924 byla však prosazena národní orientace a nezávislost na svobodném zednářství. O tento postoj se značně zasazoval zejména nacionalista a nepřítel zednářství Miloš Maixner. Jan Maštalíř zformoval brzy zaniklou lóži Slavia. Jan Řebík založil roku 1924 pražskou lóži Simeon v Ofiru, kterou ale fakticky vedl Lešehrad, a jejímiž členy byli: Emanuel Hauner, Odon Kopp, Karel Dewetter, Jaroslav Matoušek, Oldřich Eliáš, Antonín Bayer, Bohumil Janoušek, Jiří Hynais, Rudolf Adámek, Jiří Karásek ze Lvovic, Šimánkova choť Zdenka a další. Historii vzniku lóže a postoje dvou hlavních protagonistů nám přiblíží jejich vzájemná korespondence z let 1922-1927: 72 konceptů dopisů Emanuela Lešehrada Janu Řebíkovi a 120 dopisů Jana Řebíka adresovaných Lešehradovi (až do roku 1937). V roce 1926 se stal členem lóže přítel Emanuela Lešehrada, Petr Kohout (pozdější Pierre de Lasenic), ale už po roce z lóže spolu s dalšími - Vladimírem Žikešem, Zdeňkem Hobzíkem a Josefem Fukarem - vystupil. Již předtím, roku 1925, odešla z lóže skupina vedená Josefem Šimánkem a založila martinistickou lóži Gedeon, jejímiž členy byli „vystoupivší bratři” Jiří Hynais, Antonín Bayer, Karel Dewetter, Oldřich Eliáš, Jaroslav Matoušek a další. Dochovala se zajímavá korespondence Jiřího Hynaise (spolupodepsali Antonín Bayer, Karel Deweter, Oldřich Eliáš a Josef Šimánek) s Janem Řebíkem z roku 1925. Neorganizovanými martinisty zůstali mimo jiné Otokar Griese a Miloš Maixner. Na veřejnost pak čeští martinisté prý vystupovali pod názvem Českoslovanská společnost intelektuálů, doklady o tom jsem však nenašla (Lešehrad Emanuel, Po stopách tajemných společností, s. 284).
Po rozkolu v roce 1925 se vedení lóže Simeon ujímá Josef Adamíra. Co bylo příčinou rozpadu této lóže není spolehlivě známo, i když leccos napoví korespondence Emanuela Lešehrada zejména s Josefem Šimánkem. Zajímavá k objasnění postojů a názorů, které martinisti zastávali v této době, je i vzájemná korespondence Emanuela Lešehrada s Otakarem Griesem. Dochovalo se 16 Grieseových dopisů z let 1922 -1926, ze stejné doby, to je z let 1924 - 1926 je ve sbírce uloženo 21 koncept dopisů Emanuela Lešehrada. Podstatná pro pochopení postojů jednotlivých martinistů je i korespondence Emanuela Lešehrada s Marií Žlábkovou (21 koncept dopisů E. Lešehrada z let 1922 - 1924 ve sbírce Lešehradeum; 64 dopisů Emanuela Lešehrada a 30 dopisů Jana Řebíka z let 1922 - 1924 ve fondu Marie Höfnerové-Žlábkové).
Již v roce 1922 navrhl Hauner úpravu martinismu „v duchu slovanském”. Vůdčí ideou francouzského martinismu je trojnost, slovanského pak čtvernost a symbol lípy (1. semeno, 2. klíček vyrážející nad zemí, 3. prvopočáteční rozčlenění na dvě větévky a 4. členitost, čili dokonalý organismus). V jeho návrhu se hovoří o „poslovanění” martinismu a o vývojové řadě jedinec-rodina-národ-lidstvo. Haunerův návrh Základní prvky úpravy Martinismu v duchu Slovanském se dochoval se v oddílu Tajné společnosti - Řád Vyšších Neznámých dochoval. Ostatně brzy po navržení úprav „filozofie“ martinismu se Hauner vrací ke katolictví.
Při studiu korespondence Emanuela Lešehrada je možné pozorovat, že mnoho sporných otázek a problémů kolem sebe vytvářel i Lešehrad sám. Podle vzpomínek byl vně noblesně vystupující, ale údajně také velmi malicherný. Na jedné straně se dokázal opravdově nadchnout, ale na druhé projevit až zarážející malost, kterou dokládají některé dokumenty a korespondence v osobní pozůstalost Emanuela Haunera ve sbírce Lešehradeum. V Praze tedy koncem dvacátých let existují dvě martinistické lóže, Simeon a Gedeon. K první z nich je ve sbírce uloženo mnoho dokladů a korespondence. Vývoj dalších osudů martinistů objasňuje korespondence Petra Kohouta (Pierre de Lasenic) nejen s Constantem Chevillonem z roku 1937, ale i s Emanuelem Lešehradem z let 1926-1937.
V roce 1933 založili martinisté v Praze Duševědnou společnost, v jejímž čele stál J. Adamíra. Předcházela jí od roku 1920 Společnost pro psychická studia, která byla také dílem martinistů a kterou vedl E. Hauner. Bližší poučení o dalších společnostech nalezneme v knize - v činnosti jednotlivých společností nejen osobně obeznámeného, ale i ve vlastní sbírce se dobře orientujícího Emanuela Lešehrada: Po stopách tajemných společností (Alois Srdce, Praha 1935). V kapitole Stručný nástin některých spirituálních a jim podobných společností vedle Řádu vyšších neznámých vysvětluje historii novognostických společností v Čechách (ve fondu prezenční listiny a programy schůzek Společnosti pro studium gnosticismu). Zabývá se i vývojem Theosofické společnosti, k níž se v jeho sbírce dochoval větší soubor dokumentů (Česká společnost theosofická).
Další ezoterickou skupinou, která měla velký vliv na Emanuela Lešehrada, byla společnost (tajné bratrstvo) Stříbrného kruhu. Je ovšem pravděpodobnější, že sám Lešehrad byl jeho zakládajícím členem. Jednalo se o sdružení „navazující“ na Amerlingovy Stálce a Fričovo Bratrstvo kalicha, které vzniklo po roce 1917. Jeho cílem mělo být dosažení politické samostatnosti i povznesení mravního života národa a jeho božské podstaty prostřednictvím ,,obnovy slovanského ducha". Z dokumentů uchovávaných v Lešehradeu je opravdu zřejmé, že „filozofii“ a pravidla tohoto spolku zformoval E. Lešehrad. Prohlašoval, že Stříbrný kruh reprezentuje oživení české duchovnosti, které se odehrávalo mezi senzitivními bytostmi v souvislosti se vznikem Československé republiky. Kruh či prsten představuje - obzor, který mytologický praotec Čech viděl z hory Říp, - bronzový kruh, kterého se držel sv. Václav na kostelních dveřích Staré Boleslavi, - ohnivý prstenec obklopující smrt Jana Husa… Dalším zdrojem zásad Stříbrného kruhu byly myšlenky Jana Amose Komenského, Lešehrad v něm viděl „dědice pravého ducha, muže ryzích zásad a nezištné povahy, v pravdě křesťanského, jež má na zřeteli jediné blaho lidstva. Komenský se podle něj seznámil postupně s reformačními cíli rosekrucianskými, sám pak doplňoval jejich ideje tradičním ideovým bohatstvím českého národa." Je třeba také se zmínit, že podle E. Lešehrada bylo hnutí Českých bratrů v kontaktu se staviteli chrámů, neboť působili zpočátku skrytě pod rouškou stavebních cechů, a stavitelská sdružení v kontaktu s tajnými společnostmi a to především s Bratrstvem Růže a Kříže. Spojovací článek mezi všemi třemi společnostmi představují myšlenky Jana Amose Komenského.
Lešehrad se spojil s Jiřím Viktorem Figulusem, jediným žijícím potomkem Jana Amose Komenského, jako s nositelem další tradice a pozval ho k návratu do Čech (žil v Johanesburgu). Společně s ním založil v Johanesburgu odnož společnosti Stříbrného kruhu. Své názory shrnul E. Lešehrad ve studii věnované Jiřímu Viktoru Figulusovi Pokus o historii Bratrstva Růže a Kříže v Čechách ve styku s Jednotou Českých Bratří (Král. Vinohrady 1921).
A jedna malá poznámka na okraj. Mezi českými esoteriky všech druhů bylo nemálo sběratelů exkluzivních titulů a diplomů, největší honička za tituly byla zejména mezi novognostiky. I to lze ve fondu vypozorovat.
V historii českých zemí se objevuje zednářství již velmi záhy. Přestože pověst o založení zednářské lóže U tří hvězd hrabětem F. A. Šporkem v roce 1726 byla už dávno vyvrácena, neustále se v populární literatuře vrací. Vznik zednářství v Čechách se datuje rokem 1741, v Praze byla založena pravděpodobně francouzskými důstojníky bezejmenná lóže, čeští členové pokračovali v práci i po odchodu Francouzů a lóži nazvali U tří korun, později ji přejmenovali U tří hvězd a v roce 1763 změnili název na U tří korunovaných hvězd. V druhé polovině osmnáctého století pak vznikla v Praze řada lóží, další vznikly v Brně, v Těšíně a v Opavě. Tato první éra skončila vládním zákazem zednářství roku 1795 a nemá s pozdějším zednářstvím v Čechách přímé spojitosti.
Z  doby prvních zednářů je v Lešehradeu uložen diplom nezjištěné zednářské lóže patrně z roku /1774/, který podepsal sekretář lóže Schönfeld. A právě postava Franze Thomase Schönfelda je zajímavá. Narodil se jako Moses Dobruška 1753 v Brně, získal rabínskou výchovu, začal psát a publikovat nejen hebrejské, ale také německy básně a divadelní hry. V roce 1775 v Praze konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Franz Thomas Schönfeld, o tři roky později se stal baronem. V první polovině osmdesátých let se pak angažoval především v zednářských a iluminátských lóžích a svými aktivitami přispěl ke vzniku Orden der Ritter und Brüder St.Johannis des Evangelisten aus Asien und Europa. Vstoupil do císařských služeb, sám o sobě prohlašoval, že byl jeho tajným rádcem. Na jaře 1892 odjel do Francie, zapojil do revolučních aktivit a postavil se po bok jakobínů. Začal se podepisovat vlasteneckým jménem Siegmund Gottlieb Frey, křestní jména brzy vyměnil za jméno Junius. Aktivně zúčastnil povstání, které ve Francii svrhlo monarchii. Byl zatčen, v procesu s Dantonem „usvědčen“ ze spiknutí a 5. 4. 1794 popraven. 
A ještě jeden zajímavý diplom - potvrzení mistra a člena lóže Zur Wahren Eintracht z roku 1784 pro Johanna Tobiase Seeger von Dürrenberg. Diplom podepsali: Ignác Born (Meister vom Stuhl), Otto Gemmingen von, Erasmus Gretzmiller
V devatenáctém století pak bylo učiněno několik neúspěšných pokusů o legální existenci zednářství, ale až v roce 1870 vznikl v Praze kroužek Harmonia, 1872 Amicitia, 1874 Wunificentia v Karlových Varech, 1877 Freundschaft v Děčíně, 1879 Harmonie v Plzni, 1883 Kette v Žatci, 1890 Bruderkreis v Broumově, 1893 Asträa v Aši, 1897 Latomia v Liberci, 1906 Einigkeit v Boru, 1907 Philantropie v Teplicích-Šanově, 1909 Goethe v Mariánských Lázních a další. Přestože od roku 1795 bylo v Rakousku zednářství zakázáno, formovalo se stále znovu a znovu a počátkem dvacátého století bylo již sice v malém počtu (asi 400 členů), přesto však pevně, v českých zemích zakotveno. Jak to bylo možné? Zákaz v Rakousku se totiž od roku 1867 netýkal Uher, kde se stejně jako v císařském Německu zednářství dařilo. A tak vznikaly jak v Rakousku, tak v Čechách tzv. Grenzlóže, tedy lóže pod obediencí Velké Symbolické Lóže Uherské, nebo pod obediencí Velkých Lóží Říšskoněmeckých. Lóže pracovaly v janském ritu a v německém jazyce a naprostou většinu v nich tvořili členové německé národnosti, přesto však v nich byli i Češi.
Z členů sdružení Harmonia (14 členů) a spolku Amicitia byla v Praze v roce 1909 především na popud Alfréda Baštýře, Jaromíra Hanela a Bertolda Theina založena lóže Hiram zu dem drei Sternen. Její zakladatelé byli recipováni částečně v lóžích vídeňských, hlavně ve vídeňské Lóži Humanitas, or. Presburg a částečně v lóžích říšskoněmeckých. Již tedy v tomto janském (německém) zednářství jsou dva směry: říšskoněmecký a uherský. Byli tu však i bratři zasvěceni v jiných zemích a světadílech. Lože pracovala přísně zednářsky ve zcela apolitickém duchu celou válku a ještě i po ní, třebaže její členové byli různé národnosti.
Až na konci války (26. října 1918) byla v bytě Alfréda Baštýře založena čistě česká lóže. Zakládajícími členy byli pravděpodobně Jaroslav Kvapil, Alfred Baštýř, Otakar Baštýř, Vincenc Červinka, Ladislav Moučka, Bertold Thein, Viktor Stretti, Jan Třebický, Ladislav Tichý, Jaroslav Hurt, Vladimír Uhlíř a francouzští bratři Alfons Mucha a Adolf Wiesner (byli členy pařížské lóže). Po půlroční přípravné práci se tato lóže odtrhla od zednářství německého, diferencovala se i ritově a přimkla se k zednářství románskému v jeho francouzské formě. Konstituovala se 12. května 1919 a zvolila si jméno lóže Jan Amos Komenský. Světlo do ní vnesl vyslaný zástupce Grand Orient de France dne 28. září 1919. K práci lóže se dochovalo v Lešehradeu mnoho dokumentů. Kromě seznamu členů se dochovaly pozvánky a programy prací lóže (62 ks). Zajímavý je i pamětní tisk, na kterém je fotografie prvního chrámu lóže v bytě Alfreda Baštýře, ozdobné dopisní papíry navržené René Wiesnerem a kresby klenotů, symbolů a znaků (klenoty navrhl Mucha a odléval Baštýř). Lóže pak úspěšně pracovala a vzrůstala po tři roky bez spojení s ostatními zatím vznikajícími zednářskými útvary a 22. 6. 1922 vnesla světlo do Lóže Josef Dobrovský v Plzni. Pozvánka na instalační práci i pozvánka na slavnost znovuzažehnutí světla v roce 1948 je uložena ve fondu, ve fondu je uchován i seznam členů, pořad prací a korespondence s Emanuelem Lešehradem.
Současně se zcela nezávisle vyvíjelo v Československu i rozdílné české zednářství. Jediné písemné svědectví o genezi lóže Národ se zachovalo ve vzpomínkách Františka Síse. Sís byl řadu let raněn mrtvicí a nemohl psát. Svůj text diktoval  Emanueli Lešehradovi (srov. dopis Emanuela Lešehrada lóži Národ z 3. 12. 1948). Tato svědectví potvrzuje, nebo alespoň je nevyvrací, ani Karel Konrád (srovnej dopis Karla Konráda Karlu Krejčímu z 25. 4. 1949, fond Karel Krejčí). Již počátkem první světové války v letech 1914-1915 se skupina odbojových pracovníků, vesměs nezednářů, rozhodla založit v Praze zednářský útvar. Zdá se, že František Sís pochopil zednářství v garibaldiovském duchu jako příhodnou základnu pro konspirativní činnost. Ve spolupráci s italským zednářem Ugo Dadonem, působícím v Praze, vstoupili v jednání s Velkou Národní Lóží italskou a získali její souhlas i podporu. Přípravy však byly přerušeny zatčením řady členů z politických důvodů. Avšak ihned po převratu v roce 1918 byla jednání s italskou Velkou lóží pracovníky odbojové skupiny Národ obnovena. Velká Lóže Italská určila podmínky výběru žadatelů a zařídila vše, aby mohla být založena regulérní lóže dle skotského obřadu. Lóže Národ byla založena 28. března 1919 (definitivně ustanovena 20. 6. 1920), obřadné zahájení práce se konalo v červnu 1919 a z 15. června 1919 je také zakládací listina. Jako činovníci byli 28. 3. 1919 zvoleni následující bratři: František Sís, Bohumil Němec, Ladislav Syllaba, Emil Svoboda, Viktor Dvorský, Viktor Dyk, Jindřich Čapek, Jan Ventura a Jan Thon.
Aby však mohla být zřízena vlastní obedience, bylo nutno založit další lóže. Rozdělením zakladatelů a přijetím nových členů bylo pak v listopadu 1919 založeno dalších šest lóží: 28.říjen, Dílo, Fügner, Dobrovský, Šafařík, Týn. Každá měla shromažďovat členy jiné zájmové skupiny - literáty, hudebníky, malíře, vědce…Literatura se rozchází, kdy se konaly první obřadní práce všech nových lóží jeden z názorů je, že se všechny konaly 15. prosince 1919). Dochované archiválie týkající se lóže Dílo pocházejí většinou až z 30. let, k lóži 28. říjen se dochoval pouze seznam členů, který zapsal Emanuel Lešehrad. Výše vyjmenovaných sedm „italských“ lóží na ustavujícím shromáždění 29. prosince 1919 vytvořilo Velikou Lóži Československou. Z úplné zednářské nezkušenost plynuly různé těžkosti a nesnáze tohoto zednářství.
Až do roku 1922 pracovala Veliká lóže Československá (skotské lóže) a Jan Amos Komenský (janská lóže, obedience Grand Orient de France) samostatně vedle sebe. Teprve v tomto roce byly navázány styky a usneseno sjednocení všech českých lóží obou ritů. Nejvyšší Rada do ní vnesla světlo 28. 5. 1922 v Lausanne. Nejvyšší Rada švýcarská ujala se pro první dobu funkce Veliké lóže. Tím mlčky zanikla funkce první Veliké lóže Československé, ustavené 29. 12. 1919 a obnovené 4. 5. 1921. Bylo proto nutno obnovit Velikou lóži, v níž by byli zastoupeni členové lóží pocházejících z obou obediencí. Pod její patronací byly lóže Jan Amos Komenský, lóže Národ, lóže Josef Dobrovský v or. Plzeň, lóže 28. říjen a lóže Dílo. Zároveň byly rozpuštěny lóže Dobrovský v or. Praha, Týn a Fügner (členové odešli do ostatních lóží) a lóže Šafařík. Ze jmenovaných pěti lóží byla utvořena Národní veliká lóže Československá (NVLČs) skotského ritu, do které, bylo vneseno světlo 27. 10. 1923. Do roku 1930 byly založena v Brně lóže Cestou Světla, v Praze Bernard Bolzano a Pravda Vítězí. U obou pražských lóži se dochovala pozvánka na vnesení světla a seznam členů. Součástí Národní veliké lóže Československé se staly i slovenské lóže: 31. 10. 1925 v Bratislavě založená lóže Ján Kollár a 9. 1. 1926 v Košicích lóže Pavel Josef Šafařík, ve které většinu zakladatelů tvořili maďarští bratři. Obě lóže recipovaly hledající všech národností - Slováky, Maďary, Čechy i Němce.
Před I. světovou válkou existovala v českých zemích řada lóží a kroužků pod obediencí říšskoněmeckou nebo uherskou, jejíž členové byly hlavně občané německé národnosti. Většina těchto lóží se sdružila a 23. 10. 1920 ustavila vlastní obedienci janského ritu jednající v německém jazyce- Velikou lóži Lessing zu den drei Ringen. Vztahy mezi českými a německými zednáři nebyli zpočátku jednoduché. Choulostivým tématem byl především odchod Čechů z lóže Hiram a založení vlastní lóže Jan Amos Komenský. Společenská spolupráce mezi lóžemi nakonec plynula z osobních přátelských vztahů jednotlivců. Vrcholem vzájemných kontaktů se stalo uzavření Konkordátní úmluvy mezi NVLČs a VL Lessing roku 1934. Emanuel Lešehrad uložil do své sbírky pozvánku na vnesení světla, programy prací lóže Lessing (30 ks) a ročenky (5 ks).
       Lóže Quatuor Coronati (plný název tohoto sdružení je Quatuor coronati Coetus amicorum historiae et philosophiae artis regiae liberorummuratorumPragensis) byla založena v Praze roku 1928 jako zednářský spolek ke studiu dějin československého zednářství. Dějiny tohoto spolku přibližuje nejen vzájemná korespondence Eugena Winterberga s Emanuelem Lešehradem, ale i dopisy vyměněné si mezi sdružením Quator Coronati a Emanuelem Lešehradem.. Mimo stanov sdružení jsou ve sbírce zachovány stanovy, pozvánky k různým aktivitám spolku, propagační leták na ročenku světového zednářství, kterou sdružení vydalo v roce 1935 a plakát na koncert zednářské hudby konaný 19. 4. 1950.
Myšlenka na národnostní sblížení dala však vznik další nové lóže, jejímž cílem by bylo praktické pěstování sbratření všech národností v ČSR, Přesto 29. listopadu 1925 zahájila nová Lóže Most Praha svou činnost jako lóže nezávislá. Její činnost byla tak úspěšná, že již v roce 1927 byla založena další lóže Most Brno, pak v roce 1930 Most Bratislava, v roce 1932 kroužek v Táboře a v roce 1935 druhá pražská Lóže Most Baruch Spinoza. Lóže utvořily nejprve Svaz Mostů, který se v roce1932 ustavil jako Veliký Orient Československý (VOČs). Ideologie byla příbuzná ideologii Grand Orient de France, také její rituál byl janský. V Praze a v Brně se pracovalo střídavě česky a německy, v Bratislavě slovensky, německy a maďarsky. Členy byli i Poláci. Diskuse se konaly v libovolném jazyce. Tato praxe měla naprostý úspěch. Toto zednářství nebylo považováno za pravidelné. Dokumentů týkajících se lóže Most se nedochovalo mnoho: přihláška hledajícího, poučení, dotazník, seznam členů a rezoluce O našem školství. Seznam členů v roce 1935 se dochoval i pro Veliký orient československý.
Dalším neregulérním zednářským útvarem, jehož materiály se ve sbírce E. Lešehrada dochovaly, je Veliká lóže Dílna lidskosti. Dílna lidskosti byla zednářstvím moderním a reformovaným. Vznikla až 6. června 1931.
V průběhu třicátých let, v nichž je základ části Lešehradovy sbírky týkající se zednářství, existuje v ČSR vlastně pět zednářských obediencí: nejpočetnější je německy jednající regulérní V. L. janského ritu Lessing zu den drei Ringen, pak regulérní česky a slovensky jednající Národní Veliká Lóže Československá skotského ritu (t.č. s jedenácti lóžemi) a tři iregulérní útvary janského ritu: FzaS, Veliký Orient Čsl. a Dílna lidskosti se členy různých národností a s vícejazyčným způsobem jednání.
Protože příběh martinistů a dalších uskupení stejně jako historie zednářských lóží je velmi spletitá, bylo třeba pro snazší studium této části sbírky Lešehradeum umožnit poměrně rozsáhlou předmluvou, která se ve stručnosti snaží zmapovat a objasnit historii jednotlivých společenstev. Jak jsem výše uvedla, snažila jsem se v této obtížné tématice orientovat a informace zprostředkovat i dalším badatelům. K obecné historii martinistů a zednářství jsem v poměrně velké míře využívala následující literaturu:
http://esoteric.mysteria.cz/martiniste.htm;
Kalač Petr, Odraz evropského hermetického hnutí konce 19. století v českém periodickém tisku. In: Fenomén smrti v české kultuře 19. století. Praha 2001, s. 200-206;
Kalač Petr, Stručná historie české esoterické scény od konce 19. století do roku 1989. In: http://dcch.grimoar.cz/?Loc=detail&Cat=1&Lng=1&UID=3;
http://www.lnarod.cz/historie.htm
       Sbírka Tajné společnosti je uložena jako samostatná část sbírky Lešehradeum v…archivních kartonech. Nejstarší dokumenty ve sbírce jsou mimo veršovaného blahopřání Johanna Sluníčka k svatbě dceři Marii provdané Vešecké z počátku čtyřicátých let 18. století dva zajímavé rukopisy - zlomek německého astrologického rukopisu o planetách a rukopisná Knížka zaklínání sv. panny Koruny k dobývání pokladů ze 17. století. K nejmladším patří korespondence Emanuela Lešehrada z roku 1953.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace