Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lešehradeum - výtvarní umělci

Vyhledávání:
       Součástí sbírky zvané Lešehradeum bylo i několik oddílů věnovaných výtvarnému umění. Emanuel Lešehrad svou sbírku roztřídil na oddíly: malíři, sochaři, rytci, architekti, a to tak, že každá osobnost měla samostatný obal se jménem a popisem obsahu, v obalu byly archivní materiály nalepeny na volných listech papírů a šly za sebou podle datování chronologicky. Obaly byly řazeny abecedně. Protože některé osobnosti byly zařazeny ve dvou i více oddílech, vytvořila jsem z výše uvedených částí jedinou abecední řadu s názvem Výtvarní umělci. Dochované materiály u jednotlivých abecedně řazených osobností jsem uspořádala způsobem obvyklým v literárním archivu: doklady, korespondence přijatá, korespondence odeslaná, rukopisy, tisky, fotografie a varia. Na závěr takto zpracované části sbírky jsem připojila i pozvánky na výstavy roztříděné podle galerií (např. Pošova galerie, Vilímkova galerie).
Jedná se o sbírku, kterou Emanuel Lešehrad shromažďoval nejen prostřednictvím darů, ale i nákupy na aukcích a antikvárním trhu. Pokud jde o materiály české provenience, jedná se většinou o dary přátel a známých. Materiály týkající se zahraničních výtvarných umělců v případě, že nebyly adresovány do Čech (jako například dopis Gustava Alexandra Eiffela fyziku, meteorologu a profesoru české techniky Václavu Karlu Zengrovi z roku 1886), získal koupěmi na zahraničních aukcích. Z tohoto důvodu jde vždy o jednotlivé dokumenty, některé z nich sice velmi zajímavé, ale použitelné jen jako střípek, kterým si badatel doplní svou studii k dané problematice.
Chtěla bych poukázat na některé archivní materiály, které Emanuel Lešehrad shromáždil. Některé z nich nebylo jednoduché určit. V prvé řadě bych ráda upozornila zejména na soubor dokumentů francouzských a italských malířů a sochařů. Mou pozornost vzbudil příkaz státního ministra k vyplacení 200 franků Jeanu B. Corotovi z roku 1856 stejně jako seznam děl Gustava Dorého zaslaných na Mezinárodní výstavu Krásného umění v Mnichově v roce 1869. Zajímavý spíše pisatelem než obsahem je vzkaz Augusta Renoira na růžově kostkovaném lístku. Ve sbírce je uložen i dopis Eugena Delacroixe z roku 1863, Jeana Augusta Dominiquea Ingrese z roku 1862 a nedatovaný dopis Clauda Moneta. Otázky vzbuzuje , proč dopis Augusta Rodina milence a matce svého dítěte Rose Beuretové z roku 1912 je na dochované obálce adresován Rose Rodinové, když k sňatku došlo až v roce 1917. Dopis Emila Jeana Horacea Verneta z roku 1842 je určen Étienu Gérardu Mauricemu. Hugovi Kosterkovi do Čech směřuje dopis Edvarda Muncha z roku 1905. Velmi zajímavý a vzácný je portrét Antoina Bourdelleho od J. Rosemana. Jedná se o ušlechtilý fotografický tisk s autografem Antoina Bourdelleho.
Soubor týkající se umělců české provenience získal Emanuel Lešehrad od několika adresátů. Dvacet dopisů od osmnácti odesilatelů je adresováno Vratislavu Hugovi Brunnerovi. Ve fondu je i Brunnerův návrh typografického i grafického řešení knihy Gustava Flauberta Tanec mrtvých. Kniha vyšla v nakladatelství Alois Srdce v roce 1919. V PNP je v knihovně uložena se signaturou P 39 G 33. Typografické a grafické řešení vydané knihy neodpovídá úplně návrhu V. H. Brunnera uloženému ve fondu.
Třicet šest dopisů adresovaných Viktoru Olivovi v letech 1899 - 1915 získal Emanuel Lešehrad patrně z nakladatelství J. Otty. Viktor Oliva byl v letech 1899 - 1916 redaktorem obrazové části v jeho nakladatelství vycházející Zlaté Prahy. Soubor doplňuje i šest dopisů adresovaných přímo J. Ottovi.
V červenci 1915 se stal Otakar Štáfl jednatelem Komitétu pro podporu strádajících umělců výtvarných, literátů a žurnalistů. Tento výbor uspořádal v Obecním domě v Praze 31. VII. - 30. IX. 1915 dvě na sebe navazující výstavy. Soubor čtyřiceti tří dopisů adresovaných Otakaru Štáflovi se většinou vztahuje k této výstavě.
       Od Františka Naskeho, předsedy Jednoty umělců výtvarných a redaktora Díla obdržel Emanuel Lešehrad dopisy z let 1922-1923, mezi nimi i dopis Františka Kupky. Neméně obsahově zajímavý je soubor dopisů adresovaných S. K. Neumannovi v letech 1898 - 1912. Konvolut dopisů adresovaných Vratislavu Nechlebovi je z roku 1918, jedná se většinou o blahopřání k jmenování profesorem na akademii výtvarných umění.
Část rodinných dokladů a korespondence získal Emanuel Lešehrad pravděpodobně v druhé polovině třicátých let od Jaroslava Skrbka. Mimo vysvědčení ze škol ve Vysokém tu najdeme i index Císařsko-královské akademie umění v Praze platný v letech 1909 - 1913 a poměrně velký soubor dopisů. Některé z dopisů nejsou uloženy v této části sbírky (např. dvacet jeden dopis od Liběny Odstrčilové z let 1913 - 1917 je uložen v oddílu Divadlo).
Větší konvolut dopisů dostal Emanuel Lešehrad také od Josefa Emericha Němce (sedmdesát dva dopisů). Josef Emerich Němec zdědil po otci umělecký závod v Praze, dnes bychom ho nazvali prozaičtěji - výtvarné potřeby a rámařství. Byl však soukromým žákem profesora Hanuše Schweigera, při závodě založil uměleckou galerii (Praha, Masarykovo nábřeží 6) a stal se soudním znalcem. Dopisy z let 1900 - 1925 se většinou týkají prodeje obrazů nebo jejich rámování. U většiny stvrzenek uložených v dokladech u jednotlivých umělců se zřejmě jedná o vyúčtování s Josefem Emerichem Němcem.
       Nepodařilo se mi zjistit od koho, nebo spíše pro koho bylo určeno čtrnáct rukopisů s vlastními životopisy malířů. Datované rukopisy jsou z roku 1927.
K velmi cenným patří dopis architekta Filipa Spannbruckera adresovaný Janu Ludwigu Steyerovi 9. 7. 1720. Tento architekt původem ze Solnohradska (asi 1672 - 1729), od konce 17. století usazený v Praze, se podle zatím publikovaných informací jevil především jako stavitel provádějící cizí projekty. Jím projektovaných staveb je známo jen několik. V letech 1717 - 1722 vystavěl v souvislosti s blahořečením Jana Nepomuckého při jihozápadním nároží kostela sv. Jiří na Pražském hradě samostatnou centrální kapli dedikovanou tomuto světci. Sochařská výzdoba průčelí této kaple s plastikou světce obklopeného andílky je dílem Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, malířskou výzdobu interiéru provedl Václav Vavřinec Reiner. Stavebníkem kaple byl adresát dopisu, kanovník svatovítské kapituly Jan Ludwig Steyer.
Mezi zajímavosti z první poloviny 19. století patří pas architekta Josefa Ondřeje Krannera, spolutvůrce dostavby chrámu sv. Víta, vydaný v Neapoli 13. 1. 1822; legitimace architekta Aloise Turka na 6. výstavu německých architektů a inženýrů v roce 1847 je doplněna i dopisem Anastasii Turkové z roku 1843; diplom šestnáctiletého malíře Viktorina Weithnera dokládá členství v přírodovědeckém spolku Lotos z roku 1848. Pro další badatelskou práci bude přínosné i vyúčtování herce, dramatika a vynálezce litografie Jana Františka Aloise Senefeldera pro vydavatelství Treuttel and Würtz z roku 1820; školní vysvědčení Bedřicha Havránka z roku 1833; jednotlivé dopisy malíře Viléma Kandlera (1832), Josefa Matěje Návrátila, Františka Xavera Rektoříka (1845) a malíře a mědirytce Konráda Wiesnera (1846).
Pokud přeskočíme století, upoutá nás soubor dokumentů týkající se Jindřicha Štyrského. Zaujme nás dosud nepublikovaná kresba na pamětním listu ke dni 23. března 1916. Jedná se fakticky o dvoulist, na titulní straně je kolorovaná perokresba sedmnáctiletého studenta učitelského ústavu v Hradci Králové Jindřicha Štyrského, uvnitř další Štyrského kresba a podpisy herců Východočeské divadelní společnosti. Ve sbírce jsou uloženy originály dvou patrně nejdůležitějších článků Jindřicha Štyrského. Obhajoba nezávislosti poezie na vnějších programech a politických cílech v článku Koutek generace (Odeon 1, 1929 - 1931, č. 1, říjen 1929, s. 11-12) vyvolala rozsáhlou polemiku nejen mezi členy avantgardy. Na polemiku odpovídá Štyrský dalším článkem Koutek generace (Poznámka ke koutku generace) z prosince 1929 (Odeon 1, 1929 - 1931, č. 3, s. 45). Z Štyrského redaktorské práce v jediném ročníku literárního a nakladatelského časopisu Odeon se v popisované sbírce dochoval mimo recenze knih Maxe Jacoba Obrana Tartufova a Jaroslava Seiferta Hvězdy nad Rajskou zahradou (Odeon 1, 1929 - 1931, č. 1, říjen 1929, s. 11-12.) i článek týkající se Voskovce, Wericha a Ference Futuristy Trojlístek. Článek vyšel pod názvem Povedený trojlístek (Odeon 1, 1929 - 1931, č. 1, říjen 1929, s. 3). Ukazuje, že tvorba těchto humoristů nebyla přijímána ani mezi tehdejší mladou a progresivní generací vždy kladně. Zde uložený katalog Galerie d´Art Contemporain v Paříži, která v roce 1926 upořádala Štyrskému a Toyen výstavu, se ve fondech jiných institucí vyskytuje vzácně. E. Lešehrad si uschoval i pozvánky na zahájení Štyrského výstav v Aventinské Mansardě v roce 1930, v Topičově salonu 1938 a katalog výstavy uspořádané S.V.U. Mánes v roce 1946.
O přátelských stycích Emanuela Lešehrada s Jindřichem Štyrským se mnoho nemluví. Blíže se patrně poznali kolem roku 1929. Svědčí o tom nejen korespondence, ale také velmi častá typografická úprava Lešehradových knih. Ve sbírce se dochoval návrh typografického i grafického řešení knihy Modlitby pro mou matku, jíž si Emanuel Lešehrad vydal vlastním nákladem v roce 1940 (PNP sign. Hora I 644). Ale už v roce 1931, kdy vyšlo Lešehradovi několik knih v různých nakladatelstvích, mu jejich grafickou podobu a obálky navrhoval Jindřich Štyrský. Když Lešehrad své souborné dílo začal vydávat v nakladatelství Aloise Srdce, Štyrský s výjimkou jedné řady navrhl typografickou úpravu a obálky všech edic.
Krásně vypravená kniha Lešehrada lákala. Rád přispíval svými básněmi do tisků vydaných bibliofilsky, většinou za příslib jednoho výtisku pro Lešehradeum. Grafik František Jan Müller ho požádal (dopis z 2. února 1932) o báseň do sbírky Básníci matkám, kterou vysázel v roce 1932 jako 3. svazek své edice Lis knihomilův s ručně kolorovanými dřevoryty Cyrila Boudy. (PNP sign. Hora II 486, Knytl 1485, Thon 1160). Za dva roky poté vysázel pro Emanuela Lešehrada sbírku básní Sedmero Emanuela Lešehrada (2. svazek edice Sedm básní) s podepsanou heliogravurou Alfonse Muchy a nakladatelskou značkou opět od Cyrila Boudy (PNP sign. P 27 C 56).
Na typografii své knihy spolupracoval i s Josefem Váchalem, který mu navrhl obálku knihy Mučedník touhy. Knihu vydalo nakladatelství Vaněk a Votava v roce 1920. Patrně kvůli prodejnosti byla Váchalova obálka brožovaného vydání překryta vnějším barevným, či spíše barvotiskovým, přebalem od Františka Smatky. Ve sbírce Lešehradeum se mimo několika pohlednic od různých pisatelů adresovaných Josefu Váchalovi a dopisů Josefa Váchala Emanuelu Lešehradovi dochovala pozvánka k čajovému večírku u Eduarda Drobílka konaném 27. - 28. 2. 1910. Datum je na dřevorytu doplněno tužkou, jednalo se patrně o pozvánku, která se používala častěji. O čajový večírek šlo jen v nadsázce. Eduard Drobílek byl kamarád Jaroslava Haška a patrně iniciátor vzniku Strany mírného pokroku založené v roce 1911. Už kresba na pozvánce napovídá, o jaký večírek šlo.
Nejstarší dokument v této části sbírky Lešehradeum je vyúčtování za práci portrétisty a rytce, a hlavně prvního ředitele Akademie malířů v Norimberku Jacoba Sandrarta z 8. 5. 1669. Nejmladší dokumenty jsou z čtyřicátých let 20. století, výjimečně i z počátku padesátých let. Ve sbírce je uložen i poměrně velký konvolut pozvánek na výstavy v různých, zejména pražských výstavních síních.
Sbírka Výtvarní umělci je uložena jako samostatná část sbírky Lešehradeum v 15 archivních kartonech. V povídání o sbírce jsem mohla upozornit jen na některá jména a některé souvislosti. Je teď na badateli, jak podrobně si prostuduje soupis Výtvarní umělci.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace