Národní archiv - Svaz protifašistických bojovníků - ústřední výbor 1945-1968, dílčí inventář

Vyhledávání:
I. Vývoj původce

       Krátce po skončení druhé světové války začaly vznikat odbojářské organizace, v nichž se sdružovali příslušníci domácího i zahraničního odboje vracející se z nacistických věznic, koncentračních táborů, vojenských jednotek i z emigrace, ale také ti, kteří zapojeni do odboje přežili německou okupaci doma. K dosavadní obnovené Československé obci legionářské (ČSOL), založené již v roce 1921 pro účastníky tzv. prvního odboje, přibyly organizace další, zejména Svaz národní revoluce (SNR) a Svaz osvobozených politických vězňů (SOPV).
Místní skupiny a odbočky Svazu národní revoluce se ustavovaly více méně živelně hned po osvobození, především v druhé polovině roku 1945. Organizační struktura svazu a jeho kompetence se však vytvářely postupně, svazové stanovy byly přijaty teprve v roce 1947. Podle nich byl SNR založen za účelem sloučení všech bojovníků proti nacismu z let 1938 až 1945 a všech těch, kdo byli z politických důvodů vězněni v nacistických věznicích
a koncentračních táborech, a za účelem vytvoření jejich ideové a zájmové organizace. Členy svazu se tak mohli stát čs. občané české, slovenské a jiné slovanské národnosti, státně a národně spolehliví, kteří patřili mezi příslušníky čs. armády v zahraničí, partyzány, politické vězně, revoluční bojovníky či jiné účastníky domácího i zahraničního odboje. Za členy svazu mohli být přijati také pozůstalí po příslušnících odboje a čestnými členy in memoriam byli jmenováni všichni popravení a umučení političtí vězni. Jednotlivé složky odboje, např. partyzáni či účastníci Pražského povstání, vytvářely ve svazu svá sdružení s vlastní samosprávou (Sdružení českých partyzánů vedené Rudolfem Slánským, Sdružení Pražského povstání později pražských barikádníků vedené Josefem Horou). Vnitřní orgány SNR tvořily valné shromáždění, širší výbor, výkonný výbor a dozorčí rada. Svaz zakládal místní odbočky s vlastními stanovami, které se spojovaly v okresní, krajské a zemské celky. Funkci předsedy svazu zastával Josef Grňa.
Svaz osvobozených politických vězňů se podařilo organizačně vybudovat již v roce 1946, kdy byly schváleny jeho stanovy. Svaz sdružoval politické vězně a pozůstalé po nich. Jeho úkolem bylo bojovat proti fašismu, zabezpečit obranu ČSR, spolupracovat na jejím budování v duchu národního boje za osvobození a lidové demokracie, pěstovat a podporovat mezinárodní soudržnost osvobozených politických vězňů. Řádnými členy svazu se mohli stát čs. občané, kteří byli v letech 1938 až 1945 omezeni na osobní svobodě vězněním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou činnost z důvodů politické, národní, rasové a náboženské perzekuce a rovněž pozůstalí po těchto vězních. Nejvyšším orgánem SOPV byl sjezd, řídící funkci zastávalo zastupitelstvo a ústřední výbor a výkonné orgány byly předsednictvo, užší předsednictvo a výbory místních odboček. Místní odbočky se řídily vlastními stanovami schvalovanými ústředím. Předsedou svazu byl zvolen Ladislav Kopřiva a generálním tajemníkem František Erban, funkci jednoho z místopředsedů zastávala také Milada Horáková. SOPV se od svého počátku podílel na ustavení Mezinárodní federace bývalých politických vězňů. Místopředsedou federace byl zvolen jednatel ÚV SOPV Alois Neumann.
Poválečný politický vývoj v Československu ovlivnil i organizaci a personální složení odbojářských svazů. Akční výbory zde provedly pod vedením KSČ důkladnou čistku a vyhlásily loajality vůči komunistické straně. Snahy o sloučení organizací prvního a druhého odboje se projevovaly zejména od konce roku 1947. Po únoru 1948 provedly v jednotlivých organizacích akční výbory, kontrolované komunisty, důkladnou čistku a vyhlásily loajalitu vůči KSČ. V květnu 1948 došlo na zasedání očištěných ústředních výborů ČSOL, SNR a SOPV k vytvoření jednotného svazu odbojářů s názvem Svaz bojovníků za svobodu (SBS). Předsedou nového svazu byl zvolen Ladislav Kopřiva a generálním tajemníkem Jan Vodička. Nejen v souvislosti se vznikem společného odbojářského svazu pro území Čech a Moravy došlo ke změně v působnosti a poslání. SBS byl označován v prvé řadě za organizaci politickou, nikoliv spolek. Jeho pracovní plán a konečnou podobu stanov projednal na svém zasedání v červnu 1948 ústřední výbor svazu.
Podobný scénář se odvíjel i na Slovensku. V závěru srpna 1948 se v rámci slučovacího sjezdu slovenských odbojářských organizací v Košicích konaly odděleně sjezdy všech svazů - Zväzu slovenských partizánov (ZSP), Zväzu vojakov Slovenského národného povstania (ZVSNP), Zväzu protifašistických politických väzňov a ilegálných pracovníkov (ZPVIP)
a rovněž Čs. obce legionářské, na nichž byla přijata usnesení o vytvoření jednotné odbojářské organizace na Slovensku s názvem Zväz ľudových protifašistických bojovníkov (ZĽUB). Předsedou svazu se stal Karol Šmidke.
V roce 1948 zesílily rovněž snahy o celostátní sloučení odbojářských svazů. Pro přípravná jednání byla jmenována 16 členná pracovní skupina podporovaná SBS i ZĽUB. Od června tohoto roku začal vycházet i společný svazový tisk Hlas revoluce. K vytvoření jednotné celostátní organizace odbojářů však došlo až v listopadu 1951, kdy se v Praze konala slučovací konference SBS a ZĽUB. Jednání probíhalo plně v režii KSČ, jeho výsledkem bylo vytvoření celostátního svazu odbojářů nesoucího název Svaz protifašistických bojovníků (SPB). Předsedou ústředního výboru svazu byl na slučovací konferenci zvolen Jan Vodička, místopředsedy Ján Demian a Bedřich Spáčil.
V červenci 1952 byl SPB prohlášen za dobrovolnou organizaci a byl schválen jeho organizační řád. Na zasedání ÚV SPB došlo následně k vyhlášení svazu masovou organizací Národní fronty. Organizační schéma SPB kopírovalo uspořádání státoprávní, do jeho ústředních orgánů byli zvolení čeští i slovenští členové. Slovenský svaz si ale udržel také své vlastní ústřední orgány, které podléhaly těm celostátním, jeho předsedou byl zvolen Ján Zeman.
       Členem SPB se mohl stát čs. občan, který se účastnil národně osvobozeneckého boje a souhlasil s posláním svazu. Za účastníky národně osvobozeneckého boje se považovali:
příslušníci Rudé armády v Rusku a v Maďarsku
čs. političtí vězni 1938-1945
čs. partyzáni
účastníci SNP
příslušníci čs. legií 1914-1918
příslušníci čs. zahraniční armády 1939-1945
příslušníci mezinárodní brigády ve Španělsku
účastníci domácího odbojového hnutí 1939-1945
účastníci zahraničního odboje 1938-1945
aktivní účastníci Rumburské a Kotorské vzpoury a političtí vězni 1914-1918
účastníci Květnového povstání 1945
příslušníci spojenecké armády 1939-1945
příslušníci SOS ve smyslu zák. č. 255/1946 Sb.
čs. dobrovolci 1918-1919
pozůstalí po těchto (1-14)

Organizačním řádem se SPB řídil do roku 1957, kdy byly na prvním sjezdu svazu schváleny jeho stanovy. Poslání svazu jakožto dobrovolné společenské organizace účastníků boje za svobodu a nezávislost národů Československa proti fašismu znělo „pokračovat v boji proti fašismu, za mír a socialismus, vychovávat k socialistickému vlastenectví a upevňovat mezinárodní solidaritu protifašistických bojovníků“. Mezi jeho úkoly patřilo rozvíjení tradic boje proti fašismu, šíření historické pravdy o tomto boji, odhalování současných forem fašismu, pečování o památná místa, vydávání a rozšiřování protifašistického tisku a literatury, mezinárodní spolupráce a v neposlední řadě uplatňování zájmu členů v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Ústřední orgány SPB představovaly sjezd, ústřední výbor
a ústřední revizní komise. Organizační strukturu svazu tvořily místní jednoty s členskou schůzí jako nejvyšším orgánem, které se sdružovaly do okresních a krajských celků (výborů). Okresní a krajské organizace svolávaly každé dva roky své konference.
V roce 1952 měl SPB 1.218 místních jednot a 108.602 členů v českých zemích, na Slovensku 990 místních jednot a 45.178 členů.  První sjezd SPB, který schválil a přijal svazové stanovy, se konal v Praze v březnu 1957, druhý pak v dubnu 1962. Předsedou svazu byl v roce 1957 zvolen Jan Vodička, v roce 1962 po jeho smrti Josef Hušek. Třetí sjezd konaný v Praze v lednu 1966 přinesl znovuzvolení Josefa Huška předsedou svazu, jeho místopředsedy se stali Ludvík Svoboda, Šimon Žbirka a Josef Vojáček.  Výsledkem jednání bylo mj. zrušení krajských výborů jako článku organizační struktury svazu a schválení nových stanov.
V roce 1965 byla z iniciativy SPB zřízena vládní komise pro stíhání válečných zločinů, v níž měl svaz své zástupce. V témž roce schválilo předsednictvo ÚV KSČ uplatňování globální náhrady za škody způsobené nacistickou perzekucí u příslušných úřadů v NSR, a to neoficiální cestou, zejména prostřednictvím SPB. Svaz proto zahájil jednání s německými spolkovými ministerstvy. Nárok čs. občanů na náhradu způsobených škod byl de facto uznán, ovšem k jeho naplnění de iure mohlo dojít formou mezistátní smlouvy až po navázání diplomatických styků mezi Československem a NSR. Jako zcela výjimečnou můžeme označit akci tzv. sociální výpomoci obětem pseudolékařských pokusů v koncentračních táborech, kterou poskytovalo na základě rozhodnutí německé spolkové vlády z r. 1951 ministerstvo financí NSR. Vzhledem k neexistenci diplomatických vztahů vedl zpočátku jednání o odškodnění obětí z Československa Mezinárodní výbor Červeného kříže v Ženevě.
       V březnu 1969 se konal v Praze čtvrtý sjezd SPB, který byl zároveň ustavujícím kongresem Československého svazu protifašistických bojovníků (ČSSPB). Předsedou federálního výboru (FV) ČSSPB byl zvolen Samuel Faľtan, generálním tajemníkem Josef Hušek. V rámci federativního uspořádání se vytvořil Český svaz protifašistických bojovníků (ČSPB) a Slovenský zväz protifašistických bojovníkov (SZPB).
Fond má několik původců. Vedle písemností samotného Svazu protifašistických bojovníků v něm najdeme ve větším či menším množství materiály některých jeho předchůdců - Svazu národní revoluce, Svazu osvobozených politických vězňů či Svazu bojovníků za svobodu.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace