Literární archiv Památníku národního písemnictví - Baar Jindřich Šimon

Vyhledávání:
Jindřich Šimon Baar
(1867-1925)

Narodil se 7. února 1867 v Klenčí pod Čerchovem, zemřel 24. října 1925 tamtéž.
Po maturitě na gymnáziu v Domažlicích studoval Jindřich Š. Baar teologii a byl 17. července 1892 vysvěcen na kněze. Působil v duchovní správě na různých místech Čechách, naposled jako farář v Ořechu u Prahy, odkud v roce 1919 odešel na odpočinek do svého rodiště.
Baar vstoupil do literatury původně jako básník. Brzy však obrátil ve své literární tvorbě k povídkám a románům, v nichž v prvém období převažují témata z kněžského života, s zostřenou tendencí proti církevní hierarchii a kněžskému celibátu. Je příznačné, že Baar dokonce v jedné ze svých kněžských povídek – v Páteru Kodýdkovi – vypodobnil na postavě nikoliv vymyšlené portrét kněze bolzanovce. Vrcholu své tvorby dosáhl Baar v Janu Cimburovi a ve své chodské trilogii (Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy), kterou napsal až po svém odchodu z církevní správy.
Vedle literatury věnoval Baar mnoho svého úsilí činnosti v kněžském reformním hnutí, vycházejícím z Katolické moderny, s níž Baar souvisel i svými uměleckými počátky. Reformní hnutí devadesátých let minulého století navazovalo vědomě na české reformní tradice josefinské a bolzanovské, zejména na reformní program Františka Náhlovského z roku 1848, mělo však ve svém programu také ideu cyrilometodějskou a přiznávalo se k reformnímu úsilí české reformace. Po nezdaru, které utrpělo české reformní hnutí v roce 1907 tvrdým zásahem episkopátu, nerezignoval Baar ani jeho přátelé stojící v čele hnutí, k nimž patřil zejména básník Xaver Dvořák, ale vystoupil znovu s reformními požadavky hned v prvních dnech samostatného československého státu, kdy se zdálo, že je doba pro jejich probojování zvláště příznivá. V říjnových dnech roku 1918 byla přičiněním Baarovým znovuobnovena Jednota katolického duchovenstva, v roce 1907 rozpuštěná, a Baar se stal jejím mluvčím a prvním předsedou. Byl také autorem spisu Obnova katolické církve v Československu, který vyšel anonymně roku 1919 a shrnoval a podrobně zdůvodňoval reformní požadavky českého kléru adresované římské kurii. Po odmítnutí československých reformních požadavků Římem vzdal se Baar předsednictví v Jednotě i svého působení v duchovní správě, odešel do Klenčí a věnoval se již jen literární práci. Žil však v přesvědčení o oprávněnosti reformních snah, které nejednou vyslovil a ve víře v jejich konečné vítězství, které bude i rehabilitací Jednoty. Dbal proto i o uchování dokladů o své činnosti v reformním hnutí a o činnosti Jednoty a uložil svému příteli archiváři Františku Teplému, aby se postaral o uložení těchto písemností v některém archivu. Zásluhou Teplého se dostala tak do Literárního archivu ta část Baarovy pozůstalosti, která obsahuje písemnosti k dějinám reformního hnutí českého kléru. K tomuto celku přibyly v průběhu let některé další dopisy, rukopisy a dokumentační materiál, který získal Literární archiv příležitostnými nákupy. Tato část Baarovy pozůstalosti, zkatalogizovaná v roce 1974, je uložena v 6 archivních kartónech a její soupis tvoří první část tohoto inventáře. Fond je v LA PNP uložen pod přírůstkovými čísly v rozmezí 12/26- 77/99. Zahrnuje období 1882 – 1926.
Hlavní část pozůstalosti, která obsahuje rozsáhlou korespondenci, rukopisy a poznámkový materiál, připadla podle Baarovy poslední vůle jeho rodnému městu a je uložena v Muzeu Jindřicha Šimona Baara v Klenčí pod Čerchovem. Obsahuje 22 archivních kartónů a byla v roce 1974 zkatalogizována Miroslavem Červenkou a její soupis je v druhé části tohoto inventáře.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace