Literární archiv Památníku národního písemnictví - Majerová Marie

Vyhledávání:
Marie Majerová
(1882-1967)


Narodila se 1. 2. 1882 v Úvalech u Prahy a zemřela 1. 6. 1967 v Praze. Spisovatelka, novinářka, účastnice českého i mezinárodního ženského hnutí, redaktorka. Marie Majerová je první významnou českou spisovatelkou, která vyrostla z dělnického prostředí. Její literární vývoj se utvářel v zápase o prohloubení vlastního vzdělání a pod vlivem osobního prožitku dělnického Kladna, kde žila od svých šesti let a kam se vracela i v době dospívání. V osmnácti letech poznává přátelský kroužek S. K. Neumanna; jeho anarchokomunistické názory trvale poznamenávají její myšlenkový svět. Bližší jí však zůstává dělnické prostředí, z něhož a pro něž tvoří své první sociální prózy, Povídky z pekla (1907) a román Panenství (1907). Když v letech 1904 – 1906 žila se svým prvním manželem Josefem Stivínem ve Vídni, kde byl redaktorem Dělnických listů, seznámila se zblízka se sociálnědemokratickým hnutím. Majerová tam také poznala známého sociálnědemokratického pracovníka Josefa Steinera, který jí umožnil nejen spolupráci se sociálnědemokratickým tiskem, ale pomáhal jí v této práci radami a povzbuzoval ji k stále náročnějším a obtížnějším úkolům. V této atmosféře vzniklo Panenství (1907), jehož hrdinka, prosté děvče, plné zdravého citu a vášnivé touhy po poznání, se dostává do tragického sporu s měšťáckou společností. Za honorář, který za Panenství dostala, putuje Majerová opět za vzděláním, tentokrát do Paříže, aby studovala na Sorbonně literaturu. Zároveň se však pokouší zařadit do soudobého literárního kontextu, neboť nepříznivě pociťuje, že do literatury vstoupila jako samouk: uchová si svůj vřelý vztah k intelektuální skupině mladých anarchistických literátů, seskupených kolem S. K. Neumanna, zároveň si však otevírá přátelským vztahem k Heleně Malířové a Zdence Háskové-Dykové cestu k tehdy významnému okruhu lidí kolem F. X. Šaldy a R. Svobodové, jejíž psychologizující příběhy ženských osudů se jí načas stávají vzorem; tak vznikají soubory povídek Dcery země a Mučenky (1921). Usilovala o hlubší proniknutí do citového světa žen, konfrontujíc jejich životní iluze s realitou.
Významným předělem v cestě Marie Majerové za velkým sociálním románem je Náměstí republiky (1914), dílo z doby jejího pobytu v Paříži, v němž zachycuje Paříž jako město ztracených a vyděděných, kteří hledají smysl života v revolučním činu. Majerová od počátku sympatizovala s levou stranickou skupinou v sociální demokracii a byla jednou z prvých, kdo se roku 1921 přihlásili do řad nově vzniklé Komunistické strany Československa. Aktivně se zúčastnila politického života, pracovala v nejrůznějších funkcích a působila jako novinářka nejprve v Rudém právu, pak i v socialistickém ženském tisku a věnovala hodně času práci s dětmi a ženskému hnutí. V rámci koncepce proletářské literatury vzniká její další práce Nejkrásnější svět (1923), příběh citového zrání mladé dívky, které ústí v poznání, že životního naplnění může dosáhnout jen v ztotožnění se s tužbami miliónů, ve splynutí s kolektivním úsilím lidu. Na rozhraní mezi dvacátými a třicátými léty se pokusila Majerová o nové řešení socialistických idejí v rámci soudobých avantgardních tendencí. V Přehradě (1932) podává široký obraz doby, tentokrát poněkud jiným způsobem - použitím krátkých, téměř filmových záběrů se pokusila skloubit množství lidských osudů. K tradičnímu románovému útvaru se vrátila svým nejvýznamnějším románem Siréna (1936), který napsala v době nové aktivizace revolučních sil ve třicátých letech. Vytvořila tzv. románovou kroniku, jíž opět situovala na milované Kladensko, kde vysledovávala postupný růst a formování dělnického hnutí, které se dostávalo do vůdčího postavení v zápase o společenský pokrok. Toto téma zpracovala i v dalším svém díle, tentokrát komornější novele - Havířské baladě (1938), v níž hledá podíl práce na vytváření lidské osobnosti a lidského osudu. Použila zde metodu vnitřního monologu, protože chtěla osvětlit především charakter dělnického vědomí.
Od mládí Majerová hodně a ráda cestovala; toto poznání světa (balkánské státy, severní Afrika, Francie, Anglie, USA, několikrát SSSR - poprvé roku 1924 jako delegátka Komunistické Internacionály, Čína aj.) silně ovlivnilo celou její tvorbu. Za nacistické okupace nemohla M. Majerová publikovat; ihned po válce se však vrátila do aktivního veřejného života, pracovala v mnoha redakcích a pracovních kolektivech a s touto činností úzce souvisí její poválečná tvorba, v níž se vyrovnávala se všemi aktuálními potřebami nové doby. Ze své předválečné žurnalistické činnosti si přinesla důkladnou znalost různých literárních forem a žánrů, jimiž reagovala na důležité životní problémy naší doby. Vidíme to na jejích povídkách, črtách, reportážích a fejetonech Cesta blesku (1949), Zpívající Čína (1954), Ševcovská polka (1961) aj.
Své bohaté literární zkušenosti uplatnila Majerová také ve své tvorbě věnované dětem a mládeži. Stala se průkopníkem realistické a socialistické prózy, určené dospívající mládeži (Bruno, 1930, Robinsonka, 1940); mladším jsou určeny především její pohádky a drobnější povídky ze života dětí.
Pozůstalost M. Majerové je jedna z nejrozsáhlejších celků, uložených v Literárním archivu PNP, a přece se nedochova1a v úplnosti. Chybí především přijatá korespondence přátel mezi desátými a třicátými lety, jakož i rukopisy z tohoto tvůrčího období.
Pozůstalost je zpracována obvyklým způsobem; výjimku zde tvoří autorčiny Vzpomínky, ke kterým si zřejmě velmi intenzívně chystala materiál, ale z nichž zůstaly jen neuspokojivé pokusy, které sama zničila, jak o tom svědčí doklady v pozůstalosti. Materiál však měla k nim částečně vytříděn z ostatní části pozůstalosti, a tak jsme jej ponechali v autorčině původním uspořádání. Další zvláštností je poměrně bohatý výstřižkový materiál, který zahrnuje celý rozsah její tvorby. Při jeho uspořádání jsme se řídili zřeteli tematickými a chronologickými. Tam, kde výstřižky byly autorkou vlepovány do sešitů, ponechali jsme je v původním stavu. Stejným způsobem je uspořádán i velmi rozsáhlý materiál fotografický. Převážná část pozůstalosti byla získána v roce 1969 koupí od syna M. Majerové Pravoslava Stivína. Je uložena pod přírůstkovými čísly v rozmezí 41/29 - 79/93. Tento soupis zachycuje stav fondu k roku 1976 (73 archivní kartóny). Fond zahrnuje období 1886 – 1967.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace