Literární archiv Památníku národního písemnictví - Mašínová Leontina

Vyhledávání:
Leontina Mašínová
(1882-1975)

Spisovatelka Leontina Mašínová se narodila 16. března 1882 v Plzni jako dcera lékárníka. Otec zemřel již v roce 1889 a Mašínovi se nakonec přestěhovali na Kutnohorsko, odkud rod pocházel. Po vychození obecné školy navštěvovala Leontina Mašínová v letech 1898 - 1902 učitelský ústav v Kutné Hoře. V roce 1898 jí zemřel ve věku 19 let bratr Eugen. Po maturitě působila mladá učitelka na několika obecných školách na Nymbursku a Kutnohorsku (Hrubý Jeseník 1902 - 1904, Loučeň 1904 - 1909, Pečky 1909 - 1920). V roce 1919 se zúčastnila práce plebiscitní komise na Těšínsku. Potom odešla učit na Slovensko do Liptovského Mikuláše (1920 - 1921), ale po roce se opět vrátila do Peček a v roce 1923 byla přeložena do Lázní Bělohradu. Zde učila až do roku 1930, kdy ze zdravotních důvodů odešla do důchodu.V roce 1936 jí zemřela matka.
Na všech svých působištích se zapojovala činně do kulturního života (loutkové divadlo, půjčování knih, přednášková činnost atd.) a tyto její snahy vyvrcholily právě v Lázních Bělohradě. Spolupracovala s kulturní a propagační komisí města, s městským muzeem, pracovala na úseku sociálním, sbírala národopisné materiály, psala články, zajímala se i o ochotnické divadlo. Za tuto velkou práci pro město byla 1. prosince 1945 poctěna čestným občanstvím.
Literárně začala Leontina Mašínová tvořit již v době první světové války. Působilo na ni zvláště dílo Josefa Svatopluka Machara. Ke své tvorbě přistupovala uvážlivě po důkladném studiu materiálu a po absolvování studijních cest. Tak již ve 20. letech navštívila např. Jugoslávii a Itálii, při komeniologických studiích zavítala v roce 1957 do Polska a v roce 1963 do Německé demokratické republiky. Její díla jí přinesla i mnohá uznání: v roce 1936 získala cenu Václava Beneše Třebízského za román Hořící sloup, v roce 1940 Rambouskovu cenu za knihu Tiší v zemi, v roce 1967 jí univerzita v Bethlehemu v USA udělila čestný doktorát literatury. Dne 24. června 1969 obdržela státní vyznamenání Za vynikající práci.
Leontina Mašínová prožila dlouhý život vyplněný činorodou prací. Několik těžkých nemocí nezdolalo její životní optimismus podporovaný hlubokým náboženským cítěním (byla členkou Jednoty bratrské). Až do smrti si uchovala zájem o veřejné dění a aktivně tvořila. Zemřela 10. února 1975 a je pohřbena v Lázních Bělohradě na hřbitově na Byšičkách.
Literární dílo Leontiny Mašínové lze rozdělit do několika skupin. Největší část jejích více než padesáti knih je určena dětem. Psala knížky veršů i prózy, některé autobiograficky zaměřené (Uletělo jaro, Sluníčkem a bouří). Pro děti napsala i několik loutkových her, a dokonce vydala i literární práce svých žákyň (Liptovské zábavy a rozprávky, 1923). Na přechodu mezi tvorbou pro děti a pro dospělé je několik souborů pověstí a legend. Mašínová je shromažďovala a literárně upravovala od konce 30. let, knižní soubory se týkají oblasti východočeské, Čech a Moravy i celého slovanského území. Mnoho z těchto pověstí zůstalo roztroušeno po různých novinách a časopisech, některé jsou v rukopisech.
Nejdůležitější součást tvorby Leontiny Mašínové představují její historické romány. Jsou věnovány významným osobnostem našeho reformačního úsilí, Janu Milíči z Kroměříže (Milíč z Kroměříže, 1926), Václavu Budovcovi z Budova (Hořící sloup, 1936) a Janu Ámosu Komenskému (trilogie Nesmrtelný poutník, 1969, jejíž jednotlivé díly jsou Mladá léta Jana Ámose, 1957, Do labyrintu světa, 1958, a Planoucí pochodeň, 1961). Sem patří i další knihy z dějin Jednoty bratrské – S poutnickou holí (1936), Tiší v zemi (1940) a Moravané (1967 s dr. Radimem Kalfusem). Všem těmto dílům předcházela důkladná archivní studia, konzultace s historiky, cesty na místa dějů atd.
S předchozími díly úzce souvisí i přepisy děl Chelčického, Komenského a jiných starších autorů, které Mašínová převáděla do nové češtiny, a tak zpřístupňovala širokému okruhu čtenářů. Je rovněž autorkou dvoudílné učebnice Dějiny vzdělanosti (1925 - 1926).
Mašínová psala i divadelní hry, články a básně s tematikou pedagogickou, náboženskou a regionální z Bělohradska, redigovala Bratrský zpěvník (1954), překládala (zvláště z polštiny). Mnoho prací zůstalo v rukopisech.
Významnou součástí díla Leontiny Mašínové jsou její paměti Za oponou let, které vycházely časopisecky na přelomu 70. a 80. let v Českém zápasu. Paměti souvisí s její velkou zálibou v rodopisném bádání.
Nejzajímavější prací spisovatelčinou, o jejíž vydání se marně snažila mnoho let, je Slovník synonym.Vznikl excerpcí velikého množství literárních děl a Mašínová jeho kartotéku doplňovala prakticky do konce života. O vydání jednala s nakladatelstvími Orbis, Československý spisovatel, se Stáním pedagogickým nakladatelstvím aj. Ačkoli vydání slovníku doporučovali významní spisovatelé (např. Josef a Miroslava Tomanovi, Josef Sekera, Václav Lacina, Herma Svozilová-Johnová), konzultovala je s významnými odborníky (František Jílek-Oberpfalzer, Karel Hausenblas), nedošlo k němu, pouze několik hesel bylo publikováno ve sborníku V krajině mateřštiny (1972) a v různých časopiseckých článcích.
Překlady děl Leontiny Mašínové vyšly slovensky, anglicky a německy (pro NDR a Švýcarsko).
Mnohá z děl Leontiny Mašínové byla ilustrována našimi předními výtvarníky, jako byli František Bílek, Cyril Bouda, Oldřich Cihelka, Marie Fischerová-Kvěchová, Vladimír Komárek, Karel Svolinský, Ladislav Šíma, Otakar Štáfl, Josef Wenig, Jaromír Zápal.
Verše pro děti zhudebnili mj. Jaroslav Křička, Mirko Křičenský, Karel Moor, Jaroslav Schück a Jitka Snížková.
Osobnosti Leontiny Mašínové zatím naše literární věda nevěnovala dostatečnou pozornost. Kromě časopiseckých článků a slovníkových hesel vydal pouze pražský Albatros drobný sborníček V krajině mateřštiny na počest jejích 90. narozenin v roce 1972 a dále Krajská knihovna v Plzni a Okresní knihovna v Jičíně vydaly samostatné bibliografické seznamy jejího díla.
Písemná pozůstalost Leontiny Mašínové je zachována poměrně dobře. Spisovatelka své písemnosti pečlivě archivovala a ve své závěti určila, aby byla uloženy v literárním archivu Památníku národního písemnictví. Bohužel, po jejím úmrtí trvalo delší dobu, než byly písemnosti LA PNP předány, a tak došlo ke ztrátám. Z dokladů chybí např. její vysvědčení a služební dekrety, legitimace, diplomy a část rodopisného materiálu, z rukopisů její poslední práce (vzpomínky Za oponou let a přípravný materiál ke knize o pobělohorském emigrantu Jiřím Holíkovi). Není zachována ani kartotéka Slovníku synonym a mnoho novinových výstřižků. Zvláště citelné jsou mezery v korespondenci. Část dopisů významných pisatelů věnovala Leontina Mašínová již za svého života bělohradskému muzeu; tento celek je nyní nezvěstný (dopisy A. Jiráska, J. S. Machara, E. Krásnohorské aj.). Další dopisy známe jen z opisů či ze zmínek v dopisech jiným adresátům (J. Beran, J. Hřebačka, J. Glazarová, MUDr. J. Karpíšek, Z. Nejedlý, J. M. Palát, V. Sůva, E. Wheelerová, zahraniční představitelé Jednoty bratrské Carollová, Haupert, Schaberg). Neúplná je i korespondence s A. Krausem, manžely Šímovými a Tomanovými. Zcela chybí kondolenční korespondence.
Přes tyto dílčí ztráty je v pozůstalosti zachována většina autorčiných písemných materiálů. Z dokladů je velmi zajímavý shromážděný rodopisný materiál obsáhle dokumentující minulost vlastního rodu i spřízněných a dalších rodů. Z korespondence vynikají cenné soubory dopisů od historiků (např. J. Bajerová, F. M. Bartoš, A. Císařová-Kolářová, J. B. Čapek, V. Fialová, A. Frinta, F. Jílek-Oberpfalzer, A. Markus), pedagogů (F. V. Suk, J. Veselý, L. Žofková), spisovatelů (M. Bílá, J. Hilčr, A. Kraus, V. Lacina, J. S. Machar, J. Noha, B. Říha, A. Sedlmayerová, J. Sekera, J. Toman, M. Tomanová), malířů (M. Fischerová-Kvěchová, M. Husáková-Stroffová, J. Křeček-Jituš), hudebníků (J. Snížková, J. Schück) a dalších osobních přátel (M. Dohnalová, J. L. Hromádka, F. S. Janovský, R. Kalfus, J. Karpíšek, F. Ninger, F. Soukup, J. Spiess, V. Roztočilová, L. Šíma, M. Vítková, E. Vozábová). Rozsáhlá je i korespondence s bývalými žákyněmi a se členy Jednoty bratrské. Cenná je rovněž korespondence s nakladatelstvími a různými institucemi (Český literární fond, Dilia, Svaz československých spisovatelů).
Rukopisy hlavních prací jsou rovněž zachovány, většinou v několika verzích. Lze tedy sledovat pracovní postup autorčin při vzniku jednotlivých knih. Nedochovaly se však rukopisy prací pro děti, jen nepatrná část. Hlavní část cizích rukopisů a opisů tvoří opět náboženské texty. Výstřižků recenzí a biografických statí je zachováno dost, přesto nejsou zdaleka úplné stejně jako drobné tisky. Zcela např. chybějí výstřižky o úmrtí L. Mašínové a její nekrology.
Tento soupis zachycuje písemnosti Leontiny Mašínové, které předal do LA PNP její blízký spolupracovník dr. Radim Kalfus koncem roku 1975, po zpracování tato část obsahuje 12.235 archivních jednotek a je uložena ve 44 archivních kartónech. Fond je uložen pod přírůstkovými čísly v rozmezí 77/67 - 2/76 a je vymezen lety 1891 - 1975.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace