Literární archiv Památníku národního písemnictví - Bureš Miloslav

Vyhledávání:
Miloslav Bureš
(1909-1968)


Narodil se 6. listopadu 1909 v Poličce, zemřel 12. listopadu 1968 v Praze.
Básník, prozaik, autor knih pro děti, novinář, rozhlasový redaktor, editor, esejista, úředník, překladatel.
Vlastním jménem Jan Bohuslav Bureš, jméno Miloslav přejal po své první lásce Milušce Šifnerové. Dětství prožil v Poličce, kde také studoval na gymnáziu. Po maturitě v roce 1930 se zapsal na Pedagogickou fakultu v Praze na dvouletou nástavbu pro absolventy gymnázií, studium však nedokončil (trvalo jen půl roku). Nastoupil do Kadaně jako výpomocný učitel, poté působil na Obecné škole smíšené v Korouhvi, rovněž jako výpomocný učitel. V květnu 1932 si podal žádost k Zemské školní radě v Praze o povolení doplňovací maturity na Státním učitelském ústavu v Soběslavi, ale tuto maturitu nakonec nedělal, zřejmě kvůli nedostatečné připravenosti. Od října 1932 do května 1933 vykonával vojenskou službu u hraničářského praporu v Žamberku. Po krátké vojně dostal trvalou dovolenou a dočasně přijal místo redaktora v jičínském A-Zetu, odkud pak odešel do Liberce do redakce Severočeského deníku. V roce 1936 byl přeložen do Aše, avšak po záboru pohraničí se v roce 1938 vrátil do Liberce. Po krachu Severočeského deníku vedl mutaci Českého slova. Během války žil v Jičíně a znovu byl redaktorem A-Zetu. V poválečných letech pracoval v Československém rozhlase v Liberci. V roce 1950 přesídlil z Liberce do Prahy, kde byl zaměstnán jako úředník na ministerstvu informací (1951 - 1952), na ministerstvu školství (1952 - 1953) a nakonec na ministerstvu kultury (1953 - 1955). V roce 1957 navštívil v Římě svého přítele hudebního skladatele Bohuslava Martinů, který zhudebnil některé jeho básně, z nichž nejznámější je cyklus Otvírání studánek. O dva roky později cestoval za Martinů do Švýcarska, své vzpomínky vydal v knize Bohuslav Martinů a Vysočina. Od roku 1961 až do své smrti byl redaktorem kulturní stránky Svobodného slova, zároveň působil v redakcích Zítřku a Práce. Krátce také redigoval melantrišskou edici Poesie. V roce 1968 se stal členem Kruhu nezávislých spisovatelů při Svazu československých spisovatelů. Byl dvakrát ženatý, se svou druhou manželkou Miladou, která pracovala jako lékárnice, měl dvě děti, Evžena a Janu. Zemřel v Praze, pohřben je v rodné Poličce.
Své první básnické pokusy uveřejňoval již jako student poličského gymnázia v Kvintánských listech. V oficiálním tisku debutoval pod pseudonymem Spartakus v časopise Kohoutek. Do Studentského časopisu přispíval již pod svým jménem, básně podepisoval jako Jenda, Míla, nebo J. Bureš. Svou první sbírku básní Katalepton vydal v roce 1929, za ní následovaly v rychlém sledu sbírky Nevěsta (1930), Ztracené deště (1931), Nachový vítr (1934), Chudé lásky (1935), Chlapec hrající si s hlinou, Zpěv nad střechami (obě 1936), Zemi krásnou, Ze starého roku (obě 1937), Listy z pohraničí (1939), Zpěv na Justina Michla (1940), Bílé jaro, Krajiny Františka Kavána (obě 1943), Květ na přilbici (1945), Všechno mi připomíná píseň, Píseň o marathonském vítězi (obě 1952), Otvírání studánek (1955), Legenda z dýmu bramborové nati (1956), Utkáno z pramenů, Potkal jsem jeseň (obě 1959), Pochovávání světla (1961), Slunce zapadá do hlíny (1966), Příběh fotbalového hřiště (1968) a posmrtně vydaná sbírka Jedlíci brambor (1969), která kromě Příběhu fotbalového hřiště obsahuje výběr veršů z Pochovávání světla a Slunce zapadá do hlíny. V souvislosti se svými básnickými sbírkami bývá Bureš označován jako „básník Vysočiny“. Dětem jsou určeny sbírky Strýc Ještěd a teta Sněžka (1946), Vrbová píšťalka (1949), knížka Mé nejkrásnější děti (1955) a pohádkový příběh Palečkova dobrodružství (1964). Rodný kraj mu byl opravdu velkou inspirací, a to i v tvorbě prozaické. Sebral a převyprávěl řadu příběhů a pověstí z Vysočiny – Zpívající lípa (1956), Veselé pohádky a jiné příběhy z Vysočiny (1958), Putování za šátkem, džbánem a holubičkou (1960), Špalíček z jasanu (1965). Lidovou milostnou poezii z Horácka uspořádal do souboru Vysočina milostná (1960). V románech Píseň lněných polí (1940), Země v oblacích (1943), Vracející se země (1947), Marie a my všichni (1953), Hory mají srdce v člověku (1960) ztvárnil problematiku sociální nerovnosti lidí, osidlování pohraničí, návrat pobělohorských emigrantů do vlasti apod. V současné době je z Burešovy tvorby stále aktuální Otvírání studánek, zejména díky zhudebnění Bohuslavem Martinů a udržování starého zvyku jarního čištění studánek na Poličsku.

Fond Miloslava Bureše byl zakoupen v roce 1975 od básníkovy manželky PhMr. Milady Burešové. Během dalších let byl doplněn o složku burešovských materiálů od Františka Popelky a o několik novinových výstřižků (poslední je z roku 1995). V roce 1999 přibyly dvě xerokopie dopisů od Pavla Eisnera a Bohuslava Martinů.
První část osobního fondu Miloslava Bureše tvoří 37 dokladů. Jsou z let 1957 - 1968 a jde především o doklady finanční (ústřižky složenek, doklady týkající se bytu, výplatní lístek z Československého rozhlasu apod.). Z roku 1957 se dochovala palubní vstupenka do Říma, kam Bureš letěl za svým přítelem Bohuslavem Martinů. Zachovala se také lékařská zpráva z posledních měsíců básníkova života, v níž je uvedeno, že prodělal několik infarktů. Bureš se často stěhoval, což je zřejmě jedna z hlavních příčin toho, že se jeho vlastních dokladů dochovalo tak málo.
Oddíl korespondence přijaté obsahuje 36 dopisů, pohlednic či navštívenek od 31 pisatelů a 37 listů od různých institucí, nakladatelství, redakcí apod. Přijatá korespondence je z let 1957 - 1968, několik dopisů se však nepodařilo časově určit. V korespondenci odeslané je pouze 1 dopis z roku 1962 adresovaný Východočeskému nakladatelství v Havlíčkově Brodě. Oddíl korespondence rodinné zahrnuje 3 dopisy určené Burešově manželce Miladě Burešové (k dopisu od Dvořáků z roku 1969 je přiloženo 5 plakátů zvoucích na oslavy 50. výročí založení Gymnázia v Poličce, spojené s uctěním památky Miloslava Bureše) a 6 konceptů dopisů, odpovědí na kondolence k úmrtí Miloslava Bureše. Oddíl korespondence cizí tvoří obálka z roku 1956 od Bohuslava Martinů Marii Martinů odeslaná z New Yorku.
Nejrozsáhlejší část pozůstalosti tvoří oddíl rukopisů vlastních. Zachovaly se jak samostatné básně, tak celé sbírky. Většinou jde o strojopisy nebo strojopisné kopie s autorovými rukopisnými opravami, čistých rukopisů se dochovalo jen nepatrné množství. Z dosud nepublikovaných veršů je pozoruhodný zejména fragment bezejmenné sbírky o 14 básních (Sen, V prostorách stesku, Zde jsou lvi, Ukolébavka a další), nevydaná sbírka Pláč mladých slavíků a básně pro děti Malované vyprávěnky, Písničky na hřeben či Šestero říkání pro mámu. Z prózy se kromě prací publikovaných dochovalo ještě několik povídek, pověstí a pohádek z Vysočiny, některé z nich Bureš připravoval k vydání pod názvem Dřevěné slunce. Rovněž nepublikovaný Červený petrklíč je divadelní hra na motivy románu Hory mají srdce v člověku, kromě definitivní verze se dochovalo i několik různých variant a fragmentů. Z Burešovy novinářské činnosti tu je několik článků, recenzí a fejetonů.
Oddíl rukopisů cizích zahrnuje materiály 22 autorů, jména pěti z nich se nepodařilo zjistit. Nejvýznamnější je složka od poličského rodáka a Burešova přítele Františka Popelky, který shromáždil 20 rozmanitých dokumentů týkajících se Burešova života a jeho tvorby. Jsou tu opisy vzpomínek a nekrologů, tisky s články o Burešovi, záložky jeho knih, sešit s jeho ranými básněmi apod. Z ostatních rukopisů jsou zajímavé především lektorské posudky Burešových knih od pracovníka Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně Oldřicha Sirovátky nebo posudek Evžena Jokla, sklářského mistra, na básnickou sbírku Pochovávání světla.
Oddíl tisků obsahuje různé katalogy k výstavám, programy divadelních her a koncertů, informační letáky apod., většinou z šedesátých let. Za samostatnou zmínku stojí pohádková hra o lásce k domovu a jeho kráse Jarmily Hanzálkové Zapomenutá studánka na verše z Burešovy knihy Otvírání studánek.
Většina výstřižků se týká tvorby Miloslava Bureše, jsou tu recenze jeho děl, zprávy a články o něm, vzpomínky a nekrology.
Mezi 19 fotografiemi se zachoval pouze jeden básníkův portrét, a to z jeho středních let. 3 fotografie dokumentují divadelní inscenaci, s největší pravděpodobností Otvírání studánek. Na zbylých 15 fotografiích jsou zachycena různá místa a Burešovi přátelé.
Fond Miloslava Bureše je uložen v 9 archivních kartonech a zahrnuje období 1894 - 1995.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace