Literární archiv Památníku národního písemnictví - Čapek-Chod Karel Matěj

Vyhledávání:

Karel Matěj Čapek-Chod
(1860-1927)

Narodil se 21. února 1860 v Domažlicích a zemřel a 3. listopadu 1927 v Praze v Podolském sanatoriu.
Novinář, prozaik a dramatik, jehož dílo vyrůstalo z realismu, dokumentarismu a naturalismu, znalec života, společnosti i psychologie člověka. Zobrazoval jevy, příběhy a postavy typické i zvláštní, bizardní i groteskní, jak to odpovídalo jeho deterministickému a pesimistickému pohledu na lidský život.
Základní část osobního fondu K. M. Čapka-Choda přešla do LA PNP z Národního muzea a byla darem spisovatelovy manželky Boženy Čapkové. Toto jádro pozůstalosti se postupně rozšiřovalo dalšími dary a koupěmi. O tom, jak složitou cestou dnešní celek vznikl svědčí mj. i to, že obsahuje celkem 34 přírůstkových čísel, rokem 1930 počínaje a rokem 1997 konče. Pozůstalost je uložena ve 36 archivních kartónech a obsahuje téměř 3 a 1/2 tisíce archivních jednotek.
Největší část literární pozůstalosti K. M. Čapka-Choda zabírá korespondence (17 kartónů ). Obsahuje některé rozsáhlé soubory, svědčící o dlouholetých přátelských i pracovních stycích. Najdeme tu 37 dopisů Jindřicha Bašty, 44 dopisy Emmy Destinnové, 46 dopisů Ignáta Herrmanna, 57 dopisů R. R. Hofmeistera a 11 jeho syna Rudolfa, 59 dopisů Václava a Marie Hübnerových, 34 dopisy Vojtěcha Hynaise, 47 dopisů Aloise Jiráska, 23 dopisy Jaroslava Kvapila, 34 dopisy Josefa Pešky, 59 dopisů Fr. S. Procházky, 111 dopisů od K. V. Raise, 72 dopisy od M. A. Šimáčka a 25 dopisů Wintrových, abychom vyjmenovali ty nejobsáhlejší.
Přitom ovšem množství korespondence není vždy měřítkem závažnosti obsahu. Tak Hynaisova korespondence např. svědčí o ve1mi srdečných a přátelských vztazích k Čapkově rodině, ale jsou to jen krátké zprávy a vzkazy. Naproti tomu Ignát Herrmann se obšírně rozepisuje o svém vztahu k osobnosti a dílu svého přítele i o svém obdivu k jeho práci, vyjadřuje se kriticky i o svém vlastním díle. Korespondence se spolupracovníky svědčí o velkém pracovním zatížení a dokumentuje pracovní vztahy, které často přerůstaly v osobní přátelství (Hynais), jindy zůstaly v uctivém a obdivném odstupu (B. Benešová, R. Svobodová), jiné zchladly téměř nepřátelsky, snad i pro přecitlivělou a trochu nedůtklivou povahu Čapkovu (J. R. Hradecký). Korespondence s rodinnými přáteli zachycuje kromě soukromí i veřejné poměry divadelní (Václav a Marie Hübnerovi), literární, spolkové a společenské (Rais, Šimáček, Procházka, Jirásek). V některých dopisech najdeme množství historek o různých lidech a lidičkách i příběhy ze života podávané s osobitým humorem od olomouckého přítele Josefa Bašty, s nímž si s Čapkem dopisoval téměř čtyři desetiletí, nebo množství zajímavostí z domova a ciziny i bouřlivé a vznětlivé, někdy i malicherné a urážlivé prostředí novinářského světa (od novinářky Žofie Dvorské-Červinkové), některé jsou svědectvím Čapkova existenčního zápasu, zvláště v době světové války (od R. R. Hofmeistera).
Čapkovu šíři zájmů, jeho aktivitu ve spolkovém, společenském i kulturním životě i jeho popularitu dokládají kromě dopisů korporací i legitimace různých spolků a společností v oddíle dokladů a osobní korespondence (např. s F. Heritesem o práci v České akademii, s Rudolfem Medkem a Štěpánem Ježem o Kruhu českých spisovatelů a Umělecké besedě, o spolupráci s Národním divadlem hovoří dopisy Hilarovy, Kvapilovy, Schmoranzovy atd.).
O pracovních, sociálních a finančních těžkostech vypovídá korespondence se zaměstnavateli a nadřízenými (s Národní politikou a Závodem tiskařským a vydavatelským v Praze, s Ludvíkem Bratršovským, Arnoštem Brichtou a Václavem Nedomou a dále korespondence s Národními listy, Pražskou akciovou tiskárnou a s J. Anýžem, Prokopem Grégrem, J. S. Haverou, J. Komárkem atd.) i žádosti o stipendia a oznámení o udělení různých peněžních cen, čestných podpor a stipendií pro umělce (v odd. dokladů).
K. M. Čapek-Chod měl kromě neobyčejného vypravěčského talentu i rozsáhlé encyklopedické znalosti z nejrůznějších oborů lidské činnosti a vědění. Měl také zvláštní schopnost pozorovat a zaznamenávat jak podrobnosti každodenního života, tak i věci zvláštní a neobvyklé v charakterech a jednání lidí. To vše se snažil vtěsnat do svého vyprávění. Rukopisná podoba jeho díla, mnohokrát opravovaná a přepracovávaná svědčí, jak toto impulzivní vypravěčství často narušovala pevnost kompozice díla.
Čapek-Chod byl velmi precizní v detailech. Nepřekvapí tedy, že si nechal v románu Antonín Vondrejc zkontrolovat a opravit kapitoly s hanáckým dialektem (Františkem Červinkou, jehož nalezneme v oddílech korespondence a cizích rukopisů). Je to však nejen ukázka Čapkovy pečlivosti, ale i složitého a obtížného postavení tohoto autodidakta - Čapek se sice po absolvování domažlického gymnázia zapsal na práva v Praze, ale studium brzy opustil a nastoupil celoživotní dráhu žurnalisty a spisovatele - ve společnosti akademicky vzdělaných kolegů a odpůrců, jejichž povýšené kritiky Čapka tak často rozhořčovaly, znechucovaly, ale i deprimovaly. Dokladem toho jsou jak polemické novinové články (např. s F. X. Šaldou či J. Vodákem), tak doklady o soudních sporech, stejně, jako korespondence s osobními přáteli a deníkové záznamy. K. M. Čapek-Chod své náměty často přepracovával a rozšiřoval. Často se povídka stala kapitolou románu, a to bud podstatně přepracovaná, nebo jen s drobnými úpravami. Spisovatel často obměňoval i názvy svých povídek, titul časopisecké verze se např. liší od knižního vydání apod. Rukopisná pozůstalost je proto seřazena tak, že všechny práce na jedno téma, včetně různých variant, fragmentů, vyřazených částí a přípravného materiálu jsou uloženy pod finální verzí, tj. s titulem, jak vycházely ve Spisech u Fr. Borového (1921 - 1930, 18 sv.). Až na výjimky z raného spisovatelského období zůstaly nám zachovány rukopisy všech Čapkových prozaických děl (6 kartónů) a v poměrné úplnosti nacházíme i díla dramatická (1 kartón).
Z dlouholeté a přebohaté novinářské tvorby fejetonů, polemik, výtvarných a divadelních referátů a kritik, zpráv, vzpomínek aj. je v pozůstalosti zachován jen zlomek (1 kartón). Vždyť K. M. Čapek se od roku 1884 živil jako žurnalista, nejprve v Olomouci (Našinec) a od roku 1886 v Praze (Hlas národa, Národní politika, Národní listy). Přispíval do časopisů Světozor, Zvon a Cesta, ale jeho příspěvky najdeme i jinde (Květy, Zlatá Praha, Česká revue, Die Kunst, Švanda dudák aj.). Kromě svého rozšířeného jména K. M. Čapek (K. M. Čapek-Chod, KMČ) používal i různých pseudonymů a šifer, jako např. Duka Mara, Ulca Mara, Dr. Dulcamara, Fridai, Josef Paškrtný, J. P., Nemo, Quidam, Smil Flaška, S. F., Jar. Hejhola, D. F., dr. F. X. Jiřík, Brouk, -ert, -ter, -er a jiné.
Materiál k literární práci ukládal však spisovatel i do svých poznámek, zápisníků a deníků, kde najdeme různé náměty, údaje o datacích literárních děl, fragmenty nezjištěných rukopisů, výpisky a poznámky k práci. V zápiscích a denících najdeme také vlepenou korespondenci přijatou, stejně jako náčrty, koncepty a kopie Čapkových dopisů, příp. poznámky k nim. Dále se tu objevují různé výstřižky a opisy kritik i s reakcí na ně.
Občasné deníkové záznamy nacházíme v různých zápisnících a kalendářích a tyto záznamy nabývají postupně podoby deníků (asi od roku 1912). Tyto záznam spolu s Čapkovou korespondencí s nejbližšími přáteli jsou svědectvím obtíží spisovatelova soukromého života, zvláště po tragické smrti jediného syn Víta v r. 1920. Tehdy převzal spolu se svou ženou zodpovědnost za výchovu a zabezpečení svých dvou malých vnuků. Poznámky a deníky jsou uloženy ve 4 archivních kartónech.
V oddílu varia zaujmou vlastní kresby Čapka-Choda.
Poměrně rozsáhlý soubor písemné pozůstalosti K. M. Čapka-Choda svou skladbou a obsahem dobře charakterizuje osobnost i dílo tohoto významného a zajímavého spisovatele stejně, jako dobový kontext jeho působení.
Zpracování pozůstalosti K. M. Čapka-Choda bylo dokončeno v r. 1986. Fond zahrnuje období 1865 – 1947.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace