Literární archiv Památníku národního písemnictví - Olbracht Ivan

Vyhledávání:
Ivan Olbracht
(1882-1952)


Narodil se 6. ledna 1882 v Semilech, zemřel 30. prosince 1952 v Praze. Vlastním jménem Kamil Zeman (pseudonym vznikl ze jména Ivan, které přijal při biřmování, a Albrecht, což bylo jeho druhé křestní jméno). Syn spisovatele Antala Staška.
Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem (1893 - 1900), práva na  univerzitě v Berlíně (1900 - 1901) a v Praze (1901 - 1902), historii a zeměpis také v Praze (1902 - 1903). Na podzim 1903 odešel jako jednoroční dobrovolník do Liberce. Zůstal i nadále studentem filozofie, ale stále více se zajímal o veřejné dění, hrál i ochotnické divadlo v  Semilech.
V letech 1905 - 1906 uveřejnil svá první díla - Dvě kapitoly románu (tuto prózu poslal nakladateli Šimáčkovi do Zvonu Antal Stašek) a Měšťané a dělníci. Pro nemoc nesložil koncem roku 1907 státní zkoušky a začal působit jako novinář.
Od ledna 1909 byl redaktorem vídeňských sociálně demokratických Dělnických listů, řídil jejich beletristickou přílohu Besídka, a to až do roku 1916, kdy byl přeložen do pražské redakce Práva lidu.
Za pobytu ve Vídni zkoušel různé druhy literární tvorby - psal verše (většinou o  osudech proletářů), překládal díla německých básníků, v roce 1910 vznikla divadelní hra o  protireformační době Pátý akt, organizoval představení českých souborů pro české dělníky ve  Vídni, psal o nich recenze do Dělnických listů, pracoval tu mj. na románu Žalář nejtemnější. A i když si zájem o ně uchoval po celý život, což se projevovalo v jeho tvorbě i veřejné činnosti, věnoval se především publicistice a próze. Ve Vídni poznal též roku 1913 svou první životní družku Helenu Malířovou.
V roce 1920 strávil půl roku v sovětském Rusku. Z cesty vznikly umělecké reportáže Obrazy ze soudobého Ruska (v pozůstalosti je zachována poslední rozšířená verze s názvem Cesta za poznáním). Domů se vrátil v době vrcholícího rozkolu v sociálně demokratické straně.
Stal se zakládajícím členem KSČ, přešel do redakce Rudého práva, kde pracoval až do  1. dubna 1929 (od 1. prosince 1926 do 9. dubna 1927 byl jeho odpovědným redaktorem). Jen několik měsíců působil mimo Prahu, a to začátkem roku 1921 v redakci levicového sociálně demokratického obdeníku Slovácko v Hodoníně a potom na jaře 1925 v redakci Rovnosti v Brně, kde se seznámil s Jaroslavou Kellerovou, s níž se pak v roce 1936 oženil. Přispíval též do dalších komunistických novin a časopisů (Komunista, Tvorba, Reflektor, Rozsévačka), do sborníků a kalendářů, přednesl řadu projevů. Za tuto činnost byl i soudně stíhán a dvakrát vězněn - v roce 1926 v Ostravě (je zachován rukopisný fragment poznámek z této doby) a v roce 1928 na Pankráci.
Ve svých článcích, jejichž rukopisy se většinou nedochovaly, hájil zájmy dělnické třídy, ale jejich závěry mají širší platnost. Olbracht je považován za zakladatele komunistické žurnalistiky u nás.
Z dvacátých let pochází i satirické dílo Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (od roku 1947 vychází pod názvem Bejvávalo), román Zamřížované zrcadlo (beletristické zpracování zážitků z ostravského vězení) a román Anna proletářka.
V roce 1929 podepsal tzv. manifest sedmi a byl vyloučen z KSČ. Později však přiznal svou údajnou chybu a svým dílem i veřejnou činností prokazoval své komunistické přesvědčení.
Ve 30. letech se věnoval především literární tvorbě. Jednak překládal z němčiny díla soudobých realistických autorů, kteří museli z politických důvodů opustit Německo (J. Wassermann, L. Feuchtwanger, A. Zweig, T. Mann aj.), jednak se středem jeho zájmu stala Podkarpatská Rus - vznikl seriál reportáží Boj o kulturu na Podkarpatské Rusi, reportáže Země beze jména a Hory a staletí, román Nikola Šuhaj loupežník, soubor povídek Golet v údolí, spolu s Karlem Novým a Vladislavem Vančurou pracoval na filmu Marijka nevěrnice. Filmovou tvorbou se v této době zabýval více - napsal např. libreto k filmu Lešetínský kovář.
Koncem 30. let začal přepracovávat některá svá díla a zpracovávat cizí předlohy, které aktualizoval vzhledem k době. Z tohoto období pocházejí Biblické příběhy, knihy Ze starých letopisů, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, Čtení z Biblí kralické, román Dobyvatel. K tisku znovu připravil otcovy Blouznivce našich hor, psal články o nutné jazykové úpravě starých textů, polemizoval s názory J. Hallera, zamýšlel se nad uměním a literaturou. Vzhledem k jeho zájmu o historii se v redakci Družstevní práce uvažovalo o tom, že by právě Olbracht mohl být pokračovatelem Vl. Vančury v práci na Obrazech z dějin národa českého, což se ale neuskutečnilo.
Od jara 1940 žil ve Stříbrci na Třeboňsku, kam se uchýlil před gestapem. V Praze se však v bytě Františka Halase účastnil konspirativních schůzek s Vl. Vančurou a B. Václavkem a ve Stříbrci spolupracoval s ilegální komunistickou skupinou. 5. května 1945 byl jmenován předsedou Krajského národního výboru v Táboře a začal redigovat místní noviny Palcát. V letech 1945 - 1949 zastával funkci přednosty IV. odboru ministerstva informací, kde mu podléhal rozhlas. Snažil se o zlepšení jeho kulturně výchovného působení. Přispíval nadále do Rudého práva, Tvorby, od roku 1946 byl členem ÚV KSČ a poslancem Ústavodárného národního shromáždění. Spolu s J. Mukařovským redigoval vydávání Díla Vladislava Vančury. Od roku 1949 se kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu věnoval pouze literatuře.
V písemné pozůstalosti Ivana Olbrachta, uložené v literárním archivu Památníku národního písemnictví, najdeme většinu z výše uvedených děl, ať už v rukopise, strojopise, jako tisk s korekturami, dochovaných v úplnosti nebo v torzu, v jedné nebo několika verzích (nejrozsáhlejší takový materiál existuje k dílu Golet v údolí). Z knihy První prózy (vyšla v  roce 1954 a Olbracht ještě radil v kompozici) jsou zachovány i práce, které sem zahrnuty nebyly. Existuje i rukopis překladu díla T. Manna Josef v Egyptě a J. Wassermanna Cesta   na  Golgotu. Rukopisy článků a přednášek už jsou zastoupeny jen torzovitě. Za fragment musíme považovat též dochované doklady a korespondenci.
Písemnou pozůstalost Ivana Olbrachta získával literární archiv Památníku národního písemnictví postupně, je uložena v 9 kartónech pod přírůstkovými čísly 26/56, 56/62, 2, 11/65, 32/66, 3, 112/68, 29/73, 133/74, 103/78, 33/82, 39/85, 98/91, 29/93 a zahrnuje období 1879 - 1972.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace