Literární archiv Památníku národního písemnictví - Opiz Jan Ferdinand

Vyhledávání:
Jan Ferdinand Opiz
(1741-1812)

Narodil se 11. října 1741 v Praze, zemřel 11. ledna 1812 v Čáslavi.
Středoškolská studia absolvoval na malostranském gymnáziu v Praze. R. 1757 vstoupil do jezuitského řádu, kde byl jeho spolunovicem pozdější profesor matematiky na pražské univerzitě Stanislav Vydra. Roku 1762 vystoupil Opiz z jezuitského řádu a byl potom vychovatelem v různých šlechtických rodinách ve Vídni. Současně studoval práva. Právnická studia dokončil v Praze. Třebaže studoval na právnické fakultě, byl Opiz v Praze jedním z prvních a nejhorlivějších posluchačů K. H. Seibta, který od roku 1763 působil na pražské filozofické fakultě. Z jeho přednášek si odnesl zálibu v německé a francouzské literatuře a podněty k samostatné literární práci. Roku 1767 se stal Opiz sekretářem knížete Karla Egona Fürstenberka a s ním se zúčastnil úřední cesty k říšskému komornímu soudu ve Wetzlaru v Německu. Ve Wetzlaru se Opiz oženil. Když se stal v roce 1771 Fürstenberk nejvyšším purkrabím v Čechách, přijal Opiz, který se marně snažil získat nějaké úřední postavení v Německu nebo ve Vídni, Fürstenberkovu nabídku, aby se stal jeho tajemníkem a knihovníkem. Byl jím až do roku 1775, kdy přijal místo finančního úředníka v Čáslavi, kde působil až do své smrti.
Svou literární činnost začal Opiz ve Wetzlaru, kde uveřejnil ódu na smrt manželky Josefa II. (1767), ódu na svého příznivce Karla Egona Fürstenberka (1767) a ódu na carevnu Kateřinu II. (1770). Vedle toho uveřejnil různá právnická pojednání a reformní návrhy. Po návratu do Čech psal příležitostné básně a spolupracoval na německém popisu Prahy, který pod názvem Beschreibung der Hauptstadt vyšel v roce 1774. Většina jeho prací však zůstala v rukopise. Opiz patřil ve své době k vynikajícím znalcům francouzské osvícenské literatury. V jeho pozůstalosti jsou zachována velmi podrobná excerpta z díla Rousseauova, Voltairova a francouzských encyklopedistů. Měl také rozsáhlou korespondenci. Dopisoval si s moravskými osvícenci Maxmiliánem Lamberkem a Janem Mitrovským, k jeho korespondentům patřil biskup Hay, Josef Dobrovský, Bohumír Dlabač, Ignác Cornova, Josef Sonnenfels, pražský advokát Josef Schmied, Jakub Casanova i někteří dnes zapomenutí osvícenci z Českomoravské Vysočiny na př. K. Kilar.
Opizova pozůstalost se nezachovala v úplnosti. Do Národního muzea v Praze se dostala s pozůstalostí jeho syna botanika Filipa Opize. Korespondence a některé rukopisy byly uloženy do Literárního archivu, část rukopisů je dosud v Knihovně Národního muzea. Odtud vydal Opizovu autobiografii Arnošt Kraus. V poslední době se zabýval studiem Opizovy korespondence prof. Josef Polišenský a jeho žáci.
Pozůstalost Opizova je literárním archivu PNP uložena v 6 archivních kartónech pod přírůstkovým číslem 28/16. Zahrnuje období 1767 – 1808.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace