Literární archiv Památníku národního písemnictví - Dlabač Bohumír Jan

Vyhledávání:
Bohumír Jan Dlabač
(1758-1820)

Narodil se 17. července 1758 v Cerhenicích u Plaňan, zemřel 4. února 1820 na Strahově a byl pohřben do řádové hrobky v kapli na hřbitově v Úhonicích.
Prvního vzdělání se mu dostalo v Českém Brodě, kam se jeho rodiče přestěhovali. Jeho učitelem byl uvědomělý vlastenec Josef Vrabec. Počátkům latiny se Dlabač učil u místního kaplana Isidora Pecha. Na další studie se dostal roku 1771 zásluhou Karla Krejčího, posluchače filozofie, který Dlabačovi obstaral místo vokalisty v břevnovském benediktinském klášteře, kde současně studoval na domácím řádovém učilišti. V roce 1773 byl Dlabač přijat za vokalistu na Strahov. Jako ostatní strahovští vokalisté navštěvoval také on nejprve malostranské gymnázium, kde mu působila značné potíže němčina. Odtud přešel na gymnázium staroměstské a tam pod vedením Františka Expedita Schönfelda a Ignáce Cornovy nejen studoval s výborným prospěchem, ale oblíbil si i studium českých dějin. Po ztrátě hlasu pozbyl místo vokalisty na Strahově a musel odejít ze Strahova. Další studium mu umožnil jeho prastrýc Bohumil Josef Beck, provinciál dominikánského řádu. Po dokončení filozofických studií, kde měl na jeho vývoj velký vliv profesor fyziky Petr Chládek a matematik Stanislav Vydra, požádal Dlabač o přijetí do strahovského kláštera, k němuž přilnul již za svých raných studentských let. Do premonstrátského řádu jej přijal 31. května 1778 strahovský opat Bohuslav Herwig. Dlabačovým novicmistrem byl Tadeáš Columbani, který mladého novice uváděl nejen do řádové discipliny a seznamoval s dějinami řádu a strahovského kláštera, ale který jej vzdělával i v češtině a učil lásce k rodnému jazyku. Pod jeho vlivem pokoušel se Dlabač již v noviciátě psát české verše. Theologii studoval na koleji v Norbertinu, v jejímž kostele řídil také chrámovou hudbu, dokončil ji na nově zřízeném generálním semináři. Slavné sliby složil 21. července 1785 a na kněze byl vysvěcen 3. září 1785. Brzy po svém vysvěcení byl Dlabač přidělen jako pomocník strahovskému knihovníku Adamovi Urbanu, v němž našel dobrého a vzdělaného učitele. Po předčasné smrti Adamově v roce 1787 a po jmenování Kašpara Baučka knihovníkem zůstal v knihovně jako její druhý knihovník. K této Dlabačově funkci přibyla již roku 1788 další; stal se po zesnulém Lohelovi Oehlschleglovi, hudebním skladateli a slavném staviteli strahovských varhan, ředitelem strahovského kůru. Byl jím až do roku 1807. Mezitím byl Dlabač v roce 1802 po odchodu Kašpara Baučka jako lobkovického knihovníka a archiváře do Roudnice jmenován opatem Adolfem Šrámkem prvním strahovským knihovníkem. Od roku 1805 do 1810 byl rovněž klášterním archivářem a letopiscem.
Na veřejnost vystoupil Dlabač nejprve jako básník. Vydal v roce 1782 na podnět opata Václava Mayera Zpěv Vlastimila na obyvatele milevské, a tato báseň je první tiskem vydanou básní novočeskou. Ještě téhož roku uveřejnil Zpěv ke cti nejsvětějšího otce Pia VI. na slavný příchod jeho do Vídně. Tato Dlabačova báseň, psaná časoměrným veršem, posměšně odsouzená Václavem Stachem, poskytla Dobrovskému příležitost, aby poprvé .ukázal na nevhodnost časomíry v českém básnictví. V roce 1785 přispěl Dlabač do Thámova almanachu Básně v řeči vázané, později přispíval do Nejedlého Hlasatele a tiskem vydal řadu příležitostných básní. V mládí se pokusil i o velký historický epos podle vzoru Klopstockova Mesiáše.
Daleko výrazněji než jako básník se uplatnil Dlabač jako historik a literární historik. Dlabač především pečlivě sbíral a bibliograficky přesně zaznamenával všechno, co se vztahovalo ke strahovskému klášteru a k dějinám premonstrátského řádu, zejména v zemích českých. Něco publikoval, ale většina těchto prací zůstala v rukopise. Všechno, co jako řádový historik zpracoval nebo rozpracoval, by zasloužilo zhodnocení v samostatné rozpravě, Z literárně historických příspěvků Dlabačových patří k nejvýznamnějším jeho článek o českých novinách od roku 1515 do 1803, zpráva o českém prvotisku Nového Zákona, do té doby neznámém, který je i dnes v literatuře uváděn jako Dlabačův Nový zákon a zpráva o tiskárně v Altenberku, všechny otištěné v Abhandlungen Královské české společnosti nauk. Cenným příspěvkem k dějinám humanistického písemnictví v Čechách jsou životopisy básníků Jana Campana Vodňanského a Jana Chorina. Ve vědecké společnosti však Dlabače nejvíce proslavil jeho Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, který vyšel ve třech dílech v roce 1815 nákladem českých stavů, přičiněním hraběte Františka Kolovrata a na doporučení Ignáce Cornovy. Byl to výsledek téměř třicetileté Dlabačovy práce. Dlabačův slovník přináší obdivuhodné množství zpráv o hudebnících a výtvarných umělcích s pečlivým výpočtem pramenů, s podrobnými životopisnými daty a autor v něm upozorňuje na řadu umělců, jejichž jména by bez jeho pilné práce byla dávno zapomenuta. Není bez významu, že se Dlabač zabýval i dějinami Lužice, byl v přátelských stycích s Lužičanem Karlem Antonym, již v roce 1793 se stal členem Hornolužické společnosti věd ve Zhořelci. Od roku 1796 byl rovněž členem Královské české společnosti nauk a v letech 1813 - 1818 byl ředitelem této české vědecké instituce.
Dlabač vedle své vědecké práce byl i vroucím vlastencem a patří k předním národním buditelům. Do jeho pracovny ve strahovské knihovně nepřicházeli jen učenci, ale i prostí milovníci českého jazyka a kultury. Také snaha o povznesení lidových vrstev a o šíření vzdělání a osvěty v duchu osvícenském poznamenala Dlabačovo působení. I on, právě tak jako Václav Matěj Kramerius, Jan Rulík, František Tomsa, Norbert Vaněk a jiní, překládal a vydával naučná pojednání určená českým čtenářům.
Všechna práce, kterou Dlabač vykonal a kterou s uznáním oceňujeme, je těžko odmyslitelná od jeho obětavé práce ve strahovské knihovně, s níž úzce souvisí. Dlabačova činnost v knihovně vyrůstala z nové strahovské tradice, která vznikla pod vlivem osvícenských idejí za opata Františka Dallera (1764 – 1777), změnila dosavadní styl v klášterní pospolitosti, otevřela cestu novým myšlenkám a kladla i vyšší požadavky na vzdělání členů řádu. Daller položil zvláštní důraz na vzdělání a chtěl, aby i strahovská knihovna sloužila novým požadavkům. Proto dbal nejen o její rozšiřování, ale zvolil i nový způsob v ustanovování řádových knihovníků. Nevybíral je k úřadu náhodně, ale vybíral si osobnosti s vyhraněnými vědeckými zájmy a organizačními schopnostmi, jako byl Rafael Ungar, Adolf Šrámek, Adam Urban a Kašpar Bauček. Přistavěním filozofického sálu za vlády opata Václava Mayera (1779 – 1800) získala knihovna prostor, který dosud postrádala, a mohla se rozrůstat koupí nových velkých knižních celků i širokou sběratelskou činností. Dlabačovo úsilí o růst strahovských knižních fondů i jeho snaha o uspořádání knihovny a její zpřístupnění završuje a umocňuje tužby osvícenských opatů i snahy Dlabačových předchůdců. Za Dlabačovy správy se knihovna neobyčejně rozrostla, byla obohacena i o četné cenné tisky z majetku zrušených klášterů, které získal koupí, výměnou i dary. Mnohé z Dlabačových zisků jsou dnes ozdobou knihovny a často jedinými zachovanými exempláři. Nové rozmístění knižních fondů a popisy knih jsou dílem pilného a obětavého knihovníka. Za Dlabačovy správy se stala strahovská knihovna střediskem schůzek učenců i národních buditelů a cílem mnohých zahraničních návštěv i návštěv prostých českých lidí, kterým Dlabač rád a ochotně ukazoval její poklady. K nejváženějším návštěvníkům Strahova a jeho knihovny a také k jejím rozmnožitelům patřil Josef Dobrovský, s nímž Dlabače po léta spojovalo upřímné přátelství. Dokladem Dlabačovy úcty k Dobrovskému je jeho veršování, kterým oslavil Dobrovského návrat z cesty ruské, polské a švédské. Svou péči o strahovskou knihovnu i svou literární prací a vlasteneckým snažením vytvořil Bohumír Dlabač vzor knihovníka, který naplnil odkaz budovatele filozofického sálu opata Mayera, vložený do slov nápisu nad vchodem do knihovny: Religioni, patriae, profectui Sioneorum. Dlabačův vzor povzbuzoval jeho nástupce a vedl je k opatrování jeho odkazu.
Literární pozůstalost Dlabačova po jeho smrti byla podle strahovského zvyku prohlédnuta strahovským knihovníkem a Dlabačovým nástupcem Adolfem Fischerem a převorem Melchiorem Demuthem. Rukopisy byly uloženy do knihovny do tak zvané Dlabačovy komory, korespondence a úřední doklady do klášterního archivu. Cyril Straka, který se po léta zabýval životem a dílem Dlabačovým a na základě jeho literární pozůstalosti uveřejnil několik statí, si vypůjčil z klášterního archivu Dlabačovy osobní doklady a jeho korespondenci. Měl v úmyslu spojit doklady, korespondenci a rukopisy v jeden celek, který by byl uložen v knihovně, což je patrné z toho, že doklady a korespondenci opatřil razítkem knihovny. Tato část zůstala po Strakově smrti v knihovně a byla po zřízení Památníku národního písemnictví odevzdána správou knihovny do Oddělení dokumentace a odtud delimitována roku 1966 do literárního archivu, kde je uložena ve třech kartónech pod přírůstkovými čísly v rozmezí 7/1897 – 379/58. V Klášterním archivu zůstal jen Dlabačův křestní list a jeho autobiografie. Jsou nyní uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze, ve fondu Strahovský klášter, karton č. 1481 a 127. Rukopisy a tisky Dlabačovy jsou uloženy ve strahovské knihovně. Jejich soupis s uvedením signatur uveřejnila Běla Pražáková v článku Bohumír Jan Dlabač ve Strahovské knihovně ve sborníku Strahovská knihovna I, 1966, str. 133 - 169. Podrobný popis rukopisů Dlabačových podává Bohumil Ryba v Soupise rukopisů strahovské knihovny. Fond uložený v literárním archivu PNP zahrnuje období 1778 – 1821.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace