Literární archiv Památníku národního písemnictví - Dudová Milena

Vyhledávání:
Milena Dudová
(1925)


Narodila se 15. 1. 1925, původním jménem Hájková. Pocházela z početné rodiny, která žila v Mostě a v okolí Chomutova. Matka zemřela na počátku 30. let na tuberkulózu, otec byl po úrazu při práci v cihelně nepohyblivý a zemřel asi o pět let později. O děti se starala teta, která putovala s kočovným divadlem, zaměřeným hlavně na operety. Kromě vystupování s touto společností si M. Dudová se sourozenci vydělávala hraním a zpíváním po domech ve městech a na vesnicích. Tři roky strávila v sirotčinci. Na doporučení tamních jeptišek nastoupila od srpna 1939 do učení do Československých akciových tiskáren v Praze.
V lednu 1940 vyhrála konkurz na místo zpěvačky dechového orchestru F. A. Tichého a zpívala se Standou Procházkou na Nebozízku. V této době také začal její zájem o trampské hnutí, který jí vydržel po celý život. V červenci 1942 byl S. Procházka totálně nasazen, a tím končí i zpěvácká dráha M. Dudové.
       Kvůli ilegální práci v tiskárně odešla začátkem roku 1943 z Prahy do muniční továrny do Poličky. Zde sabotovala, navázala spolupráci se sovětskými partyzány z okolí a ve skupině trampů z okruhu Boba Hurikána se podílela na odbojové činnosti.
Po osvobození žila v Plané u Mariánských Lázní, odkud se pokoušela odejít do Německa za Františkem Smrčkem, s nímž se znala z Prahy. Ale podle přání tety se musela vrátit a provdat se v roce 1946 za Ladislava Badalce z Mnichova Hradiště. Z nešťastného manželství se narodili tři synové. Po rozvodu v roce 1958 přesídlila do Vrchlabí, kde byla zaměstnána v Automobilových závodech.
Od roku 1964 pracovala jako uklízečka a pomocná síla v Malých Svatoňovicích a Hronově, žila v Úpici a Stárkově. Po celou dobu se snažila veřejně pracovat, vykonávala řadu funkcí, nacvičila několik estrád a divadelních představení s dětmi a mládeží, řídila závodní časopis, pracovala v místních knihovnách, cvičila na spartakiádách. Pro nemoc nedokončila dálkové studium na jedenáctileté střední škole. Po smrti druhého manžela Karla Dudy (1982) se vrátila do Mnichova Hradiště, kde pracovala v tiskárně.
Postupem doby se prohlubovala její nervová choroba. V pracovních kolektivech byla známá svou láskou ke zpěvu, ale i častými rozepřemi. Do jejího života vstoupilo několik mužů, ale ona pořád nenacházela trvalejší vztah.
Její literární talent se projevil už v dětství, kdy si ji za pobytu v sirotčinci oblíbil učitel češtiny a posílal její slohové práce k uveřejnění do tehdejších dětských časopisů. V Praze se pak pokoušela o povídky a kratší romány. Několik jich bylo otištěno v časopisech Mladý hlasatel a Mladý svět. Ty pak měly pokračovatele v časopisech Správný kluk a Zteč, kde prostřednictvím redaktora Františka Smrčka uveřejnila několik prací. Zároveň prodávala své náměty Vladimíru Zikovi, který je dopracoval v literární díla, a jeho strýc je vydával jako levnou četbu (nakladatelství Zmatlík a Palička na Letné).
Pod vlastním jménem Milena Hájková jí vyšly dva dětské příběhy v Mladé frontě v roce 1946 - Zápisky malého dobrodruha a pohádka Princezna Hana.
Od dětství si psala deník a z něho pak těžila pro svá díla. V roce 1949 zvítězil v Soutěži tvořivosti mládeže její partyzánský příběh Lesy vyprávěly. Ke knižnímu vydání nakonec nedošlo. A stejný osud potkal její dvě další práce oceněné v soutěžích - román Marie (o životě ženy tehdejší doby), který získal 2. místo v krajské soutěži Lidové umělecké tvořivosti v Hradci Králové v roce 1955, a dílo To není pohádka, můj pionýrku (o životě dětí za první republiky), kterému bylo uděleno 3. místo v krajské soutěži ke 40. výročí KSČ v Ústí nad Labem v roce 1961.
Neúspěšné byly i její povídky, jejichž hrdinkami byly ženy v různých životních situacích a povoláních a které odmítaly redakce mnohých novin a časopisů. V rukopise zůstaly i dějiny automobilových závodů ve Vrchlabí.
Přestože Mileně Dudové radili mnozí redaktoři a autoři (Marie Kubátová, Vlastimil Maršíček, Jan Otčenášek, Jiří M. Palát, Arnošt Vaněček aj.), jako spisovatelka se neprosadila. Psaní však bylo zřejmě její životní potřebou, a tak pokračovala ve svém deníku, psala deníky svým synům a dlouhé dopisy přátelům.
       Písemnosti Mileny Dudové získal literární archiv Památníku národního písemnictví prostřednictvím J. M. Paláta, který jako redaktor posuzoval její práci To není pohádka, můj pionýrku (v její pozůstalosti existuje rozsáhlá vzájemná korespondence).
Materiál podává svědectví o životě neúspěšné spisovatelky, o její snaze literárně tvořit, o práci redaktorů. Z deníkových záznamů, které tvoří největší část pozůstalosti, poznáme různá prostředí a seznámíme se se smýšlením lidí v letech 1940 - 1971. Najdeme tu také informace o trampském hnutí. Důležitá je i korespondence, která deník v mnohém doplňuje a je jeho pokračováním do 2. poloviny 80. let.
Osobní fond Mileny Dudové je uložen ve 3 archivních kartónech pod přírůstkovým číslem 17/84. Zahrnuje období 1940 – 1986.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace