Literární archiv Památníku národního písemnictví - Bolzano Bernard

Vyhledávání:
Bernard Bolzano
(1781-1848)

Narodil se 5. října 1781 v Praze, zemřel 18. prosince 1848 v Praze a byl pohřben na Olšanském hřbitově.
Bolzano vystudoval filozofii a teologii na pražské univerzitě, 7. dubna 1805 byl vysvěcen na kněze a 17. dubna 1805 byl promován na doktora filozofie. Od roku 1815 byl řádným členem Královské české společnosti nauk.
V letech 1805 - 1819 působil Bolzano jako profesor náboženské vědy na filozofické fakultě pražské univerzity, počátkem roku 1820 byl však z úřadu sesazen pro své svobodomyslné názory, náboženské i politické, které hlásal jak z univerzitní katedry, tak ve svých proslulých nedělních a svátečních promluvách ke studentům.
Po sesazení žil po několik let v ústraní v Těchobuzi u Pacova v rodině manželů Josefa a Anny Hoffmannových, od roku 1842 bydlel trvale v Praze u svého bratra. Výsledkem dlouholeté vědecké práce, kterou se Bolzano zabýval po svém sesazení, je jeho čtyřsvazkové Vědosloví (Wissenschaftslehre, Sulzbach 1837), jež patří k základním dílům moderní logiky. Bolzano publikoval i několik závažných matematických prací, avšak nejvýznamnější část jeho matematického díla zůstala v rukopise, podobně jako jeho sociálně utopický spis Knížka o nejlepším státě (Büchlein vom besten Staate), která byla vydána z jeho pozůstalosti poprvé až v roce 1932. Jeho čtyřsvazkovou učebnici náboženské vědy, soubor jeho univerzitních přednášek, vydali anonymně Bolzanovi žáci (Lehrbuch der Religionswissenschaft, Sulzbach 1834).
Svým filozofickým a matematickým dílem, které má průkopnické místo v dějinách moderní vědy, a vlivem, který měl jako univerzitní učitel na akademickou mládež, patří Bolzano k nejvýznamnějším osobnostem předbřeznových Čech.
Podrobný soupis Bolzanova díla a bolzanovské literatury vyšel v úvodním svazku k soubornému vydání jeho díla (Bernard Bolzano-Gesamtausgabe, Einleitunasband 2/1: Bolzano-Bibliographie und Editionsprinzipien der Gesamtausgabe, Stuttgart 1972).
Bolzanova literární pozůstalost se dochovala v dosti značné úplnosti, nikoli však na jednom místě. Její podstatná část je uložena v literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze, část v Národním muzeu v Praze a rozsahem menší, avšak velmi významnou část s Bolzanovými matematickými rukopisy uchovává rukopisné oddělení Rakouské národní knihovny ve Vídni.
O osudu své literární pozůstalosti rozhodl sám Bolzano v testamentu z 3. května 1846, v němž uložil svému designovanému dědici, bratru Janu Baptistovi Bolzanovi, aby po jeho smrti všechny písemnosti prohlédl a ty, které uzná za upotřebitelné, aby dal podle svého uvážení k dispozici jeho žákům. Pozůstalost prohlédl po Bolzanově smrti František Schneider a Řehoř Zeithammer. Nejbližší žáci a přátelé projektovali tehdy souborné vydání Bolzanova díla. Rozdělili si proto jeho písemnou pozůstalost v souladu s vůlí zůstavitele a podle předpokladů, které každý z nich měl jako příští editor i jako pokračovatel v Bolzanově díle. Matematická část pozůstalosti připadla tak Robertu Zimmermannovi, filozofické rukopisy Františku Příhonskému, Josef Wenzig převzal rozpracované stati z filozofie jazyka, Michael Josef Fesl se ujal teologických rukopisů a Emilián Veverka se přihlásil k úkolu shromáždit a připravit k vydání rukopisy Bolzanových promluv. Písemnosti vztahující se k Bolzanovu životopisu připadly Ř. Zeithammrovi, který připravoval pro Královskou českou společnost nauk Bolzanovu bibliografii, po jejím dokončení měl tyto rukopisy dostat Fesl. Dopisy Bolzanovi adresované, pokud se v jeho pozůstalosti uchovaly, byly s největší pravděpodobností pisatelům vráceny. Jen tak možno vysvětlit, proč se z velice rozsáhlé korespondence, kterou Bolzano vedl, zachoval jen zlomek a zejména velice málo listů Bolzanem přijatých. V osobním vlastnictví Bolzanova bratra Jana Baptisty zůstala zbývající část Bolzanovy pozůstalosti: rodinné a osobní doklady, sešity přednášek ze studií, rodinná korespondence a písemná pozůstalost bratra Petra. Z roku 1849 existuje již také první jednoduchý soupis Bolzanových rukopisů, v němž je u každého poznamenáno jméno jeho majitele. Soupis sestavil Ř. Zeithammer a pojal jej do svého zpracování Bolzanova životopisu, jehož rukopis je uložen v Zeithammrově pozůstalosti v Literárním archivu. Řada rukopisů, které Zeithammer v soupisu uvádí, a dokladů z Bolzanovy pozůstalosti, které v životopisu cituje, je dnes ztracena.
Nepsaným archivářem Bolzanova kruhu se stal M. J. Fesl. Velká část Bolzanovy pozůstalosti mu již připadla v roce 1849, později, zejména po smrti Schneidrově (1858) a Příhonského (1859), vynaložil značné úsilí, aby získal a zachránil bolzanovské písemnosti i z jejich pozůstalosti. Fesl, kdysi profesor církevních dějin a církevního práva na teologickém litoměřickém učilišti, který žil po svém nedobrovolném odchodu z Litoměřic v roce 1820 po dlouhá léta ve Vídni, zemřel 6. února 1864. Všechen svůj majetek odkázal Národnímu muzeu v Praze. Součástí jeho odkazu byla, jak napsal již 10. října 1854 ve svém testamentu, “písemná pozůstalost profesora Bolzana s jeho dopisy a všemi příslušnými poznámkami.” Celé Feslovo dědictví převzalo Národní muzeum hned v roce 1864. Kromě Bolzanových písemností získalo Feslovu knihovnu, jeho vlastní velmi rozsáhlou literární pozůstalost a písemnou pozůstalost Josefa Jenka, profesora matematiky na vídeňské univerzitě, přítele Feslova. Prvním Bolzanovým životopiscem, který třicet let po Zeithammrovi z písemné pozůstalosti Bolzanovy, tehdy ještě neuspořádané, čerpal, byla v roce 1881 Marie Červinková-Riegrová.
Součástí Bolzanovy pozůstalosti, jež se dík Feslovu odkazu vrátila do Prahy, nebyly však Bolzanovy matematické rukopisy. Tuto část pozůstalosti, do níž se pravděpodobně již při třídění písemností v roce 1849 dostaly i některé jiné rukopisy, nematematické, podržel Robert Zimmermann až do roku 1882, kdy ji daroval vídeňské akademii věd. Odtud se balíky s Bolzanovou pozůstalostí dostaly v roce 1892 do tehdejší dvorní knihovny, dnešní Rakouské národní knihovny ve Vídni. Jsou dnes uloženy a pečlivě opatrovány v jejím rukopisném oddělení, roztříděné a popsané ve fasciklech rukou českého bolzanovského badatele Martina Jaška, který uspořádal tuto část Bolzanovy pozůstalosti v letech 1923 - 1924 s podporou československého ministerstva školství a národní osvěty. Fascikly mají signaturu series nova 3448-3477. Podrobný katalog vídeňské části Bolzanovy pozůstalosti uveřejnil v roce 1972 Jan Berg ve zmíněném úvodním svazku souborného vydání Bolzanova díla.
Pražská část Bolzanovy pozůstalosti byla původně uložena v knihovně Národního muzea, později v jeho Literárním archivu. Rukopisy knižního formátu byly zařazeny v rukopisném oddělení muzejní knihovny. Na přelomu století, v letech 1891 - 1908, byla pozůstalost rozmnožena o některé cenné bolzanovské rukopisy, které Národnímu muzeu věnoval A. O. Zeithammer z pozůstalosti svého otce Řehoře Zeithammra. V letech 1906 - 1916 získalo muzeum Vlašského sirotčince velkou část bolzanovské písemné rodinné pozůstalosti, která připadla tomuto ústavu v roce 1859 spolu s ostatním dědictvím po Bolzanově bratru Janu Baptistovi.
Se vznikem Komise pro ocenění a vydání díla Bolzanova při Královské české společnosti nauk v Praze v roce 1923 a s oživením bolzanovského bádání je spojeno několik pokusů o uspořádání a zpřístupnění Bolzanovy pozůstalosti, k němuž v Národním muzeu došlo v dvacátých a třicátých letech. V této době pořídil M. Jašek soupis pražské a vídeňské části pozůstalosti a stručný soupis obou částí otiskl v roce 1933 E. Winter (Der wissenchaftliche Nachlass B. Bolzanos, in: Philosophisches Jahrbuch 46, 1933, 515-520).
K novému, konečnému uspořádání Bolzanovy pozůstalosti došlo po roce 1964, kdy přešel Literární archiv a s ním i tato pozůstalost do majetku Památníku národního písemnictví. Pozůstalost byla doplněna bolzanovskými rukopisy, které byly Literárnímu archivu delimitovány z knihovny Národního muzea, a rozmnožena o dva vzácné celky Bolzanových listů, které Literární archiv získal ze Státní knihovny ČSR výměnou za inkunábule. Byl to soubor Bolzanových dopisů Františku Příhonskému, který knihovna dostala ve dvacátých letech spolu s Bolzanovou knihovnou ze zrušeného Lužického semináře, a soubor Bolzanových listů Josefu Sommrovi, který zakoupila v roce 1935. O několik dalších bolzanian byla doplněna sběratelskou činností Památníku.
Před konečným uspořádáním pozůstalosti bylo třeba přistoupit k roztřídění a uspořádání velké pozůstalosti Feslovy a Jenkovy a do Bolzanovy pozůstalosti přeřadit z těchto celků rukopisy, které k ní svou proveniencí patří a byly kdysi její součástí. Bylo dále nutné zrušit některé umělé skupiny písemností, vytvořené podle velmi subjektivních hledisek dřívějších pořadatelů, jako byla “wichtige Korrespondenz” nebo “Manuskripte verschiedenen Inhalts”. Z Bolzanovy písemné pozůstalosti byly konečně také se souhlasem vedení Literárního archivu vyčleněny písemnosti Bolzanových bratří Jana Baptisty Bolzana a Petra Bolzana a zpracovány jako samostatné pozůstalostní celky.
Bolzanova pozůstalost byla uspořádána a popsána podle zásad platných v Literárním archivu s některými modifikacemi, které si vyžádala různorodost jejího písemného materiálu. Schéma uspořádání podává přiložená tabulka.
Pozůstalost je uložena pod přírůstkovými čísly v rozmezí 17/05 – 94/98. Tento soupis zachycuje stav fondu k roku 1981 (31 archivní kartón). Zahrnuje období 1792 – 1898.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace