Literární archiv Památníku národního písemnictví - Durych Václav Fortunát

Vyhledávání:
Václav Fortunát Durych
(1735-1802)

Narodil se 28. září 1735 v  Turnově a zemřel 11. srpna 1802 v  Turnově, kde je také pohřben.
Po ukončení studia na piaristickém gymnáziu v  Mladé Boleslavi vstoupil roku 1751 do pavlánského řádu v  Tachově. Na kněze byl vysvěcen roku 1758. Po vysvěcení působil na řádových učilištích ve Vídni a Mnichově, kde přednášel východní jazyky a biblistiku. Pobyt v  Mnichově byl velmi významný pro Durychova další odborná a vědecká studia. V  tamní dvorní knihovně se seznámil s  knihovníkem Ondřejem Oefelem, který jej upozornil na rukopisy a staré tisky vztahující se k  dějinám Slovanů a na slavistickou literaturu vůbec. V  Mnichově vydal Durych také svou první rozpravu z  biblistiky. Roku 1767 se vrátil do Prahy, kde se stal opět lektorem východních jazyků a biblistiky, současně po mnoho let zastával v  řádu funkci knihovníka a archiváře, několikrát byl představný pražského konventu a představeným české provincie. V  době pražského pobytu se seznámil s  Voigtem, Pelclem a hlavně s  Dobrovským, s  nímž jej sblížilo studium hebreistiky a slavistiky. K  Durychovu přátelskému kruhu patřil i jeho mladší řádový druh Faustin František Procházka, který se pod Durychovým vedením oddal studiu české a slovanské literatury. Spolu s  Procházkou pořídil Durych v  letech 1778 - 1780 na přání pražského arcibiskupa Příchovského překlad bible do češtiny. je to vydání vynikající jazykové úrovně, které ukazuje osvícenský přístup obou vydavatelů jak k  překladatelské práci, tak i k  významu bible. Po zrušení pražského pavlánského konventu v  roce 1784 odešel Durych do Vídně do konventu svého řádu, kde se zabýval pilným studiem slovanských rukopisů a svými literárními pracemi. V  roce 1786 jej jmenovala Královská česká společnost nauk v  Praze na návrh Pelcla a Dobrovského svým přespolním členem. Když pak byl roce 1795 zrušen i vídeňský pavlánský konvent, uchýlil se Durych ke svému synovci do rodného Turnova, kde žil ve velmi stísněných poměrech, posléze raněn mrtvicí zemřel roku 1802.
Kromě zmíněné rozpravy z  biblistiky a českého překladu bible vydal Durych v  roce 1771 latinsky psanou historii pražského pavlánského kláštera. V  roce 1777 vešel do dějin české slavistiky svým spisem De Slavo-bohemica sacri codicis versione dissertatio. Výsledkem jeho dlouholetých studií slavistických měla být Bibliotheca slavica, v  níž se Durych chystal podrobně vylíčit celou politickou i kulturní minulost Slovan. Z  pěti zamýšlených dílů vyšla v  roce 1773 první část, kterou Durych dedikoval Královské české společnosti nauk. Druhý svazek, který ještě stačil odevzdat nakladateli, se v  tiskárně ztratil. Materiál a zlomky k  dalším svazkům zůstaly v  rukopise. Na díle pracoval Durych téměř až do své smrti.
Durych měl rozsáhlou korespondenci s  domácími a zahraničními učenci a knihovnami, zejména s  knihovnou mnichovskou, milánskou a dvorní knihovnou ve Vídni. Nejobsáhlejší a vědecky nejcennější je jeho korespondence s  Josefem Dobrovským, které si Durych sám tak vážil, že ji nazýval „thesaurus meus litteraris omni aere mihi preciosior“. Korespondence byla vydána v  roce 1895 Adolfem Paterou.
Neobyčejnou cenu Durychovy literární pozůstalosti si uvědomoval sám Josef Dobrovský, který se také staral o její zachování budoucím. Dobrovský si od Durycha ještě za jeho života, když jej v  Turnově navštívil, vyžádal některé rukopisy, zejména jeho Collectanea ex bibliotheca palatina Vindobonensi. Jak hojně jich při své práci užíval, je patrné z  jeho četných rukopisných poznámek, které do nich přičinil. Po Durychově smrti získal Dobrovský ještě zbytek Durychových excerpt, dostal zpět i svoje dopisy, psané Durychovi, a uveřejnil výzvu, aby mu Durychovi přátelé věnovali svoji korespondenci se zesnulým.
Soubor Durychovy korespondence, který je dnes uložen ve fondu jeho pozůstalosti v  literárním archivu PNP, pochází pravděpodobně ze sběratelského úsilí Dobrovského. Také ostatní rukopisy uložené v  literárním archivu pocházejí asi z  majetku Dobrovského. První inventář části pozůstalosti zpracoval František Baťha a byl vydán v  roce 1959.
Literární pozůstalosti Fortunáta Durycha je uložena v 8 archivních kartónech pod  přírůstkovými čísly 2/1829 a 67/63. Zahrnuje období 1769 – 1802.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace