Literární archiv Památníku národního písemnictví - Eisner Pavel 1. část

Vyhledávání:
Pavel Eisner
(1889-1958)
1. část


Narodil se 16. ledna 1889 v Praze, zemřel 8. července 1958 rovněž v Praze. Studia na české reálce v Praze ukončil maturitou v roce 1906 a o čtyři roky později složil doplňovací maturitní zkoušku z latiny a řečtiny. Na německé univerzitě pak studoval slavistiku, germanistiku a romanistiku a v roce 1918 získal doktorát filozofie.
Od roku 1914 až do roku 1938, kdy byl předčasně penzionován, pracoval jako úředník Obchodní a živnostenské komory v Praze a současně působil jako stálý externí redaktor deníku Prager Presse a spolupracovník četných českých časopisů.
Pavel Eisner se od mládí zaměřil na práci kulturního prostředníka mezi národy; usiloval o vzájemné poznávání české a německé kultury, k němuž výrazně přispěl svou novinářskou, tlumočnickou a zvláště překladatelskou činností. Jeho celoživotní dílo v sobě zahrnuje několik oblastí vzájemně propojených záměrem přiblížit či zprostředkovat čtenáři literární dílo.
Eisnerova překladatelská činnost je velmi rozsáhlá. Díky svým jazykovým znalostem překládal díla prozaická, poezii i práce dramatické celkem ze třinácti jazyků. Z tohoto úsilí, při němž mu šlo především o to, aby českým čtenářům přiblížil významná díla světové literatury, vzniklo přes sto rozsáhlejších překladů. Mnoho z nich však zůstalo pouze v rukopisech.
Nepočetnější jsou Eisnerovy překlady z němčiny. Spolu s díly klasiků (Goethe, Heine) překládal intenzívně práce Thomase Manna, s nímž ho pojilo osobní přátelství. Vedle mnoha povídek a románů (např. Josef Živitel, Doktor Faustus, Zpověď hochštaplera Felixe Krulla) překládal i jeho politické stati a projevy, z nichž pro nakladatelství Melantrich pořídil výbor Pozor, Evropo. Průkopnický význam mají překlady románů Zámek a Proces Franze Kafky. Pro německé čtenáře pak přeložil řadu veršů českých básníků (např. Erbena, Vrchlického, Machara, Seiferta).
Z dalších prací je třeba připomenout Eisnerovy překlady  starofrancouzské poezie a dramatu (množství fabliaux, skladba Paní z Vergi, hry Adama de la Halle), z italštiny přetlumočil verše Dantovy, Petrarkovy a Michelangelovy, z angličtiny pořídil překlad Byronova Dona Juana, z americké literatury překládal Whitmana a Longfellowa. Mnoho překladů vlastních i cizích doplňoval odbornými úvody či doslovy.
Během okupace publikoval pod různými pseudonymy (např. Jan Ort, Jan Orel, Jana Baborová, Vít Sochor) časopisecky a v antologiích Věčné Čechy (1939), Ohlasy z Čech (1940) a Ta krásná země (1941), do nichž přeložil řadu básní.
Svůj zájem v těchto letech soustředil však především k českému jazyku, jehož studiem se zabýval již od mládí. Jeho rozsáhlé znalosti tohoto oboru a zejména porozumění pro specifické rysy češtiny vyústily krátce po válce v několika stěžejních dílech. Se značným ohlasem se setkaly obsáhlé knihy o češtině Chrám i tvrz (1946) a Čeština poklepem i poslechem (1948), v nichž čtivou formou dokázal u čtenářů probudit a podpořit zájem o mateřštinu. Svůj osobní vztah k češtině vyslovil Eisner v traktátu Bohyně čeká (1945) a ve sbírce Sonety kněžně (1945).
Zájem o jazyk a jazykovou kulturu prostupuje veškerou Eisnerovou původní tvorbou, v níž najdeme literárněhistorické i kritické studie a přednášky věnované ponejvíce opět T. Mannovi a F. Kafkovi, ale také dílu K. H. Máchy, F. X. Šaldy a pohledům do dějin literatury ruské, anglické a francouzské.
Dalším okruhem Eisnerova velkého zájmu byla hudba. Jeho muzikologické studie (zejména o L. Janáčkovi a J. B. Foersterovi) dokládají, že i v této oblasti viděl svůj úkol především v roli zprostředkovatele mezi dílem a posluchačem. Proto také dlouhou dobu spolupracoval s pražským Divadlem hudby, pro jehož komponované pořady hudby a slova napsal řadu zasvěcených úvodů. Ani v této oblasti se nevyhýbal překladům. Do češtiny přetlumočil práce Romaina Rollanda Život Beethovenův a Goethe a Beethoven, do němčiny převedl Foersterova Poutníka. Rád překládal také operní a operetní libreta, např. Beethovenova Fidélia, Mozartovu Kouzelnou flétnu, Wagnerova Bludného Holanďana či Offenbachovu Krásnou Helenu. Německým posluchačům přiblížil mimo jiné Smetanova Dalibora, Dvořákovu Svatou Ludmilu a Otvírání studánek Bohuslava Martinů.
Nelze opomenout ani Eisnerův zájem o lidovou slovesnost, hlavně o slovanskou lidovou píseň, které se věnoval především z hlediska rozborů textů. Výsledkem tohoto studia je antologie českých lidových písní Malované děti (1949) s Eisnerovými původními komentáři.
V posledních letech života Pavla Eisnera s ním úzce spolupracovala dcera Dagmar, která po otcově smrti dokončila některé z jeho prací a zrevidovala několik překladů. K nejrozsáhlejším patří román T. Manna Vznik Doktora Fausta a Amerika Franze Kafky. Těmito autory se zabývala hojně i ve svých literárněvědných studiích soustřeďujících se především na interpretaci a genezi díla. Jako externí učitelka němčiny v jazykové škole se věnovala i samostatné překladatelské práci navazující na otcovu činnost.
Písemná pozůstalost Pavla Eisnera, jejíž převážnou část získal literární archiv Památníku národního písemnictví v roce 1969, se nedochovala v úplnosti, přesto však z ní lze získat dobrý přehled o autorově osobnosti i díle.
Korespondence představuje pouze zlomek a pochází téměř výlučně z posledního desetiletí Eisnerova života, ale je možné z ní poměrně dobře vysledovat Eisnerovu činnost v oblasti hudební, zvláště z listů Jana Racka, Karla Kovala, Petra Adlera, Jaroslava Křičky a Bohuslava Martinů. Osobnost Pavla Eisnera blíže osvětluje několik desítek jeho dopisů adresovaných dceři Dagmar, obsáhlá je i korespondence mezi ní a jejím manželem Miroslavem Peroutkou.
Ani rukopisy, které představují největší část pozůstalosti, nejsou zachovány v úplnosti. Z hlavních Eisnerových prací zde najdeme jen neúplný rukopis Chrámu i tvrze doplněný několika pracovními materiály. Pouze z fragmentů a neúplných rukopisů se můžeme seznámit s jeho studiemi a články literárněhistorického zaměření, bohatší je soubor úvodních slov k pořadům Divadla hudby, neúplný je oddíl překladů.
Samostatnou část tvoří rukopisy Dagmar Eisnerové, z nichž zejména rozsáhlejší překladové práce (Vznik Doktora Fausta, Amerika), jsou zastoupeny několika verzemi dávajícími možnost sledovat vznik a postupné dotváření překladu literárního díla. Osobitý je větší soubor kratších próz různých žánrů, které Dagmar Eisnerová psala pod spojujícím motivem narození nejstarší dcerky.
Fond doplňují doklady, několik tisků a soubor výstřižků a fotografií.
Celá literární pozůstalost je uložena pod přírůstkovými čísly 97/69, 19/83, 35/95 a zahrnuje období 1876 – 1968. Tento soupis zachycuje stav fondu k roku 1989 (32 kartóny).
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace