Literární archiv Památníku národního písemnictví - Francev Vladimir Andrejevič

Vyhledávání:
Vladimír Andrejevič Francev
(1867-1942)


Slavista a literární historik, profesor Karlovy univerzity, narodil se 6. 4. 1867 v    Modlinu (Novogeorgijevsku, Polsko), zemřel 19. 3. 1942 v Praze.
V letech 1886 - 1890 absolvoval historicko-filologickou fakultu ruské varšavské univerzity. Byl žákem J. Perwolfa, A. Budiloviče a K. J. Grota. J. Perwolf jej trvale ovlivnil nejen svým pojetím filologie, ale i svým konzervativním chápáním kulturního panslavismu a    představami o jednotě Slovanů a potřebě jejich kulturní vzájemnosti. Již v době přípravy na    profesuru dějin slovanských jazyků a literatur navštívil v roce 1893 poprvé Prahu; od roku 1897 zde pak absolvoval tříletou vědeckou stáž, pracoval v knihovně a archivu Muzea království českého a sblížil se s řadou českých filologů a slavistů - s J. Gebauerem, J.    Polívkou, A. Paterou, s etnografem Č. Zíbrtem, s historiky V. V. Tomkem, J. Kalouskem a J. Pekařem, se spisovateli A. Jiráskem a Z. Wintrem. Podnikl řadu cest, při nichž navázal styky se slavisty v    zahraničí - s V. Jagičem, K. Jirečkem, V. Vondrákem, M. Rešetarem, M.    Murkou a    A.    Mukou.
         V roce 1900 byl povolán na varšavskou univerzitu, kde působil jako profesor slovanských řečí a literatur až do 1. světové války. Od konce devadesátých let rozvinul publicistickou činnost v předních slavistických časopisech, přispíval mimo jiné do časopisu Russkij filologičeskij sbornik, jehož redaktorem byl jeho přítel J. F. Karskij, a navázal v té době také přátelství s profesorem M. P. Petrovským, působícím v Kyjevě a v Kazani (svědčí o tom bohatá korespondence).
Každoročně strávil v Praze několik měsíců - připravoval zde své edice korespondence V. Hanky a J. Dobrovského, navazoval styky s českými studenty, mezi nimi i s mladým Z.    Nejedlým, kterému poskytoval rady a pomoc při jeho první cestě do Ruska v roce 1907. V témže roce mu byl Královskou českou akademií nauk zadán úkol připravit k edici korespondenci P. J. Šafaříka a v roce 1912 mu bylo uděleno čestné občanství města Prahy.
V roce 1915 byl jmenován dopisujícím členem Akademie věd v Petrohradě, za války působil jako profesor na univerzitě v Rostově a pomáhal podle svých možností Čechům v    ruských zajateckých táborech (doklady v korespondenci). V roce 1919 byl povolán jako profesor do pražského slovanského semináře, zároveň byl navržen a v roce 1921 zvolen řádným členem Ruské akademie věd, jejímž členem formálně zůstal až do roku 1927, kdy přijal československé státní občanství. Koncem roku 1921 se definitivně usadil v Praze, byl jmenován řádným profesorem slovanské filologie na Karlově univerzitě a stal se ředitelem rusistického oddělení slovanského semináře na filozofické fakultě. V této funkci se podílel na    budování rusistiky jako studijního oboru a za 15 let svého působení pomohl připravit první generaci středoškolských profesorů ruštiny. Praha byla v té době důležitým centrem světové slavistiky a vědecká činnost V. A. Franceva k tomu přispívala nemalou měrou. V pražském slovanském semináři se od roku 1922 sdružila skupina významných badatelů různých typů: F.    Pastrnek, J. Polívka, J. Vlček, J. Máchal, J. Jakubec, M. Hýsek, J. Páta, M. Weingart, J.    Horák, A. Frinta, J. Dolanský, V. Šmilauer, K. Krejčí, A. Pražák, J. A. Ljackij, O. Kolessa aj.
V Praze sídlila také redakce mezinárodního slavistického časopisu pro slovanskou filologii Slavia, jehož redakční archiv je rovněž součástí sbírek literárního archivu. V roce 1929 se konal v Praze první mezinárodní vědecký sjezd slovanských filologů za účasti ruské delegace. Dokladem těchto skutečností je také korespondence V. A. Franceva z dvacátých a    třicátých let. Dopisuje si s ruskými slavisty J. F. Karským, B. M. Ljapunovem, V.    I.    Srezněvským, M. N. Speranským a. dalšími.
Korespondence V. A. Franceva dokumentuje i jeho styky s představiteli emigrace - K.    D. Balmontem, I. A. Buninem, A. L. Pogodinem, J. F. Šmurlem, G. V. Vernadským, V.    S.    Vilinským aj., a téměř se všemi známějšími slavisty té doby.
V. A. Francev byl členem řady ruských vědeckých a kulturních organizací v ČSR - Ruského institutu v Praze, Ruského akademického sdružení v Československu, byl místopředsedou Svazu ruských akademických organizací v zahraničí atd. V letech 1931 - 1933 byl ředitelem semináře pro slovanskou filologii na filozofické fakultě a od roku 1930 řádným členem Slovanského ústavu, kde pracoval zejména v komisi pro edici Pramenů k    dějinám vzájemných styků slovanských. Byl také aktivním členem Sboru pro výzkum Slovenska a    Podkarpatské Rusi. Pozoruhodně rozsáhlá byla jeho činnost zpravodajská a recenzní z oboru bohemistiky a slavistiky v různých českých a ruských periodikách (Žurnal ministěrstva narodnago prosveščenija, Russkij filologičeskij sbornik, Časopis Českého muzea, Český lid, Národopisný věstník československý aj.). V roce 1937 odešel V. A. Francev do    výslužby, ale vědecky pracoval až do své smrti v roce 1942.
Velmi cennou součástí fondu je především obsáhlá slavistická korespondence jak s    našimi, tak se zahraničními slavisty, která dokresluje historii, rozvoj a situaci tohoto vědního oboru v rozsáhlém časovém úseku od počátku tohoto století až do konce třicátých let. Neméně významná je však i rukopisná část, jejíž těžiště spočívá především v přípravných materiálech, excerptech, poznámkách a kartotékách k většině publikovaných prací, zejména k dějinám slovanské filologie a k srovnávacím dějinám slovanských literatur. Obsahuje také četné materiály, vztahující se k nejtypičtější vědecko-publicistické činnosti V. A. Franceva, k    vydávání rukopisných dokumentů, zvláště vzájemných literárních korespondencí a vzácných literárních památek. Jeho zájem se přitom soustřeďoval zejména na obrození, které mu bylo blízké svým zdůrazňováním slovanské vzájemnosti a jednoty. Z tohoto období také čerpají jeho nejvýznamnější ediční práce - korespondence V. Hanky, J. Dobrovského, W.   A.Maciejowského, N. P. Rumjanceva a jeho vrcholné dílo - Korespondence Pavla Josefa Šafaříka. Vzájemné dopisy P. J. Šafaříka s ruskými učenci 1825 - 1861.
Řada materiálů se týká bohatých vzájemných mezislovanských styků v obrozenecké době, a to česko-ruských, česko-polských, česko-jihoslovanských, zabývá se problematikou Lužických Srbů, Kašubů, Podkarpatské Rusi atd. Četné Francevovy práce jsou také věnovány ohlasu ruské literatury, zejména díla A. S. Puškina, N. V Gogola, N. A. Někrasova, A. A. Žukovského aj. v české kultuře. Najdeme zde i doklady Francevovy významné publicistické činnosti, která je cenným přínosem k dějinám slovanské filologie.
Význam této písemné pozůstalosti pak spočívá především ve velkém bohatství pramenného materiálu, získaného dlouholetým studiem, který je dodnes cenným a spolehlivým zdrojem informací pro každého badatele - slavistu.
Písemná pozůstalost V. A. Franceva je uložena v literárním archivu Památníku národního písemnictví ve 33 archivních kartónech pod přírůstkovými čísly v    rozmezí 15/09 - 129/42. Zahrnuje období 1825 – 1940.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace