Literární archiv Památníku národního písemnictví - Heřman Karel

Vyhledávání:

Karel Heřman
(1875-1951)

Narodil se 23. 9. 1875 v  Běláku (Villach) v  Korutanech, zemřel 14. 5. 1951 v  Praze.
Voják, lingvista, redaktor.
Matka Klementina Heřmanová, roz. Schmidová pocházela z  Netolic na Prachaticku. Otec Josef Heřman byl rodák z  Plzně (v bytě jeho bratra Václava zemřel Josef Kajetán Tyl) a působil v  Běláku na gymnáziu jako profesor klasické filologie. Byl autorem různých, zvláště cestopisných článků, které vycházely v  novinách a časopisech (Květy, Národní politika aj.) a členem Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta v  Praze. Z  Běláku byl přeložen na gymnázium do Českých Budějovic a později do Chebu.
Po skončení obecné školy nastoupil Karel Heřman na německé gymnázium v  Chebu, které ukončil roku 1894 s  vyznamenáním. Zásluhou otce si osvojil klasické i moderní jazyky. V  Chebu se narodili i jeho dva bratři, František (nar. 8. 10. 1884), plukovník generálního štábu československé armády a Jan (nar. 6. 12. 1889), generál, přednosta oddělení generálního štábu československé armády, člen Vojenského vědeckého ústavu.
Karel Heřman se také věnoval vojenské dráze. Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě ukončil 18. 8. 1897 opět s  vyznamenáním. Byl ihned přidělen jako poručík k  Bosenskému pěšímu pluku v  Budapešti. V  roce 1902 byl přijat do válečné školy ve Vídni, na  které studoval do roku 1904, kdy byl jako důstojník generálního štábu přidělen k 7. horské brigádě v  Sarajevu a Višegradu nad Drinou. Od 1. 11. 1909 sloužil jako setník u 62. pěšího pluku v  Maros Vasarhely v  Sedmihradsku. Počátkem 1. světové války působil na východní frontě ve štábu 2. armády. 1. 5. 1916 se zasnoubil s  Marií Schallerovou z  Klatov, kterou si 27.  6. 1918 v  Praze vzal za manželku. Potom společně odjeli na vojenské velitelství ve Lvově, kde tehdy jako major generálního štábu působil.
Služba v  rakousko-uherské armádě vyžadovala znalost jazyků a nářečí střední Evropy a Heřman měl tak možnost sloučit vojenský život s  teoretickými jazykovými pracemi, když studoval jazyky rakousko-uherských vojáků i zajatců nejrůznějších národů.
Po vzniku Československé republiky sloužil v  Praze, 20. 12. 1918 byl jmenován přednostou mobilizačního oddělení Ministerstva národní obrany. Při pokusu bývalého císaře Karla I. o převzetí moci v  Maďarsku v  roce 1921 řídil mobilizaci československé armády. Roku 1923 byl jmenován velitelem 19. pěší brigády v  Banské Bystrici, která byla později přesunuta do Lučence. Během svého působení v  Lučenci (1925) navštěvoval kurz pro vyšší důstojníky francouzské armády ve Versailles. Po jeho absolvování byl jmenován velitelem 1.  horské brigády v  Ružomberoku. Po šesti letech se vrátil na Ministerstvo národní obrany jako přednosta doplňovacího oddělení, kde zůstal až do svého odchodu do výslužby (1934).
Kromě služby v  armádě se Karel Heřman zapojil i do různých svazů a spolků. Byl jedním ze zakladatelů Vědeckého vojenského svazu a stal se prvním redaktorem Vojenských rozhledů (1921 - 1923). Zapojil se i do turistické činnosti, byl členem Národní jednoty pošumavské. Na Smrkovici u Rožumberoku byla otevřena Heřmanova chata (12. 6. 1927) a v  Koprové dolině u Kriváně po něm byla pojmenována Cesta generála Heřmana (22. 8. 1929). Významné je i jeho členství v  Pražském lingvistickém kroužku. Ústředí Československého svazu bývalých vojáků zvolilo Heřmana za svého předsedu, jímž zůstal až do svého zatčení 8.  6. 1944. Pro podezření z  velezrady (byl zapojen v  odbojové organizaci, v  tzv. Pavouku) byl vězněn v  pankrácké věznici v  Praze a v  září 1944 odvezen do Drážďan k  soudu. Zde byl umístěn v  tzv. Matyldě. Při náletu na Drážďany 14. 2. 1945 vznikl ve věznici požár a on jen se štěstím vyvázl. Potom byl s  ostatními vězni převezen do Míšně a dále do Lipska, kde se dočkal osvobození.
Od svého návratu z  vězení byl neustále sužován nemocemi, v  září 1950 se projevily známky mozkového kornatění a 14. 5. 1951 následkem nitrolebečního krvácení zemřel. Je pochován na Olšanských hřbitovech v  Praze.
Karel Heřman byl v  první řadě vojákem, během života získal mnoho vyznamenání, např. Československý válečný kříž (1939), Československou medaili za zásluhy 1. stupně a Řád sv. Řehoře. Jeho druhou činností bylo jazykozpytné studium, hlavně o původu lidské řeči. Vlastním nákladem vydal v  roce 1929 knihu Jazyky pravěké a v  letech 1939 a 1938 následovala dvoudílná práce Die Anfänge der menschlichen Sprache. V  německém vězení i po návratu domů připravoval nové opravené a doplněné vydání v  českém jazyce, jež ale nestihl realizovat. Stejně tak v  rukopise zůstal spis Doba Sámova, se kterým stále nebyl spokojen, neustále jej doplňoval a opravoval až do konce svého života. Již v  roce 1921 přispěl do sborníku Z  temna poroby k  slunci svobody statí V  cizích službách a ve věci vlastní, je i autorem řady dalších článků a studií.
Osobní fond Karla Heřmana tvoří především vlastní rukopisy, tisky a fotografie. Nejrozsáhlejší oddíl rukopisů obsahuje odborné články a studie o jazykovědě v  českém i německém jazyce. Jsou to především práce k  připravovanému druhému vydání knihy Die  Anfänge der menschlichen Sprache, která měla vyjít v  českém jazyce pod názvem Počátky lidské řeči. Velmi cenný je rukopis nevydané práce Doba Sámova napsaný v  roce 1946. V oddíle tisků jsou zastoupeny všechny tři vydané knihy generála Heřmana. Početná i dokumentačně zajímavá je sbírka fotografií, kterou tvoří snímky ze služby v  armádě, např. z  generálního štábu rakousko-uherské armády nebo cyklus fotografií k  poválečným dějinám evropských států. Fond získal literární archiv Památníku národního písemnictví darem v  roce 1996. Na zaslání pozůstalosti se podílel především bývalý tajemník Svazu českých spisovatelů Adolf Peťule, který byl bratrancem Marie Heřmanové.
Fond je uložen pod přírůstkovým číslem 124/96 v 5 archivních kartónech. Zahrnuje období 1915 - 1963.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace