Literární archiv Památníku národního písemnictví - Hněvkovský Šebestián

Vyhledávání:
Šebestián Hněvkovský
(1770-1847)

Narodil se 19. března 1770 v Žebráce, zemřel 7. června 1847 v Praze. Je pohřben na  olšanských hřbitovech.
Hněvkovský studoval na piastrickém gymnáziu v Berouně a na pražském novoměstském gymnáziu. Již jako gymnazista se pokoušel psát české verše. Studoval filozofii v  Praze, kde na něho silně zapůsobilo vlastenecké nadšení profesora matematiky Stanislava Vydry. Značný vliv měly na Hněvkovského i dějepisné přednášky Ignáce Cornovy, které byly pro něho - podle jeho vlastních slov, školou světa i života. Ve své autobiografii vypráví o  tom, že na filozofii studoval nejen předepsané přednášky, ale že se ještě soukromě zabýval  estetikou, hvězdářstvím a archeologií a že v univerzitní knihovně studoval klasickou literaturu v originále i v překladech. Chtěl se stát původním českým básníkem. Svým vlasteneckým nadšením a zápalem pro literaturu měl rozhodující vliv na své spolužáky, zejména na  Puchmajera, Pišelyho a Vojtěcha Nejedlého.
Po skončení studia filozofie studoval Hněvkovský práva a po vykonání zkoušek stal se v roce 1795 zkoušeným radním v Plánicích u Klatov. V letech 1805 - 1826 působil jako radní v  Žebráce, v letech 1826 - 1836 byl purkmistrem v Poličce. V roce 1836 odešel do penze a usadil se v Praze. Vedle své úřední činnosti se věnoval Hněvkovský po celý život literární práci, k níž se cítil puzen od svých studentských let. Jeho verše vycházely v Puchmajerových almanaších a v českých časopisech Česká včela, Věnec, Květy, Časopis českého muzea. Nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším jeho básnickým dílem je epos Děvín, který Hněvkovskému získal i největší chválu současníků. Děvín vyšel poprvé v roce 1805, po druhé v novém pojetí v  roce 1829. Druhou rozsáhlou skladbou Hněvkovského je romantický epos Doktor Faust (1844). Ve své době oblíbené byly i jeho balady. Ve stáří se pokoušel Hněvkovský také o  původní české drama, pro něž čerpal látku z českých dějin (Jaromír, Král Otakar II.).
Ve sporech o českou prosodii vystoupil Hněvkovský v roce 1820 spisem Zlomky o  českém básnictví na obranu přízvučné prosodie, pro niž se rozhodla pod vlivem Dobrovského celá Puchmajerova družina.
Literární pozůstalost Hněvkovského se nezachovala v úplností. Část rukopisů si po  jeho smrti rozebrala na památku jeho rodina a přátelé. Největší část pozůstalosti získal syn Vojtěch, avšak ani ten nezachoval svůj cíl v celistvosti. To, co dnes tvoří fond literární pozůstalosti Šebestiána Hněvkovského v literárním archivu PNP, bylo získáno sběratelskou činností, dary a koupěmi. Velká část pozůstalosti pochází z daru Václava Krolmuse, který získal Hněvkovského rukopisy od rodiny Šebestiána Hněvkovského. Tento fond byl rozmnožen o  písemnosti Šebestiána Hněvkovského, které byly vytříděny z pozůstalosti jeho syna Vojtěcha Hněvkovského. Korespondence Hněvkovského s Janem Nejedlým, Vojtěchem Nejedlým a Antonínem Puchmajerem byla doplněna dopisy z pozůstalosti Václava Štulce, kam přišly jeho sběratelskou činností. První inventář pozůstalosti zpracoval František Baťha a byl vydán v roce 1959. Tento soupis zachycuje stav fondu k  roku 1978 (8 kartónů).
Fond zahrnuje období 1782 - 1853 a je uložen pod více přírůstkovými čísly v  rozmezí 1/1892 - 105/1989.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace