Literární archiv Památníku národního písemnictví - Hofman Jan Ješek

Vyhledávání:
Jan Ješek Hofman
(1883-1945)


Narodil se 18. ledna 1883 v Praze, zemřel 24. ledna 1945 v Poděbradech. Po maturitě na gymnáziu v Praze v Truhlářské ulici (1902) absolvoval postupně dvě fakulty Karlovy univerzity. Nejdříve v letech 1902 až 1905 práva, která studoval rok také na univerzitě v Innsbrucku (1906) a která zakončil v letech 1909 a 1910 dvěma rigorózními zkouškami. Poté v letech 1906 - 1912 vystudoval na filozofické fakultě dějiny umění. Doktorátu v tomto oboru dosáhl v roce 1923 prací O klasicismu v pražské architektuře XIX. věku.
Už od studentských let se vedle zájmu o historii a umění projevovaly jeho organizační schopnosti, stejně jako zájem o veřejné dění a osvětovou práci. Aktivně se účastnil studentského spolkového života v Akademické čítárně, vydávání různých studentských almanachů a v roce 1904 se podílel na založení Svazu československého studentstva, jehož byl nejdříve jednatelem a o rok později prvním úřadujícím předsedou.
Po návratu z Innsbrucku začal pracovat v Klubu za starou Prahu, kde byl po tři roky (1907 - 1910) jednatelem. K popularizaci činnosti tohoto spolku přispěl především tím, že dal podnět k zavedení pravidelných tematických procházek Prahou spojených s odborným výkladem a určených nejen členů klubu, ale zejména široké veřejnosti.
V letech 1916 - 1919 pracoval ve Waldesově muzeu knoflíků v Praze, kde výrazně přispěl k odbornému uspořádání jeho sbírek.
V roce 1919 odešel na několik let na Slovensko, kde začal pracovat nejdříve ve Vládním komisariátu na ochranu památek vedeném Dušanem Jurkovičem. Tato instituce měla za úkol vytvořit v nově vzniklém československém státě základy památkové péče na Slovensku.
Pro takovou práci měl Hofman vedle nezbytných odborných předpokladů také potřebnou cílevědomost a organizátorské schopnosti, a proto byl brzy (1922) jmenován do čela tohoto úřadu, který pracoval nadále pod názvem Státní sekretariát na ochranu památek na Slovensku. Jeho snahou bylo nejen zajišťovat odbornou ochranu památek v legislativní i praktické oblasti, ale také zmapovat velké kulturní bohatství Slovenska v jeho celku a seznamovat s ním naši i zahraniční veřejnost.
Aby mohl zodpovědně plnit všechny nároky a organizovat památkovou péči na vysoké profesionální úrovni, podnikl J. J. Hofman v 20. a 30. letech řadu studijních cest po Německu, Rakousku, Maďarsku, Itálii a Francii. V roce 1933 uskutečnil rozsáhlou cestu po USA. Aktivně se účastnil také mnoha mezinárodních odborných sjezdů (Solnohrad 1911, Drážďany 1913, Vratislav 1920, Řím 1929 aj.).
V roce 1922 byl jmenován lektorem muzejnictví a ochrany památek na Univerzitě Komenského v Bratislavě a vedle bohaté přednáškové činnosti býval často také členem různých odborných komisí a porot.
Hlavním přínosem jeho práce bylo, že ochranu památek nechápal pouze jako péči o jejich fyzické zachování, ale pokoušel se o určitou komplexnost v tom smyslu, že ji spojoval s ochranou přírody, kladl důraz na uchování folklórních tradic a na citlivé řešení urbanistických problémů, kde usiloval hlavně o soulad historické a moderní architektury.
O těchto otázkách publikoval velké množství článků v různých listech. Pravidelně přispíval zejména do Lidových novin, Národních listů, Prúdů, Slovenského deníku a Věstníku Klubu za starou Prahu. Své poznatky shromažďoval i v rozsáhlejších studiích, z nichž největšího významu dosáhla Ochrana památek (1. díl 1920, 2 díl 1927).
Všemožně se také snažil o celkovou propagaci Slovenska a do značné míry tak přispíval k objevení jeho kulturně uměleckých hodnot, zejména svou prací v přípravném výboru rozsáhlé výstavy Staré umění na Slovensku, kterou pořádala pražská Umělecká beseda v roce 1937. Při této příležitosti vyšla také jeho stejnojmenná práce, která se setkala se značným ohlasem.
Po vytvoření samostatného Slovenského štátu byl J. J. Hofman penzionován a vrátil se zpět do Prahy. Stupňující se zdravotní problémy mu však postupně zabránily věnovat se další práci ve svém oboru.
Písemná pozůstalost J. J. Hofmana je zachována od osobních a rodinných dokladů přes obsáhlou korespondenci, soubor rukopisů, tisků, výstřižků a fotografií v dostatečném rozsahu, aby poskytla ucelený obraz o Hofmanově osobnosti i jeho odborné činnosti.
Nalezneme zde zajímavou korespondenci s osobnostmi významnými pro dějiny umění a muzejnictví (V. V. Štech, V. Vojtíšek, A. Pražák, Z. Wirth), s přáteli z Klubu za starou Prahu (J. Emler, J. Zisner) i s několika přáteli osobními (O. Vondráček, H. Madlmayr, J. K. Strakatý). Rozsáhlý je také soubor dopisů jeho matky Boženy Hofmanové, dokládající jejich vzájemný vztah.
Mezi korespondencí Hofmanova otce ing. Jana Hofmana je uloženo šest dopisů Svatopluka Čecha.
Zvlášť jsou vyčleněny soubory korespondence Hofmanova přítele J. A. Strakatého, redakce studentského almanachu, Klubu za starou Prahu a Vládního komisariátu a později Státního referátu na ochranu památek na Slovensku.
Dosti rozsáhlý je i oddíl rukopisů, který dokumentuje široký záběr Hofmanovy činnosti od odborných článků a studií přes znalecké posudky až po osvětové přednášky. Práce jsou často zachovány ve dvou verzích, často jsou však také neúplné. O tematické bohatosti jeho zájmů svědčí soubor pracovních materiálů. Pro poznání problémů vznikající slovenské památkové péče je významný soubor úředních písemností.
Zajímavé jsou také rukopisy otce, které zahrnují tematicky velmi různorodé články, jejichž část je psána v esperantu.
Celý fond je doplněn tisky, výstřižky a fotografiemi tematicky se vztahujícími k hlavním okruhům Hofmanovy činnosti.
Písemná pozůstalost J. J. Hofmana je uložena ve 50 kartónech pod přírůstkovými čísly 223/41 a 4/44. Zahrnuje období 1836 - 1945.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace