Literární archiv Památníku národního písemnictví - Holeček Josef

Vyhledávání:
JOSEF HOLEČEK
(1853-1929)


Narodil se 27. 2. 1853 ve Stožicích (Vodňansko) a zemřel 6. 3. 1929 v Praze. Spisovatel, žurnalista, překladatel jihoslovanského folkloru, finské Kalevaly a Kanteletaru.
Pocházel ze selské rodiny. Jeho otec byl Vojtěch Holeček, matka Kateřina, rozená Bláhová. Po Kateřinině smrti (někdy v 60. letech 19. století) se Vojtěch oženil s její mladší sestrou Eleonorou ze Žďáru u Protivína, která byla jen o 12 let starší než Josef Holeček (zemřela až 1927). Holečkovi sourozenci z otcova prvního manželství se jmenovali Matěj, Anna, Václav, Jan a František. Prvorozený Matěj zemřel hned po porodu, a tak byl Josef Holeček z osiřelých dětí nejstarší - v době matčiny smrti už studoval na gymnáziu. Sestra Anna se přivdala na statek k Písku, bratr Václav se přiženil na velkou živnost do Myšence. Dědicem statku ve Stožicích se stal bratr Jan. Zajímavou osobností byl bezpochyby František Holeček. Měl studovat na kněze, ve studiích neuspěl a roku 1891 odjel do Ameriky, kde se později stal redaktorem českých novin Denní hlasatel v Chicagu. Zemřel při návštěvě domova v roce 1934, pohřben je ve Vodňanech (Františkův syn Frank - lékař - se v Americe oženil s doktorkou historie  Marií Kohnovou - vnučkou Holečkova celoživotního přítele Františka Heritese a dcerou houslistky Marie Heritesové-Kohnové). Nejstarším dítětem z druhého manželství Vojtěcha Holečka byla Marie Holečková, prostřední byla Eleonora a nejmladší Kateřina. Marie se provdala do Sedlišť za Františka Vaněru, Kateřina za jeho bratra /?/ Vojtěcha. Eleonora se stala jeptiškou v klášteře sv. Anny v Praze (řádové jméno sestra Jeronýma, později matka Jarolíma) a učitelkou matematiky a kreslení v klášterních školách.
Pro Josefa Holečka rodiče plánovali kněžskou dráhu, a tak studoval na gymnáziu v Písku (1863 - 1868), v Českých Budějovicích (1868 - 1869) a na reálné škole v Táboře (1869 - 1873). Už v době studií se zajímal o jižní Slovany. Jeho zájem podnítila jistě i skutečnost, že na táborské reálce, kterou vedl velký přítel slovanského jihu a autor srbochorvatské mluvnice Václav Křížek, se vzdělávala řada bulharských a jihoslovanských studentů. Pokoušel se rovněž osvětově působit v rodném kraji. Korespondence s Eduardem Grégrem z let 1868 - 1871 svědčí o Holečkově marné snaze založit ve Stožicích knihovnu a o jeho činnosti pro rolnickou besedu Chelčický ve Vodňanech.
První beletristické práce vydal Holeček ještě jako student ve Světozoru a se svými básnickými pokusy se podílel zejména na almanachu Anemonky (1871), na němž se účastnili i jeho přátelé Otokar Mokrý a František Herites. Prvními závažnějšími publikacemi Josefa Holečka se staly překlady bulharské lidové poezie Junácké písně národa bulharského a Milostné písně národa bulharského (obě 1874), na něž pak navázaly Písně hercegovské (1876). Překladatelská činnost jej uvedla do okruhu přátel Vítězslava Hálka.
Na Hálkovo doporučení působil Holeček krátkou dobu (1874 - 1875) jako vychovatel v Záhřebu (jeho svěřencem byl pozdější chorvatský dramatik Stjepan Miletić). V Chorvatsku jej zájem o malé národy přivedl k plánu přeložit finskou Kalevalu. V letech 1875 - 1877 působil jako dopisovatel Národních listů v Hercegovině a na Černé Hoře. S Národními listy pak spolupracoval jako fejetonista, řádným členem redakce se však stal až roku 1885. Slovanský jih v průběhu svého života navštívil ještě několikrát, naposledy v roce 1924. S Jihoslovany udržoval čilé kontakty po celý život a patřil mezi přední aktéry česko-jihoslovanských kulturních styků. Za své zásluhy získal v roce 1898 černohorský řád knížete Danila I. a roku 1911 srbské vyznamenání sv. Sávy (viz doklady vlastní). Po 1. světové válce mu byla jugoslávskou vládou udělena poměrně značná doživotní měsíční renta - 300 dinárů.
V letech 1877 - 1879 působil jako redaktor Šimáčkova Posla z Prahy a zároveň v letech 1878 - 1879 v Brousku J. S. Skrejšovského. Od něj Holeček převzal redakci Slovanských listů, které však byly ještě roku 1879 soudně zrušeny. Roku 1878 si začal vydávat své knihy vlastním nákladem (první bylo Za svobodu I.) a pokračoval v tom až do roku 1909, kdy vydávání Holečkových Sebraných spisů převzal nakladatel Topič. Mezi četnými knihami, které si byl Holeček nucen vydat svépomocí, bylo i prvních sedm svazků Našich a rozsáhlý překlad finské Kalevaly.
V letech 1885 - 1918 vedl slovanskou rubriku Národních listů. Cesty do Ruska (první roku 1887) podpořily Holečkovo silné rusofilství, jemuž zasadila ránu až bolševická revoluce.
Byl členem Literárního odboru Umělecké besedy a uspořádal její Literární prémii na rok 1888 (ve svazku vyšla i první verze Jak u nás žijou i umírají, kterou pak rozšířil v Našich I.).
Roku 1889 se oženil se Zdenkou Zemanovou (1870 - 1940). Podle dosud nevydaných vzpomínek Jeleny Holečkové (viz fond Jelena Dolanská-Holečková) se seznámili počátkem roku 1889 v Ruském spolku. Měli spolu tři děti - Jeronyma (1891 - 1941), Darju (1896 - 1959) a Jelenu (1899 - 1980). Jeronym byl novinář a legionářský spisovatel, o svém otci napsal pod pseudonymem Václav Polanský knihu O Josefu Holečkovi (1940), která podává zajímavé informace např. o Holečkových literárních plánech. PhDr. Darja Holečková (provdaná Podlipská) byla překladatelkou ze srbochorvatštiny (Simić, Novak) a z ruštiny (Saltykov-Ščedrin). V první půlce 20. letech žila v Jugoslávii s manželem Jaroslavem Podlipským (vnukem Sofie Podlipské), který pracoval jako úředník banky Slávie v Sarajevu a v Lublani. Oba byli v letech 1942 - 1945 v nacistickém vězení a koncentračním táboře. Po roce 1950 žili Podlipští v Praze ve společném bytě s Evou Vrchlickou na nároží Ostrovní ulice a nábřeží za Národním divadlem. PhDr. Jelena Holečková (provdaná Dolanská) byla zpěvačka, pedagožka na konzervatoři, překladatelka libret a autorka monografie Sofie Podlipská ve svých vzpomínkách, dopisech a denících (1940). Jejím manželem byl slavista a literární historik Julius Heidenreich-Dolanský (1903 - 1975).
Od roku 1898 by Josef Holeček místopředsedou, od roku 1910 pak předsedou Spolku českých žurnalistů. Členem Spolku byl už v letech 1878 - 1879, poté zjevně vystoupil (po zrušení Slovanských listů nebyl v žádné redakci) a členství mu bylo obnoveno až roku 1886 po nástupu do Národních listů. Od roku 1902 až do své smrti byl předsedou Všeslovanského svazu novinářů, předsedal však sjezdům slovanských novinářů už od vytvoření přípravného komitétu Svazu roku 1897.
Po roce 1918 byl zklamán politickým vývojem v Rusku, z pozice sympatizanta a člena Národní demokracie kriticky vystupoval i proti politice Československé republiky (např. ve spisku Prvé tříletí Československé republiky). V řadě historických prací (ale i v Budouvání státu F. Peroutky) byl opatrně probírán i Holečkův relativně vstřícný postoj k českému „fašismu“.

Holeček je známý jako autor próz a naučných spisů z jihoslovanského prostředí (Za svobodu, Černohorské povídky, Černá hora v míru, Junácké kresby černohorské, Na Černou Horu a Černá Hora koncem věku, Bosna a Hercegovina za okupace, V Jugoslávii roku 1924) a drobných povídek (Rozmanité čtení I. - III.). Cenný je jeho román-paměti Pero (I.-IV., 1922 - 1925, V. díl vydal roku 1931 Jeronym Holeček pod názvem Má svépomoc), který podává zajímavé biografické údaje o Holečkově dětství, mládí, literárních počátcích a jeho stycích s významnými osobnostmi dobové kultury (V. Hálek, J. V. Frič, A. Heyduk, J. V. Sládek, F. Šimáček, J. S. Skrejšovský, J. Grégr). Juliu Grégrovi věnuje spis Tragédie Julia Grégra (1918). Spíše kuriozitou je rozsáhlý epos Sokolovič (1922).
Vrcholným Holečkovým beletristickým dílem je nedokončená desetidílná epopej Naši (1898 - 1930, X. díl vydala posmrtně Jelena Holečková), podávající široce komponovaný obraz života selského stavu na Vodňansku před prusko-rakouskou válkou.
Významné jsou i jeho ideologické knihy inspirované ruským slavjanofilstvím - Ruskočeské kapitoly (1891), které byly zkonfiskovány, a Zájezd na Rus I., II. (1896, 1903). Slavjanofilské myšlenky se objevují i ve spisku Národní moudrosť (1919). V Holečkově době se dočkala značného ohlasu Česká šlechta (1918), vzniklá na základě fejetonů v Národních listech. Holeček v ní silně zpochybnil národní význam pobělohorské aristokracie. Kniha se stala symbolem pozemkové reformy, a i proto byla na jihu Čech na přerozdělené schwarzenbergské půdě v letech 1923 - 1925 vystavěna obec, která pak od roku 1925 nesla oficiální jméno Holečkov (viz korespondence přijatá korporací, bližší informace na www.malovice.cz/Holeckov/historie.htm). Své úvahy o historickém významu selského stavu a perspektivách selství v budoucnosti shrnul do rozsáhlého spisku Selství (1928).
Významná je i jeho činnost překladatelská, přestože se orientoval převážně na jihoslovanský a finský folklor (považujeme-li finskou Kalevalu za foklorní dílo). Kromě již zmíněných překladů ze 70. let vydal ještě Srbské národní písně I.-IV. (1909 - 1926), Národní epiku bosenských mohamedánů I.- II. (1917 - 1921) a Králevice Marka (1922). Z dopisu Janu Voborníkovi (viz pozůstalost Jana Voborníka) z roku 1903 víme, že plánoval přeložit i lidovou poezii estonskou a ruskou.
Literární pozůstalost Josefa Holečka obsahuje rozsáhlou korespospondenci. Její nejzajímavější část tvoří především dopisy Holečkových literárních přátel (Adolf Heyduk, František Herites, Otokar Mokrý, Jan Voborník, Josef Karásek, Karel Pippich aj.), ctitelů a propagátorů Holečkova díla (Antonín Řezáč, Oldřich Souček) a Holečkova nakladatele F. Topiče. Rozsáhlá je i korespondence rodinná. Významnou část tvoří korespondence s Jihoslovany (Kosta Taušanović, Stevan Milićević, Milorad Pavlović aj.) a Rusy (Nikolaj Matvějevič Sokolov, Platon A. Kulakovskij, Vsevolod Pavlovič Svatkovskij aj.). Mezi odesílateli jsou početné i různé instituce, redakce, spolky. Velkou část Holečkovy korespondence tvoří gratulační listy k jeho životním jubilejím.
Řada rukopisů je dochována takřka v úplnosti (Černá Hora v míru, V Jugoslávii v r. 1924, Sokolovič, některé díly Našich), z mnohých - většinou z povídek - zůstaly jen drobné a často špatně identifikovatelné zlomky. V pozůstalosti se zachoval i rozsáhlý nevydaný fragment Holečkova nedopsaného eposu Danilo, který tematicky i stylově navazuje na Sokoloviče.
V rukopisech cizích nalezneme vzpomínkové práce o J. Holečkovi (Hovorka, Řezáč) a dosud (pokud víme) nevydanou studii Emanuela Chalupného Holečkovi Naši.
Zajímavou součástí pozůstalosti je i rozsáhlý výstřižkový aparát týkající se Josefa Holečka a jeho díla a množství fotografií vlastních i cizích (František Herites, Otokar Mokrý, Adolf Heyduk, Marko Miljanov, kníže Nikola a jeho rodina atd.).
O historii větší části pozůstalosti vypovídá ve svých vzpomínkách Jelena Holečková. Poté, co v roce 1936 vypršela nájemní smlouva v bytě Poděbradově ulici, posledním bydlišti Josefa Holečka, odevzdala rodina větší část písemné pozůstalosti Národnímu muzeu v Praze. Holečková píše: „Odevzdala jsem vše, co patří do literatury, ponechala jsem si jen několik rukopisů k článkům nebo úryvky, které byly po zásuvkách a deskách na papíry rozptýleny. Dala jsem je do obálky a nadepsala: Co nikomu nedám. Podobně jsem uschovala několik rodinných dopisů - tři z nich psal můj děd Vojtěch Holeček synovi do Prahy drobounkým švabachem, něžné a zbožné dopisy babiččiny, psaníčka strýčků a tetiček, prostě pro osobní památku a užší vztah citový.“ Knižní pozůstalost zůstala u různých příbuzných, část získala Slovanská knihovna (seznam viz příloha v korespondenci rodinné: Slovanská knihovna Jeronýmu Holečkovi). Část pozůstalosti (několik kusů nábytku, dopisy, rukopisy, knihy a fotografie) byla umístěna u rodinných přátel, rodiny Řezáčovy. I část pozůstalosti uložená u Řezáčů se však pravděpodobně dostala do sbírek Národního muzea. Významná část pozůstalosti Josefa Holečka přešla do sbírek LA PNP až po smrti Jeleny Dolanské-Holečkové v roce 1981. Tyto větší celky doplnily drobné přírůstky, které získal literární archiv Národního muzea a od roku 1963 Literární archiv Památníku národního písemnictví.
Literární pozůstalost Josefa Holečka je uložena ve 42 kartonech pod přírůstkovými čísly 1918, 1929, 1937, 455/1936, 78/56, 25/57, 39/57, 50/57, 4/58 33/61, 40/63, 58/63, 11/65, 32/65, 49/65, 41/66, 104/67, 51/68, 115/68, 55/69, 103/70, 78/71, 27/72, 137/74, 32/76, 96/81, 14/84, 52/93, 1/2004 a zahrnuje časové období 1801 - 2005.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace