Literární archiv Památníku národního písemnictví - Hořejší Jindřich

Vyhledávání:
Jindřich Hořejší
(1886-1941)


Jindřich Hořejší se narodil 25. dubna 1886 v Praze, zemřel 30. května 1941 v Praze.
Po maturitě na malostranské reálce studoval rok na pražské technice. V roce 1905 odešel pěšky do Paříže, kde prošel řadou různých zaměstnání, přičemž absolvoval filozofickou fakultu na Sorbonně. Kromě toho studoval na právnické fakultě v Dijonu ekonomii. V Paříži se spřátelil s Karlem Tomanem a Františkem Gellnerem. Do Prahy se vrátil roku 1914, za války narukoval na ruskou frontu, kde byl raněn. Po válce pracoval nejprve jako redaktor na ministerstvu pro zásobování lidu, od r. 1922 byl smluvním úředníkem Ústředního úřadu statistického v Praze. V souvislosti s tímto svým zaměstnáním psal četné stati do statistických publikací v českém a francouzském jazyce a vytvořil novou českou statistickou terminologii.
Začátky literární tvorby Jindřicha Hořejšího spadají už do dob jeho studií na reálce, kdy psal loutkové hry, jednoaktovky, přispíval do Záře a Rašple a v r. 1904 otiskl poprvé souborněji své básně v Almanachu vydaném abiturienty malostranské reálky (pseudonym Jindřich Bohnický).
Ve dvacátých a třicátých letech se jako člen Devětsilu podílel významně na kulturní činnosti levicové inteligence. V roce 1938 patřil ke skupině spisovatelů, která organizovala pomoc francouzské veřejnosti v boji proti fašismu.
Jako básník navazoval Hořejší na předchozí básnickou generaci, především na Antonína Sovu v jeho sociálním vizionářství, na civilizační poezii S. K. Neumanna a s Karlem Tomanem jej spojovala sevřenost výrazu, silná autokritičnost a smysl pro trvalé hodnoty lidského bytí. Ve dvacátých letech, která jsou hlavním obdobím jeho původní básnické tvorby, stává se Jindřich Hořejší jedním z tvůrců české proletářské literatury. Ve své poezii (sbírky Hudba na náměstí, 1921, Korálový náhrdelník, 1923, Den a noc, 1931) ztvárňuje dvě základní témata: neutěšenou bídu současnosti, symbolizovanou městem, které vysává lidem energii a ničí i jejich duševní sílu a čistotu, ale také zároveň spojuje všechny zbídačelé ke vzpouře; proti této reálné skutečnosti staví budoucí sociální spravedlnost, svět, který je však zatím jen revolučním snem. V tomto smyslu vyznívá i milostná lyrika Hořejšího, která představuje hlavní jeho přínos moderní české poezii: láska se nemůže stát útočištěm lidského srdce, je-li poznamenána kletbou třídní nenávisti, ale podněcuje touhu bojovat a uskutečnit revoluční sen.
Od konce dvacátých let se Jindřich Hořejší začíná intenzívně věnovat činnosti překladatelské, která nakonec převážila jeho původní tvorbu básnickou. Jako překladatel patří Jindřich Hořejší k nejvýznamnějším představitelům tzv. fischerovské překladatelské školy a v souladu s jejími zásadami pracoval metodou adaptační (přizpůsobení předkládaného díla době a domácímu prostředí) a kompenzační (bylo-li nutno překlad na některém místě z jazykových důvodů esteticky ochudit, snaží se překladatel nahradit toto ochuzení na jiném místě textu, i bez opory v originále).
Výběrem překládaných děl navazoval jednak na tendence poezie proletářské - a to zejména překladem díla básníka pařížské chudiny Jehana Rictuse; tento překlad se rovná samostatnému tvůrčímu činu, neboť Hořejší zde pro českou poezii objevil rytmus a obrazové bohatství argotu a jazyka české proletářské periferie. Druhým jeho největším zájmem byla poezie „prokletých“ básníků, což jej spojovalo s avantgardisty. Vedle více než padesáti titulů přeložené francouzské poezie, prózy a dramat (také španělských autorů) obsahuje Hořejšího dílo překlady z češtiny do francouzštiny (Dobrý voják Švejk - vyšel v Paříži roku 1932 s úvodem J. R. Blocha) a několik divadelních her.
Jindřich Hořejší rovněž redigoval antologii překladů z francouzské, anglické a německé poezie nazvanou Ozvěny (1927), na níž se podílel i autorsky. Zvláštním a významově ojedinělým dílem je Hořejšího Rejstřík obcí a okresů, které byly připojeny k Německu, k Maďarsku a k Polsku, který vydal po Mnichovu (je obsažen v pozůstalosti).
Pozůstalost Jindřicha Hořejšího není rozsáhlá, je dosti různorodá a sestává z větší části z původního archivu Jindřicha Hořejšího, který od padesátých let systematicky budoval jeho bratr Josef Hořejší. Pozůstalost Josefa Hořejšího je včleněna do pozůstalosti Jindřicha Hořejšího. V oddílu korespondence se nacházejí zajímavé materiály, týkající se pobytu Jindřicha Hořejšího v Paříži. Rukopisy obsahují mimo jiné např. báseň Paní z námoří s originálními ilustracemi Toyen, z překladů básně Jehana Rictuse, Jeana Cocteaua Za 80 dní kolem světa, Paula Derméea Zvěrokruh, André Gida Nedokončené vyznání, některé kapitoly ze Švejka, Lautréamontovy Zpěvy Maldororovy. Poměrně obsáhlý je oddíl výstřižků a dokumentačních materiálů. Korespondence Josefa Hořejšího obsahuje autografy mnoha osobností kulturního života padesátých a začátku šedesátých let.
Pozůstalost Jindřicha Hořejšího je uložena ve 24 kartónech pod přírůstkovými čísly v rozmezí 175/50 – 10/74. Zahrnuje období 1901 – 1966.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace