Literární archiv Památníku národního písemnictví - Javůrek Karel

Vyhledávání:
KAREL JAVŮREK
(1815 - 1909)

Malíř historických témat, portrétista a restaurátor Karel Javůrek se narodil 30. července 1815 v Praze. Byl jedním z nejmladších dětí pražského výrobce pentlí Františka Javůrka. Po smrti otce se musel nadaný Karel vyučit kožešníkem. Jako tovaryš roku 1835 odešel ke své starší sestře do Vídně. Ve volných chvílích navštěvoval vedle císařského Belvedéru i Vídeňskou císařskou galerii a kopíroval vystavené obrazy. Tam si ho povšiml ředitel obrazárny J. P. Krafft a doporučil ho v roce 1836 na akademii, kde se nadějného žáka ujal Josef Danhauser.
Po roce studia se vrátil do Prahy. Traduje se, že z Vídně odešel kvůli nacionálním sporům. V roce 1837 vstoupil na pražskou Akademii. K řádnému studiu byl přijat po uplynutí zkušební doby, což byla běžná školní praxe již od časů Josefa Berglera. Po Tkadlíkově smrti zůstal Javůrek v ateliéru nového ředitele Christiana Rubena. Na Akademii strávil skoro 10 let, absolvoval celý její vyučovací systém zreformovaný Rubenem podle düsseldorfského vzoru. Začal vystavovat již jako žák od roku 1839 obrazy s náměty čerpanými většinou z českých dějin, zvláště z doby husitské. První jeho známější obraz byl Husitovo loučení, jím a několika dalšími si vyzískal přídomek „husita“. Říkali mu také malý Žižka, neboť Javůrek, menší, ale nikoli slabý muž v čamaře, byl mezi mladými malíři znám svým horlivým vlastenectvím.
Roku 1848 se hlásil k mladé generaci umělců seskupených v malířském odboru Slovanské lípy, kteří pak utvořili Jednotu umělců výtvorných v Praze. Když nastaly v mladém spolku spory kvůli penzijnímu fondu, byl společně s Josefem Mánesem, B. Havránkem a některými dalšími malíři členem opoziční skupiny. K roku 1848 se váže ještě jedna zajímavá vzpomínka. Ve výstřižkovém archivu Karáskovy galerie v LA PNP je uložen článek se vzpomínkou Karla Javůrka na proslulý maškarní průvod, pořádaný spolkem Concordia ve Stavovském divadle jako součást masopustního bálu 29. února 1848. Slavnosti se aktivně zúčastnilo více než 120 představitelů pražského uměleckého a literárního života, ale i společenské smetánky, v maskách nejslavnějších výtvarníků, básníků a hudebních skladatelů všech dob a zemí. Jako doklad tohoto průvodu se dochovala nejen litografie F. Šíra zachycující tehdejší účastníky masopustního reje, ale i fotografický portrét K. Javůrka v masce španělského malíře Velasqueze, dnes uložený v Archivu Národní galerie.
Navštívenka hraběte Thun-Hohensteina z poloviny čtyřicátých let uložená v pozůstalosti dokládá stejně jako vzpomínky R. I. Kronbauera, že se Karel Javůrek v jeho malostranském paláci zúčastňoval nedělních schůzek početné intelektuální a umělecké společnosti, mezi jejímiž členy nechyběli ani mnozí studenti Akademie, především Rubenovi žáci.
Malíř přijal roku 1870 pozvání knížete Romana Sanguška, kterému byl doporučen knížetem Rohanem, a pracoval několik měsíců na jeho sídle ve Slavutě u Kyjeva. Věnoval se portrétní malbě a kopírování, mimo jiné staroruských ikon. Ruské prostředí ovlivnilo ztvárnění slovanských námětů na Javůrkových pozdějších obrazech. Po návratu si v roce 1871 zřídil na nároží Žitné a Sokolské ulice ateliér.
Na sklonku života 18. února 1902 spadl sedmaosmdesátiletý Javůrek z lešení v pražském kostele sv. Jindřicha, kde restauroval oltář, a utrpěl zlomeninu stehenního krčku levé nohy. Lékařská zpráva, vystavená osm měsíců po úrazu (uložená v archivu NG), líčí obtížný průběh hojení a zakazuje nemocnému jakékoli zaměstnání. Podle svědectví dcery Zdenky a R. I. Kronbauera malíř od svého zranění již nevycházel z domova, navzdory lékařskému doporučení však i nadále maloval obrazy s historickými a náboženskými náměty. Byl aktivně činným až do poslední chvíle. Zemřel 24. března 1909 v Praze. Byl pohřben do rodinného hrobu na III. olšanském hřbitově (odd. 7, hrob 54). Poslední cesty nestora českých malířů z novoměstského kostela sv. Ignáce se vedle členů rodiny zúčastnili i zástupci Společnosti vlasteneckých přátel umění a Spolku sv. Lukáše, přítomni byli i Javůrkovi žáci, včetně malířek Jenny Schermaulové a Heleny Emingerové.
K. Javůrek byl dovedným restaurátorem a portrétistou, ale především od dob studií zpracovával náměty z českých dějin. Již v Rubenově škole se orientoval na historické scény s aktuálním dobovým podtextem, programově se zabýval zvláště husitskou tematikou. Od mládí horlivě studoval dějiny, kulturní historii, historické kostýmy a vše, co se dějin týkalo. Byl jedním z prvních českých umělců, který vybral své náměty z historie českého národa, jeho oblíbenými hrdiny byli Hus, Jeroným, Žižka. Obrazy s historickými náměty téměř pravidelně posílal na výstavy, zejména na všechny výstavy Krasoumné jednoty. Tím vnášel do naší historické malby především vřelé vlastenecké uvědomění a do českého malířství v padesátých letech určitý vlastenecký rys. Příznačné jsou již náměty jeho prvních čtyř obrazů z let 1846 - 1850: loučení Mistra Jana Husa s krajany, Hus, Jeroným a Žižka, Žižka po bitvě u Sudoměře, pánové z Dubé a Chlumu u spáleniště Husovy hranice. Javůrkovo poslání umělecké bylo v tomto smyslu a pro tuto dobu buditelské. K. B. Mádl ho charakterizuje jako zhistorizovaný typ vlasteneckého malíře českého období romantismu. Javůrka výrazně ovlivnila i soudobá literatura a velmi často mu poskytlo inspiraci básnické dílo Jana Erazima Vocela a dramata Ferdinanda Břetislava Mikovce. Báseň J. E. Vocela mu byla například inspirací k obrazu Černá zem, který namaloval v Antverpách. Maloval pod vlivem salónní malby francouzsko-belgického stylu, většinu obrazů místo podpisu signoval javorovým listem. Historické malbě zůstal Javůrek věrný po celý život.
Karel Javůrek získal v roce 1902 řád Pro Ecclesia et Pontifice. Vyznamenání mu udělila papežská kurie za pilnou a neokázalou práci na poli náboženské malby, která mu byla hlavním zdrojem obživy. Mimo to prováděl často kopie starých holandských mistrů. Zajímavé jsou některé jeho olejové studie moře u Ostende.
K jeho nejznámějším podobiznám patří portréty S. H. Pinkase, J. Čermáka a J. M. Trenkwalda. V uměleckých sbírkách PNP jsou dochovány 2 kresby tužkou zachycující podobu Václava Brožíka.
Javůrek byl mimo jiné i dovedným restaurátorem obrazů starých mistrů. Pracoval zejména u knížete Rohana na Sychrově, kde se zachoval i soubor jeho maleb, u hraběte Desfourse v Horních Beřkovicích a u knížete Colloredo-Mansfelda na Opočně. Doklad o Javůrkově práci pro knížete Rohana je uložen v LA PNP ve sbírce Karáskovy galerie.
Svým uměleckým kolegům nestor českých malířů imponoval svou malířskou činností a tím, že téměř do sklonku svého života svá díla přihlašoval na výstavy.
V pozůstalosti se zachoval také fragment Javůrkových rukopisů. Pro většinu z nich je příznačná i jazyková stránka verbálních i písemných projevů: až do devadesátých let komunikoval umělec i v soukromí výhradně německy, přičemž se však zcela samozřejmě považoval za českého vlastence.
Pozůstalost byla získána do Národního muzea v roce 1933 patrně v souvislosti s aukčním prodejem sbírky Karla Javůrka a jeho syna Jaromíra. Prodej byl uskutečněn jako 87. a 88. aukce v Umělecké aukční síni Z. Jeřábka 23. - 27. ledna a 6. - 9. března 1933, k oběma byly vydány obsáhlé aukční katalogy doplněné fotografiemi sbírky. Katalog se zachoval ve výstřižkovém archivu Karáskovy galerie. Pozůstalost uložená v LA PNP je zpracována pod přírůstkovým číslem 386/33 a zahrnuje mimo období 1847-1902 i léta 1818 - 1833 (kresby Anny Ungerové a Terezy Javůrkové). V oddílu dokumentace je doplněna i kopií soupisu další části pozůstalosti Karla Javůrka uložené v Archivu Národní galerie a soupisem přibližně 80 kreseb, studií a náčrtků Karla Javůrka uloženými v oddělení US PNP. Fotografické portréty Karla Javůrka jsou v LA PNP uloženy pouze 2, oba jsou ze závěru Javůrkova života (fotoarchiv, Lešehradeum).
Úvodní poznámky k soupisu pozůstalosti Karla Javůrka jsou poněkud obsažnější než bývá zvykem u tak malého fondu. Při zpracování tohoto fragmentu pozůstalosti však bylo zjištěno, že o kdysi oblíbeném a velmi plodném malíři existují v literatuře jen okrajové zmínky. Z tohoto důvodu je v soupise uvedena i dostupná literatura, ze které je možné čerpat další údaje o životě a díle Karla Javůrka.

Přehled nejdůležitější literatury:

České malířství 19. století. (ed. N. Blažíčková-Horová). Národní galerie, Praha 1998
Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách. (ed. N. Blažíčková-Horová). Národní galerie, Praha 1996, s. 51, s. 119-122 (PNP US)
Jiřík F. X.: Ruben a jeho pražská škola malířská. Rozhledy sociální, politické a literární 5, 1896, s. 578-580, 653-656
Kronbauer R. I.: Javorový list a Kniha karikatur z uměleckých dýchánků u hr. Thuna v Praze v zimě 1842-1843 in: Záhadné příběhy a vzpomínky, 1. díl, Otto 1904, s. 205-215, 2. díl, Otto 1907, s. 83-89 (PNP P 83 E 67)
Stehlíková J.: Javorový list. Život a dílo malíře Karla Javůrka. Benešov 1994
Toman P.: Nový slovník československých výtvarných umělců I, 3. vyd., Praha 1950, s. 425-426
Volavka V.: Česká kresba XIX. století. Praha 1949, s. 84-85
Výbor obrazů Karla Javůrka, František Hrnčíř, Nymburk 1910 (PNP KH VII 110)
Z malířských salonů v Praze před sto lety. Národní galerie, Praha (PNP M 156 a 31)
další literatura uvedena in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění. (ed. A. Horová), Praha 1995

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace