Literární archiv Památníku národního písemnictví - Jungmann Josef

Vyhledávání:
Josef Jungmann
(1773-1847)


Narodil se 16. 7. 1773 v Hudlicích u Berouna a zemřel 14. 11. 1847 v Praze na     tuberkulózu.
Po absolvování hlavní školy v Berouně vystudoval piaristické gymnázium v Praze, živil se soukromým vyučováním a v r. 1792 zahájil filozofická studia na pražské univerzitě. Zde na něj měli velký vliv profesoři Seibt a Meissner a vlastenecký profesor Vydra. O tom, jaký měla pro J. Jungmanna filozofická studia význam, svědčí pečlivě uchované svazky zápisů vysokoškolských přednášek v jeho pozůstalosti. Po filozofii studoval práva, ale nakonec se rozhodl pro učitelské povolání a v r. 1799 se stal profesorem na gymnáziu v     Litoměřicích. Současně také soukromě zdarma vyučoval češtině na litoměřickém kněžském semináři, kde se seznámil s Antonínem Markem. Ten se stal nejen jeho přítelem, ale i jedním ze spolupracovníků na Jungmannově Slovníku. Jejich obsáhlá vzájemná korespondence je vzácnou součástí písemných pozůstalostí obou z nich.
V Litoměřicích se Jungmann oženil s dcerou litoměřického měšťana Johanou Světeckou z Černčic. Z jejich šesti dětí se dočkali dospělosti syn Josef Josefovič a dcery Johana, Marie a Kateřina. Johana, miláček otcův, zemřela svobodná, Marie se provdala za     Antonína Musila, jehož rukopisy jsou také součástí Jungmannovy pozůstalosti, a Kateřina spojila sňatkem jungmannovskou tradici s tradicí rodin Lauermannovy a Strettiovy. V r. 1815 opustil Jungmann s rodinou Litoměřice a přestěhoval se do Prahy do Široké, dnes Jungmannovy ulice, kde koupil dům, v němž se velmi brzy začali scházet významní čeští vlastenci a buditelé.
V Praze se Jungmann stal profesorem na staroměstském gymnáziu a zůstal jím až do     svého odchodu na odpočinek v r. 1844. Za svého pražského pobytu byl dvakrát děkanem filozofické fakulty a pro rok 1840 byl zvolen rektorem pražské univerzity. Insignie přejímal po svém bratrovi Antonínovi, univerzitním profesoru a lékaři s porodnickou specializací.
Na sklonku života se Jungmannovo zdraví značně zhoršilo. Léčil se v lázních, často pobýval ve své vile Orlovce. Až do posledních sil pracoval na revizi a doplňcích svého životního díla - Slovníku česko-německém, na sepisování vzpomínkových Zápisků a na     formulování svého odkazu národu, který publikoval v doslovu k novému vydání své Slovesnosti.
Účast na Jungmannově pohřbu byla obrovská. Pozdější posmrtné oslavy jeho narozenin a úmrtí se konaly vždy za spontánní účasti celého národa, výroční pouti do Hudlic se staly národní tradicí, na Jungmannův rodný dům i na jeho dům v Praze byly zasazeny pamětní desky a při oslavě Jungmannových 100. narozenin byl položen na dnešním Jungmannově náměstí základní kámen k Jungmannovu pomníku, který navrhl Václav Levý a realizoval Ludvík Šimek. O významu Josef Jungmanna a jeho vlivu na novodobou českou kulturu svědčí i řada pamětních materiálů uložených v Jungmannově osobním fondu v oddíle dokumentace.
Úsilí Josefa Jungmanna bylo neseno snahou o vytvoření českého spisovného jazyka jakožto nástroje českého literárního obrození. Cíle své obrozenské práce si Jungmann vytyčil ve Dvojím rozmlouvání o jazyku českém, na němž pracoval v     Litoměřicích a které vyšlo o     tři roky později v Hlasateli. Nešlo mu ani tak o knihu obsahově českou, jako o knihu česky psanou, o českou vědeckou terminologii. Jungmannovy překlady ze světové literatury (John Milton: Ztracený ráj; F.-R. Chateaubriand: Atala aneb Láska dvou divochů na poušti; T.     Gray: Elegie na hrobkách veských; Alexander Pope: Básnířské psaní Eloizy Abelardovi, Lazebnice, Messiáš; Konrad Bürger: Leonora; Friedrich Schiller: Píseň o zvonu aj.) mají pro     Jungmannovo pracovní zaměření a pro vytvoření novodobé české řeči básnické mnohem větší význam než jeho vlastní básně původní, i když Jungmannovy znělky, první česká romance Oldřich a Božena i Elegie na smrt Stanislava Vydry jsou výborné výtvory své doby. V r. 1820 - po vládním dekretu z r. 1816 o potřebě vyučovat ve větší míře české řeči na     gymnáziích i jinde - vyšla Jungmannova Slovesnost, jakási čítanka s autorovým úvodem o     slovesných druzích. V ní je kodifikováno české názvosloví stylistické. V r. 1825 vyšla Jungmannova Historie literatury české, bibliografický seznam všech známých českých spisů řazený chronologicky a dále pak podle oborů, doplněný abecedním biografickým seznamem spisovatelů a přehledy politicko-dějepisnými a osvětovými s nástiny vývoje jazykového a slovesného. Není prosta věcných omylů a projevuje se v ní Jungmannovo romantické chápání dějin. Proto se stala předmětem odsudku kritické střízlivosti Josefa Dobrovského, i když mladá generace ji přijala s nadšením.
V letech 1834 - 1839 vyšlo péčí Matice české hlavní Jungmannovo dílo, pětidílný Slovník česko-německý, k němuž s pomocí mnoha spolupracovníků sbíral materiál více než dvacet let a za něž byl vyznamenán Leopoldovým císařským řádem. Tehdy byl Jungmannovým sekretářem Václav V. Tomek, jako opisovač se uplatnil Josef Franta Šumavský, Pavel Josef Šafařík pomáhal při korekturách. Dodatky k Jungmannovu Slovníku vydal Čelakovský, redakci doplňků převzal Jakub Malý. Josef Jungmann přispíval do ČČM, do Hlasatele, do Prvotin pěkných umění, do časopisu Krok. Pracoval v muzejním Sboru pro     vědecké pěstování české řeči a literatury, v České společnosti nauk a jako redaktor v     Matici české. Znal obdivuhodné množství cizích jazyků, mimo jiné téměř všechny jazyky slovanské. Byl zastáncem slovanské vzájemnosti a v mládí i zastáncem jednotného slovanského jazyka, od čehož ve zralém věku upustil.
Kolem Jungmanna se vždy shromaždovali ti, kteří byli nositeli všeho životného v     tehdejší české poezii i kruzích vědeckých: litoměřická škola básnická se svými představiteli Antonínem Markem a Františkem Vetešníkem, Milota Zdirad Polák, mladý Pavel Josef Šafařík a František Palacký, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský, mladý Jan Svatopluk Presl a Jan Evangelista Purkyně. Naproti tomu, snad vinou Jungmannovy podezřívavosti, docházelo k rozepřím mezi ním a Janem Nejedlým, Josefem Dobrovským, Bernardem Bolzanem a dalšími členy starší buditelské generace.
Ještě za Jungmannova života a za jeho redakce vyšly jeho Sebrané spisy, jimiž byla r.     1841 zahájena Novočeská bibliotéka. Hlavním znalcem Jungmannova života a díla byl Václav Zelený. Podrobné literárně-historické studie o Josefu Jungmannovi doplněné obsáhlou bibliografií napsali Jan Jakubec, Karel Hikl a Jaroslav Vlček.
Pozůstalost Josefa Jungmanna v LA PNP, která byla získána koupěmi od antikvariátu národního podniku Kniha, koupí od Jungmannovy pravnučky dr. Olgy Strettiové a od     několika soukromníků, není úplná. Je uložena ve 13 archivních kartónech pod     přírůstkovými čísly v     rozmezí 9/60 – 121/78. Zahrnuje období 1773 – 1947.
Tato revidovaná verze inventáře vznikla v souvislosti s digitalizací fondu. Inventář byl doplněn o popis složek, které byly po zpracování do archivního souboru dodatečně vřazeny, a jednotlivým složkám bylo přiděleno pořadové číslo. Revize provedena v roce 2017 (Helena Šebestová).
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace