Literární archiv Památníku národního písemnictví - Jurčinová Eva 1. část

Vyhledávání:
Eva Jurčinová
(1886-1969)
1. část      


Narodila se 20. 4. 1886 ve Studeněvsi u Slaného, zemřela 14. 12. 1969 v Praze. Vlastním jménem Anna Weberová, rozená Navrátilová. Dětství a mládí spisovatelka prožila ve Vranovicích, kde její otec získal místo ředitele cukrovaru. Její rodiče byli velice kulturně založení a ve svém domě pořádali různé společenské večery.
Ve Vranovicích začala Jurčinová v r. 1892 navštěvovat trojtřídní obecnou školu. Docházku ukončila ve školním roce l897 -1998 a v roce 1898 vstoupila na Vesnu, dívčí vyšší školu v Brně. Když zde v r. 1900 ukončila dvouleté studium, byla odhodlána rozšířit si své literární znalosti během studií v zahraničí. Matka si však přála dceru vychovat ve staré dívčí tradici a ze studií sešlo.
V r. 1905 se rodina Navrátilova přestěhovala do Velké Bystřice u Olomouce. Zde Jurčinová v r. 1906 poprvé publikovala v Moravské orlici a zde také absolvovala soukromé hodiny u profesora Etienna Loyera, který své studenty připravoval ke studiu v Paříži.
V r. 1909 nastal v životě spisovatelky první skutečný zlom. Mezi knihami a časopisy, které si otec nechával posílat z Prahy, nalezla knihu F. X. Šaldy Boje o zítřek. Sama v té době tajně pracovala na literárních esejích a po přečtení Šaldovy knihy ji literární kritika zaujala ještě více. Byla odhodlána kritika osobně poznat. Setkání proběhlo v jeho pražské redakci. Vzájemné sympatie přerostly v milostný vztah. V r. 1911 zemřel Jurčinové otec a rodina se přestěhovala do Prahy. Druhá životní rána následovala v r. 1912 kdy se Šalda vrátil ke své předešlé přítelkyni Růženě Svobodové. Zklamaná Jurčinová odcestovala studovat na College de France do Paříže. Bakalářské studium dokončila v r. 1914 a vrátila se domů. V r. 1919 se provdala za soudce Karla Webera a po sňatku se jí narodila dcera Eva a za rok druhá dcera Jitka.
Ve 20. a 30. letech docházela k Weberům do Přemyslovy ulice na Smíchově umělecká veřejnost a salon Evy Jurčinové byl všeobecně znám.
Po smrti manžela v r. 1929 se Jurčinová přestěhovala do Dejvic. V r. 1931 podnikla spolu s malířkou Helenou Šrámkovou stipendijní cestu do Itálie.
Od r. 1948 se Jurčinová stáhla do ústraní a velice sporadicky publikovala v časopisech. Zemřela v bubenečské nemocnici.
Svou spisovatelskou dráhu Jurčinová zahájila publikováním v časopisech. Od r. 1913 spolupracovala s Moderní Revuí, o 2 roky později poprvé přispěla do časopisu Květy a v r.1918 do Ženského světa. V následujícím roce začala publikovat v časopisech Cesta a Lumír. Během let navázala spolupráci s dalšími časopisy a novinami, mezi nejvýznamnější patří kontakt s Lidovými novinami. Světlo světa tak spatřily články o Juliu Zeyerovi, Miloši Martenovi, Otokaru Březinovi, Jiřím Karáskovi, eseje o anglické, americké a francouzské literatuře a mnoho dalších článků.
Během svého života se autorka velmi intenzívně zabývala ženskou otázkou. Vydala knihu portrétních esejů, ve kterých se vrací k osobnostem významných žen (podobizny spisovatelek světové galerie, 1929). O ženách psala i svá beletristická díla. Prózy spojuje jejich ústřední téma - žena citově založená sní o lásce a společenském uplatnění, ale naráží na   společenské předsudky (Návrat a jiné novely, 1920 a Povídky o lásce, 1944). Jurčinová je také autorkou 2 soudobých románů s typickými náladovými popisy přírody a řadí se mezi   české literární impresionisty (Jen srdce, 1936 a Dlouhá noc, 1949).
Jurčinová byla i výraznou básnířkou. Psala jednak verše osobní zpovědi (Psyché mluví, 1928) a jednak poezii reflexivní (Mlha nad růžemi, 1933). V jejich verších je znatelný vliv anglické básnířky E. Browningové a školy Jiřího Karáska.
V rukopise zůstal nejvíce zachován autobiografický román Jitřní soumrak, dvě divadelní - hry Don Juan a Ze srdce přichází život - a zajímavý soubor esejů o Moderní revui, ve kterém jsou popsána léta 1894 - 1914. Jurčinová zde zachycuje své setkání s Procházkou a Karáskem. Dále zde rozebírá a hodnotí životy a díla předních spisovatelů a kritiků Moderní revue a detailně vykresluje názorový střet mezi Šaldou a Moderní revuí. Popsány jsou i všechny změny, kterými časopis během let procházel. Zmíněna je i aféra anonymních listů, která poznamenala i autorčin osobní život.
Osobnost Evy Jurčinové si zaslouží výraznější pozornost v celkovém hodnocení české literatury. Zvláště autorčina esejistická činnost a tvorba básnická by měla být odborníky přehodnocena. Její knihy Podobizny spisovatelek světové galerie, Vzpomínky na Moderní revui, monografie o Juliu Zeyerovi a básnická sbírka Psyché mluví si zaslouží pevné místo v   národní literatuře.
Literární pozůstalost Evy Jurčinové obsahuje hlavně rukopisy jejích základních prací. Z korespondence jsou nejvýznamnější velké soubory dopisů J. S. Machara, Arne Nováka a O.   Vočadla, jakož i dopisy některých literárně činných žen (A. Klecandová-Martenová, Ž.   Pohorecká, sestry Teskovy aj.). Je uložena v osmi archivních kartónech pod přírůstkovými čísly v rozmezí 142/70 – 62/87. Zahrnuje období 1856 – 1969.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace