Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kainar Josef

Vyhledávání:
Josef Kainar
(1917-1971)


Narodil se 29. června 1917 v Přerově v rodině železničáře. Gymnázium začal studovat v roce 1928 v Přerově, pak přestoupil do gymnázia v Olomouci, maturoval v Hlučíně (1938).
Po maturitě se zapsal na pražské Karlově univerzitě (obory čeština a francouzština). Studium však bylo přerušeno uzavřením českých vysokých škol v roce 1939. Během okupace a války pracoval zprvu u dráhy v Ostravě, pak se živil jako profesionální kytarista tanečního orchestru v Ostravě, nakonec odešel pracovat na pilu v Ostravici. Po válce chtěl pokračovat ve studiu v Praze, ale nakonec zůstal v Brně jako redaktor Rovnosti. Od roku 1947 se stal spisovatelem z povolání. V roce 1953 byl vyznamenán státní cenou za sbírku básní Český sen a za veršovanou pohádku Zlatovláska. V roce 1967 byl jmenován zasloužilým umělcem, na konci roku 1970 se stal předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů. Zemřel náhle 16. listopadu 1971 na Dobříši.
Josef Kainar začal publikovat své první básnické pokusy  ve Studentském časopise v roce 1936 - zde se seznámil s básníkem Hanušem Bonnem a díky jemu pak s Františkem Halasem, jehož poezie měla na utváření Kainarova básnického profilu rozhodující vliv. Za války se sblížil s literáty a výtvarníky Skupiny 42, přátelsky se stýkal i s řadou básníků skupiny K. Bednáře. Těsně po válce spolupracoval s mladými pražskými divadelníky (v letech 1945 - 1946 působil jako dramaturg v pražském Divadle satiry). Přispíval do řady novin a časopisů - zejména satirickými verši, kreslenými vtipy a články.
Kainarova poezie prošla třemi vývojovými obdobími. První období reprezentují sbírky: prvotina Příběhy a menší básně (1940), Osudy (vznikaly za války, ač byly vydány až v r. 1947 - jsou vlastně druhou Kainarovou sbírkou) a Nové mythy (1946). Poezie zmíněných tří sbírek je poznamenána vlivem Halasovým - vyjadřuje silně pocit odcizení a beznaděje, hledání místa člověka ve světě pokřiveném dobou a válečnými událostmi. Kainar tak po svém velmi naléhavě vyjadřuje pocity vlastní generace, která začínala tvořit na prahu války a je jí ve svém vidění světa poznamenána vlastně na celý život. Do tohoto prvního období spadají i Kainarovy satirické hry (pásma) - Cirkus Plechový (1946 spolu s V. Lacinou, Z. Vavřínem a H. Macourkem), Akce Aibiš (1946) a vlastně i Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949).
Druhé tvůrčí období lze vymezit léty 1948 - polovina 50. let. Člověk Kainarovy poezie hledá své místo v nové společnosti, je fascinován novou skutečností a vyrovnává se s ní. Dá se říci, že básník sám se nechal strhnout kvasem doby natolik, že některá čísla jeho poezie ztrácejí na své niterné hloubce a stávají se poplatnými vkusu doby - Veliká láska (1950) a Český sen (1953). V roce 1956 se Kainar stěhuje do Prahy a po delší odmlce vydává roku 1959 další básnickou sbírku Člověka hořce mám rád. V této sbírce se vrací ke svým básnickým východiskům, i když přehodnoceným životní empirií a zkušenostmi celkového společenského vývoje. Jeho poezie vyrůstá z intenzívně žitého života, z porozumění pro obyčejnost všedního dne prostých lidí. Na sbírku Člověka hořce mám rád navazují pak sbírky Lazar a píseň (1960), Moje blues (1966), Miss Otis lituje... (1969 - výbor písňových textů). Kromě toho uspořádal Kainar v těchto letech dva výbory ze své poezie - Poezie (1960) a Třináct kytar (1967), napsal řadu satirických rozhlásků pro Svět práce (uspořádány v knížce Rozhlásky, 1971), ve kterých se ironicky a vtipně vypořádal s různými lidskými slabostmi a nešvary.
Významné místo zaujímá Josef Kainar v dětské literatuře. Svými Říkadly (1948), sbírkou Nevídáno, neslýcháno (1964) a veršovanou pohádkou Zlatovláska se zařadil mezi přední české básníky píšící pro děti. Především jeho nonsensové básně a jazykové oblamovačky mají v sobě půvab hravosti, vtip a intelektuální úroveň. Nevídáno, neslýcháno doprovodil vlastními, velmi zdařilými ilustracemi.
Svůj vztah k rodné Moravě vyjádřil v řadě veršů k obrazové publikaci Jižní Morava (1958).
Zajímavá je i Kainarova tvorba dramatická a skladatelská. Psal různá satirická pásma, scénky a skeče. Úspěšným dramatickým pokusem byla jeho hra Nebožtík Nasredin (1959). Kromě této hry pracoval velmi intenzívně na textu opery Širín (V. Dobiáš - nerealizovala se), napsal několik pohádkových her pro děti (známá je Zlatovláska), řadu filmových scénářů pro krátký a kreslený film. Spolupracoval s rozhlasem (pohádky pro děti na dobrou noc), otiskoval řadu satirických povídek v Dikobraze a ve Světu práce. V 60. letech tiskl své verše především v časopise Plamen, Host do domu, Literární noviny, Kultura, Kulturní noviny aj. Spolupracoval s nakladatelstvími Československý spisovatel a Mladá fronta. Pokoušel se i překládat - z ruštiny, němčiny; přebásňoval řadu anglických písňových textů.
Básníkova literární pozůstalost, která je uložena v literárních archivu Památníku národního písemnictví, je poměrně bohatá (především na rukopisný materiál). Je v ní zastoupena jak básníkova korespondence s přáteli, tak základní rukopisná část jeho básnického díla (kompletní prvotina Tulák spí na louce, Příběhy a menší básně, Osudy, Lazar a píseň, Nové mythy, i fragmenty ostatních sbírek), bohatě zastoupeny jsou jeho rozhlásky, povídky i dramatické pokusy (Nebožtík Nasredin, Širín, nikdy neprovozovaná rozhlasová hra Pietro Aldi aj.). Kromě literární části je zajímavá i řada Kainarových notových zápisů - především písní a tanečních skladeb. Do oddílu jeho tvorby jsme zařadili i soubor jím kreslených vtipů, často doprovázených vlastním textem, a práce fotografické - pokusy o umělecký portrét (dítě) a zajímavý cyklus fotografií z jeho cesty do Vietnamu (z r. 1959). Pokládáme totiž tyto neliterární práce za logický doplněk Kainarovy tvorby a předpokládáme, že právě ony dají badateli možnost udělat si představu o rozsahu jeho talentu. Rukopisnou část pozůstalosti doplňuje autorem pečlivě vedený výstřižkový archiv (Kainarovy časopisecké příspěvky z let 40. - 60.) a archiv negativů (2 108 kusů - uloženo ve fotoarchivu LA PNP).
Literární pozůstalost básníka Josefa Kainara podává celkem velmi obsažný doklad o jeho umělecké tvorbě i o jeho lidském profilu. Převážná část Kainarovy pozůstalosti byla zakoupena v roce 1975 od vdovy po básníkovi. Fond je uložen pod více přírůstkovými čísly v rozmezí 1/83 – 54/92. Tento soupis zachycuje stav fondu k roku 1979 (42 kartóny). Zahrnuje časové období 1936 - 1971.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace