Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kalašová Klementina a Marie

Vyhledávání:
Marie Kalašová
(1852 - 1937
Klementina Kalašová
(1851-1889)


Marie Kalašová se narodila roku 1852 v Praze. Její otec, Martin Kalaš, byl lékařem v Roudnici, matka, Amalie, byla původu německého. S oběma rodiči je v pozůstalosti sester obsáhlá korespondence (s matkou německá). Z pěti dcer Kalašových tři měly umělecké sklony. Marie byla spisovatelkou, Klementina zpěvačkou a Zdenka malovala. Všechny tři, především Marie, osvojily si záhy rozsáhlé vzdělání i znalost cizích jazyků, která umožnila spolu s poznáním cizích kultur a literatur Marii Kalašové její činnost překladatelskou i vlastní. Marie Kalašová, která dorostla v osobnost světového rozhledu a formátu, navázala v Praze styky a přátelství s vynikajícími osobnostmi našeho kulturního života druhé poloviny minulého století, především s Juliem Zeyerem, Jaroslavem Vrchlickým a J. V. Sládkem. Z těchto styků zachovala se korespondence čítající několik set dopisů. Podobně byla ve stycích s představiteli proudů let 90., Karáskem, Březinou, Theerem aj. Kromě přátelských svazků českých, seznamovala se Marie Kalašová, též z titulu překladatelky, na svých hojných cestách především po Francii a Itálii s předními spisovateli světovými, francouzskými a italskými, kteří udávali směr literárnímu vývoji konce století. Tak poznala M. Maeterlincka, R. Rollanda aj. Z těchto cest přinášela si další impulzy překladatelské i prohloubení svých kulturních znalostí. Na zlomu dvou století tak Marie Kalašová v našem duchovním životě daleko převyšuje intelektuální průměr žen českého, tehdy ještě provinciálního obzoru. Ke konci života, po smrti svých sester, žila Marie Kalašová sama a neprovdána v památném domku U kamenného sloupu na Úvoze, kde též roku 1937 zemřela.
Těžiště literární činnosti Marie Kalašové leží především na poli překladatelském. Vlastní práce většího obsahu (kromě článků, úvah, přednášek a literárních úvodů) je jen jedna, a to antologie z roku 1903 Julius Zeyer. Myšlenky ze spisů jeho. Všechny ostatní práce jsou věnovány překladům, hlavně autorů směru literárního symbolismu, novoidealistů, jemných psychologů, vybroušených stylistů. Nejblíže jí byl M. Maeterlinck, jehož téměř celé dílo uvedla do české literatury a kterému r. 1900 ve Zlaté Praze věnovala esej. Vedle dramat Princezna Maleina (1896), Vetřelkyně, Slepci, Nitro - pod titulem Tři básně dramatické (1896) , Aglavaina a Selysetta (1896), Pelleas a Melisanda (1900), Monna Vanna (1902), Sestra Beatrice (1903), Alladine a Pelomid, Smrt Tintagilova (1908), Modrý pták (1911) přeložila. i některé Maeterlinckovy eseje: Poklad pokorných (1906, 1916, 1927), Život včel (1914), Inteligence květin (1925), Dvojitá zahrada (1928). Překládala též Romaina Rollanda, hlavně jeho monografické práce (Život Michel Angela, 1917, Život Beethovena, 1919, 1922, Život Tolstého, 1922 a 1931) a Villierse de l´Isle Adam (Kruté povídky, 1906). Z nové literatury italské uvedla k nám tehdy ještě málo známé autory, Neeru (Osamělá duše, 1898), M. Baciocchiho del Turco (Rozjímání, 1911) a Angela Contiho.
Zásluhy Marie Kalašové jako překladatelky jsou značné. Ke konci minulého a počátkem tohoto století obohacovala českou literaturu o tehdejší modernu, rozšiřovala český obzor o nové problémy světové v překladech, které svou vybroušeností formální a plným pochopením předlohy vycházejí vstříc originálu. Pro život dvou mohutných umělců slovesných Vrchlického a Zeyera znamená Marie Kalašová svou podnětností i přátelstvím velmi mnoho. Je typickou “přítelkyní umělců” jak ji nazval Arne Novák.
Daleko větší osobností po stránce tvůrčí je její sestra Klementina Kalašová. Narodila se roku 1851 v Horních Beřkovicích. Byla žačkou Smetanovou a Hellerovou, studia zpěvní započatá u Františka. Pivody, dovršila na konzervatoři v Petrohradě u Nissen-Salomonové a v Miláně u slavného Francesca Lampertiho. V Itálii si vypěstovala dokonalý altový hlas a zároveň se dopracovala v dramatickou umělkyni velkého stylu, která dík svému estetickému a literárnímu vzdělání nově chápe a dotváří dílo komponistovo a libretistovo. Z Itálie rozjíždí se Klementina Kalašová na turné po Německu, Anglii, Americe, pak znova po Itálii. Všude sklízí velké úspěchy, nejen u obecenstva, ale i u hudební kritiky světové. Vynikla zvláště v Gluckově opeře jako Orfeus, jímž strhla též obecenstvo pražské, když se v letech 1883 - 1884 dala angažovat k Národnímu divadlu. Jako Marie i Klementina navazuje styky s představiteli českého kulturního života, se Zeyerem, Vrchlickým a Sládkem, jejichž vztah přátelství je zároveň pln obdivu (viz například list Zeyera Klementině z 27. července 1881), i s jinými obdivovateli a kulturními pracovníky, mezi něž náležel i mladý historik prof. Jaroslav Goll. Avšak úzký rámec českého prostředí ji nadlouho nevyhovuje. Opouští vlast, tentokrát natrvalo a zakotvuje posléze v Brazílii, v městě Bahii, kde roku 1889 umírá na tropickou zimnici. Po její smrti, jako vzpomínku a poctu české umělkyni, vydal Vrchlický sbírku básní E morte.
Literární pozůstalost Marie Kalašové, do níž je včleněna též pozůstalost Klementiny, byla převedena do literárního archivu Památníku národního písemnictví, nezpracovaná a jen částečně utříděná, z Náprstkova muzea. Některé dopisy (Zeyerovy) vlastnil literární archiv již dříve. Obsahuje, kromě dopisů od různých spisovatelů českých (Sládek, Březina, Theer, Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka aj.) i cizích (Maeterlinck, Neera, Vivanti) 125 dopisů Zeyerových. Korespondence J. Vrchlického v počtu 271 je zařazena do literární pozůstalosti Vrchlického. U Marie Kalašové jsou jen opisy (pořízené její rukou) některých Vrchlického dopisů. Vzájemná korespondence J. Zeyera s rodinou Kalašových, hlavně s Marií vyšla tiskem r. 1949 v Praze (nakl. B. Rupp) péčí a s úvodem předčasně zemřelého zeyerovského badatele Jaroslava Zikmunda pod titulem Ve stínu Orfea (doplnil ji a k tisku připravil J. Š. Kvapil). V edici je otištěno 10 dopisů Zeyera Klementině, které jsou v Zeyerově pozůstalosti. Zato zmíněný dopis Zeyerův Klementině z 27.7.1881 v Zikmundově edici chybí. Dopisů Sládkových Marii je 36. Nejzajímavější a nejobsáhlejší je ovšem korespondence s Vrchlickým a Zeyerem, poskytující pohled do dílny obou básníků i přispívající k poznání charakteru Marie Kalašové. Právě tak poučuje nás hojná korespondence s Jiřím Karáskem ze Lvovic, Jakubem Demlem, či Josefem Florianem aj. o nejednom problému české dekadence a katolické moderny. Literárně a historicky jsou též významné dopisy Otakara Theera (bydlel v domě U kamenného sloupu, který Kalašová koupila), Arne Nováka, Alberta Pražáka a zvláště F. X. Šaldy. Z cizích korespondencí jsou tu nejhodnotnější listy M. Maeterlincka, Neery, A. Vivanti, ukazující nám, jak široký obzor kulturníM. Kalašová měla. V dopisech M. Kalašové jsou též listy její sestry Zdenky a Kalašovy rodiny, které z důvodů vnitřních souvislostí se nemohly jako zvláštní pozůstalosti z korespondence M. Kalašové vyčlenit. Rukopisy Kalašové, jímž autorka věnovala zřejmě málo péče, jsou většinou fragmenty. Zjištěný celý rukopis je jen dílo Kalašové Julius Zeyer. Myšlenky ze spisů jeho a několik překladů z Maeterlincka. Vše ostatní jsou větší či menší celky, které bylo možno identifikovat jen podle lístků vložených do knih překládaných autorů. Avšak i tak, vedle těchto celků zbylo mnoho nepřehledného materiálu, poznámky, začaté a nedokončené překlady, nezpracované dojmy v rychlosti vržené na papír. Z cizích rukopisů je zde vzácný a neporušený, dohotovený rukopis básnické sbírky J. V. Sládka Za soumraku.
Informuje-li nás pozůstalost po Marii Kalašové dostatečně o její činnosti, pisatelích i její době, je vedle ní pozůstalost po Klementině velice chudá. Ztráta mnohých listů je lehce vysvětlitelná častým střídáním pobytu umělkyně, která vlastně nikde natrvalo nezakotvila a neustále cestovala po světě. Nadto Jaroslav Zikmund v předmluvě k citované edici dopisů Zeyer - Kalašová, uvádí, že Marie mnoho listů svých i své sestry pálila. Ale také listy, které Klementina psala jiným adresátům, nejsou v pozůstalosti, přestože z korespondence vysvítá, že Marie po smrti své sestry vyzvala její známé aby jí vrátili dopisy, které obdrželi od Klementiny. Můžeme-li věřit tvrzení Jaroslava Zikmunda, ztrácí se např. stopa dopisů Klementiny Zeyerovi. Zachoval se pouze jediný dopis, bez data. Z dopisů Zeyerových Klementině je v pozůstalosti Zeyerově celý soubor, celkem 11 listů z let 1879-1888, jeden dopis Zeyerův z roku 1881 je v pozůstalosti Klementiny Kalašové. Z korespondence Vrchlického nezůstalo nic. Nelze si představit, že by si nedopisovala i z daleké ciziny s přítelem, který jí po její smrti věnuje celou básnickou sbírku. Ani žádný dopis Jaroslava Golla se nedochoval. Vzhledem k tomu, že vztah Gollův ke Klementině byl více než obdivný, je možné, že korespondenci spálila sama Klementina, nebo ji vrátila Gollovi, nebo ji zničila Marie. Rukopisná pozůstalost je právě tak fragmentární jako rukopisy Marie Kalašové, zato je zde mnoho rukopisů notových a poznámek týkajících se hudby a velmi mnoho korespondence s divadly a divadelními agenturami, které nás poučují, kde všude byla angažována a kde hostovala. Právě tak je zde hojně materiálu novinářského tisku, kritik a zpráv o úspěších, které sklízela.
Pozůstalost Marie Kalašové obsahuje celkem 12 kartónů a je uložena pod přírůstkovými čísly 33, 81/63 a 158/88. Je v ní pozůstalost Zdenky Kalašové a rodiny Kalašových (včetně památek a rodinných zápisů) a Klementiny Kalašové, která je uložena ve 3 archivních kartónech.
Zahrnuje období 1858 – 1936.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace