Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kalista Zdeněk

Vyhledávání:
Zdeněk Kalista
(1900-1982)


Zdeněk Kalista je bezesporu jednou z  nejvýznačnějších a nejzajímavějších postav české kultury právě uplynulého století. Neklidné dvacáté století nebylo jen bouřlivou kulisou osmdesáti dvou let jeho života, ale svými nejistotami, proměnlivostmi a prudkými zvraty hluboce zasáhlo jeho životní osudy i jeho práci. Narodil se 22. července 1900 v  Benátkách nad Jizerou (tehdy v  Nových Benátkách) a zemřel 17. června 1982 v  Praze, pohřben je ve svém rodném městě.
Jeho tvorba zabírá úžasnou šíři zájmů – byl historikem, který pronikal do oblasti dějin politických, sociálních, hospodářských, ale především kulturních, zahrnuje přitom období středověku, renesance, baroka, osvícenství i nejnovějších dějin a jeho přemýšlivý duch hledal nové cesty i v  oblasti historické metodologie. Byl básníkem par excelence a opravdovým mistrem slova, byl literárním historikem nejen své avantgardní generace, ale i literárního baroka a pozornost věnoval i písemnictví středověku. Byl literárním teoretikem, esejistou, dramatikem a dokonce scénáristou filmových dokumentů, překladatelem poezie, odborných prací i historických pramenů, kritikem, editorem literárních textů, historických pramenů i korespondence. Ve spolupráci s  různými nakladatelstvími vypracovával lektorské posudky, psal doslovy i komentáře pro vydání historických i literárních děl, byl i vysokoškolským pedagogem, redaktorem literárních i kulturních časopisů a členem i organizátorem různých kulturních spolků. Byl však i politickým vězněm padesátých let a spisovatelem pronásledovaným nepřízní režimu, jehož tvorbu příští generace už neměly poznat.
Tatínek Josef Balista (19. 3. 1858 - 25. 12. 1923) byl učitelem a později ředitelem měšťanských škol v  Nových Benátkách (nyní Benátky nad Jizerou). Maminka Růžena, rozená Příhodová (18. 5. 1866 - /4. 6. ?/ 1952) byla původně rovněž učitelkou a byla tatínkovou druhou ženou (sňatek 7. 1. 1899 v  Praze, v  kostele Nejsvatější Trojice v  Podskalí) a z  tohoto manželství pocházejí sourozenci Zdeněk (nar. 22. 7. 1900) a Marie (nar. 1903). Rodina bydlela v  benátecké měšťanské škole v  blízkosti zámku, o jejíž přestavbu a rozšíření se Josef Balista významně zasloužil. Rodinné poměry budoucího historika byly poněkud spletité. Tatínkova první žena Ludmila Pokorná, která byla jeho sestřenicí, zemřela v  roce 1889, zanechavše zde syna Jaromíra (21. 6. 1887). Její bratr, pražský strýc Václav Pokorný, který do života rodiny zasahoval pomocnou rukou, byl tedy spřízněn i s  tatínkem Balistou a stal se při křtu malého Zdeňka jeho kmotrem.
       Zdeněk Balista prožil své dětství i školní léta obecné školy ve své rodné měšťanské škole v  Benátkách nad Jizerou. (Zde je od 13. dubna roku 2000 umístěna pamětní deska akademické sochařky Olgy Halákové.) Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v  Mladé Boleslavi a po maturitě v roce 1919 odešel na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy, aby zde studiem dějepisu a zeměpisu zahájil svou přípravu na dráhu středoškolského profesora. Záhy však, pod vlivem profesora Josefa Pekaře, rozhodl se pro vědeckou práci a dráhu vysokoškolského pedagoga v oboru československých dějin.
Jeho pražská studentská léta však zdaleka nebyla vyplněna jen studiem historie, věnoval se literatuře, především poezii. Stejně jako u převážné části této generace v  době bezprostředně po první světové válce se jeho politické smýšlení orientovalo doleva, na ideály lidské solidarity a sociální spravedlnosti, jejichž vyjádření spatřoval v ideji socialismu a komunismu. Z  tohoto základu také vycházela jeho poezie, pro níž tato generace – a v  jejím čele tehdy mladý básník Kalista stál – hledala nové, netradiční, avantgardní formy i obsahy. Jeho literární tvorbu mu tiskl S. K.  Neumann v  Červnu a Kmeni, Josef Hora v Rudém Právu i Jaroslav Seifert v  Sršatci; kromě toho publikoval i ve vlastních časopisech své generace a účastnil se rovněž jejich redakce: nejprve ve středoškolském Domově a Ruchu, pak ve Dni, Orfeu, Hostu, ale tiskl i v Rutteho Cestě, Vrbově Prameni, dále například v Československých novinách, Venkově, Právu lidu, Lidových novinách, Nebojsovi, Tribuně a jinde. Patřil do středu skupiny básníků, či šíře pojato literátů, které literární historie později nazvala českou poválečnou literární avantgardou – přátelil se zvláště intenzivně s  Jiřím Wolkrem, A. M. Píšou, Vítězslavem Nezvalem, do okruhu jeho přátel patřili Artuš Černík, Jiří Weil, Konstantin Biebl, František Götz, Josef Knap, František Kropáč, Jaromír Berák, Čestmír Jeřábek i Jaroslav Seifert, Josef Hora, S. K. Neumann, Karel Toman, František Halas a mnozí další. Byl činný při formování své generace ve skupiny, jako byl Umělecký klub (1920 - 1921), soukromý podnik mecenáše umění dirigenta V. V. Šaka (měl být protipólem tradiční a tradicionalistické Umělecké besedy, proto tu dostali tak široký prostor nejmladší literáti i výtvarníci, pro finanční problémy však neměl dlouhého trvání) i v  Brně založená Literární skupina, sdružující pražské a moravské literární mládí (od podzimu roku 1921, ta zpočátku soupeřila s  vehemencí mladistvé nesmiřitelnosti s  Teigeho Devětsilem). Historii vlastní literární generace věnoval Zdeněk Kalista v  pozdějších letech několik závažných literárně historických či vzpomínkových studií.
Protože Kalistovo básnické dílo je mnohem méně známé, než jeho odborná činnost historická, zmíníme ji zde podrobněji. Jeho prvotina, sbírka Ráj srdce, vyšla v roce 1922. Je drobnou, ale vnitřně ucelenou knížkou sociální, zduchovnělé lyriky, projevující se výraznou hudebností, v  níž je mnoho všeobjímající lásky i naděje, klidu, pohody, důvěry k  lidem i pokory. Následovaly další drobné lyrické knížky tohoto období: Zápasníci (1922), Jediný svět (1923), Vlajky a Barevná romance (1925), sbírka zachycující vlnu českého exotismu a poetismu a pozdější Smuteční kytice (1929) a Dvojzpěv (1930). Nevěnoval se však jen vlastní básnické tvorbě, ale hojně překládal z  francouzštiny, kde nejvýznamnější jsou jeho překlady z  G. Apollinaira a Ch. Baudelaira, z  němčiny, kde kromě současného expresionisty Ivana Golla se obrátil i k  romantikovi Heinrichu Heinemu, později pak i z  italštiny G. Ungarettiho či G. Carducciho. Za války vydal knížku literárních epigramů Hněvej ty se na mne nebo nehněvej (1942). Z  básní, které vznikly ve vězení v  padesátých letech, uspořádal dosud nevydané sbírky Vězeň kamení a Hymny a prosby. Poezie posledního období života, psaná již slepým básníkem ve druhé polovině sedmdesátých let, je zahrnuta ve sbírce Veliká noc, která byla vydána až posmrtně (v roce 1987 nejprve v  samizdatu, pak v  exilu v Mnichově, doma v Praze až v  roce 1993).
Existenční problémy po tatínkově smrti o vánocích roku 1923 donutily Zdeňka Kalistu k  velmi rychlému dokončení studií. Disertační práci, zadanou profesorem Josefem Pekařem, zpracoval na téma Humprecht Jan Černín z  Chudenic na podkladě intenzivního bádání především v  černínském jindřichohradeckém archivu. Zahajuje tak dlouhou řadu svých prací o baroku. Doktorem filozofie byl promován 11. října 1924, když již před tím od začátku akademického roku 1. října působil na Pekařovo doporučení jako asistent historického semináře FF UK. Sňatek s  Marií Razímovou uzavřel ve svatováclavské kapli svatovítské katedrály na Pražském hradě 1. června 1929, jeho svatebními svědky byli básník Karel Toman a historik Josef Pekař. V  roce 1930 se narodil syn Jan, v  roce 1938 Aleš a v  roce 1945 Vladimír. Téměř po devíti letech působení v  historickém semináři FF UK podává svůj habilitační spis Mládí Humprechta Jana Černína z  Chudenic s  podtitulem Zrození barokního kavalíra, první díl velkoryse koncipované monografie, kterou pro nepřízeň osudu už nemohl dokončit. Venia docendi pro obor československých dějin dostal v  dubnu roku 1933, novým akademickým rokem se začíná jeho dráha pedagogická. Rozsáhlé koncepty obou těchto prací v  rukopisné podobě jsou ve fondu uloženy.
Ve druhé polovině dvacátých let publikuje Zdeněk Kalista často jednak v  Demokratickém středu, jednak v  kulturním časopise První svazek, který sám redigoval, jenž však neměl dlouhého trvání. Užíval zde pseudonymů Václav Hrbek, Jiří Holý, Secundus. Třicátá léta jsou relativně poklidnou dobou pedagogické přednáškové činnosti na fakultě. Vedle vydávání svých historických studií se věnoval i organizační práci v  literárním odboru Umělecké besedy, kde navázal i nová osobní přátelství v  literárním světě – s  Viktorem Dykem, Rudolfem Medkem, Štěpánem Ježem a dalšími, je to i doba jeho redakčního působení v literárním časopise Lumír, do něhož také hojně přispíval jako recenzent české poezie (často opět pod pseudonymem Václav Hrbek), překladové literatury i nově vycházejících historických prací. Podobně přispíval i do odborných časopisů té doby, jako byl Český časopis historický, Listy filologické, Listy pro umění a kritiku, Vojenskohistorický sborník či Časopis Společnosti přátel starožitností českých v  Praze, ale i Akord, Na hlubinu, Filozofická revue a mnohé další. Rukopisy těchto článků a drobnějších studií se vzácně dochovaly ve fragmentech na rubových stranách pozdější tvorby.
Po uzavření vysokých škol na začátku Protektorátu byl docent Kalista ministerstvem školství přidělen do Archivu Země české, kde měl zpracovávat edici českých sněmů. Prakticky to však znamenalo jistou volnost a možnost intenzivní historické práce. Na začátku okupace si totiž náš historik stanovil program své činnosti ve snaze povzbuzovat v těchto obtížných dobách národní sebevědomí a hrdost odkazem na příklady z české minulosti v dobách slávy i v dobách podobně obtížných a složitých. Spolu s  Arne Novákem redigoval v  nakladatelství Melantrich známou pramennou knižnici Odkaz minulosti české a pro Českomoravský kompas řídil knihovnu Postavy české minulosti. Vydával knihy a studie o Karlu IV. (dalším z  jeho životních témat), Bohuslavu Balbínovi, životopisnou studii o svém milovaném učiteli Josefu Pekařovi a výbor z  jeho článků, soubor medailonů o barokních Češích, kteří tvořili dějiny světa, knihu o českém válečníkovi Zikmundu Myslíkovi z  Hyršova, edici Z  legend českého baroka, písmáckou literaturu tohoto období v  Truhlici písní a k  tomu Selské čili sousedské hry českého baroka, Korespondenci Zuzany Černínové, slavné Cesty ve znamení kříže (Dopisy a zprávy českých misionářů 17.–18. věku ze zámoří), které vyšly dokonce ve třech vydáních i proslulý výbor České baroko. Sáhl však i hlouběji do nitra české historie vydáním Legendy o blahoslavené Anežce a prvním zpracováním svého dalšího důležitého tématu – studii o Blahoslavené Zdislavě, ke které se znovu vracel v  padesátých a na konci šedesátých let. Je toho úctyhodná řada, a to jsme zdaleka nezmínili všechno. Finální podoba těchto prací se ve své většině nedochovala, tiskárny zřejmě rukopisy nevracely a rukopisná forma neumožňovala uchování kopií jako pozdější strojopisy, jak o tom bude řeč později. Ve fondu najdeme jen některé fragmenty, netištěné části či pracovní materiál.
Po válce se Zdeněk Kalista vrátil na znovuotevřenou Filozofickou fakultu a čekala ho zde vysilující práce. Na české vysoké školy se totiž po válečné přestávce zapisovalo množství studentů několika ročníků. A krom tohoto neobvyklého návalu na běžných přednáškách a v  seminářích museli všichni posluchači absolvovat i základní kurz české historie jako doplnění zkreslené válečné výuky na středních školách. Pro tyto potřeby také vznikla Kalistova učebnice Stručné dějiny československé. Byla napsána na podkladě mnohadílných, nedokončených dějin československých, na nichž autor pracoval již za války. Tříletí po válce do doby tzv. Vítězného února 1948 znamenalo však i složité problémy politické. Kalista byl napadán levicovým tiskem a bylo znemožněno jeho jmenování profesorem. Vydání jeho knihy Cesty historikovy, knihy úvah o smyslu a způsobu historikovy práce, mělo u čtenářů velký úspěch, zato některé jeho práce, zvláště o založení a počátcích Univerzity Karlovy (na rok 1948 připadalo významné, šestisté výročí jejího založení) či studie o sociálních dějinách, na kterých v  té době pracoval, již nesměly po únoru 1948 vyjít.
Nástup komunistické moci znamenal okamžité vyloučení z  fakulty a postupné znemožňování jakéhokoliv publikování a tento existenční tlak vyvrcholil Kalistovým zatčením v  srpnu roku 1951 a odsouzením k  patnácti letům ztráty svobody v  inscenovaném politickém procesu v  červnu roku 1952 (byl vyšetřován a vězněn spolu s  dalšími, většinou katolickými spisovateli a intelektuály, jako byly Jan Zahradníček, František Křelina, Josef Knap, Bedřich Fučík, Ladislav Jehlička, Ladislav Kuncíř, Václav Prokůpek, Václav Renč, Josef Kostohryz a další). I ve vězení byla období, pravděpodobně v  letech 1956 - 1960, kdy mu bylo dovoleno literárně tvořit, i když témata byla samozřejmě omezena. Překládat z  lyriky J. W. Goetha a Theodora Storma, napsal zde část svých pamětí Po proudu života, medailony o svých již zemřelých literárních přátelích (Nezval, Biebl, Neumann a Toman), které se staly základem jeho knihy Tváře ve stínu, verše shrnuté do nevydané sbírky Vězeň kamení a Hymny a prosby, nezveřejněná dramata Jan z  Werthu a Láska a smrt, tématicky vycházející z  minulosti rodného kraje a poslední úpravu dramatu z  dvacátých let Loupežníci a městečko a také dva romány: O cikánech a bosorkách, který zůstal nedokončen a Pan Razím vstupuje na nebesa, který je odezvou rodinných vztahů. Jak vidíme, jednalo se především o paměti, nebo práce inspirované vzpomínkami na domov a krajinu dětství. Všechny tyto práce jsou ve fondu uloženy. Po devíti letech věznění, v  březnu roku 1960, byl podmínečně propuštěn, bez prostředků, s nalomeným zdravím, prakticky bez možnosti obživy. V  té době jen obtížně hledal práci. Překládal, psal lektorské posudky pro různá pražská nakladatelství, hlavně pro Odeon a Naše vojsko, ale i pro Státní nakladatelství dětské knihy, psal úvody a poznámky k  historickým edicím, překládal.
Přestože byl v  roce 1966 plně rehabilitován, teprve konec šedesátých let přinesl možnost vydávat vlastní historická díla. Vyšlo Město mezi horami o historii Doks, Česká barokní gotika a její Žďárské ohnisko, již zmíněné Tváře ve stínu a Karel IV. (s podtitulem Jeho duchovní tvář) a některé překlady a historické edice. Sovětská okupace a nástup Husákova normalizačního režimu však znamenaly poslední, a za Kalistova života konečné umlčení. Jeho knihy vyřazují nakladatelství ze svých edičních plánů (Valdštejn v  Severočeském nakladatelství, cestopisná Finlandia v  Mladé frontě, Přátelství a osud – kniha korespondence s  Jiřím Wolkrem v Odeonu, Století andělů a ďáblů o jihočeském baroku v  českobudějovické Růži a v  nakladatelství Práce Cesta po českých hradech a zámcích), již vytištěné knihy jdou do stoupy (Listy o umění synu Alšovi, kniha o smyslu a zákonitostech umělecké tvorby v  nakladatelství Československý spisovatel, o tomto vydání a jeho zrušení najdeme doklady ve fondu nakladatelství Československý spisovatel, je zde uložen i strojopis poslední verze určené k  tisku, který ve fondu chybí), jeho starší práce jsou vyřazovány z  knihoven, v  tisku o něm nesmí být ani zmínka.
Přesto pracuje na nových tématech. Opět se obrací k  svému milovanému baroku a píše na podnět a prosbu tehdejšího apoštolského administrátora, později kardinála Františka Tomáška studii o pražské karmelitce z  Itálie, duchovně spřízněné se svatou Terezií z  Avily, ctihodné Marii Elektě Ježíšově, v  níž zajímavým způsobem vykreslil duchovní atmosféru českého i evropského baroku a knihu Česká barokní pouť o některých poutních místech Čech a Moravy a religiozitě českého baroka obecně, znovu se vrátil k  přepracování blahoslavené Zdislavy z  Lemberka (s podtitulem Listy z  dějin české gotiky). Rozsáhlou studii o Václavu Karlu Holanovi Rovenském a jeho barokním kancionálu vypracoval, edici tohoto kancionálu nazvaného Kaple královská zpěvní však už dokončit nestačil, stejně jako druhou a třetí část edice korespondence císaře Leopolda I. s  Humprechtem Janem Černínem z  Chudenic a pokračování edice korespondence Zuzany Černínové.
Některé Kalistovy doma zakázané práce vyšly v  exilových nakladatelstvích – v  Křesťanské akademii v  Římě, u Škvoreckých v  Torontu či v  londýnských Rozmluvách, jiné se objevily v  samizdatových strojopisných edicích, další vyšly až po roce 1990, některé však zůstávají dosud v  rukopise a čekají na své nakladatele a čtenáře.
Aby nebyl konec všem nepřízním osudu, Kalistova oční choroba se v roce 1975 natolik zhoršila, že jeho vidění a rozlišení jen světla a stínu mu znemožnilo jakoukoliv další vědeckou práci. Může jen po paměti psát na psacím stroji či diktovat své paměti do magnetofonu a spoléhat na pomoc přátel při opravování a přepisování. Ale jeho tvůrčí duch zůstal nezlomen. Právě v  této době, za tak dramaticky zlých podmínek, vznikla jeho kniha úvah o českém baroku Tvář baroka a medailony jeho přátel, pokračování knihy Tváře ve stínu i již zmíněná sbírka básní Veliká noc. Zachovaly se i Deníky, vzpomínky, záznamy, úvahy na nejrozmanitější témata a medailony různých osobností, navazující na knihu vzpomínek Po proudu života. Zdeněk Kalista si je zapisoval od září roku 1976 do října roku následujícího. Autor sám je v  textu nazval „Deník“ (říjen 1976, strana 35) a čítají 331 list textu osmerkového formátu. Jen namátkou tu vyjmenujeme některé vzpomínané osobnosti: Božena Jelínková, J. S. Machar, Josef Patočka, Artuš Černík, Jan Zahradníček, Karel Sezima, František Gellner a Jiří Wolker; či uvažovaná, promýšlená témata: o poměru Masaryka, Golla a Pekaře, o smyslu českých dějin a úvahy o husitství a Piccolominim, o Valdštejnovi, o Karlu IV., o sv. Terezii z  Avily, sv. Janu z  Kříže a barokním mysticismu, o blahoslavené Anežce a sv. Františku, o Bernardu Bolzanovi, o Mladé Boleslavi, Benátkách nad Jizerou a různých příbuzenských vztazích v rodině, o lektorské činnosti, překladu knihy Lucrezia Borgia a svých tvůrčích plánech, o událostech roku 1948, o prožívání historie, smyslu vzdělání a potřebě psát a tvořit, o atheismu, materialismu a působení zla ve světě a o mnohém dalším. Je však třeba upozornit, že tyto autorské strojopisy slepého autora, respektive překlepy v  nich, jsou sice z  větší části opraveny cizí rukou, text však zjevně neprošel čtením společně s  autorem a není již stylisticky vybroušen pro publikování, jako je tomu u zápisků – esejů Tváře baroka.
Literární pozůstalost Zdeňka Kalisty je v  relativní úplnosti vzácně dochovaný soubor písemností, které sám autor systematicky uschovával. Budoval tak vědomě nejen dokument vlastního života, ale především pramen pro poznání intelektuálního snažení a duchovních zápasů své generace, kterou tak často a tak osudově zasahovaly zvraty bouřlivého dvacátého století.
Bohužel se nedochovaly dvě důležité nepublikované práce: deníkové záznamy, které si zapisoval od dvacátých let, jak se o tom dozvídáme z  úvodu k  pamětem Po proudu života; tyto deníky zmizely v  souvislosti s  Kalistovým zatčením. Ztracen zůstává i jeden z  jeho posledních rukopisů, úvaha na duchovní téma o vlastní konverzi, nazvaná pravděpodobně Cesta k  nekonečnu, která by nám odhalila jeho myšlenkový zápas o pochopení Boží existence. O tomto díle se dozvídáme jednak ve výše zmíněných denících z  konce sedmdesátých let, dále v  korespondenci, svědčili o něm i přátelé. Ztratilo se tak jak podstatné popsání událostí a faktografické zachycení autorova života, tak i reflexe jeho smyslu a hledání jeho duchovního rozměru.
Dokumentů výhradně soukromé povahy je zde uloženo minimálně a budí dojem, že do fondu zabloudily spíše náhodou či omylem. Zprostředkovaně vypovídají o soukromém životě nejvíce paměti Po proudu života a výše popsané Deníky z  poloviny sedmdesátých let.
První oddíl našeho třídění, doklady, patří spolu s  oddílem fotografií k  těm méně obsažným. Chybějící rodný list jsem nahradila fotokopií zápisu v  matrice. Jsou zde uchovány úřední písemnosti o studiu (vysvědčení z  obecné, střední i vysoké školy, index z  FF UK i závěrečné vysvědčení, chybí doktorský diplom) i o zaměstnání v Historickém semináři FF UK a Archivu Země české, doklady o různých stipendiích a podporách a o mimořádném členství v  Královské české společnosti nauk i o vyloučení z ní v  roce 1948. Doklady o doktorském a habilitačním řízení byly doplněny xerokopiemi z  Archivu UK a SÚA, z  ministerstva školství. Obsažnější jsou doklady o vlastním vydání habilitačního spisu. Poměrně chudší je naopak dokumentace spolkové a redakční činnosti; jsou zde uloženy písemnosti až z  konce působení v Literární skupině a legitimace Umělecké Besedy a Historické společnosti jen z  roku 1941, ale jsou zde vzácné doklady o vzniku manifestu Celému civilizovanému světu z  roku 1938. Autor sám se snažil zdokumentovat svou činnost za války, když proti němu bylo neprávem zavedeno řízení o národní cti a spolehlivosti. Vlastní materiály byly doplněny xerokopiemi z  Archivu ministerstva vnitra, stejně jako doklady o zatčení a věznění z  roku 1951 - 1952, jejichž originály zde chybí úplně. Podobně xerokopie žádostí o milost pocházejí z  Archivu Kanceláře prezidenta republiky. Zajímavé jsou doklady o zakládání Balbínovy společnosti, která se měla soustředit na studium duchovních dějin; politický převrat v roce 1948 však tyto plány zmařil. Spoře je zdokumentováno znemožnění činnosti po roce 1948 i její omezování v  době po propuštění z  vězení v  šedesátých letech. Bohatší je dokumentace styků s Českým literárním fondem. Kromě sporadicky uchovaných účetních dokladů (Dilia, Ochranná organizace autorská při Českém fondu výtvarných umění, Státní nakladatelství dětské knihy, Frateli Fabri z  Milána) jsou nakladatelské smlouvy i vyúčtování honorářů ponechány mezi korespondencí jednotlivých nakladatelství, s  níž úzce souvisí. Skromné jsou i zprávy o úrazu při dopravní nehodě v  roce 1962. Vidíme tedy, že zde nenalezneme ani rodný list, ani doklady o sňatku či narození dětí, chybí zde i spolkové legitimace atd. Doklady jsou uloženy ve dvou archivních kartónech.
O životních osudech i o činnosti Zdeňka Kalisty mnohem lépe vypovídá zachovaná korespondence, která zaplnila 56 archivních kartónů. Autor ji systematicky uschovával od začátku dvacátých let do doby svého oslepnutí v  roce 1975. V následujícím sedmiletí do autorovy smrti v  roce 1982 korespondenční ruch samozřejmě zeslábl, ale víme, že nezanikl úplně, dopisů se však zachovalo minimálně. Výmluvná je mezera v  korespondenci v  padesátých letech, kdy byl Zdeněk Kalista zatčen a vězněn. Bohužel se nedochovala ani jeho vězeňská korespondence, až na jedinou vzácnou výjimku: /Verše z  vězení./, dopis z  vězení rodině, manželce Marii a dětem a sestře Marii a jejímu synu Pavlovi. Jeho podstatnou část tvoří verše, je psán špatně čitelnou tužkou na dvou listech osmerkového formátu, není datován, pochází nejpravděpodobněji z  doby brzy po roce 1952 a je pro svůj obsah uložen mezi rukopisy, v  části poezie. Téměř nečitelné části textu jsme rozluštili pomocí zvětšení počítačem, přepis je přiložen.
Soukromá korespondence se členy rodiny je tu jen výjimečně – dopisy matky Růženy Kalistové z  let 1924 - 1949 a její sestry, tety Zdeňky Příhodové z  let 1929 - 1951, sestry Marie Kalistové, provdané Froňkové, z  let 1924 - 1972, nevlastního bratra Jaroslava (nebo snad Jaromíra, na různých místech jsou uváděna obě jména) a jeho rodiny od dvacátých do sedmdesátých let, rodiny Jelínkovy z  Chocerad převážně z  třicátých let a rodiny Pokorných, zvláště bratrance Ladislava (v této korespondenci najdeme i rodokmen rodiny Kalistů) od dvacátých do konce šedesátých let. Zcela sporadicky je zde uchována korespondence s  nejbližšími členy rodiny, manželkou a syny.
Důležitým pramenem pro vývoj literárního mládí dvacátých let je korespondence jak s  Kalistovými vrstevníky (Josef Knap, A. M. Píša, Jiří Wolker, Svatopluk Kadlec, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert, Artuš Černík, Jiří Weil, František Götz, František Kropáč, Jaromír Berák, Čestmír Jeřábek, Miloš Jirko, Arnošt Ráž, Soňa Špálová, jen fragmentárně Vítězslav Nezval a Karel Teige), také se starší generací (Josef Hora, S. K. Neumann, Karel Toman, Antonín Sova, Jan Vrba), ale i s  německy tvořícím představitelem expresionismu Ivanem Gollem, žijícím v Paříži. Od druhé poloviny dvacátých let začíná korespondence spíše ve znamení historických studií (již však nikoliv tak obsáhlá) a pokračuje až do konce života: Josefa Pekaře, Ondřeje Franty, Kamila Krofty, Jana Muka, Josefa Šusty, Václava Vojtíška, Františka Kutnara, Josefa Macůrka, Václava Husy, F. M. Bartoše, Alžběty Birnbaumové, Milady Paulové, Jaroslava Werstadta, Václava Davídka, Jaroslava Kadlece a dalších. Třicátá léta přinesla nové styky s  literáty či literárními historiky jako byly Hanuš Jelínek, Štěpán Jež, Viktor Dyk a jeho žena Zdenka Hásková, Arne Novák s chotí Jiřinou, Karel Sezima, Aloys Skoumal, Rudolf Medek a jeho žena Eva, Dalibor C. Vačkář-Faltys, Josef Vašica, Karel Bodlák s  Jarmilou Otradovicovou, Josef Kopta a mnozí další. Rozsáhlá je i korespondence s  Leopoldem Dýmalem, Metodějem Zemkem a iniciátorem studií o blahoslavené Zdislavě Ambrožem Svatošem. Vzácná přátelství i odbornou spolupráci dokumentuje korespondence se spolužáky a přáteli z  Benátek nad Jizerou a Mladé Boleslavi: Ferdinandem Dienstpierem, Olgou Látovou, s  Josefem Panáčkem, s  nímž spolupracoval na máchovských studiích a při vydávání knihy o Doksech Město mezi horami, Marií Soukalovou z  benáteckého muzea, Františkem Borovičkou, který byl organizátorem Kalistových pořadů k  sedmdesátým i osmdesátým narozeninám v  rodném městě, či P. Bedřichem Ťupou, benáteckým farářem, který v  době Kalistova věznění pohřbíval jeho zemřelou maminku. Korespondence s  bývalými spoluvězni začala ovšem, zvláště v  případech literárních přátel, už dávno před válkou. Je zde Bedřich Fučík, Jan Zahradníček, František Křelina, Ladislav Kuncíř, Václav Renč, Václav Hampl, jehož velmi obsáhlá korespondence pokračovala i po vystěhování do tehdejšího NSR, odkud svého bývalého spoluvězně zásoboval mnoha výstřižky s  literárními, historickými i obecně kulturními tématy, o generaci mladší básník a literární historik Zdeněk Rotrekl, představitel skautského hnutí Jiří Navrátil a právník Andělín Šulík Pro wolkrovská studia v  šedesátých letech je obsažná korespondence s  Josefem Glivickým z Prostějova. Ze zahraničních pisatelů a emigrantů si se Zdeňkem Kalistou častěji dopisoval např. Leone Savoj Pacini, který vydával Kalistovy studie na univerzitě v  Neapoli v  60. letech, kardinál Josef Beran z Vatikánu, s  nímž Kalistu pojil zájem o blahoslavenou Anežku i Zdislavu, Jaroslav Polc z  Křesťanské akademie v  Římě, který pomáhal získávat xerokopie italských pramenů k  studiím o Marii Elektě, heraldik Adolf F. J. Karlovský, Hans Raupach a Ferdinand Seibt, jejichž korespondence tvořila most do západního světa historiografie, stejně jako Victor Lucien Tapié, jehož Bílou Horu Kalista ve 30. letech překládal (doporučil ho tehdy Josef Šusta) a s  nímž od 60. let obnovil korespondenci; Eduard Winter, jehož knihu o Bernardu Bolzanovi Kalista rovněž ve 30. letech přeložil, který pak působil v Akademii věd tehdejšího NDR a jehož pozvání do Berlína na barokní konferenci v  prosinci roku 1963 bylo po letech věznění a umlčování Kalistovým prvním setkáním se zahraničním vědeckým světem, či Wilhelm a Liane Zeilovi, Kalistovi překladatelé do němčiny v  šedesátých letech. Pro vznik studie o Ctihodné Marii Elektě je vedle dopisů Jaroslava Polce důležitá korespondence apoštolského administrátora, pozdějšího kardinála Františka Tomáška, P. Františka Dulíka či sestry Terezie od Ježíše (Procházkové), převorky řádu bosých karmelitek, které žily v  sedmdesátých letech v  Jiřetíně pod Jedlovou (korespondence je uložena mezi korporacemi: Řád bosých karmelitek). Nesmíme zapomenout ani na přátelské dopisování například s  Františkem Danielem Merthem, knězem a básníkem, jehož farnost poutním kostelem ve Strašíně se stala rovněž předmětem Kalistova studia v  souvislosti s  Českou barokní poutí; s Josefem Pohankou, který pomáhal ve Žďáru nad Sázavou vydat Českou barokní gotiku; s  jindřichohradeckým výtvarníkem Vladimírem Holubem; jihočeským básníkem Aloisem F. Karochvílem, u jehož rodiny nacházel letní útočiště; s  karikaturistou a malířem Zdeňkem Kratochvílem; publicistou a politikem Ctiborem Mařanem, s  nímž ho pojil zájem o historii kraje horního Pojizeří; s  Pavlem (Karlem) Janečkem, farářem nejprve v  Železné Rudě a později děkanem ve Velharticích, kde se scházívala větší intelektuální společnost; s  lékařem Jiřím Pejšou, který mu poskytoval velmi přátelský prázdninový útulek a v  jehož vzpomínkách se objevilo více známých osobností. Množství korespondence je ovšem veliké a nelze na tomto místě ani vše podrobně charakterizovat, ani jen vyjmenovat všechno obsažné či obsáhlé, tyto zmínky však dostatečně dokumentují rozsáhlost i rozmanitost přátelských i odborných styků Zdeňka Kalisty.
Mezi korporacemi nacházíme různé archivy, snad všechna velká, ale i menší nakladatelství prvorepubliková i poválečná (zde jsou uloženy nakladatelské smlouvy i vyúčtování honorářů, pokud se dochovaly), redakce novin i časopisů, mezi nimiž mají převahu odborné a literární, univerzity, různé společnosti i spolky, divadla a další kulturní instituce.
Odeslané korespondence pochopitelně není mnoho, Zdeněk Kalista posílal rukopisné listy, takže kopie jeho korespondence se zachovaly jen velmi výjimečně; rovněž jen sporadicky se uchovaly některé koncepty nebo neodeslané dopisy. Některé koncepty nalezneme i na rubových stranách poznámek či konceptů rukopisů; na ty poukazují odkazové karty v  katalogu. Naopak na rubových stranách konceptů odesílané korespondence nacházíme fragmenty různých rukopisů, které nám pomáhají datovat alespoň spodní časovou hranici. Fond byl doplněn xerokopiemi Kalistovy korespondence, která je dosud v  soukromém držení nebo je uložena v  jiných archivech (např. A. M. Píšovi, Josefu Pohankovi, Miloslavě Ludvíkové, Josefu Hanzalovi, Františku Danielu Merthovi, Ondřeji Frantovi, Karlu Třískovi apod.). Kalistovy listy samozřejmě najdeme v  mnohých dalších fondech Literárního archivu (Jan Vrba, František Křelina, Josef Knap, Hanuš Jelínek, Arne Novák, Štěpán Jež, Aloys Skoumal, Jan Knob, Čestmír Jeřábek, Jiří Ježek, Vladimír Holub, Josef Hloucha, Karel Sezima, Jan Grmela, Vilém Bitnar, Antonín Škarka a mnohé další).
Rodinné korespondence je poskrovnu, chybí zde i kondolenční konvolut; ani korespondence cizí není mnoho.
Doporučuji na tomto místě badatelům, aby při vyhledávání korespondence nahlédli také do katalogu. Na katalogizačních kartách najdou podrobnější údaje jak o formě písemností, tak o obsahu. Najdeme zde např. fotografie na kondolenčních poděkováních nebo fotografie použité jako pohlednice, často signované originály grafik, především novoročenek, dopisy či přípisy napsané na různých separátech či výstřižcích, upozornění na události či další instituce, jichž se tato jinak osobní korespondence týká (dopisy Emila Mináče a Ladislava Grubera se týkají rovněž klubu K  238, v dopise B. Kosovského a J. Fouska se píše rovněž o týdeníku Demokratický střed, korespondence Stanislava Langra se týká i časopisu Akord a Akademických konferencí v  Dalečíně, abych uvedla jako příklad méně známé pisatele). Jsou zde i další podpisy, především na pohlednicích, i přípisy dalších pisatelů a dopisy napsané na dopisech adresovaných jiným osobám ve věci Z. Kalisty (např. jeden z  Knapových dopisů je psán na dopise Jana Vrby Josefu Knapovi ve věci Zdeňka Kalisty), údaje o přílohách, někdy přibližné časové zařazení nedatované korespondence a různé další podrobnosti. Na všechna takto uváděná jména i korporace jsou napsány odkazové karty. Dostanou se tak často do přímé souvislostí korporace a osobní dopisy redaktorů, nakladatelů, organizátorů různých podniků (konference, přednášky, spolkové záležitosti atd.), editorů, překladatelů apod., což nemusí být u méně známých osobností, nebo méně významných korporací, vždy zřejmé. Rovněž jsou zde poznamenány odkazy na další korespondenci přijatou i odeslanou, pokud tyto souvislosti během zpracování vyplynuly. Zde se však jedná pouze o výběrové, rozhodně ne vyčerpávající odkazy. Přesto se domnívám, že i v  této neúplnosti pomohou badatelům odkrýt často netušené, nebo ne vždy zcela evidentní, souvislosti.
Za oddílem korespondence jsou uloženy dva fragmenty archivů korporací: Kruh českých spisovatelů, fragment spolkového archivu z  pozůstalosti Hanuše Jelínka (z let 1902 - 1944) a Tschechische Geisteswelt, fragment archivu nerealizovaného časopisu, konvolut dokladů a korespondence z  roku 1939.
Největší oddíl fondu Zdeňka Kalisty tvoří rukopisy vlastní, uložené v  71 kartónu. Vzhledem k  tomuto množství není účelné jednotlivé rukopisy či tématické okruhy rozebírat zvlášť, omezím se na obecnější postřehy.
Z  poezie jsou zachovány jednak koncepty, náčrty a různé verze, jednak spíše věci netištěné – studentská tvorba včetně studentských časopisů Zora a Sexta, básně z  vězení a básně psané již slepých autorem.
Do oddílu próz byly zařazeny jak paměti Po proudu života, tak Deníky, záznamy na nejrůznější témata, psané již slepým autorem, o nichž byla řeč výše. Je zde uložen i výbor z  próz z  dvacátých let, nazvaný Cesty za sebou a některé jednotlivé povídky. Dochovaly se ve vězení psané romány, Pan Razím vstupuje na nebesa a nedokončený O cikánech a bosorkách. Dále pohádky ze samého počátku šedesátých let Procitlé zvony a nevydaná cestopisná próza Finlandia z  konce šedesátých let.
Málo známá je i Kalistova divadelní tvorba. Hra Loupežníci a městečko je zachována v  několika přepracováních od dvacátých let, poslední verze vznikla ve vězení stejně jako Jan z  Werthu a Láska a smrt. Hra o Karlu IV. byla napsána k  šestistému výročí založení dokesského rybníka (Máchova jezera) a byla v  Doksech také skutečně v  roce 1966 v  přírodě inscenována, v  korespondenci Josefa Panáčka jsou dokonce uloženy i fotografie. V  tomto oddílu najdeme i realizované filmové scénáře (dokument České baroko) a nerealizované filmové povídky.
Nejobsáhlejší částí jsou vědecké a odborné práce, kam jsou zařazeny všechny odborné knihy, studie, rozsáhlejší přednášky a články, historické edice, ale i vlastní bibliografie.
Za nejcennější můžeme považovat ty, které za autorova života nesměly být vydány a ty, které nemohly už být dokončeny. Jmenujme tu alespoň práce o Václavu Karlu Holanovi Rovenském a jeho kancionálu Kaple královská zpěvní, Cesty po českých hradech a zámcích, Českou barokní pouť, České dějiny sociální a mnohadílné Dějiny československé, o nichž bude ještě řeč později. Badatel zde najde nedokončenou edici Korespondence císaře Leopolda I. s  Humprechtem Janem Černínem z Chudenic s  testamentem, jakýmsi doslovem či vysvětlujícím návodem pro pozdější badatele i druhý a třetí díl Korespondence Zuzany Černínové z  Harasova s  jejím synem Janem Černínem z  Chudenic, jejíž první díl vyšel za války. Ve vězení byla napsána kniha esejů Listy synu Alšovi o umění. Kniha o jihočeském baroku Století andělů a ďáblů je zde uchována i s  původním výtvarným řešením Jiřího Müllera pro nakladatelství Růže, neúplná je kopie strojopisu Tváře baroka, rozsáhlé jsou rukopisy různých verzí medailonů dvou dílů Tváří ve stínu i jejich předchůdce s  původním názvem Lidé z  let dvacátých, nevydán zůstal i Valdštejn. Velmi podstatné jsou i rukopisy (někdy se jedná o české verze cizojazyčných prací i o nedokončená díla) z  tématického okruhu z  církevních dějin a o založení univerzity v  Praze (např. Generální kapitula řádu kazatelského v  Praze, Dějiny diecéze litoměřické, Devět set let od obnovy slovanské liturgie na Sázavě, K  počátkům pražské diecéze, Kdy a odkud přišel do českých zemí řád dominikánský, Minorité z  českých zemí do poloviny 14. století, Od české reformace k  české protireformaci, Počátky Johanitské komendy ve Světlé, Řád kazatelský v  počátcích Karlovy univerzity a další) či knihy o metodologii historie i duchových dějin (jako např. Cesty historikovy, Dějiny duchové, Filozofie duchových věd, Prozřetelnost v  dějinách), drobnější práce o baroku (např. Co je barok?, Bedřich Bridel, České baroko a Itálie, Duchové dějiny doby barokní, Jaro v  baroku, Misionáři z  českých zemí v  Latinské Americe v  17. a 18. století, Národní vědomí v  době barokní), nedokončené České dějiny sociální, kde autor stačil popsat jen dobu Přemyslovců a rovněž do středověku sahající České obrození v  XIII. věku a mnoho, mnoho dalších.
V  oddílu Články, přednášky projevy, recenze, nalezneme drobnější články polemické i odborné, recenze a lektorské posudky i projevy na pohřbech osobností kulturního, především literárního světa.
Překlady, literární i odborné, jsou zachovány v  relativní úplnosti, i když zde chybí například kniha Marie Bellonciové Lucrezia Borgia.
Kalistovy rukopisy můžeme najít vzácně i v  jiných fondech LA (např. Alfons Breska, Jan Vrba, Josef Hloucha, František Křelina, nakladatelství Československý spisovatel).
Aby nedocházelo k  mýlce, upozorňuji, že slovo rukopis má jednak široký obsah a užívá se ho ve smyslu originálního autorova výtvoru (bez ohledu na to, jestli ho autor napsal rukou nebo na stroji apod.), jednak má speciální užití pro formu autorova rukopisného záznamu (rkp. na rozdíl od strojop., kopie strojop., či xerokopie atd.). V  této pozůstalosti Zdeňka Kalisty je užito ještě jednoho zvláštního termínu a tím je autorský strojopis slepého autora, a to buď s  rkp. opravami cizí rukou, nebo neopravený. Jak jsme se již zmínili, v  roce 1975 Zdeněk Kalista oslepl a možnost jeho tvorby tak byla téměř znemožněna. V  této době psal na psacím stroji po paměti a jeho přátelé (býval to především František Křelina, ale byli i další přátelští pomocníci) text zatížený mnohými překlepy opravovali. Tímto termínem tedy naznačujeme, že se jedná o prvotní zachycení autorova tvůrčího procesu, nikoliv o pozdější přepis či další opis. Rovněž se tu, především u poezie z  tohoto období, ale i u poznámek k  části pozůstalosti předávané do Literárního archivu právě na konci roku 1975, vyskytuje termín rkp. slepého autora, neboť rukopis z  této doby se svou podobou značně liší od předchozího období, je tedy možno ho na prvý pohled datovat po první polovině roku 1975.
Pro datování rukopisů má tedy svůj význam i další upozornění. Většina písemné pozůstalosti se dostala do sbírek Literárního archivu ve třech vlnách. První nabídka přišla od Zdeňka Kalisty v roce 1960, nákup byl realizován v  dubnu následujícího roku; tyto rukopisy jsou označeny hranatým razítkem LA a starým razítkem s přírůstkovým číslem 72–61, protože v  té době ještě nebylo v  Literárním archivu zavedeno paginování v  kombinaci s  inventárními čísly. Další nákup proběhl v  roce 1975 a pod přírůstkovým číslem tohoto nákupu 95/75 je také celá pozůstalost zpracována. Proběhl však ještě nákup z  pozůstalosti v  roce 1988. Pro dataci, podchycení osudu jednotlivých rukopisů, či úvahu o tom, proč si autor některé rukopisy ponechal u sebe až do konce, uvádím proto u těchto rukopisů (ovšem ve smyslu širokého obsahu toho slova) jinak netypickou poznámku: rkp. byl pro LA zakoupen v  roce 1988 (původní přírůstkové číslo 45/88).
Práce psané ve vězení je možné identifikovat podle seznamu prací, jejichž vydání po návratu z  vězení Zdeněk Kalista požadoval a který je uložen mezi doklady: doklady po propuštění z  vězení, které se týkají žádosti o prominutí zbytkových trestů a vydání literárních rukopisů, zadržených v  NTP Leopoldov. Žádost byla adresována Správě nápravných zařízení při ministerstvu vnitra v Praze. Některá díla však Zdeněk Kalista v  šedesátých letech přepsal a originály bohužel poněkud ukvapeně, jak sám píše v  dopise Rudolfu Hlavovi, z  úsporných důvodů vyhazoval. Ty skutečné vězeňské originály jsou většinou kopie strojopisu (originál strojopisu pravděpodobně musel odevzdávat tzv. referentu výchovy) psané na rubu formulářů pankrácké vězeňské knihovny, kde několik let pracoval. U těchto děl je uvedena poznámka: Jedná se o originál psaný ve vězení, na rubu papírů jsou formuláře vězeňské knihovny: Krajská soudní knihovna v  Praze XIV. Knihovna pro vězně. Některé práce však zůstaly zachovány v původní  rukopisné podobě, jiné jsou kombinací původního vězeňského rukopisu a pozdějšího přepracovávání, jak je vždy při popisu uvedeno. Rozlišení původní, jen přepsané části a nově přepracované verze, je někdy velmi obtížné. Této problematice, stejně jako pokusu o přesnější dataci v  rozmezí vězeňských let 1951-1960, jsem věnovala samostatnou studii, uloženou v  oddílu dokumentace.
Některé své práce Zdeněk Kalista datoval sám, většinou je datován úvod, výjimečně je připojen i datovaný dovětek. Upozorňuji však, že datum úvodu ve své většině znamená skutečně začátek tvorby, kdy si autor vytyčoval cíl práce i uvažoval o jejím smyslu, nikoliv dobu dokončení. Pro určení doby vzniku prací, které nedatoval autor sám, jsem využívala různých kriterií: vnějších znaků, jako je stav a kvalita papíru a inkoustu a forma rukopisu; vnitřních znaků, jako jsou odkazy na jiná díla vlastní i poznámky o pracích cizích autorů a dále zmínky v  korespondenci osobní i nakladatelské apod. Do konce třicátých let určuje dobu vzniku většinou rok vydání, protože nakladatelské lhůty v  době předválečné byly velmi krátké, ostatně tak renomovaný autor nemusel na svá vydání čekat, smlouvy uzavíral většinou předem. Datování přednášek pak napomáhají jednak seznamy přednášek na FF UK, jednak oznámení v  tisku, rozhlasové programy či pozvánky. Válečná prvá polovina čtyřicátých let už znamená, že některé práce byly chystány až pro svobodnou poválečnou dobu (např. Cesty historikovy či Dějiny československé) a datace vzniku a tisku se již rozcházejí. Podobně je tomu od druhé poloviny čtyřicátých let, kdy se nedostatek papíru stával záminkou pro faktické uskutečňování zatím mírnější formy státního dozoru. Zvláště v letech 1948 - 1951 a znovu po propuštění z  vězení v  roce 1960, kdy bylo Zdeňku Kalistovi vydávání znemožněno úplně nebo jsou vydavatelské lhůty neobyčejně dlouhé, datum vydání vlastně určuje pouze horní časovou hranici, tedy dobu, kdy dílo již bylo určitě hotovo. Mnoho rukopisů však za autorova života vydáno vůbec být nemohlo a jsme tu odkázáni opět na vnější a vnitřní znaky rukopisu a na zprávy z  korespondence. Dataci některých rukopisů jsem věnovala zvláštní pozornost (rukopisy okruhu V. K. Holana Rovenského a s tím související Marie Elekta a Cesty po českých hradech, okruh pekařovský a wolkrovský, tvorba ve vězení, Česká barokní pouť a díla prvé poloviny sedmdesátých let atd.) tyto studie jsou uloženy v  oddílu dokumentace.
Ještě je třeba se zmínit o pracovním postupu Zdeňka Kalisty. První pracovní fází byl rozvrh a koncept práce nebo poznámky a výpisky. Tento spíše pracovní materiál než koncept sám, bývá psán droubounkým, až nečitelným písmem a zachoval se jen výjimečně. Další fází byl koncept, psaný jen po jedné straně papíru zběžným písmem s  množstvím oprav. Proto mohl autor později používat druhé strany jako konceptního papíru v  další tvorbě, takže se uchoval zlomkovitě na různých místech jako rubové fragmenty, které nám také pomáhají datovat spodní časovou hranici nového textu. Tento koncept pak Zdeněk Kalista sám přepisovat drobným, ale pravidelným písmem, v  těchto textech bývá jen minimálně oprav. Tyto vzorové přepisy menších článků a recenzí především ze 30. let autor používal opět jako konceptního papíru, přepisy větších studií už většinou nelikvidoval a zůstaly nezřídka zachovány i později spolu se strojopisem (toho pomalu začíná užívat od čtyřicátých let), určeným pro nakladatelství. Ten je tak poslední fází, často i s  opravami cizí rukou (pravděpodobně písařky či redaktora). Ale i kopií těchto strojopisů (či pokažených a nedokončených stran) využíval autor někdy, ne však často, jako konceptního papíru či obalu s  nadpisem.
V  tomto fondu se zachovalo velmi mnoho rukopisů. Některé z  nich jsou dochovány v  několika exemplářích (rkp., strojop., kopie strojop. atd.), v  několika verzích, často se zachovaly i výpisky, poznámky či pracovní materiál. Pro přehlednost a rychlejší orientaci v  materiálu, a také pro možnost přesnějších citací, jsou jednotlivé tituly číslovány pořadovým číslem v  rovné závorce. Toto číslo je většinou římská číslice, někdy bylo výjimečně třeba, podle kontextu a povahy věci, použit i čísel arabských, někdy i abecední řady či jejich kombinací. Tak např. Blahoslavená Zdislava nese označení /I./ až /IX./, přičemž stejný titul je číslován průběžně bez ohledu na to, zda se jedná o různé varianty téhož díla (jako například Ctihodná Marie Elekta Ježíšova. Po stopách španělské mystiky v  českém baroku. /I./ – /IV./), v  různých časových obdobích přepracovávané práce (jakou je výše uvedená Blahoslavená Zdislava, na tomto tématu autor pracoval od roku 1940 až do začátku 70. let), nebo o různá sepsání se stejným titulem (jako např. Bohuslav Balbín. /I./–/III./, nebo Karel IV. /I./–/X./, kde se dokonce postupně rozšiřuje i základní název). I když toto číslování vypadá na první pohled komplikovaně, je v  zásadě jednoduše přehledné; vyplynulo během zpracovávání jako nutnost pro snadnější orientaci v  materiálu a osvědčilo se v  průběhu mé vlastní práce při srovnávání jednotlivých verzí či při datování rukopisů a zvláště při jejich odkazování. Věřím, že toto řešení usnadní práci s  rukopisy jak badatelům, tak i správci depozitáře.
Významným nevydaným dílem jsou rozsáhlé Dějiny československé (díl I.-XXVI.), které Zdeněk Kalista začal psát za války, poválečná intenzivní pedagogická činnost na FF UK práci velmi zpomalila a věznění v  padesátých letech a následné existenční starosti orientující jeho práci poněkud jiným směrem, znemožnili autorovi se k  dílu vrátit. Při zpracování jsem je popsala dosti podrobně, neboť je málo pravděpodobné, že by se podařilo tak monumentální dílo, jehož velká část už neprošla autorovou poslední úpravou, vydat celé tiskem a badatelé budou tedy odkázáni na studium převážně jen této rukopisné verze. Od pátého dílu jsou vypsány i incipity jednotlivých kapitol, pokud postrádají vlastní název, a jejich částí (text, tj. vlastní výklad a poznámky, tj. literaturu k  danému tématu), aby byla na první pohled zřejmá jak jednotná koncepce a stavba celého systematického vypsání českých dějin, tak i rozvržení látky a uchopení jednotlivých témat. Měla jsem také na zřeteli velké množství rukopisů, aby byla možná snadnější a přesnější, i když možná ne rychlejší orientace v  soupisu a také s  ohledem na ochranu archiválií, aby badatel mohl mít na prvý pohled jasno, kterou část z  ohromného celku potřebuje; v  neposlední řadě také s  ohledem na přesnější možnost citace.
Čtvrtý díl těchto Dějin československých, respektive jeho rukopisná podoba, se dostal do fondu dvojím nákupem. Protože část s  přírůstkovým číslem 119/89 (IV. A) byla zpracována již dříve, nebylo už možné do tohoto celku zařadit chybějící kapitolu Dynastické zápasy (IV. B), je proto zpracována zvlášť a má tedy i svoji vlastní katalogizační kartu. Strojopisný přepis této části už nebyl dokončen, obsahuje necelé tři kapitoly (IV. C). Aby se tak všechny části čtvrtého dílu dostaly do logické řady, musela jsem celý přírůstek 119/89 (IV. a V. díl) dodatečně rozdělit na inventární čísla 1a) a 1b).
Respektovala jsem autorovu číselnou řadu, a to i v  tom případě, kdy text (tj. vlastní výklad) i poznámky (tj. hodnocení literatury) označil zvláštním číslem (např. XIII. a XIV. je doba Lucemburků 1306 - 1419), ačkoliv se jedná o jednu kapitolu. Osmnáctý díl je posledním autorem číslovaným dílem, následující označoval již jen nadpisy, v  číslování však, uváděném v  rovné závorce, pokračuji pro přehlednost v  logické řadě až do konce. Od XVII. dílu pak autor několikrát mění označení Poznámky na lépe vystihující nadpis Literatura.
Podobně podrobně s  vypsáním incipitů a někde i anotací jsem popsala i vnitřní členění univerzitních přednášek, zmiňuji zde i oficiálně ohlášený název přednášek.
U mnoha rukopisů tohoto fondu uvádím poznámky k  dataci, údaje o publikování, odkazy na korespondenci apod. Tyto údaje jsou uvedeny vždy jen u prvního popisu toho kterého titulu. Jen v  případě, že se tyto poznámky týkají výhradně některé z  dalších verzí příslušného rukopisu, jsou uvedeny na konci jeho popisu. Údaje o publikování obsahují jen rok a místo vydání, u překladů pak autora i plný titul. Protože v  době zpracování byla k  dispozici jen knižní bibliografie Zdeňka Kalisty, nejsou údaje o časopiseckých vydání vyčerpávající; ostatně způsob zpracování písemných pozůstalostí ani poskytování takových údajů nezahrnuje a tyto údaje mají původ ve snaze vznik rukopisů datovat. Badatel se tedy zatím nemůže spolehnout, že rukopisy (jedná se především o drobnější studie či články), u nichž není vydání uvedeno, skutečně nikde publikovány nebyly.
Na tomto místě také upozorňuji badatele, aby odkazy na korespondenci, doklady či další části fondu nepovažovali za vyčerpávající. Tyto poznámky vyplynuly během zpracování, když jsem se snažila co nejpřesněji určit jak názvy jednotlivých děl, konceptů, verzí, fragmentů atd., tak je datovat, případně nalézt další souvislosti tvorby. Považovala jsem přitom za rozumné naznačit, jakým způsobem jsem ke svým závěrům dospěla. Forma soupisu písemné pozůstalosti však způsobuje, že tato upozornění jsou nutně zkratkovitá a představují jen hrubý návod k  dalšímu postupu bádání. Jednoduše vyjádřeno: položky uvedené ke srovnání jsou spolehlivé, nikoliv však nutně jediné existující.
U jednotlivých rukopisů jsou velmi často uloženy i původní desky či obálky s  autorovým označením titulu, případně s  jeho dalšími poznámkami, nebo s  dalšími poznámkami cizí rukou. Tyto desky či obálky mají pak stejné přírůstkové číslo jako rukopis samotný (respektive jako poslední dopis v  chronologické řadě u korespondence). Pokud tyto desky či obálky nebylo nutno takto přiřazovat (pro nadbytečnost informací, větší množství společně uložených titulů, z  ohledu na přílišnou náročnost na ukládací prostor v  jednotlivých kartonech apod.), jsou tyto materiály s  autorovým rukopisem uloženy na konci rukopisů před tisky a výstřižky.
Z  rukopisů cizích, které jsou uloženy ve dvou archivních kartonech jmenujme alespoň jindřichohradeckého archiváře Ondřeje Frantu a jeho Vzpomínky ze zajetí z  ruské fronty v  první světové válce, rukopis básně Maxe Jacoba L´Enfant Jésus, báseň Smrt Innocence IV. J. S. Machara s  věnováním z  roku 1918, básně Arnošta Ráže, Svatopluka Kadlece, básně i básnické sbírky Františka Daniela Mertha a studii Ivo Fencla Proměny umělecké historické literatury či Stanislava Sousedíka Filosofické myšlení v  Čechách v  době pobělohorské.
Fragment redakčního archivu Lumíru byl uložen za rukopisy cizí, nikoliv za korespondenci jako dva předchozí archivní fragmenty proto, že se zde jedná téměř výlučně o cizí rukopisy zasílané redakci tohoto časopisu. Objemem se jedná přibližně o polovinu archivního kartónu.
Tisky a výstřižky jsou spojeny v  jeden celek. O této netradiční změně rozhodl v  době zpracovávání tehdejší vedoucí archivu. I když se později systém zpracovávání vrátil k  původnímu dělení na dva celky, ponechala jsem již hotové uspořádání. Tisky a výstřižky jsou uloženy v  jedenácti archivních kartónech. Autorův vlastní velmi bohatý výstřižkový archiv byl tematicky zpracován do větších konvolutů, uvnitř nichž však existuje dosti podrobně popsané členění. Na prvním místě jsou uvedena Kalistova vlastní díla, nejprve literární, pak odborná a popularizační vždy v  abecedním pořádku, pak následují konvoluty o něm, tj. o jeho činnosti /I.–V./, pokračují konvoluty o jeho díle /VI.–XVII./ a na řadu přijdou konvoluty různých tisků z  pozůstalosti /XVIII.–XXII./. Jejich řazení se snaží dodržovat chronologickou či tématickou posloupnost. Přesahy, zvláště v  tématickém řazení, však nelze vyloučit. Tak konvolut Z. Kalista – konvoluty /I./ – jeho účast ve spolcích a organizacích, na sjezdech a konferencích a v  různých akcích obsahuje i zprávy o jeho přednáškové činnosti například na Akademických konferencích v  Dalečíně, Akademických týdnech v  Praze, na Prázdninových kursech katolického učitelstva atd., zatímco mezi výstřižky o díle je soubor Z. Kalista – konvoluty /XII./ – přednášková činnost, který mapuje např. monografické přednášky o Josefu Pekařovi, Jiřím Wolkrovi, Bohuslavu Balbínovi či o Karlu IV., ale i různorodé přednášky v  rozhlase či různých spolcích. Takových případů je zde nutně, vzhledem k  úžasnému rozsahu různorodých činností Zdeňka Kalisty, mnohem více. Doporučuji proto badatelům neomezit se při výběru materiálu jen na jeden obsahově vyhovující konvolut, ale prozkoumat i další části oddílu výstřižků a tisků.
Po dlouhém váhání jsem přímo do fondu zařadila i některé xerokopie, získané v  jiných institucích či od jednotlivců. Jedná se především o doklady (ze Státního okresního archivu Mladá Boleslav, z Archivu ministerstva vnitra, Kanceláře presidenta republiky, Archivu Univerzity Karlovy apod.), o odeslanou korespondenci soukromou i úřední (Josefu Pohankovi, Františku Danielu Merthovi, archivářům jindřichohradeckého černínského archivu Ondřeji Frantovi a Karlu Třískovi, menší část dopisů A. M. Píšovi atd., jak je vysvětleno výše při popisu korespondence), ale i cizí rukopisy (posudek Kalistova Valdštejna od Josefa Kočího z  Národního muzea, vzpomínka Štěpána Ježe na měsíčník Lumír z  Ježova fondu v  LA). Tyto materiály výrazným způsobem doplňují a rozšiřují soubor originálních písemností. Naopak xerokopie různých výstřižků a tisků, často obtížně hledatelných a přístupných v  jiných institucích, jsou uloženy na závěr, v  oddílu dokumentace, který vznikl celý mou vlastní sběratelskou činností v  době zpracování fondu. Místo uložení originálu, pokud nepochází ze soukromého zdroje, je v  popisu vždy uvedeno.
Fotografií není mnoho, jsou uloženy v  jednom archivním kartónu. Snad nejdůležitější je album s  fotografiemi od dětských dob přibližně do konce čtyřicátých let, vězeňské fotografie získané z  archivu ministerstva vnitra či fotografie již slepého historika z pobytu v  Turnově na konci sedmdesátých let.
Oddíl dokumentace je otevřená a postupně doplňovaná část fondu, její rozsah je prozatím šest archivních kartónů.. Obsahuje mimo jiné vlastní Kalistovy práce, novější práce o něm, pozdější korespondenci zpracovatelky s  pamětníky o Zdeňku Kalistovi, která se týká většinou datace, okolností vzniku, případně okolností zákazu vydání některých prací (Valdštejn, Česká barokní pouť), dokumentaci výstav v  roce 1995 a konference z  roku 2000 a další materiály převážně z  devadesátých let. Zde je třeba upozornit na vzácné samizdatové vydání sborníku Zdeňkovi Kalistovi k  osmdesátinám přátelé, který vyšel v  Praze roku 1980 jako svázaná strojopisná kopie a na xerokopie Bibliografie vlastních prací a životopisu Zdeňka Kalisty nejprve do roku 1962, doplněná do roku 1975 (její část je v  originále uložena mezi rukopisy), ze Střediska literárních informací ÚČL ČAV v  Praze.
Zdeněk Kalista sám rozhodl o uložení všech svých písemností v  Literárním archivu PNP, postupně je v  letech 1960 (respektive 1961) a 1975 archivu předal a zavázal tak i své dědice, jak o tom byla řeč výše. Na  jiných místech tedy můžeme najít buď dokumenty úřední povahy (AMV, SÚA, Archiv KPR, Archiv UK, Archiv AV ČR, Státní okresní archiv Mladá Boleslav a jeho pobočka Benátky nad Jizerou, dnes již rovněž přestěhovaná do Mladé Boleslavi, muzeum v  Benátkách nad Jizerou), nebo odeslanou korespondenci (Archiv NM, Archiv AV ČR – osobní fondy, Státní vědecká knihovna České Budějovice - Archiv Zlatá Koruna, zde je uložen fond A. M. Píši, muzeum v  Prostějově, kde uchovávají pozůstalost Wolkrovu apod.). Pokud jsou v  našem fondu xerokopie těchto jinde uložených materiálů, je v  popisu vždy uvedeno, kde je originál uložen. Rukopisy ukládal autor jinde jen ze zvláštních důvodů. Tak do městského archivu v  Benátkách nad Jizerou (nyní SOA Mladá Boleslav) uložil čtyři strojopisné díly listáře města Benátek nad Jizerou, nazvaný Listy, listiny a zápisy z  minulosti města Benátek nad Jizerou (1333-1808), jehož vypracování dohodla se Zdeňkem Kalistou v  roce 1947 rada Místního národního výboru v  Benátkách nad Jizerou (srov. Kp.: Městský úřad, Benátky nad Jizerou). Tato práce není v  našem fondu uložena vůbec. V  městském muzeu v  Benátkách nad Jizerou je uložen originál strojopisu prvního dílu pamětí Po proudu života nazvaný Choulení pod přivřenými víčky, který zachycuje líčení rodu, rodiny a dětství prožité v  Benátkách nad Jizerou (dříve Nové Benátky) do ukončení obecné školy v  roce 1911. Byl psán ve vězení, tento přepis pochází pravděpodobně ze samého počátku 60. let, kdy se autor vrátil, je zde i úvod určeným dětem, který v  naší strojopisné kopii chybí. V  Archivu AV ČR (sbírka: osobní rukopisy ČSAV č. 249) je uložena velká část rukopisu čtvrtého dílu těchto pamětí, nazvaná Klio, čili na dráze vědy, který byl psán po návratu z  vězení a zachycuje autorova studia, práci a habilitaci na FF UK v  Praze, historickou práci do smrti Josefa Pekaře v  roce 1937 a dobu bezprostředně následující. Dokládá to smlouva uzavřená s Ústředním archivem ČSAV na napsání vzpomínek z  roku 1966, podepsaná Václavem Vojtíškem. Byla to přátelská výpomoc v  době, kdy umlčovaný historik obtížně hledal možnosti obživy, jak o tom svědčí nedokončenost rukopisu. Je zde totiž uložena jen ta část rukopisu, která byla přepsána na stroji a je v  této přepsané podobě uložena v  našem fondu stejně jako další část, která nebyla přepsána a zůstala
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace