Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kasalický Jan

Vyhledávání:
JAN KASALICKÝ
(1894 - 1965)

Jan Kasalický se narodil 29. 12. 1894 v  Kralovicích u Plzně jako Jan Fingerland, zemřel 30. 4. 1965 v  Praze.
Ve třech letech se s  rodiči přestěhoval do Jičína, odkud pocházela jeho matka Anna Fingerlandová, rozená Peřinková (1874). Fingerlandovi se usídlili v  domě na začátku jičínského Libosadu u Janova dědečka. Janův otec Jan Fingerland (1858) byl později jako berní úředník přeložen do Jičína a rodina Fingerlandových se rozrostla o další tři děti (Anna, provdaná Mazáčková, učitelka v  Jičíně; prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc., přednosta patologicko-anatomického ústavu fakultní nemocnice v  Hradci Králové; ing. Karel Fingerland, ředitel podniku v  Bratislavě).
V  rodině se držela vojenská tradice, která ovlivnila i mladého Fingerlanda. Otec byl vysloužilý voják z  bosenské války a dědeček byl puškařem jičínského pluku.
Na jičínském gymnáziu se setkal se svou budoucí ženou Boženou Kasalickou (1892). Velký vliv na své žáky měl profesor Gotthard Smolař (1863 - 1926), který je seznamoval s  přírodou a vedl k  jejímu praktickému poznávání. Gymnázium dokončil ve Dvoře Králové. Jako maturant měl právo přihlásit se do kadetní školy a stát se důstojníkem. Na kadetní studoval ve Vídni a v  Krakově, po vypuknutí I. světové války byl však předčasně vyřazen a jako praporčík zeměbrany nastoupil na ruskou frontu. V  roce 1915 byl zajat a následujícího roku vstoupil do legií. V  zajetí si krátil čas redigováním v  jediném exempláři vycházejícím psaném časopisu české obce Kazalinské „Kazalinský mládenec“ a uplatnil v něm své novinářské nadání. Celkem vyšlo osm čísel, které, jak bylo uvedeno v  hlavičce, vycházely “dle nálady“. Všechny hlavičky byly kresleny Janem Kasalickým, který převzal příjmení po  své snoubence, a většinou jsou na nich zpaměti zachyceny motivy z  Jičínska, přispíval i články, perokresbami a karikaturami.
V  legiích byl zařazen jako velitel roty u 5. střeleckého pěšího pluku Pražského T.  G.  Masaryka a stal se členem Komise pro československé vojenské názvosloví a překlady vojenských řádů. Na přelomu let 1917 a 1918 působil jako člen plukovního komitétu, kde byl jediným důstojníkem. Od srpna 1918 působil ve štábech jekatěrinburské skupiny 2.  československé divize v  organizačním a výcvikovém oddělení a dosáhl hodnosti kapitána. Pro výcvik vojska napsal příručku o využití lyží v  boji.
Při návratu legií do nového Československa byl přidělen k  náčelníkovi štábu a byl pobočníkem velitele lodního transportu. Na lodi President Grant amerického námořnictva obeplul polovinu zeměkoule a domů se vrátil až v  polovině června roku 1920.
Po návratu zůstal v  armádě, v  letech 1922 až 1923 absolvoval Vysokou školu válečnou v  Praze. Nejdříve se však oženil a 18. 6. 1922 se Kasalickým narodila dcera Naděžda a 7. 6. 1930 syn Jan, který později promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Krátce působil v  generálním štábu československé armády odkud byl přidělen štábům 2. horské brigády. Velel horským útvarům - 7. praporu v  Popradu a Horskému pěšímu pluku  1. v  Dolním Kubíně. Dalším působištěm bylo oddělení pěchoty na Ministerstvu národní obrany, kde byl přednostou organizační a výcvikové skupiny. Potom byl přeložen ke  Generálnímu sekretariátu obrany státu ve skupině válečného průmyslu. V  roce 1938 ukončil kurz pro vyšší velitele.
Po celou dobu služby přispíval odbornými články do vojenského tisku. V  letech 1930 až 1931 byl členem redakční rady týdeníku Důstojnické listy a roku 1938 se stal jeho éfredaktorem až do změny listu ve Zprávy podpůrného svazu bývalých československých důstojníků v  roce 1939. V  roce 1932 napsal rozsáhlou studii o útočné vozbě a jejím využití ve  válce. Kritizoval tehdejší stav obrněné techniky v  armádě a požadoval zvýšení jejího počtu. Také dlouho používaný Cvičební řád pro pěchotu z  roku 1935 je Kasalického dílo. Pro Kruh přátel československých vojenských dějin připravoval řadu přednášek, především o válečném roce 1866 a bitvě u Jičína v  témže roce.
Kromě svých vojenských zájmů se naplno věnoval i turistice a propagaci Českého ráje a Podkrkonoší. Prosazoval zásadu, že kraj je nutno propagovat jako celek. Toto pravidlo uplatnil i v  průvodci Jičín - Prachovské skály - Český ráj, který vydala Propagační komise města Jičína v  roce 1935 nákladem 5000 kusů. Tento průvodce je zván podle své barvy „modrým“průvodcem. V  roce 1948 vydal doplněného stejnojmeného tzv. „žlutého“ průvodce.
Na turistickou činnost nezanevřel ani v  době služby na Slovensku, kde se v  roce 1932 stal místopředsedou Tatranské komise se sídlem v  Popradu. Po návratu do Prahy pracoval dále pro Jičín. Od roku 1935 byl stálým členem Propagační komise města Jičína. Několik informačních brožurek sepsal i pro Ministerstvo obchodu.
Okupace zastihla Jana Kasalického v  předsednictvu vlády, kam byl v  září 1938 přidělen jako styčný důstojník hlavního štábu. V  této funkci setrval až do nástupu vlády generála Aloise Eliáše, kterého osobně znal (jako velitel Horského pěšího pluku 1. mu byl přímo podřízen) a na jehož radu včas opustil předsednictvo vlády. Také díky jeho přímluvě se dostal do služeb Nejvyššího úřadu cenového, kde od července 1939 až do ledna 1940 působil jako přednosta oddělení, do jehož působnosti spadaly cenové otázky tisku, filmu, tělovýchovy a turistiky. Nadále zůstal v  kontaktu s  generálem Eliášem a se štábem odboje. I když měl možnost odejít za hranice, byl pro své znalosti poměrů a osob určen do domácího odboje. Následkem restrikce personálu související s  útěkem ministra ing. Nečase (znali se z  vojenských manévrů) byl mezi prvními propuštěn. Během placené dovolené byl převeden do  resortu Ministerstva sociální a zdravotní správy. Služba mu však byla určena na Zemském úřadu pro válečné poškozence v  Brně. Žádosti o přeložení zpět do Prahy nebyly vyřízeny, a proto koncem roku 1940 zažádal o penzionování z  hmotných a rodinných důvodů, ale také proto, že už nechtěl sloužit v  protektorátních úřadech. V  roce 1940 se definitivně přestěhoval do malého bytu v  Praze - Břevnově ke své manželce, která zde působila již od roku 1932 jako dětská lékařka.
I v  době okupace pracoval publikačně v  regionální a turistické propagaci. V  dobách dovolených opouštěl Prahu a zdržoval se v  Jičíně, kde se plně věnoval této zálibě. Stal se členem redakční rady vlastivědného čtrnáctideníku Beseda, s  jehož redaktorem Josefem Kučerou ze Semil se velmi dobře znal. Spolu s  dalšími přáteli, jako byli například Jaroslav Hammerbauer z  Kopidlna, Josef Horák z  Rožďalovic, Otakar John z  Nové Paky nebo Alois Pospíšil ze Železnice, seznamoval širokou veřejnost s  dějinami, památkami a kulturou oblíbeného kraje. V  roce 1942 pomáhal organizovat a vyplňovat rozhlasovou půlhodinku o  Jičínsku.
V  lednu 1941 byl Jan Kasalický penzionován, a aby unikl možnému pozdějšímu nasazení, nastoupil na přímluvu Ministerstva obchodu jako tajemník Hospodářské skupiny hostinských a hotelových živností. (Žádost o službu ve Svazu pro cizinecký ruch mu byla zamítnuta.) V  této službě setrval po celou válku až do svého zatčení. Zde měl příležitost zachránit mnoho českých lidí před nasazením do Německa. Na vlastní žádost se přihlásil k  revizi návrhů na zastavení hostinských živností, a tím uvolnění pracovních sil pro práci ve  válečném průmyslu. Tyto návrhy podávaly na německý rozkaz jednotlivé okresní skupiny. Mezi autory byl i velký počet kolaborantů, a proto bylo navrženo velmi mnoho podniků.
Kasalický zpracovával asi 18 okresů. Předstíráním nejrůznějších ohledů, např. že provozovatel živnosti je zároveň zemědělec, že má nezletilé dítě nebo že jeho podnik je nezbytný pro obsluhu nedaleké zbrojní továrny, a také velmi podrobným zpracováním a četnými poznámkami docílil toho, že německá rozhodující komise ponechala takto „opravený“ návrh v  platnosti a živnost nezrušila.
V  listopadu 1941 musel na čas opustit Prahu, protože o něj začalo mít zájem gestapo, a s  fingovaným posláním Ministerstva obchodu pobýval na Domažlicku. Už od začátku okupace manželé Kasaličtí pomáhali organizovat podpůrné sbírky pro příslušníky intervenovaných rodin a rodin zahraničních vojáků. Boženu Kasalickou často navštěvovali spojovací osoby přímo v  ordinaci. Pomocí svého pobočníka z  pluku udržoval v  Praze kontakt se známými důstojníky. Na přelomu let 1941 a 1942 navázal užší spolupráci s  bývalým pukovníkem generálního štábu Farským, který mu navrhl, aby převzal velení nad odbojovou organizací, kterou chtěl vytvořit v  Moravcově Kuratoriu mládeže, obdobě německé Hitler-Jugend. Po kladném vyjádření se začal v  utajení seznamovat s  prvními osobami a vytvářel spolu s  nadporučíkem Reichmannem strukturu organizace. Ten byl však zatčen a vyslýchán a 14. 2. 1945 došlo i na plukovníka Farského a Jana Kasalického, který byl pro „velezradu“ zatčen přímo v  kanceláři. Tím se celá organizace provalila. Kasalický byl několikrát vyslýchán v  Petschkově paláci, kde podle jeho slov „díky dobré znalosti němčiny, pak náhodou nebo nejasností vyslýchajícího gestapáka, který mne vyslýchal, podle protokolů ostatních zatčených, ležících před ním na stole, a které jsem měl možnost jako dalekozraký a s  využitím jeho odskoků do sousední místnosti přečísti, a tím jsem vyvolal přesvědčení jednotných výpovědí a dokázal, že nic bližšího nevím“.1 Po výslechu byl umístěn do věznice na Pankráci. Podařilo se mu odhalit nastrčeného agenta a na konci března byl, jako jediný ze zatčených z  jeho skupiny, přesunut do Terezína. Tam byl dán na IV. dvůr, do cely 44, politických vězňů: „Bylo tam okolo 450 vězňů a velmi těžké poměry, každodenní úmrtí“.2 Podle pozdějších výslechů měli všichni označení XYZ, gestapo je tedy považovalo za velice nebezpečné a byli určeni k  likvidaci. V  cele se snažil udržovat dobrou náladu a jako znalý jazyka získával informace od sovětských zajatců.
V  Terezíně též přestál břišní tyf a účastnil se ještě organizování první pomoci při  příchodu sanitní kolony. Zpět domů se údajně vracel s  angínou, ale dostal se jen do  nemocnice v  Českém Brodě, kde zjistili skvrnitý tyfus. A tak se vrátil do služby teprve koncem srpna 1945.
Po osvobození oblékl uniformu s  generálskými výložkami a byla mu svěřena důležitá funkce přednosty VIII. odboru válečného průmyslu v  hlavním štábu Ministerstva národní obrany. V  letech 1946 a 1947 přednášel na ČVUT v Praze nauku o obraně státu. Mezi témata patřila např. československá vojenská tradice, vojenské problémy války, politické a materiální vedení války. Nový předmět ale mezi studenty nenašel příliš pochopení,
Kasalický podal sice návrh na nový školní rok, avšak přednášení zanechal.
Jan Kasalický spolu se svou manželkou nebyl nikdy politicky organizován. 20. dubna 1948 byl pro „nepokrokový postoj vůči lidově demokratickým zásadám“3 vyloučen Ústřední očistnou komisí Svazu bojovníků za svobodu ze všech odbojových organizací. Koncem května si na doporučení vzal zdravotní dovolenou, kterou trávil v  pražském bytě, v  Jičíně nebo u svých přátel, rodiny Novákových v  Syřenově. V  polovině července byl povolán zpět do  služby. Případ se vlekl přes rok a nově přejmenovaná Ústřední disciplinární komise mu přislíbila přezkoumání, scházela se ovšem velmi nepravidelně a nepomohly ani žádosti kolegů a přátel. Jan Kasalický zažádal v  červenci 1949 o zproštění z  činné služby a dne 1. srpna byl přeložen do výslužby.
Po odchodu do výslužby se již v  prosinci 1949 dobrovolně zapojil do práce v  turistické sekci Sokola. Jako člen Ústředního výboru byl pověřen redakcí instrukčního měsíčníku Turistika - Horolezectví, který redigoval od ledna 1950 do prosince 1951, a za jeho vedení stoupl náklad časopisu z 1600 na 8000 výtisků. Potom byl pověřen jinou funkcí a redakci předal. Za tuto údajně výdělečnou činnost mu byly zkráceny odpočivné platy o jednu třetinu, přitom jeho funkce byly pouze čestné.
Stal se jednatelem Ústředního výboru Sokola a instruktorem ve školách pro cvičitele a rozhodčí. Členem sekce turistiky zůstal i po reorganizaci Sokola, kdy byl začleněn do Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Propagoval novou formu turistické činnosti - hlídkové orientační závody - pro něž vypracoval závodní řád a stal se ředitelem I. celostátního přeboru v  roce 1952, jehož se zúčastnilo přibližně 4000 osob.
Začátkem padesátých let se začaly projevovat zdravotní problémy, poruchy rovnováhy a srdeční slabost.
Od 1. června 1953 byl podruhé postižen snižováním důchodu z důvodu: „Prověrkou případů důchodového zaopatření bylo prokázáno, že jste byl horlivým služebníkem dřívějšího kapitalistického řádu a že dosud svým jednáním projevujete nepřátelský postoj k  lidově demokratickému zřízení, stavíte se záporně k  budovatelskému úsilí pracujícího lidu a k  socialistické výstavbě naší vlasti“.4 Po podání stížnosti k  Odvolací komisi důchodkové Ministerstva národní obrany mu byly po půl roce opět přiznány důchody v  plné výši. Jeho údajný „nepřátelský postoj“ nebyl prokázán.
K 1. lednu 1957 se pro přílišné zaneprázdnění a nemoc vzdal své funkce ve  Státním výboru pro tělesnou výchovu a sport. Pokračoval ale v  práci pro svůj region. Už od roku 1952 byl místopředsedou krajanského spolku „Jičín v  Praze“, který se musel v  příštím roce začlenit do Osvětové besedy v Praze 2. V novém „Vlastivědném kroužku Jičínska“ byl zástupcem vedoucího a připravil mnoho přednášek. Po přechodu vlastivědných kroužků k Pražské informační službě naplánoval a provedl celou řadu jednodenních zájezdů především do oblastí Českého ráje a Podkrkonoší.
Později se stal majitelem chalupy pod hradem Kumburkem a zde v  klidu mohl rozvíjet i své malířské nadání. Svou největší práci o bitvě u Jičína v  roce 1866 už nestihl dokončit. Tuto tematiku zpracovával již ve válečné škole, ale otištěny byly jen kratší články v  novinách a časopisech.

Bibliografie Jana Kasalického:
Kasalický Jan a kol.: Lyžařství. b. m., Osvobozený odbor čsl. vojska na Rusi (1919), 22 s.
Kasalický Jan: Boj z blízka. Spišská Nová Ves, Velitelství 2. horské brigády 1932, 25 s.
Kasalický Jan: Cvičební řád pro pěchotu. Praha, Ministerstvo národní obrany 1935,. 474 s.
Kasalický Jan: Jičín - Prachovské skály - Český ráj. Propagační komise města Jičína 1935, 79  s.
Kasalický Jan: Jičín - Prachovské skály - Český ráj. Propagační komise MNV Jičín 1947, 14  s.
Kasalický Jan: Jičín - Prachovské skály - Český ráj. Jičín, MNV 1948, 112 s.
Kasalický Jan a kol.: Zápočtové cesty v ČSR. Praha, Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport 1955, 53 s.
Adělung N. N. (překlad Jan Kasalický): Turistika. Praha, Sokolské nakladatelství 1952
Adělung N. N. (překlad Jan Kasalický): Turistika. 2. přepracované vyd. Praha, Státní nakladatelství tělovýchovy a sportu 1956

Noviny a časopisy, v  nichž publikoval články:

Beseda Obrana vlasti
Důstojnické listy Práce mladých
Hostimil Svobodné Československo
Lidové noviny Turistika - Horolezectví
Nový směr Vládní vojsko
Obrana lidu

Osobní fond Jana Kasalického je téměř kompletní, protože obsahuje doklady, korespondenci, rukopisy, tisky i fotografie. Velkou část tvoří zejména korespondence a rukopisy. Rozsáhlá je korespondence přijatá, zastoupena je však i korespondence odeslaná a málo početná korespondence cizí. Hodnota tohoto oddílu je však značně nevyvážená, neboť nad badatelsky zajímavou korespondencí s  řadou známých osob (např. s  gen. Aloisem Eliášem nebo Josefem Horákem z  Rožďalovic, která obsahuje sbírku povídek a koled) převažuje korespondence z  badatelského hlediska málo atraktivní. Poměrně hojně jsou v  korespondenci přijaté zastoupeny korporace (tj. nejrůznější spolky, redakce časopisů nebo muzea).
Druhým rozsáhlým oddílem fondu je oddíl rukopisů vlastních, jehož jádro tvoří cyklus přednášek k  bitvě u Jičína v  roce 1866 (součástí jsou rovněž pracovní materiály v  němčině) a texty k  dějinám a kultuře Českého ráje a Podkrkonoší.
Z  tisků se ve fondu nacházejí především turistické průvodce, sbírka map a pohlednic. Pro přehlednost jsou vyčleněny tisky s  autorstvím Jana Kasalického.
Velmi početná i dokumentačně zajímavá je sbírka fotografií (1 fotoalbum, 397 pozitivů a 37 negativů). Fotografie jsou roztříděny do tématických podskupin se snahou o  přehlednost. Podskupiny tak tvoří fotografie osobní, rodinné, přírody, staveb a z  činné služby v  armádě. Cenné jsou zejména fotografie Jičína od bratra Jana Kasalického Antonína Fingerlanda.
Pro badatele zajímající se o vojenství jsou v  pozůstalosti dochovány dokumenty z  velení horského praporu a brigády na Slovensku. Mezi zajímavé archiválie patří i rozkaz štábu čsl. vojska na Rusi z  roku 1919 i studie o útočné vozbě z  roku 1932.
Osobní fond Jana Kasalického získal literární archiv Památníku národního písemnictví darem od manželky Jana Kasalického Boženy Kasalické v roce 1982 a je uložen pod  přírůstkovým číslem 79/82 ve 12 kartónech. Zahrnuje období 1894 – 1966.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace