Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kisch Egon Ervín

Vyhledávání:
Egon Erwin Kisch
(1885 - 1948)

Pražský německý reportér, žurnalista, prozaik a dramatik, též básník. Syn židovského obchodníka textilním zbožím, studoval německou reálku a po jednom semestru stavební inženýrství na pražské německé technice, germanistiku na pražské německé univerzitě a žurnalistiku na Wredově soukromé Vysoké škole žurnalistiky v Berlíně. Po kratší, nevýrazné praxi v liberálním Prager Tagblattu působil v letech 1906 - 1913 jako lokální reportér v druhém pražském německém deníku, Bohemii. V roce 1913 odešel do Berlína jako přispěvatel Berlíner Tageblattu a dramaturg divadla Künstlertheater Sozietät, vedeného tehdy českým režisérem F. Zavřelem. Dne 31. července 1914 narukoval do Písku. Prodělal tažení proti Srbsku a Rusku a v březnu 1915 se vážně raněn vrátil do Prahy. Na podzim byl odvelen do Temešváru a později v hodnosti poručíka přidělen k vojenské balíkové cenzuře v Orszové. V únoru 1916 byl odvelen do Gyuly, kde vedl jednotvárný život nižšího důstojníka. Od května 1917 do konce války sloužil ve vídeňském Hlavním válečném tiskovém stanu v zahraniční skupině. Jeho vystoupení ve funkci velitele Rudých gard za vídeňské revoluce 1918 potvrzuje předchozí ilegální činnost, o níž však nejsme dostatečně zpraveni. Jako člen rakouské Federace revolučních socialistů „Internationale“ redigoval od 2. listopadu 1918 do 29. března 1919 oficiální orgán Rudých gard, který pod titulem Die Rote Garde vycházel jako příloha časopisu Der Freie Arbeiter. Splynutím Federace s Komunistickou stranou Rakouska v červnu 1919 se stal členem této strany. Přechodně působil jako lokální reportér vídeňského radikálně levicového měšťanského listu Der Neue Tag. V červnu 1920 se vrátil do Prahy, kde horlivě publikoval v Prager Tagblattu. Zároveň navázal těsný styk s pražskou divadelní avantgardou. V úzké spolupráci s E. A. Longenem a zčásti i J. Haškem vznikla řada Kischových komedií, inscenovaných zejména na Longenově Revoluční scéně. Na podzim 1921 se usadil v Berlíně. V letech 1922 - 1924 zde působil jako dopisovatel Lidových novin; paleta tisku měšťanského, levicově liberálního a komunistického, do něhož v Německu přispíval, byla značně pestrá, pevný redakční úvazek v denním listu však již nepřijal. V roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Německa, v roce1928 se stal členem Svazu proletářsko revolučních spisovatelů (Bund proletarisch revolutionärer Schrifsteller). V letech 1925 - 1932 absolvoval několik velkých reportážních cest: do Sovětského svazu dvakrát do Spojených států a do Číny. V souvislosti s požárem Říšského sněmu se stal obětí první vlny masového zatýkání, byl však na základě intervence čs. úřadů jako státní občan ČSR v březnu 1933 propuštěn a z Německa vykázán. V Praze se zapojil do antifašistické fronty, ale již v létě téhož roku se usadil ve Francii, a to zprvu v Praříži, poději ve Versailles. Přihlásil se tak demonstrativně do řad německých exulantů, třebaže jako čs. občan v tu dobu exulantem dosud nebyl. V roce 1934 byl jak delegát Světového výboru proti válce a fašismu vyslán na kongres australských bojovníků proti válce a fašismu. V letech 1937 - 1938 působil s přestávkami v řadách interbrigadistů ve španělské občanské válce. Na jaře roku 1938 byl zvolen za KSČ do pražského městského zastupitelstva, události mu však znemožnily funkce se ujmout. Okupací okleštěného Československa se stal exulantem skutečným. Prostřednictvím levicového amerického Výboru pro spisovatele v exilu získal tranzitní vízum do USA, kam se v prosinci 1939 vydal. Po přechodném pobytu v New Yorku odjel na podzim 1940 do Mexika, kde byl neúnavně činný nejen jako reportér, ale i v hnutí Freies Deutschland a v redakční radě stejnojmenného časopisu německých exulantů. V březnu 1946 se s podlomeným zdravím vrátil do Prahy, kde se okamžitě pustil do horlivé reportérské činnosti. Zamýšlená kniha o novém Československu však zůstala torzem v podobě řady dokončených i nedokončených reportáží. Krátce po nastolení komunistické moci v Československu Kisch umírá. Komunistická strana vystrojila svému členu v ulicích Prahy „stranický pohřeb“.

Třebaže Kischova pozůstalost patří mezi nejrozsáhlejší pozůstalosti, uchovávané v literárním archivu Památníku národního písemnictví, nelze říci, že by šlo o pozůstalost relativně kompletní. Tato skutečnost nesouvisí jen s Kischovým světoběžnictvím, ale také s jeho dvojím exilem - dobrovolným ve Francii a vynuceným v USA a v Mexiku. Tak např. víme, že Kisch dával v době svého pobytu ve Francii při různých aukcích či dražbách k dispozici rukopisy svých prací, aby tak z výtěžku podpořil exilové spisovatele, kteří se ocitli v nouzi. U přátel ve Francii rovněž zanechal zavazadlo, kufr svých rukopisů, které nemohl či nesměl odvézt do amerického exilu. Jeho přátelé, jejichž jména zatím neznáme, však byli nuceni z oprávněného strachu z německých okupantů tyto materiály zničit. Další ztráty vznikly přirozeně v době amerického exilu, zejména pak tím, že Kisch přenechával rukopisy některých svých prací zámožnému příteli, který financoval jeho tamější reportážní cesty. Ledacos z těchto mezer se s jistým zdarem pokusila po jeho smrti doplnit jeho manželka Gisela. Mezi vážné ztráty však patří např. německé originály reportáží, které Kisch zasílal v první polovině 20. let z Berlína redakci Lidových novina a které pro účely edice jeho děl musely být zpracovatelem pozůstalosti zpětně přeloženy do němčiny. Další mimořádně závažnou ztrátou je jeho historická románová reportáž o proslaveném francouzském poštmistru Drouetovi z doby Velké francouzské revoluce. Právě tyto texty byly podle svědectví Gisely Kischové - samozřejmě kromě jiných - obětovány ve Francii.
Jakkoliv se Gisela Kischová snažila doplnit některé mezery v pozůstalosti, zpracovatel se nemohl zbavit dojmu (či podezření), že řadu materiálů - a to zejména z oblasti korespondence - které Kische mohly posmrtně v očích komunistických mocipánů kompromitovat, pro jistotu zničila. Toto podezření se asi sotva kdy podaří doložit, ale také vyvrátit. Stačí si uvědomit, že mezi první oběti komunistické zvůle patřil Kischův důvěrný přítel, rovněž komunistický novinář a jeho druh v mexickém exilu André Simone (= Otto Katz), který skončil mezi prvními na oprátce a s nímž, stejně jako s řadou dalších, pro tehdejší komunistický režim nepřijatelných osobností, Kisch nepochybně udržoval písemný styk. Odhalením podobných materiálů by se byla v akutním nebezpečí ocitla nejen Gisela Kischová, ale pravděpodobně i Kischův poslední žijící bratr, MUDr. Bedřich Kisch, a nepochybně i řada dalších osob a osobností ze sféry veřejného a kulturního života. Mají tedy veškteré tyto ztráty, ať skutečné, či domnělé, svou zvláštní vypovídací hodnotu.
Vyjmenovat všechny mimořádně cenné materiály této pozůstalosti je sotva možné. Kisch prošel velice složitým vývojem. Prvotní sympatie k německému protičesky orientovanému buršáckému studentstvu překonal sice záhy, v „Bohemii“ však občas zanotoval stejnou. Je ovšem třeba říci, že nacionalismus tehdy bujel nejen na německé, ale i na české straně. Zároveň ale Kisch pronikal mezi prosté lidi, ale i spodinu právě české společnosti, mezi pasáky, prostitutky, drobné zlodějíčky. Dokonale poznal jejich životní filozofii, jejich zvyky a jazyk. Jeho rané reportáže a drobné prózy tuto důvěrnou znalost prostředí potvrzují. Pražskému podsvětí věnoval pak později, kdy jeho sympatie přerostly v hlubší poznání, román Pasák (Der Mädchenhirt). V počátcích první světové války přechodně podlehl prorakouskému nadšení, z něhož se ale brzy vymanil. Jeho vnitřní vývoj pak pokračoval naznačeným směrem doleva, aby vyvrcholil jeho nevyzrálou revoluční aktivitou a bojovnou publicistikou na stránkách tiskového orgánu rudých gard. Také nosnými pilíři jeho komedií z období pražského divadelního působení v letech 1920 - 1921 byly mnohdy romanticky zabarvené sympatie k vyděděncům, spojené s ostrou, satiricky podbarvenou kritikou kapitalismu a militarismu. V Berlíně, pod vlivem uměleckého směru „nové věcnosti“, vyhlásil onu tezi beztendenční reportáže z pera nepředpojatého svědka, kterou demonstroval ve své proslulé sbírce Zuřivý reportér (Der rasende Reporter), jež mu vynesla jeho dodnes neodmyslitelný přídomek. Záhy nato však prošla jeho reportáž ostrým zvratem v pravý opak, což je patrné v jeho cestopisných cyklech ze Sovětského svazu, Ameriky a Číny. Díky nim se stal uznávaným autorem literární reportáže v měřítku německém, ne-li celosvětovém. Po stránce ideové navazovaly na tyto reportáže jeho soubory z cesty do Austrálie a z mexického exilu. K dokonalosti pak Kisch - který rozehrál snad všechny rejstříky reportážního umění - dovedl svou reportáž ve sbírce Vstup zakázán (Eintritt verboten).
Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že nelze ve stručnosti upozornit na všechny důležité položky této pozůstalosti. Proto - pro základní představu - uvedeme alespoň některé, ty zvláště cenné.
Mezi doklady k tomu nejcenějšímu patří index Pražské německé techniky, přihláška a přijímací list mimořádného posluchače pražské německé univerzity (filozofické fakulty), členské průkazy Komunistické strany Německa a KSČ, dokumenty z cest po Sovětském svazu, z pobytu ve Francii a z mexického exilu.
Korespondence přijatá uchovává listy a dopisnice bratra Paula, Ernsta Sommera, Mico Rosta a z korporací nakladatelství Alfreda A. Knopfa.
Mezi korespondencí odeslanou zaujme větší soubor adresovaný Paulu Kischovi (jinak jde povětšinou o jednotlivé dopisy), mezi listy korporacím pak na prvém místě opět nakladatelství Alfred A. Knopf a Putnam & Co.
V případě rukopisů jde převážně o strojopisy pořízené Giselou Kischovou, většinou však s rukopisnými úpravami a zásahy E. E. Kische. Najdeme mezi nimi texty jím osobně knižně či vůbec nepublikované, různá znění apod. Mezi zvlášť cenné patří 4 verze rozsáhlé historické reportáže Karl Marx in Karlsbad, 4 verze reportáže Ein Tag mit Petr Bezruč, 4 verze reportáže Am Wittingauer Teich (na rozřezaných listech různých kischových prací; strojop. a rkp.), ale také koncept česky rukou psané reportáže z prvomájového průvodu 1946, dále rukopisy a fragmenty komedií, dramat, aktovek, rozmnožené rukopisy studentských časopisů s Kischovými příspěvky, příp. jím redigovaných.
Soubory recenzí a divadelních referátů jsou v položce výstřižků mnohdy nalepeny na rubu rozřezaných listů rukopisů Kischových reportáží či jejich strojopisů s rukopisnými úpravami. Jelikož jsou v řadě případů identifikovatelné (např. torzo válečného deníku z let 1914 - 1915), mají mnohdy hodnotu rukopisů.
Ze zápisníku jsou bezesporu nejcennější notesy z let 1903 - 1905, zápisník s několika australskými reportážemi (č. 14051), zápisník z Mexika (č. 14052), zápisník s deníkovými záznamy z cesty do amerického exilu (č. 14057) a zápisník s anekdotami (č. 14059). Netřeba jistě dodávat, že jde vesměs o rukopisy.
Pozůstalost obsahuje také materiály Kischovy manželky Gisely. Z těch je nejvýznamnější její korespondence (až na nepatrné výjimky vesměs z doby po 2. světové válce, zejména z doby po smrti E. E. K). Zvlášť pak odkazujeme na konvoluty soustrastné korespondence ke Kischovu úmrtí.
V pozůstalosti najdeme i materiály Kischova bratra Paula, rovněž žurnalisty (1883 - 1944), a to z let 1913 - 1918 v pražské Bohemii a z let 1918 - 1938 ve vídeňském listu Neue Freie Presse. Za zajímavé a mnohdy i důležité možno označit torzo jeho výstřižkového archivu. Najdeme zde nejen jeho příspěvky, ale i archivní dokumentaci z jeho redakční činnosti (v té pak mj. bohemistica, pragensia, sudetica, v řadě případů významná z literárně a kulturně historického hlediska).
Badatele je třeba odkázat i na pozůstalost, či lépe komplex pozůstalostních torz nejmladšího bratra E. E. Kische, lékaře a chirurga (zejména válečného) MUDr. Bedřicha Kische (1894 - 1968). Obsahuje mj. velmi cenné soubory korespondence E. E. Kische (zejména polní pošty z první světové války) a další část torza výstřižkového archivu Paula Kische.
Fond je uložen v 84 kartónech pod přírůstkovými čísly v rozmezí 88/85 - 30/2001.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace