Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kollár Jan

Vyhledávání:
Jan Kollár
(1793-1852)


Velký slavista 19. století a důvěrný přítel Šafaříkův se narodil 29. 7. 1793 v Mošovcích v tehdejších Uhrách v Turčianské stolici a zemřel ve Vídni 24. 1. 1852. Jeho otec Martin, rolník a řezník, vzdělaný evangelík, byl v Mošovcích rychtářem a notářem. Syna nabádal k pěstování „ducha literárního“, byl spokojen s jeho úspěšným studiem v Kremnici, ale pak vyžadoval, aby se usadil v Mošovcích při rodinné živnosti, přestože Jan chtěl studovat. Nepohodl se v této věci s otcem, odešel z domova a studoval s pomocí svého bratrance Jana a svého učitele Buriana nejprve ve Slovenském Pravně a pak v Banské Bystrici, kde se ho ujal učitel Magda. V r. 1812 odešel na další studia do Bratislavy, tehdejšího Prešpurku, kde se za rok stal ředitelem a učitelem evangelického sirotčího ústavu. Měl výborné znalosti latiny, pěkně kreslil a vyřezával, měl po matce citlivý smysl pro přírodu, studoval pedagogické spisy, přírodní vědy a cizí řeči, ale poněkud tehdy zapomínal svou mateřštinu. V r. 1815 ukončil Kollár filozoficko-teologická studia v Bratislavě a stal se vychovatelem v Banské Bystrici, kde ho obdivovaný přítel Samuel Rožnay, spisovatel a vlastenec, přivedl zpět k intenzívnějšímu studiu mateřského jazyka. Když Kollár dostal stipendium na německé univerzity, vydal se v září 1817 do Jeny, kde studoval dva roky. Soukromě při studiích vyučoval, přátelil se s Janem Benediktim-Blahoslavem, který mu také zprostředkoval spojení se Šafaříkem a s Palackým v Bratislavě, a byl členem Filologické společnosti jenské, od které dostal cenu za vědeckou práci. Seznámil se tu při oslavách 300leté památky německé reformace s myšlenkou svobody a národního uvědomění. Začal se zajímat o mytologii a staroslovanské dějiny, četl básnická díla z celého světa, zabýval se teorií básnictví a také se sám pokoušel o básnickou tvorbu. Ideje, které ho vedly životem, byly fixní a neměnné. V blízké Lobedě se zamiloval pro celý život do Friederiky, dcery evangelického pastora Schmidta, potomka slovanských Srbů. Když pastor Schmidt zemřel, zastával Kollár přechodně jeho úřad a učil jeho dcery, trvalým nástupcem Schmidtovým se však stát nechtěl.
Celé okolí Jeny mu tehdy připadalo pod vlivem četby starých latinských kronik jako opuštěné území slavné slovanské minulosti a v jeho mysli zapustilo kořeny tzv. archeologické slovanství, které se začalo projevovat v jeho básnické tvorbě elegiemi. Chtěl se oženit s Friederikou, již ve svých básních povýšil na slovanskou ochranitelku Mínu - vždyť podle vlastních slov se stal láskou vnímavějším pro cítění vlastenecké. Friederika s ním však do Uher jít nechtěla, a tak Kollár odešel z Jeny sám se svým přítelem Clemenem a dorazil pěšky nejprve do Prahy, centra tehdejšího národního dění, a pak do Bratislavy. R. 1819 byl vysvěcen na kněze a odešel do Pešti do evangelické obce, která se pak stala jeho působištěm na třicet let. Slováky žijící v Pešti chtěl Kollár povznést duchovně, zvýšit jejich vzdělání a probudit jejich vlastenecký cit. Odtud pochází Kollárova publicistická činnost proti pomaďaršťování Slováků v Uhrách i jeho pozdější práce jako prostředníka mezi vídeňskou vládou a uherskými Slováky v závěru jeho života ve Vídni. Prožil mnoho zklamání a bojů s Němci, s Maďary a s vládou, měl úspěchy i nezdary, ale posléze se stal definitivním slovenským kazatelem a také dozorcem a dobrovolným příležitostným učitelem na České evangelické škole v Pešti, která byla jeho zásluhou v r. 1821 založena a pro kterou Kollár sestavil r. 1825 čítanku a r. 1826 slabikář. Do Pešti přivedl také r. 1835 jako svou ženu čtyřicetiletou Friederiku Schmidtovou a prožíval tu s ní poklidné a spokojené manželství, z kterého vzešla jediná dcera Ludmila. Neklidná situace v Pešti Kollára vyčerpávala a zhoršovala jeho chatrné zdraví. Několikrát chtěl z Pešti odejít, také na Prahu přitom myslel, ale dal se přesvědčit přáteli a zůstal mezi svými. A už v r. 1838 dospěl zkušeností k přesvědčivému tvrzení, že ho „Pešť učinila Kollárem“.
Kollár byl vynikající kazatel, nábožensky snášenlivý, znal řeč i povahu svého lidu a dovedl k němu nadšeně mluvit o lásce k národu a o slovanském uvědomění a upozorňovat na nebezpečí slovanské nesvornosti a na význam slovanské spolupráce zejména kulturní pro lepší budoucnost Slovanů. V letech 1831 a 1844 vyšly dva obsáhlé svazky Kollárových kázání. Při buditelské práci v Pešti byl Kollárovi oporou až do roku 1839, kdy zemřel, jeho přítel Alexander Pronay a později jeho superintendenti Seberinyi a Joseffy. Postupně se stal Kollár nejen vůdčím duchem peštských Slováků, ale Slováků vůbec. Zabýval se pracemi jazykovými, sbíral spolu se Šafaříkem slovenské lidové písně, shromažďoval materiál pro historii řeči a literatury Slováků v Uhrách a spisovnou řeč českou chtěl oživit svou živou řečí slovenskou. V Pešti založil se svými přívrženci Spolek milovníků řeči a literatury slovenské, který vydával časopis Zora, a v časopisu Krok otiskl v r. 1822 Myšlénky o libozvučnosti řeči vůbec, obzvláště československé. Jak léta ubíhala, slábl postupně Kollárův politický radikalismus a byl nahrazován konzervatismem a jistým sblížením s vládními činiteli. Bylo mu to vytýkáno a jeho jednání a postoj k událostem r. 1848 v Pešti byl odsuzován. Kollárovo vlastenecké smýšlení se však nezměnilo po celý jeho život, změnila se jen intenzita odhodlání a názor, jakým způsobem má být dosaženo cíle.
V březnu r. 1849 byl Kollár povolán do Vídně jako ministerský důvěrník v záležitostech Slováků v Uhrách. Jeho Dobrozdání zodpovídající podrobně otázky mu položené se zabývá především školstvím a ukazuje Kollára jako fundovaného pedagoga. V dubnu r. 1849 byl Kollár jmenován mimořádným profesorem slovanských starožitností na vídeňské univerzitě. Za tři roky poté ve Vídni zemřel. Byl pohřben na hřbitově sv. Marka ve Vídni a po zrušení tohoto hřbitova byly jeho ostatky slavnostně převezeny v květnu r. 1904 do Prahy. Na jeho náhrobku jsou vytesána slova F. M. Klácela „Živ jsa, v srdci celý národ nosil, zemřev, žije v srdci národa celého“.
Nejslavnější Kollárovo dílo Slávy dcera vyšlo poprvé r. 1824 v Pešti, protože tam byla mírnější cenzura českých spisů. Jsou v ní použity i všechny verše starší, které byly publikovány r. 1821 péčí Jungmannovou pod názvem Básně a nadchly mladé české vlastence k ovacím „českému Petrarkovi“. Slávy dcera je psána formou znělky, je nesena ideou všeslovanství a vírou v lepší budoucnost Slovanstva. Myšlenka národnostní je v ní povýšena myšlenkou humanitní a cit milostný úzce propojen s citem vlasteneckým. V r. 1832 vyšlo nové rozšířené vydání Slávy dcery a v r. 1845 se dále rozšířená Slávy dcera stala součástí Děl básnických Jana Kollára. Konečně r. 1858, ještě Kollárem připraveno, vyšlo znovu rozšířené 4. posmrtné vydání, které obsahuje 645 znělek. Bohužel básnická působivost a kvalita od vydání k vydání klesá. Ke své Slávy dceři vydal Kollár Výklad čili Přímětky a vysvětlivky. Slávy dcerou získal Kollár velký vliv u nás i v cizině, o čemž svědčí překlady do polštiny a němčiny a ohlasy u ostatních Slovanů - Rusů, Srbů a Chorvatů.
Z Kollárova zájmu o lidovou píseň a ze spolupráce s Blahoslavem, Palackým a Šafaříkem vzešly Písně světské lidu slovenského v Uhřích. Už v 1. dílu z r. 1823 přísluší účast Kollárovi, ačkoliv tu jménem uveden není a je tu pouhým autorem předmluvy; 2. díl z r. 1827 je skoro celý jen prací Kollárovou. Kollár zorganizoval sbírání slovenských písní v širším měřítku a v letech 1834 a 1835 vydal Narodnie zpievanky, do nichž jsou pojaty i písně historické.
Studie O literarnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými (časopis Hronce, 1836) dokumentuje Kollárovou snahu osvětlit velikou minulost Slovanstva a zajistit jeho skvělejší budoucnost. Prohloubená a doplněná vyšla tato studie pod názvem Über die literarische Wechselseitigkeit zwischen den verschiedenen Stämmen und Mundarten der slavischen Nation r. 1837 v Pešti a r. 1844 v Lipsku.
R. 1835 začal Kollár psát na výzvu Poláka Adama Rósciszewského vlastní životopis, jehož první část až do r. 1819 je zachována v Pamětech.
Zajímavé jsou záznamy dvou Kollárových cest do Itálie. První podnikl r. 1841 s přáteli. Cestopis do Horní Itálie vyšel r. 1843 a je vyjádřením Kollárova přesvědčení, že tu kráčel po staré slovanské půdě. Přídavkem k cestopisu je Slovník slavjanských umělcův všech kmenův. Druhou cestu podnikl s manželkou a s dcerou r. 1844. Cestopis druhý vyšel r. 1847. Z cest po Itálii si Kollár odnesl přesvědčení, že Itálie a Švýcarsko byly původně osídleny Slovany. V tomto duchu začal pracovat na Staroitaliích Slavjanských, které vyšly až posmrtně.
Na poli filologickém (O jméně národa slovanského, Jmenoslav čili Slovník osobních jmen rozličných kmenů a nářečí národu slavenského, Rozpravy o jménech..., Ústrojnost řeči slovanské, Sláva bohyně...) se Kollárovi nedařilo, jeho práce nemají vědecký charakter a jsou zatíženy omyly. Nevědecká a omylná byla také Kollárova obhajoba zdánlivě slovanských bůžků z Rhetry, na které pracoval koncem svého života ve Vídni. Vinou těchto posledně jmenovaných prací se Kollár odcizoval české vědě - nejdéle mu věrným zůstal Jungmann.
Spisy Jana Kollára byly vydány ve 4 svazcích v letech 1862 a 1863 u I. B. Kobra v Praze. Vydavatelem byl pravděpodobně V. Zelený, který se vedle M. Murka a Jana Jakubce nejvíce Janem Kollárem zabýval a který chtěl vydat také jeho obšírnou celkovou biografii. Obsažná kritická a literárně historická studie nové doby o Janu Kollárovi je z pera Jana Jakubce v II. dílu Dějin literatury české, Praha 1934, str. 452 - 499, kde je i podrobná bibliografie. Kritické souborné vydání Kollárových spisů o vzájemnosti slovanské uspořádal Miloš Weingart. Jubilejní rok stých narozenin Jana Kollára přinesl cenné příspěvky k dílčí Kollárově bio- a bibliografii. Veškerou jubilejní literaturu zhodnotil Jan Jakubec v r. 1904. V jubilejním roce 1893 vyšel také ve Vídni kollárovský sborník za redakce Fr. Pastrnka.
Kollárova korespondence nebyla dosud souborně vydána. 410 dopisů darovala Kollárova vdova Aloisovi V. Šemberovi a ten je předal a uložil v Národním muzeu. Mnohé z Kollárovy korespondence bylo otištěno prací A. J. Vrťátka v Časopise Českého muzea. Nové současné výsledky bádání o Janu Kollárovi, biografické a bibliografické práce a studie zaznamenává, shromažďuje a zpřístupňuje bibliografické oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Pozůstalost Jana Kollára je v literárním archivu uložena v 17 kartónech pod přírůstkovými čísly 29, 49/63, 41/66 a 74/67 a zahrnuje období 1793 - 1952. Její zajímavou součást tvoří věcné památky na Jana Kollára a jeho rodinu, které literární archiv získal od Kollárových pravnuček.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace