Literární archiv Památníku národního písemnictví - Vančura Vladislav

Vyhledávání:
Vladislav Vančura
(1891-1942)

Narodil se v roce 1891 v Háji u Opavy, byl popraven za heydrichiády v roce 1942.
Jeden z největších českých spisovatelů, představitel meziválečné umělecké avantgardy. Jeho tvorba zahrnuje prózu povídkovou i románovou, dramatické práce, věnoval se publicistice jako výtvarný a divadelní kritik i filmové scenáristice a režii, jeho činnost postihla i oblast nakladatelskou, příležitostně se vyslovoval i k literárně uměleckým a kulturně politickým otázkám.
První povídky vycházely především v Červnu (1919), v Rudém právu a v Kmeni, v Českém slovu, Národním osvobození i jinde otiskoval články o umění, zvláště výtvarném. Později přispíval ukázkami ze svých prací a literárními statěmi do časopisů Host, ReD, Tvar, Plán, Listy pro umění a kritiku, Panoráma aj. i do různých publikací, jako např. Revoluční sborník Devětsil, 1922, 10 let Osvobozeného divadla, 1937, sborník Španělsku, 1937.
Knihy V. Vančury vycházely ve 4 svazcích v Družstevní práci v letech 1929 - 1936, Spisy V. Vančury v Melantrichu v 11 svazcích v letech 1932 - 1936, Dílo V. Vančury ve Svobodě, Družstevní práci a Melantrichu ve 14 svazcích v letech 1946 - 1950 a Spisy Vladislava Vančury v Československém spisovateli v 16 svazcích v letech 1951 - 1961. Z jeho prací posmrtně knižně vyšly ještě 3 svazky drobných próz. V roce 1950 to byly Zvony mého kraje, v roce 1958 Zbraslavská povídka o opatu Martinovi a Občan Don Quijote a jiné práce v roce 1961. Jeho stati teoretické a kritické byly souborně vydány v roce 1972 pod titulem Řád nové tvorby.
Literární archiv získal největší část pozůstalosti Vladislava Vančury koupí od rodiny, některé jednotlivosti z korespondence a rukopisů jinými drobnými koupěmi. Menší část rukopisů, především článků, přednášek a filmových povídek byla přeřazena z pozůstalosti Jana Mukařovského, který se dílem V. Vančury zabýval a tyto rukopisy měl, jak i sám na desky poznamenal, vypůjčené od paní L. Vančurové, takže se jen vrátily na své původní místo. Mají přírůstkové číslo 66/86. Zde také odkazuji na oddíl rukopisů v pozůstalosti Jana Mukařovského, kde pod heslem /Vančura/ Bibliografie díla V. Vančury a soupis literatury o V. Vančurovi do r. 1953 najdeme bibliografii jak tištěných prací, tak rukopisů z pozůstalosti, které jsou však označeny a seřazeny jiným způsobem, než jaký byl uplatněn při katalogizaci v literárním archivu podle zdejších pravidel. Soupis literatury o Vančurovi v tomto strojopise chybí.
Pozůstalost Vladislava Vančury je velmi torzovitá. Kromě fragmentu smlouvy s Filmovým ústavem na lektorské posudky neobsahuje žádné doklady. V oddíle korespondence je jen několik jednotlivých dopisů, které se týkají většinou pracovních záležitostí, např. vydávání či překládání díla, smlouvy s nakladatelstvím Družstevní práce, práci na filmech či v divadle apod. Jediným větším celkem jsou dopisy z roku 1907 adresované Vančurově studentské lásce Martě Kaufmannové z Benešova.
Zachované rukopisy představují nejobsažnější a také nejúplnější část pozůstalosti. K většině rukopisů byly také pořízeny pozdější opisy či xerokopie, pravděpodobně paní Ludmilou Vančurovou. Z prózy jsou kromě drobných povídek dobře zachovány velké práce jako Markéta Lazarová, Obrazy z dějin a Pekař Jan Marhoul. Naproti tomu např. Útěk do Budína či Rodina Horvatova jsou zachovány jen ve fragmentu.
Lépe se dochovaly práce dramatické (Jezero Ukereve, Josefina, Latinští klasikové) a filmové scénáře (Baron Prášil, Marijka nevěrnice, Nedorozumění), nerealizované filmové povídky či náměty filmů, ty jsou však většinou jen fragmentární.
V pozůstalosti nalezneme i množství článků a přednášek, i když často jen v nedokončeném konceptu či fragmentu, které dokládají Vančurovu aktivitu jak v oblasti literární teorie i propagace, tak zvláště v oblasti organizace filmové tvorby i v hledání teoretických principů filmového umění. Z této zájmové oblasti vyrostl i soubor lektorských posudků, které Vančura vypracovával pro Filmový ústav. Některé z nich zajímavě dokumentují jak se podoba filmu vyvíjela od námětu přes filmovou povídku až ke scénáři i způsob, jakým lektor, v tomto případě umělec - spisovatel, mohl úroveň filmu ovlivnit.
Na závěr byl vyřazen soubor pozůstalosti paní Ludmily Vančurové, který celkem dobře postihuje její obětavou péči o Vančurovu pozůstalost, je však též fragmentární a rozsahem nevelký. Je zde též uložen rukopis její vzpomínkové knihy Dvacet šest krásných let.
Pozůstalost je uložena v 11 archivních kartónech pod přírůstkovými čísly v rozmezí 2/32 – 266/96. Zahrnuje období 1907 – 1979.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace