Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kratochvíl Zdeněk

Vyhledávání:
ZDENĚK KRATOCHVÍL
(1883 - 1961)

Kreslíř, karikaturista, ilustrátor, malíř, scénický výtvarník, publicista Zdeněk Kratochvíl se narodil 7. 12. 1883 v Králově Dvoře u Berouna, kde byl jeho otec ředitelem montánní společnosti Králodvorských železáren. Obecnou školu navštěvoval v Podčáplech u Berouna, z měšťanské školy v Berouně přestoupil na reálku, kterou absolvoval s nevalným prospěchem. Dětství a mládí prožil v bezstarostném rodinném prostředí, do něhož přinášeli hosté, malíři J. Panuška, J. Minařík, B. Dvořák, umělecké ovzduší. To podporovalo nejen amatérské malířské sklony Kratochvílova otce, ale upevňovalo i ve Zdeňku Kratochvílovi vůli k uměleckému povolání. Dva roky studia na technice byly obětovány přání otce, který chtěl, aby syn byl inženýrem. Častý návštěvník, přítel rodiny a důvěrný rádce Zdeňka Kratochvíla, Jan Preisler, v rozhodné chvíli zasáhl do jeho života a doporučil mu, aby studoval na Akademii. Po první státnici studia na technice k nevelké radosti svých rodičů přerušil a udělal přijímací zkoušky na Akademii. Studia začal stejně jako V. H. Brunner nejdříve u profesora Roubalíka, roku 1906 absolvoval společně s E. Fillou u Vlaho Bukovace. Jeho umělecké školení směřovalo k dráze malíře. Situace se však vyvinula jinak. Po dokončení pražských studií odjel spolu s Eduardem Bassem do Mnichova, kde dva roky maloval v ateliéru Otto Seitze a Angela Janka. Po výtvarné stránce na něho větší vliv než jeho učitelé měli kreslíři ze Simplicissima, kteří už tou dobou byli pod vedením T. T. Heineho na vrcholu tvorby uměleckých karikatur. Heine strhl Z. Kratochvíla svým uměleckým příkladem i politickými názory a udal tón jeho budoucí tvorbě.
Kratochvíl se stal karikaturistou tělem i duší, ne karikaturistou tvořícím jen šprýmovné, zábavné kresby, ale karikaturistou politicky uvědomělým. Pro Kratochvílovo dílo i život je z celé řady výroků snad nejpříznačnější a nejcharakterističtější ten, v němž říká: „Svět se jednou sám přesvědčí, že buďto budeme mít humor, nebo války.“ Svou představu demokratizace umění uskutečňoval po celý život. Tehdy ve třídě Angelo Janka pod vlivem časopisu Simplicissimus a Angličana Aubrey Beardsleye začal kreslit. V. H. Brunner zaslal časový cyklus Slzy karikovaného blázna S. K. Neumannovi do Brna. To byl nejdůležitější moment Kratochvílova života, který určil jeho další cestu. Sám o tom píše: „Kreslili jsme do Šibeniček tři: V. H. Brunner, já a Gellner – všichni bez honorářů, jelikož Neumann byl v té době ve stálé finanční tísni a my kreslíři, začátečníci, byli vděčni, že nás vůbec někdo tiskne.“ Jako žákům Akademie jim bylo zakázáno uveřejňovat své práce, a proto musel Kratochvíl používat pseudonym. Vytvořil ho pro něj sám S. K. Neumann přesmyčkou jména Kratochvíl na T. R. Chvojka. Pod stejným pseudonymem začal po zániku Šibeniček na doporučení V. H. Brunnera a M. Majerové publikovat v Kopřivách Josefa Stivína.
Kratochvílova generace se začala vyhraňovat v posledním desetiletí devatenáctého století a tvořivě vyzrávala a úspěšně se prosazovala v prvním desetiletí století dvacátého. K výrazným rysům jeho uměleckého vývoje patřilo výrazné propojení a setkávání výtvarníků s literáty. Do kavárny Union chodili nejen spisovatelé a básníci, ale i výtvarníci. Na jaře 1911 založil spolu se svými generačními druhy Skupinu výtvarných umělců jako sdružení umělců převážně vystoupivších z SVU Mánes. Spolupráce Skupiny s literáty patřila k důležitým rysům sdružení, kde ovšem dominovala aktivita výtvarná. Prvním předsedou Skupiny se stal J. Gočár, místopředsedou Z. Kratochvíl. Na podzim 1911 začali vydávat svůj vlastní časopis Umělecký měsíčník a v roce 1912 otevřeli svou první výstavu jako součást Umělecké výstavy v Obecním domě v Praze. Zde měl Kratochvíl pouze několik kreseb. Na 6. výstavě, kterou Skupina zorganizovala na počátku roku 1914, mu již byl věnován velký sál Obecního domu. Pro Kratochvíla byla tato výstava první soubornou výstavou jeho díla.
Zdeněk Kratochvíl si velmi záhy uvědomil povahu svého talentu a zvolil si eticky odpovědnou úlohu posměvačného káravého glosátora. Od svého prvního kroku na veřejnosti stál na levici a z tohoto stanoviska se s klidem samorostlého filozofa díval na veškerý život a bral si na mušku kdejaký negativní společenský jev.
Mravní stránkou svého umění se podobá Havlíčkovi a Nerudovi a tito dva spisovatelé jsou snad také jeho největšími láskami. Často užívá jako útočného prostředku příměru a jinotaje přísloví, říkadel, lidových písniček a rčení, mnohdy obrácených naruby. V lidovém mudrosloví byl podle něj vyjádřen základ lidsky zdravého myšlení.
Nakladatel A. Bouček ve své Nové edici vydává v roce 1910 Tyrolské legie. Při jejich ilustrování se sešli čtyři umělci-přátelé, patřící k druhému pokolení Mánesa, J. Benda, V. H. Brunner, Z. Kratochvíl a F. Kysela, které můžeme považovat za otce moderní české grafiky, jimž čistá slohová forma byla nad prostou skutečnost. A nebyla-li ve výtvarné řeči Kratochvílově skutečnost, byla v obsahu i výrazu jeho umění. „Můj problém je dnešek a živý moderní člověk“, napsal Kratochvíl a charakterizoval tím především tvorbu svého mládí, zachycenou v letech 1910 - 1911 proti představitelům Rakousko-Uherska v Boučkově edici Letáků. Letáky, které po čísle 6 zanikly (číslo 7 vydal vlastním nákladem Z. Kratochvíl), byly obnoveny z podnětu E. Basse až v roce 1917 (96 čísel v letech 1917 - 1920).
Ještě za první světové války ohlašuje nakladatelství Borový založení literárního týdeníku Kmen, jehož redaktorem se stal F. X. Šalda. Kratochvíl se sice stal neúnavným přispěvovatelem, ale jeho práce v tomto období vyvrcholila v organizačním a uměleckém podílu na časopisu Šibeničky, který začal vycházet 2. května 1918 také v nakladatelství Borový. V redakčním kruhu se sešel s V. H. Brunnerem, J. Ladou, H. Boettingerem, F. Skácelíkem, V. Radou a A. Moravcem. Prvním redaktorem se stal Eduard Bass. Zejména v Šibeničkách se ukázalo, jak velice se Kratochvíl liší od svých vrstevníků povahou svého humoru plného sarkasmu a ironie. Této citové a myšlenkové poloze přizpůsobil výtvarnou povahu svých kreseb, v nichž řešil obecné dobové problémy výtvarné i sociální. Vznik, koncepce časopisu i důvody jeho zániku jsou velmi dobře zachyceny v korespondenci Eduarda Basse se Zdeňkem Kratochvílem.
Ve stejném roce se Kratochvíl po desetileté známosti oženil. Umožnilo mu to zrušení celibátu učitelek v nově vzniklém státě. Spolu s Růženou Vokurkovou se přestěhoval do Velvar, kde jeho žena učila.
V roce 1920 uspořádal spolek Hollar výstavu kreslířů Šibeniček, která byla předzvěstí jejich konce. Nakladatel St. Minařík se rozhodl vyplnit citelnou mezeru, která vznikla zánikem Šibeniček a založil nový humoristický list Rarach. Ten ale po roce také zanikl. Můžeme říci, že když redaktor Markalous na doporučení E. Basse pozval Kratochvíla ke spolupráci v Lidových novinách, stala se novinová kresba oblastí jeho nové systematické práce. Během sedmileté kreslířské činnosti v Lidových novinách vytvořil prototyp české novinové kresby. Později samozřejmě kreslil porůznu i do jiných novin a časopisů, ale jeho spolupráce s Lidovými novinami zůstala nejvýraznější.
Kratochvíl se současně také věnoval užitému umění a knižní grafice. Spolupracoval s dílnami M. Teinitzerové. Podle jeho návrhu utkala jindřichohradecká dílna nejen tapiserii Sv. Jiří, ale oblékala i jím navržené loutky. Výtvarná spolupráce s Národním divadlem byla velmi oceňována soudobou kritikou. Jím navržené knižní obálky nesou pečeť jeho ryzí kresebnosti. Navrhoval vazby, věnoval se drobné knižní grafice, značkám, exlibris apod. Ilustroval celou řadu knih. Mezi nejvýznamnější autory Kratochvílem ilustrovaných děl patří Karel Havlíček Borovský, K. Fedin, K. J. Erben, G. K. Chesterton, J. Neruda, H. Fielding a M. J. Lermontov. V roce 1923 vydal F. Borový v edici Zlatokvět Měsíce od Karla Tomana a Zdeněk Kratochvíl mu pro vydání této útlé knížky nakreslil kolorované pérovky, symboly čtvera ročních období. A je to najednou Kratochvíl lyrický, stejně jako v obměnách motivu se svatým Jiřím nebo v kresbách pro Erbenovu Kytici. Některé ilustrace zůstaly nevydány, mezi ně patří i soubor kreseb k Dantově Božské komedii.
V roce 1928 umírá V. H. Brunner a Kratochvíl se stává jeho nástupcem jako profesor na Umělecko-průmyslové škole. V roce 1939 těžce onemocněl dětskou obrnou. Nemoc udělala obrat v jeho tvorbě a životě. Kratochvíl v roce 1942 odchází do penze, ukončuje předcházející etapu uměleckého tvoření a dostává se na zcela nové cesty plastické kresby.
I přesto, že byl v roce 1954 Zdeněk Kratochvíl jmenován zasloužilým umělcem, marně se snažil vydat své paměti. Vzpomínky Světlem a stínem života vznikaly v letech 1957 - 1958 podle drobných poznámek autora, podle deníků jeho ženy a podle korespondence s přáteli. Po Kratochvílově smrti (24. 10. 1961) pokračovala ve snahách vydat vzpomínky i Růžena Kratochvílová. I když na přání Státního nakladatelství krásné literatury a umění připravila jejich zkrácenou verzi, paměti opět vydány nebyly.
V našem umění žije Zdeněk Kratochvíl kreslíř a karikaturista, kousavý ironik a nemilosrdný satirik. Z. Kratochvíla zajímal vždy člověk, jeho život, jeho práce, jeho boj. Jeho kresby byly vždy ryze aktuální a jsou aktuální i dnes, po letech, i když již z hlediska historického. Jsou svým způsobem kreslenou historií politických a sociálních bojů. Nejsou to kresby jen rychle nahozené, bezprostředně načrtnuté. Kratochvíl, který byl brilantní kreslíř, hledal vždy úporně a odpovědně nejlepší kompozici, nejlepší vyjádření myšlenky, a tak často předcházelo několik desítek kreseb tu „konečnou“. František Muzika napsal v roce 1927, v III. ročníku Rozprav Aventina mimo jiné větu, která snad nejlépe vystihuje Kratochvílovu tvorbu: „Zápas o přesnou realizaci představ činí z kresby tuší kresbu bělobou. Pomalu časem dospívá k absolutní kresbě, jež svými vlastnostmi se blíží grafické absolutnosti písma.“
Vnitřní vývoj Kratochvílovy kresby procházel od secesního linearismu až k záznamu tvaru do charakteristické zkratky. Ta přechází do druhého období, poznamenaného vlivem kubismu a nově zjednodušujícího se tvaru a organizací forem v ploše kresby. Po první světové válce zesilují v souvislostech s inspirativními projevy sociálního umění narativní prvky Kratochvílovy tvorby. Přerod byl patrný i v oblasti formální. „Má se jít neúchylně za stále větší plošností - až k okamžiku, kdy tato plošnost sama sebe strhá - rozlomí - a otevře výhled do prostoru“. Tak charakterizoval cestu svého kreslířského výrazu a podal nástin teorie ilustrační práce ve své stati nazvané Kratochvílův etický životopis (Hollar 1926). Důležitější ale pro jeho tvorbu je to, co řekl a tvůrčí praxí naplnil o úkolu knižního ilustrátora samého: „Prvotný pohled ilustrátorův není smyslovým pohledem na lidi. Ilustrátorovo oko pozvedlo se z četby: Nevidí luka a lesy, tak jak stojí v přírodě; vidí luka a lesy, jak stojí vytištěny v knize. Ilustrace je výtvarným přepodstatněním čteného slova. Není přepodstatněním skutečnosti viděné, nýbrž sněné.“ V tomto směru byla pojata i jeho poslední knižní ilustrace, kresby k Božské komedii, začaté roku 1942, v nichž vyvrcholil celý jeho tvůrčí vývoj, který by se v oblasti kreslířského výrazu dal určit jako naprosté zúčtování s plošností ve prospěch plastičnosti, jako dovršení cesty, kterou sám nazval „od kresby k obrazu“.
V duchu své generace byl i Zdeněk Kratochvíl výtvarně všestranný. Jeho zájem platil proto rovněž jevištnímu výtvarnictví, drobným úkolům užitého umění a literárním úvahám o umění. Pro svou ironickou a sarkastickou povahu zůstalo Kratochvílovo dílo v české grafice ojedinělým, nemělo předchůdců a nemá ani přímých následovníků, i když řada kreslířů v jeho příkladu našla východisko pro svou vlastní tvorbu.
Ve zkratce shrnul charakteristiku Zdeňka Kratochvíla kdysi Jaromír Pečírka takto: „Ve Zdeňku Kratochvílovi je lyrik i učenec, ironik i skeptik, v jeho umění je prostota i složitost, pošklebek i stín marnosti a vždy slohotvorné úsilí.“
Pozůstalost, kterou získal Památník národního písemnictví v letech 1964 a 1967 od manželky Z. Kratochvíla Růženy Kratochvílové, nám dává možnost poznat celou tvůrčí osobnost Kratochvílovu. Písemná část pozůstalosti byla v roce 1994 převedena z oddělení Uměleckých sbírek do Literárního archivu v roce 1994 a poskytuje celkem ucelený obraz života a díla tohoto výtvarníka. Její hlavní význam spočívá především v části dokumentační a ve dvou verzích nezveřejněných vzpomínek Světlem a stínem života.
Oddíl dokladů obsahuje řadu významných dokumentů (vlastní životopis, soubor vysvědčení, jmenování profesorem Umělecko-průmyslové školy, Řád práce aj.), z nichž k nejzajímavějším patří soubor finančních dokladů, zejména vyúčtování honorářů, které nám poskytují plastický obraz o sociálním postavení výtvarného umělce.
Korespondence je v pozůstalosti zachována torzovitě. Obsahuje však několik zajímavých celků. Jmenujme alespoň některé významnější pisatele: J. Baleka, H. Boettinger, V. H. Brunner, T. T. Heine, V. Holan, Z. Kalista, K. Kinský , F. Křelina, F. Langer, M. Švabinský, Z. Wirth, J. Zrzavý aj. Kratochvílovu ilustrátorskou činnost dokládá nakladatelská korespondence s Činem, Evropským literárním klubem, Melantrichem, Symposionem, J. Štencem a Vyšehradem. Z korespondence manželky Růženy Kratochvílové, která je v pozůstalosti také zachována, patří k nejzajímavějším dopisy Z. Kalisty, F. Křeliny a J. Zrzavého. K bližšímu poznání života učitelky v době před první světovou válkou může přispět nejen korespondence spolužačky R. Kratochvílové, Růženy Dobravské, ale i vzájemná korespondence Zdeňka Kratochvíla s nastávající manželkou.
Nejvýznamnější součástí fondu mimo několik verzí vzpomínek Z. Kratochvíla Světlem a stínem života tvoří opisy literárních prací uveřejněných v uměleckých časopisech, opisy zábavných novinových cyklů, fejetonů, epigramů, vtipů a satirických básní. Tento celek je doplněn 3 knihami, které sestavila Růžena Kratochvílová a které zachycují v úplnosti všechny umělecké aktivity Z. Kratochvíla. Kniha Umělecká cesta Zdeňka Kratochvíla I. je věnována výstavám, letákům, novinám a časopisům. Celé jeho ilustrační dílo je podchyceno v druhé knize. Třetí shrnuje všechny práce pro divadlo, tvorbu loutek a drobné grafiky, její součástí je i fotodokumentace olejových obrazů.
Soubor tisků, výstřižků a fotografií je poměrně materiálově bohatý a významně přispívá k dotvoření celkového obrazu života a díla Z. Kratochvíla. Výtvarná část pozůstalosti je uložena pod přírůstkovými čísly 11/64 a 17/67 v oddělení Uměleckých sbírek PNP.
Pozůstalost je nyní uložena ve 30 archivních kartónech a zpracována pod přírůstkovým číslem 34/94; zahrnuje období 1901 - 1967.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace