Literární archiv Památníku národního písemnictví - Kubín Josef Štefan

Vyhledávání:
Josef Štefan Kubín
(1864-1965)

Narodil se dne 7. října 1864 v   Jičíně. Rodinné prostředí zapůsobilo hluboce na   dychtivě zvídavého a citově založeného chlapce, na jeho vroucí vztah k   tradici lidové písně a lidového vyprávěčství. Také dva hlavní rysy jeho povahy byly dědictvím obou rodičů. Veselost a živý humor po otci Janu Kubínovi, obuvnickém mistru a obchodníku s   ovocem v   Jičíně, a nesmírná citovost a záliba v   úslovích, pohádkách a vyprávění po matce Anně, rodem Wagnerové z   Bělohradu.
Po studiích na jičínském gymnáziu v letech 1875 - 1884 odešel Kubín studovat moderní filologii na filozofickou fakultu do Prahy. Podle dokladů v   pozůstalosti vidíme, jak se Kubín aktivně zapojil do pražského kulturního života. Hned roku 1884 se stal jednatelem Slavie a od roku 1885 publikoval první literární studie v   lipském časopise Das Magazin für Literatur des In- und Auslandes a v   České Thalii. Z   téhož roku je také nejstarší dopis v   Kubínově korespondenci od slovinského politika Ivana Hribara z   Lublaně, který žádal Kubína o pravidelné zprávy o české literatuře. V   té době píše Kubín verše reflexivní lyriky, které publikoval v   Budivoji a Květech Krakonošových a ze kterých sestavil roku 1890 sbírku Vlny a vlnky. Rukopisy některých těchto básní se dochovaly v   pozůstalosti. V   roce 1891 absolvoval Kubín filozofickou fakultu a nastoupil dráhu středoškolského profesora, kterým zůstal až do svého penzionování v   roce 1925. Období jeho pedagogické činnosti se nápadně překrývá s   obdobím jeho činnosti národopisné. Po absolvování působil Kubín rok v   Kutné Hoře, v   letech 1892 - 1902 na reálce v   Českých Budějovicích, kde se aktivně zúčastnil českého kulturního života. Pořádal řadu přednášek o svých cestách po cizině a roku 1895 vyšla jedna z   jeho prvních próz, venkovská črta U Kazdů. V   Budějovicích začal také pracovat národopisně na sbírce lidových písní z   Pošumaví. Z   let 1891 - 1895 je datována jeho korespondence s   Jaroslavem Vrchlickým, který se ujal Kubínova překladu starofrancouzské Písně O Rolandu a zasloužil se o její vydání. Roku 1902 přišel Kubín na reálku do rodného Jičína, kde vydával Causeries françaises a pokračoval ve svých národopisných studiích v   Podkrkonoších a v Českém koutku Kladska. Od roku 1907 začala jeho četná korespondence s   univerzitním profesorem Jiřím Polívkou, který pochopil význam Kubínových pracovních výsledků a ujal se jejich editorství. Výsledkem této spolupráce bylo vydání Kladských povídek a Lidových povídek z   českého Podkrkonoší. Dalšího spolupracovníka získal Kubín v   profesoru Jiřím Horákovi, který komentoval jeho Kladské písničky.
Po sedmiletém působení v   Jičíně a dalším dvouletém v   Mladé Boleslavi, se Kubín dostal roku 1912 do Prahy na gymnázium v Truhlářské ulici, kde mu ztrpčoval poslední léta jeho pedagogické činnosti spor s ředitelem Františkem Vykoukalem, o kterém se v pozůstalosti dochovalo hodně dokladů.
Kubín při svých vědeckých zájmech bral vážně profesorské povolání a snažil se svůj obor, francouzský jazyk, přiblížit studentům řadou učebnic, slovníků a konverzačních příruček.
Od dvacátých let se stávala Kubínovi jeho vlastní literární tvorba stále důrazněji pracovní náplní. Jeho pohádková tvorba pro děti vyrostla pozvolným a organickým přechodem z   jeho zájmů o lidovou slovesnost, o umění a tradici vypravěčů. O řadu let později roku 1941, ve   svých sedmasedmdesáti letech, vydal Kubín první obsáhlejší prózu, první díl jivínských rapsodií Hrozná chvíle. Její vydání v   Družstevní práci prosadil s   vřelým doporučením Vladislav Vančura, jak o tom svědčí jeho dopisy Kubínovi. V následujících letech neochabl Kubínův tvůrčí elán a vydává další 4 svazky jivínských rapsodií a ostatní knihy svých próz. V   té době se mu dostalo i zasloužených veřejných poct. Roku 1946 byl zvolen řádným členem IV. tř. České akademie věd a umění, roku 1954 byl jmenován zasloužilým umělce, roku 1958 zvolen čestným členem Národopisné společnosti ČSAV. V   roce 1962 byl zvolen prvým čestným členem International Society for Folk - Narrative Research a téhož roku mu byl propůjčen Řád práce. Konečně při výročí 100. narozenin byl jmenován národním umělcem. Krátce po svých 101. narozeninách zemřel Josef Štefan Kubín 31. října 1965.
Mezi obsáhlejší celky jeho korespondence patří soubory dopisů s přáteli z   posledních dvaceti let jeho života. Je to především korespondence s Antonínem Houbou z   Jičína, spisovatelem Josefem Müldnerem, Arno Krausem, Josefem Tomanem a jeho ženou Miloslavou.
Z velkého počtu rukopisů obsahuje pozůstalost rukopis Lidových povídek z   českého Podkrkonoší, který se dochoval jen ve fragmentu, neboť Kubín používal zadních stránek k   psaní poznámek, příp. jiných rukopisů. Dále rukopis Kudrlinek, rukopisy několika pohádkových sbírek, jednotlivých povídek jivínských rapsodií (rukopisy některých dílů zůstaly v   jičínském muzeu). Z   nevydaných textů se v   pozůstalosti nacházejí rukopisy Lidových písní z   Jižních Čech, Lidopis obce Křelina, Popis hlučínské moravštiny (III. svazek, ostatní 4 svazky předal autor roku 1940 ČSAV) a některé práce romanistické.
Pozůstalost obsahuje veliké množství jazykových poznámek a různých literárních náčrtů z   posledních let Kubínova života, psaných již roztřeseným, těžko čitelným písmem, které jsou dokladem jeho neúnavné duševní svěžesti a energie.
Převážnou část literární pozůstalosti získal literární archiv roku 1966 darem od vdovy, paní Augusty Kubínové. V   roce 1947 předal J. Š. Kubín část korespondence a některé rukopisy Okresnímu muzeu v   Jičíně. Vedení tohoto muzea vyhovělo s   velkým pochopením přání pí Kubínové a předalo také tento materiál literárnímu archivu. Fond je uložen pod   různými přírůstkovými čísly v   rozmezí 206/48 - 79/86. Soupis zachycuje stav fondu k   roku 1968 (32 kartóny) a zahrnuje období 1850 - 1965.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace