Literární archiv Památníku národního písemnictví - Ljacká Vidosava

Vyhledávání:
Vidosava Ljacká
(1903-1991)


Manželka prof. Jevgenije Alexandroviče Ljackého. Narodila se 21. 5. 1903 v   Kragujevaci v   Jugoslavii, zemřela 3 .6. 1991 v   Praze.
Otcem Vidy Zelené-Ljacké byl český inženýr Otakar Zelený, matka Pavla Zelená, rozená Šafariková, byla učitelkou a pocházela z   rodiny spřízněné s   Pavlem Josefem Šafaříkem. Vida Ljacká absolvovala obecnou a střední školu v   Bělehradě, filozofickou fakultu (obor ruský jazyk a literatura, srbochorvatština) v   Bělehradě a v  Praze na Karlově univerzitě, kde také v   roce 1926 obhájila disertační práci na téma Poslovice Muškatirovića. V  témže roce se provdala za profesora Karlovy univerzity J. A. Ljackého.
Její první tištěnou prací byla recenze odborného srbochorvatského časopisu Prilozi ve   Slavii v   roce 1926. Od dvacátých do sedmdesátých let publikovala články, recenze, kritiky z   oblasti lingvistiky, literatury a metodiky vyučování v   různých novinách, časopisech a sbornících, zejména srbochorvatských a slavistických (Slavia, Metodické rozhledy z cizích jazyků, Savremena škola, Zbornik Matice srpske za književnost i jezik). Významné jsou také její překlady z   češtiny do srbochorvatštiny (Karel Čapek, Povídky z   jedné a druhé kapsy, 1951) a ze staroruštiny do ruštiny (Putěšestvije čerez tri morja Afanasija Nikišina, 1951).
V   letech 1949 - 1974 byla profesorkou ruštiny a srbochorvatštiny na jazykové škole v   Praze. Vyučovala srbochorvatštinu také na hospodářské škole pro mezinárodní vztahy, byla členkou zkušebních komisí pro všeobecné jazykové zkoušky a pro speciální zkoušky tlumočnicko-překladatelské. S   její pedagogickou prací je spjata i další důležitá oblast její činnosti - tvorba jazykových učebnic. Je autorkou nebo spoluautorkou těchto učebnic: Děti, učte se rusky, Praha 1946; Ruská čítanka pro pokročilé, Praha 1947; Česki jezik bez učenja (s J. Mildem), Praha 1948; Srbocharvátština pro hospodářské školy, skripta, Praha 1956; Srbocharvátština pro jazykové školy, díl I. a II. (s L. Malou), Praha 1969 - 1970.
Od roku 1939 byla členkou Literárněvědné společnosti a od roku 1950 Kruhu přátel českého jazyka.
Osobní fond V. Ljacké je v   jistém ohledu doplňkem pozůstalosti prof. J. A. Ljackého, která je rovněž uložena v    literárním archivu Památníku národního písemnictví. Významnou a samostatnou součást fondu však tvoří materiály , a to především korespondence, z   oblasti česko-jugoslávských kulturních styků a jazykové oblasti srbochorvatské, protože V. Ljacká téměř až do své smrti udržovala kontakty a písemný styk jednak se členy své rodiny, jednak s   přáteli a slavisty z   Jugoslávie i z   celého světa.
Z   fragmentu dokladů jsou nejzajímavější ty, které dokumentují příbuzenský vztah rodiny V. Ljacké s   rodinou P. J. Šafaříka. Její praděd, lékař Janko Šafárik, byl Šafaříkovým synovcem.
Nejvýznamnější částí fondu je bezesporu korespondence, zahrnující rozsáhlý časový úsek od let dvacátých až do let osmdesátých; její skladba je také velmi široká a různorodá. Obsahuje jednak okruh pisatelů z   českého vědeckého a kulturního prostředí (B. Bouček, J.   Dolanská-Holečková, A. Chvála, E. Jurčinová, O. Kolman, J. a P. Křičkové, V. Lesný, F.   Lexa, A. Pražák, E. Svoboda, M. Úlehlová-Tilschová, A. Tesková, O. Vočadlo), jednak z   jazykového prostředí ruského, a to zejména z   prostředí pražské ruské emigrace (J. a D. Astrovovi, A. L. Bem, A. F. Izjumov, A. V. Kamněv, I. I. Lapšin, J. F. Maksimovič, A.   G.   Mjagkov, V. I. Němirovič-Dančenko, N. F. Novožilov, V. V. Peremilovskij, N.   Poljakovová, P. M. Ryškov, A. V. Solovjov, K. Taranovskij, S. I. Varšavskij, K.   K.   Viskovatyj, M.   Voroninová, N. V. Zareckij).
Nejpočetněji zastoupena je ovšem korespondence srbochorvatská, která dobře dokumentuje živé přátelské styky i odborné a kulturní kontakty V. Ljacké s   bývalou vlastí i se   slovanskými filology a slavisty z   různých zemí (A. Belić, A. Cronia, E. Hillová, J.   Hrvačaninová, E. Lo Gatto, B. Mariuković, O. Mladenovićová, M. Panić-Surep, D.   Panićová, D. Papadopulos, L. a S. Piroćanac, P. Popović, M. Prodanovićová, J.   Stamatovićová, N. Stevinová, Z. Tulundžićová, M. Vojnovićová aj.).
Z   českých autorů  je nejrozsáhlejší a nejvýznamnější korespondence s   Žofií Pohoreckou (146 ks), která překládala do češtiny díla prof. J. A. Ljackého, ze srbochorvatské korespondence pak s   rodinou prof. Matiji Murka, zejména s   jeho synem Vladimírem (103 ks), a s rodinou prof. Viktora Novaka.
Z   vlastních rukopisů V. Ljacké jsou nejzajímavější její vzpomínky na dětství a mládí v   Jugoslávii, z   rukopisů cizích je to jediný dochovaný (cenzurní) výtisk práce prof. J. A. Ljackého Historický přehled ruské literatury, část II - Ruské písemnictví XVIII. století (1940) v   překladu Žofie Pohorecké a ruský originál tohoto díla.
Fond doplňuje celkem nevýznamný oddíl tisků a výstřižků; zato velice bohatě je zastoupen oddíl fotografií, zachycující celý život, rodinu i početné přátelské styky V. Ljacké.
Osobní fond V. Ljacké je uložen v   literárním archivu Památníku národního písemnictví v 10 kartónech pod přírůstkovým číslem 62/76. Větší část fondu byla získána koupí od zůstavitelky, menší část po její smrti darem od A. Kopřivové. Časový rozsah fondu zahrnuje období 1878 - 1990.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace