Literární archiv Památníku národního písemnictví - Březina Otokar

Vyhledávání:
Otokar Březina
(1868-1929)

Básník, esejista, prozaik a myslitel, představitel symbolismu a jedna z největších osobností moderního českého básnictví. Narodil se 13. 9. 1868 v Počátkách u Pelhřimova, zemřel 25. 3. 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Vlastním jménem Václav Jebavý.
Byl synem venkovského ševce, vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů. Základní školní vzdělání získal v rodných Počátkách, v r.1883 přestoupil z tamní měšťanské školy do 4. třídy reálky v Telči, kde se zapojil do čilého kulturního ruchu, který zde panoval vlivem učitelů L.Čecha a J.Mádla. Po maturitě v roce 1887 působil jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou, kde se seznámil se svou přítelkyní Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. Po doplňovací maturitě na učitelském ústavu v Praze učil v letech 1888 - 1901 v Nové Říši na Moravě. Zde žil osaměle a věnoval se, zejména po smrti obou rodičů v únoru 1890, která ho hluboce zasáhla, studiu jazyků, literatur, filozofie a vlastní literární tvorbě (v novoříšském období napsal většinu svých děl). Využíval přitom zdejší bohaté klášterní knihovny.
Stranou společenského života žil i ve svém dalším působišti, v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde začal učit v roce 1901 na měšťanské škole chlapecké, později (od r. 1905) přešel na dívčí. Od roku 1914 měl snížený úvazek, od roku 1919 měl až do svého penzionování v roce 1925 tvůrčí dovolenou.
Za své dílo získal Březina řadu poct a uznání. V roce 1913 byl jmenován dopisujícím, 1923 řádným členem ČAVU, 1919 čestným doktorem filozofie UK v Praze. Nabídnutou profesuru filozofie na brněnské univerzitě roku 1921 odmítl. V roce 1921 a 1928 byl navrhován za českého kandidáta na Nobelovu cenu. V roce 1928 dostal tzv. velkou Státní cenu, celou částku však věnoval Svatoboru. Zemřel a je pochován v Jaroměřicích
nad Rokytnou.
Březinovo básnické dílo odráží výrazné proměny básníkova myšlenkového a uměleckého vývoje. První kniha, nazvaná příznačně Tajemné dálky (1895) odkrývá zdroje Březinovy básnické tvorby, jeho osamělost i touhu uniknout z těžkého životního údělu uměním. Pesimistické ladění počal však Březina překonávat ve sbírce Svítání na západě (1896), v níž dospěl k pochopení bolesti a samoty jako pramene každého opravdového poznání. Ve sbírce Větry od pólů (1897) zapomíná na osobní utrpení, zamýšlí se nad celou společností a vytváří poezii, která oslavuje síly života proudící celým kosmem. Proměňuje se i Březinovo chápání lidského života, na jehož stavbě se účastní generace mrtvých, živých i nenarozených a jehož smysl nyní vidí ve vývoji k vzájemnému pochopení a lásce. Za šiřitele poznání zákonů života i přírody a nositele stálého pokroku lidstva pokládal Březina nejdříve jen geniální jednotlivce (Stavitelé chrámu, 1899), později však došel k závěru, že toto poznání nezáleží jen na duchovní práci jedinců, nýbrž na činnosti všech lidí, i těch, kterým byl dosud upírán podíl na hmotném i duchovním bohatství země i účast na vytváření dokonalejšího světa (Ruce, 1901). Pátou sbírkou, oslavující život a práci jako dar, se v podstatě uzavírá Březinova básnická činnost, neboť další sbírku již nedokončil a trvale se odmlčel.
Do filozofických esejů (Hudba pramenů, 1903), které osvětlují základní myšlenky Březinovy tvorby, uložil své názory na význam umění, na stálý vývoj člověka a přírody, na podíl jednotlivce a mas na vývoji společnosti, na nejvyšší spravedlnost, velikost přítomné doby aj. Je z nich patrné jeho přesvědčení o existenci dosud nepoznaných oblastí života i chápání umění jako jediného pojítka mezi těmito oblastmi a reálným světem.
Březinovo dílo podstatně zasáhlo do vývoje českého básnictví. Březina ukázal nové zobrazovací možnosti poezie, kterou dokázal vyjádřit velmi složité filozofické myšlenky. Obrazností jazyka i strukturou svého volného verše působil nejen na básníky devadesátých let, nýbrž i na celou českou poezii dvacátého století.
Literární pozůstalost Otokara Březiny, která byla do literárního archívu Památníku národního písemnictví získávána postupně od 60. let do konce let 80. od různých držitelů, poskytuje poměrně ucelený obraz Březinovy osobnosti i jejího kulturního a společenského zázemí od 90. let minulého století do konce let dvacátých, a to především díky rozsáhlé korespondenci. Zachycuje zejména problematiku přelomu století a českého symbolismu, přispívá k ozřejmení mezinárodního ohlasu a vazeb Březinova díla, dokumentuje široký a různorodý okruh jeho literárních přátel a ctitelů. Pro poznání díla a tvůrčího procesu autorova však neposkytuje téměř žádné podklady, protože jeho vlastní rukopisy se zde vyskytují jen fragmentárně.
Jednotlivé složky fondu jsou zastoupeny značně nerovnoměrně. Celkem nevelký oddíl osobních dokladů obsahuje křestní list, vysvědčení a doklady k Březinovu dlouholetému učitelskému působení na jaroměřických měšťanských školách, dále doklady a korespondenci, týkající se Březinovy poslední vůle, odkazu jeho knihovny a posmrtného kultu.
Těžiště fondu (17 z celkově 21 kartónů) však spočívá především v bohatě zastoupené korespondenci přijaté, která dobře dokládá šíři Březinových styků i okruh jeho přátel. Nejzajímavější jsou významné soubory dopisů zejména z katolického literárního okruhu, jako je korespondence S. Boušky, J. Demla, J. Durycha, J. Floriana, ale na druhé straně i F. Bílka, M. Martena, rodiny Otcových, J. Vrby a dalších. Méně početnou korespondencí jsou zastoupeni další významní pisatelé - spolužák František Bauer, Zdenka Braunerová, Karel Čapek, Svatopluk Čech, Pavel Eisner, Otokar Fischer, J. B. Foerster, Hana Gregorová, K. H. Hilar, Jaroslav Hilbert, František Jech, F. V. Krejčí, Rudolf Kremlička, Jaroslav Kvapil, Pavla Kytlicová, Vincenc Lesný, Matěj Lukšů, Marie Majerová, Pavla Moudrá, S. K. Neumann, Anna Pammrová, Otto Pick, Josef Portman, Emil Saudek, Karel Toman, Jan Zrzavý aj.
Ze zahraničních jmenujme alespoň Paula Selvera, Rudolfa Pannwitze, Alfreda Jensena, S. J. Savinova, vesměs překladatele Březinovy poezie. Již tento prostý výčet jmen nám alespoň částečně přiblíží široké spektrum Březinových přátel, zájemců a obdivovatelů, na které jeho poezie zapůsobila hlubokým dojmem. Zajímavý a svým způsobem unikátní je třeba dopis mladé Mileny Jesenské, která prosí mistra o duchovní povzbuzení a o návštěvu, ke které však zřejmě nedošlo. Korespondence přijatá ale obsahuje také řadu dopisů nevýznamných - konvoluty blahopřání k životním jubileím, dopisy ctitelů a nadšených obdivovatelů i žadatelů o finanční podporu (vzhledem ke Státní ceně, jež byla Březinovi udělena v r.1928), kterých bylo nemálo a jež jsou velice zajímavým dobovým sociologickým materiálem.
Korespondence odeslaná Březinou je velmi chudá. Významnější celek tvoří pouze dopisy adresované rodině Otcových, u kterých Březina pravidelně trávíval svou letní dovolenou, a dopisy Martenovi (existující ovšem pouze v opisech).
Březinovy vlastní rukopisy jsou bohužel zastoupeny jen zlomkovitě - je tu jen několik básní ze samého počátku tvorby a konvolut náčrtů básní a esejů z pozůstalosti, ze závěrečného období básníkova života. Nejcennější bude patrně Březinův deník, obsahující básníkovy úvahy, výpisky a náčrty esejů. Zbytek tvoří studijní výpisky a materiály, týkající se dlouholeté učitelské činnosti Březinovy.
Dokumentační charakter, dokreslující Březinovu osobnost z pohledu jeho nejbližšího okolí, má fond jeho přítele a ctitele Matěje Lukšů, který tvoří rovněž součást pozůstalosti. Pozoruhodné jsou zejména 4 svazky jeho deníků z let 1899 - 1930, obsahující poznámky a výpisky k březinovské tematice a poskytující cenné informace o básníkově životě i smrti v roce 1929. Z prací, zabývajících se Březinovým dílem, stojí za pozornost obsáhlý frekvenční slovník básnického díla O. Březiny (6 svazků) od Petra Holmana.
V poslední době byla Březinova pozůstalost obohacena o dva cenné přírůstky, xerokopie vzpomínek Emilie Lakomé, publikované pod názvem Úlomky hovorů Otokara Březiny z let 1905 - 1929, a dále edici esejů O. Březiny, vydanou Petrem Holmanem pod názvem Touha po nedosažitelném.
Fond doplňují tisky, týkající se hodnocení autorova díla, edic jeho děl, vybudování muzea v Jaroměřicích nad Rokytnou a vůbec jeho posmrtného kultu. Soubor výstřižků
o životě a díle O. Březiny pak dokumentuje ohlas jeho tvorby na domácí i zahraniční půdě a překlady jeho poezie do cizích jazyků.
Literární pozůstalost Otokara Březiny je uložena v literárním archivu Památníku národního písemnictví pod přírůstkovými čísly v rozmezí 70/30 – 109/99. Tento soupis zachycuje stav fondu k roku 1996 (21 kartón). Fond zahrnuje období 1868 – 1975.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace