Literární archiv Památníku národního písemnictví - Dobrovský Josef

Vyhledávání:
Josef Dobrovský
(1753- 1829)
Josef Dobrovský (17. srpna 1753, Ďarmoty - 6. ledna 1829, Brno), slavista, historik, lingvista, teolog. Otec Jakub Doubravský původem ze Solnice u Rychnova nad Kněžnou byl dragounským strážmistrem. Josef se narodil během otcovy vojenské služby v tehdejších Horních Uhrách, poté se rodina přestěhovala do Horšovského Týna, kde Josef navštěvoval německou školu. S českým prostředím přišel blíže do styku až na gymnáziu v Německém Brodu a v Klatovech. Od roku 1768 začal navštěvovat universitu v Praze, kde studoval filozofii, matematiku, estetiku a teologii. Roku 1772 vstoupil do brněnského jezuitského semináře. Po zrušení řádu (1773) pokračoval ve studiích teologie v Praze. Vynikl v jazykovědných předmětech a projevil mimořádné nadání pro orientalistiku a hebraistiku. Svého mecenáše nalezl ve Františku Antonínu Nosticovi, nejvyšším purkrabím v Čechách, jehož syny vyučoval filozofii a matematiku. Spravoval také Nostickou knihovnu, odkud čerpal své historické, lingvistické, theologické vědomosti a vytvářel si podklad pro svou vědeckou práci. Brzy na sebe soustředil pozornost vědecky činných současníků, jako byli Fortunat Durych (jeho korespondence s Dobrovským svědčí o nejužším přátelském vztahu vztah), Jan Bohumír Dlabač, František Martin Pelcl, Jan Leopold Hay. Roku 1786 byl vysvěcen na kněze, rok na to jmenován vicerektorem a od srpna 1789 krátce rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Na Moravě získal dlouholetého přítele a korespondenta ve sběrateli a editoru Janu Petrovi Cerronim. Roku 1790 se vrátil do Prahy. Podílel se na činnosti Soukromé společnosti nauk, spoluzakládal Českou společnost nauk (1784, od 1790 Královská česká společnost nauk), 1791-95 byl jejím sekretářem a 1807-11 a 1823-25 direktorem. Do dějin Královské české společnosti nauk se mj. zapsal roku 1791 přednáškou, v níž za přítomnosti Leopolda II. upozornil na slovanskou otázku v Rakousko-Uhersku. Podnikal studijní cesty (Skandinávie, Rusko, Německo, Tyroly, Uhry, Itálie), které byly zároveň aktem navazování kulturních a vědeckých kontaktů. Stal se členem řady akademií a učených společností jako uznávaný lingvista, slavista, historik (Berlín, Krakov, Petrohrad, Varšava, Vilnius). Za základ lingvistického bádání pokládal sestavování gramatik a slovníků. Pokusil se formou almanachu popularizovat slavistiku u nejširšího publika. Několikrát navštívil Vídeň, kde komunikoval zejména s propagátorem slavistiky Josefem Valentinem Zlobickým. Vedl čilý korespondenční styk s vědeckými osobnostmi své doby i s představiteli vlastenecké české šlechty, na jejichž statcích trávil léto. Účastnil se zakládání Českého muzea, od roku 1822 jako člen jeho správního výboru. Ani v pokročilém věku se nevyhýbal diskusi s mladou generací, o čemž svědčí výměna názorů s Václavem Hankou, Josefem Jungmannem, Antonínem Jaroslavem Puchmayerem, Pavlem Josefem Šafaříkem aj. S českou vlasteneckou společností se rozešel především svým odmítavým postojem vůči padělanému Rukopisu zelenohorskému. Od roku 1795 se psychiatricky léčil pod dozorem lékaře a přítele Theobalda Helda. Zemřel na zápal plic roku 1828 v Brně na zpáteční cestě z Vídně.  Je pohřben na starobrněnském hřbitově sv. Václava (nyní Ústřední hřbitov).

Nabytí fondu
Základem fondu Josefa Dobrovského bylo 35 kartónů, zpracovaných Antonínem Grundem v roce 1932 a vedených v Národním muzeu pod přírůstkovým číslem 1/1829. Od roku 1964 byl fond současně s celým literárním archivem Národního muzea převeden do Památníku národního písemnictví. Nové přírůstky k fondu získal PNP delimitacemi a koupěmi pod přírůstkovými čísly 52/63, 67/63, 20/64, 92/67, 7/68, 114/70, 88/74, 108/74, 14/88, 97/88, 36/89. Podstatnou část přírůstků tvoří materiály o dalším vývoji rodiny, z níž Dobrovský pocházel - z hlediska typologického jsou to většinou doklady cizí a fotografie. Dalšími přírůstky jsou edice separátních studií znalce díla Josefa Dobrovského Miloslava Krbce a soubor fotografií korespondence Josefa Dobrovského, pořízených Miloslavem Krbcem v archivu Československé akademie věd, ve Státním ústředním archivu Jindřichův Hradec a v Městské knihovně ve Zhořelci - Görlitz.

Zpracování fondu
První zpracování Antonína Grunda z roku 1932 přepracoval podle nové metodiky roku 1964 František Baťha. Na odborných expertízách jednotlivých souborů archiválií se podíleli zejména Pavel Křivský, Miloslav Krbec, Daniel Polakovič. K roku 2009 byl fond revidován, podstatně rozšířen a s dalšími významnými přírůstky od nepřímých potomků Josefa Dobrovského a od Miloslava Krbce v aktuálním rozsahu 62 kartónů zpracován Helenou Mikulovou do katalogizační databáze Janus.

Struktura fondu:        
Doklady vlastní - 1 kartón, doklady cizí - 1 kartón, korespondence přijatá - 10 kartónů, korespondence odeslaná - 1 kartón, korespondence cizí - 1 kartón, rukopisy vlastní (biblia - 2 kartóny, bibliografia - 1 kartón, bohemika - 6 kartónů, botanika - 1 kartón, diplomatika - 1 kartón, gramatika  - 7 kartónů, hebraika  - 1 kartón, různé - 1 kartón, slavika 6 kartónů, topografika - 1 kartón, vocabularia - 4 kartóny), rukopisy cizí - 9 kartónů, tisky - 2 kartóny, fotografie - 2 kartóny, varia - 4 kartóny = 62 kartónů

Je pravděpodobné, že v té části fondu, která je nyní ve sbírkách Literárního archivu PNP, je zejména v úseku rukopisů vlastních dochováno vše, quod superest z Josefa Dobrovského. Většinou se jedná o přípravná studia a koncepty v různých vývojových etapách před definitivním čistopisem. Ten, pokud byl realizován, zůstal u vydavatele nebo nakladatele. Korespondence, fotografie a výjimečně rukopis se vyskytují i v jiných fondech, z nichž uvádíme jen ty zpracované:
Bohumír Dlabač (korespondence a posudky Dlabačových studií)
Fortunat Durych (korespondence a Dobrovského rukopisy)
Vladimír Francev (korespondence a Dobrovského pracovní materiály
Václav Hanka (korespondence)
Josef Jungmann (korespondence)
Pavel Josef Šafařík (životopis Dobrovského a recenze Šafaříkova díla)
Karel Ignác Thám (polemika s Dobrovským)
Josef Liboslav Ziegler (korespondence a recenze Dobrovského Institutiones).

Dochované rukopisy lze srovnat s prvními vydáními díla Josefa Dobrovského uloženými v obrozenské sbírce starých tisků knihovny PNP, z níž výběrově uvádíme:
Die Bildsamkeit der Slawischen Sprache, Herrlische Buchhandlung, Prag 1799
Böhmische Literatur auf das Jahr 1779, Mangoldische Buchhandlung, Prag
Böhmische Literatur auf das Jahr 1780, Mangoldische Buchhandlung, Corrigenda in Bohemia docta Balbini juxta editionem P. Raphaelis Ungar, Pragae 1779
Cyrill und Method der Slawen Apostel für die Abhandlungen der K. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften, Gottlieb Haase, Prag 1823
De antiquis Hebraeorum characteribus dissertatio in dua speciatim Origenis Hieronymique fides testimonio Josephi Flavii defunditur, Matthaeus Schmodl, Pragae 1783
De sacerdotum in Bohemia coelibatu narratio historica cui constitutiones consilii Moguntiam Fritzlariae 1244 aduexae sunt, Ioannis Josephi Diesbach, Pragae 1787
Fragmentum Pragense evangelii S. Marci vulgo autographi, edidit Josephus Dobrowsky, Ioannes Adamus Hagen, Prag
Geschichte der böhmischen Sprache und ältern Literatur, Gottlieb Haase, Prag 1818
Kritische Versuche die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen, Haase und Widtmann, Prag 1803
Lehrgebäude der Böhmischen Sprache. Gottlieb Haase, Prag 1819
Slovanka, Herrlsche Buchhandlung, Prag 1914

Moderní souborné vydání díla Josefa Dobrovského bylo uskutečněno z iniciativy komise pro vydávání spisů Josefa Dobrovského, Spisy a projevy Josefa Dobrovského, Praha 1936-1941, a nakladatelství ČSAV, Spisy a projevy Josefa Dobrovského, nakladatelství ČSAV, Praha 1953-1974. Dále byl uskutečněn Výbor z díla Josefa Dobrovského, překlad a edice Benjamin Jedlička, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953.

Výběrová bibliografie:
Životopis Dobrovského byl napsán mnohokrát v různém rozsahu. Do kontextu hlavních životopisných statí zařazujeme jenom ty, které byly nalezeny ve fondu:   
Brandl Vincenc: Život Josefa Dobrovského, Matice Moravská, Brno 1883, reprint Neklan, Praha 2003
Francev Vladimír Andrejevič: Abbat Josif Dobrovskij, patriarch slavjanověděnija, in Rossija i slavjanstvo, 9. 2. 1929
Gladková Hana: Josef Dobrovský, fundator studiorum Slavicorum, ČSAV, Praha 2003
Kinský Dominik: K weliké lítosti wšech wěrných wlastenců, nekrolog Josefa Dobrovského, tisk ve fondu JD,  1829
Kočí Josef: Josef Dobrovský, veliký vědec a buditel českého národa, Orbis, Praha 1954
Machovec Milan: Josef Dobrovský, Svobodné slovo, Praha 1964, reprint Akropolis, Praha 2004
Novák Arne: Josef Dobrovský, Mánes, Praha 1928
Palacký František : Im Nachlasse des Herren Dobrovský (stručný soupis pozůstalosti po Dobrovském), rukopis ve fondu JD, 1829
Palacký František: Joseph Dobrowský´s Leben und gelehrtes Wirken, Prag 1833
Patera Adolf : Seznam korespondence Josefa Dobrovského - Zápisky o Josefovi Dobrovském a jeho pozůstalosti, rukopis ve fondu JD
Rittersberg Johann: Abbé Joseph Dobrowsky, biographische Skizze, separátní tisk, 1829 Šafařík Pavel Josef: životopis Josefa Dobrovského ve fondu P. J. Šafařík
Škábovi Karel a Olga: In memoriam Josef Dobrovský, pamětní tisk, 1929, ve fondu JD
Varia o Josefovi Dobrovském: separáty a výstřižky z tisku 1903-1930 ve fondu JD
Vědecká konference slavistů na paměť Josefa Dobrovského, sborník s projevy Bohuslava Havránka a Zdenka Nejedlého, ČSAV, Praha 1953
Veverka Přemysl: Ani abbé, ani modrý- epizoda ze života Josefa Dobrovského, Čs. spisovatel, Praha 1989
Vrťátko Antonín Jaroslav: K životopisu Josefa Dobrovského, rukopis ve fondu JD

Encyklopedická hesla Dobrovský Josef: in Riegrův Naučný slovník, II. díl, I. L. Kober, Praha 1862, autor pod šifrou Mý (Jakub Malý); Lexikon české literatury, I. díl, Akademia, Praha 1985, autor pod širfou mo (Mojmír Otruba).


Helena Mikulová, 2009
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace