Literární archiv Památníku národního písemnictví - Hanka Václav

Vyhledávání:
Václav Hanka
(1791-1861)


Přední český obrozenecký spisovatel, filolog-slavista, spolutvůrce Rukopisů a první muzejní bibliotekář, se narodil 10. června 1791 v Hořiněvsi v Podkrkonoší a zemřel 12. ledna 1861 v Praze. Na jeho hrobě na vyšehradském hřbitově čteme nápis: „Národy nehynou, pokud jazyk žije“, heslo, o němž byl Hanka přesvědčen a jemuž zasvětil svůj život organizátora a podporovatele slovanské vzájemnosti, pěstitele české řeči a bojovníka za pravopisné opravy českého jazyka, milovníka české literární kultury a jejích památek.
Studoval na královéhradeckém gymnáziu a odtud přešel na pražskou univerzitu, kde se začlenil do kruhu mladých českých nadšenců. Praze pak zůstal věrný po všechna další léta, opustil ji jen na dva roky svého krátkého studia práv ve Vídni; v Praze se stal r. 1819 muzejním kustodem a translátorem a r. 1822 bibliotekářem, tady se také r. 1822 oženil s Barborou, rozenou Mádlovou. Jeho manželství bylo bezdětné a práce pro čest a slávu češství a slovanství zůstala jeho ústředním životním zájmem. V Praze žil uprostřed tehdejší české vzdělané společnosti, bohaté na vynikající muže a významné národní události. Hankova značně problematická osobnost hrála v této společnosti důležitou, i když rozpornou úlohu, na jedné straně byl vážen, oceňován a obklopen přátelstvím, na druhé straně kritizován, odsuzován a stíhán nesouhlasem a oprávněnými výtkami.
Hanka, „český Anakreon“, byl úspěšným básníkem především v lyrice, která byla prostá a zpěvná, takže některé písně s melodiemi Tomáškovými a Škroupovými dokonce znárodněly. Hanka šířil soustavně smysl pro lidovou píseň českou i slovanskou, přičemž vycházel ze studia písně ruské a srbské, a se slovanskými písněmi také české čtenáře seznamoval, i když ne vždycky zdařile. Překládal ze slovanských jazyků, ale i z němčiny, a je autorem čtyř slovanských gramatik a českého Pravopisu, o jehož reformu usiloval. Vydával v hojné míře staročeské i slovanské památky literární, bohužel jeho edice jsou nepečlivé a nepřesné, často mají omyly v datování a volně doplňují chybějící části textu, ale předností českých edicí je fakt, že rozšířily ve veřejnosti znalosti staročeských památek, které předkládaly čtenářům v řeči původní a nepřetvářely je do nové češtiny.
Hanka byl upřímný vlastenec a byl u nás vlastně ve své době nejvýznamnějším šiřitelem slovanské myšlenky. Měl bohaté styky se slavisty všech zemí, zahraničí si ho vážilo, radil při zakládání slavistických institucí, kolportoval slovanské knihy u Čechů a české u Slovanů a byl dokonce vybrán, aby spolu se Šafaříkem a Čelakovským založil v Petrohradě všeslovanskou knihovnu a pracoval na všeslovanském slovníku. Z tohoto projektu však z neznámého důvodu sešlo.
Hanka vedl rozsáhlou slovanskou korespondenci a svým slavistickým zápalem si získal důvěru a přátelství Josefa Dobrovského, který mu dal k dispozici své materiály. Hankova slavistická činnost byla však převážně praktická, bez vědeckého posvěcení, ve svých slavistických pracích většinou popularizoval vědecké poznatky jiných. Byl rusofil, jak bylo tehdy obvyklé, byl však také nadšený a nekritický carofil.
Jeho zásluhou byla počátkem 19. století v Praze založena soukromá slovanská společnost, která měla úzký styk s přátelskou družinou Antonína Marka v Libuni, kupovala pro své členy knihy a ty se pak po přečtení ukládaly v muzejní knihovně. Jako muzejní bibliotekář měl Hanka totiž možnost sloužit slovanské myšlence nejlépe: založil v knihovně slovanské oddělení, které pečlivě doplňoval, a byl iniciátorem četných návštěv slovanských vzdělanců, které seznamoval s českým světem. Bohužel pro slovanské cíle také svého knihovnického postavení zneužíval: obtahoval písmena v rukopisech, připisoval a měnil text v duchu svých více než podivných názorů o původnosti, a protože byl vždy připraven posloužit slovanské myšlence i podvodem a vědeckou nepravdou nebo upravenou pravdou, dostal se s vědomím „účelu, jenž světí prostředek“ velice brzy k literárním podvrhům. Je spolutvůrcem a „objevitelem“ Rukopisu královédvorského a zelenohorského, Písně vyšehradské, Milostné písně krále Václava a Libušina proroctví a autorem filologických padělků ve slovníku Mater verborum, v glosovaném Žaltáři a ve zlomku evangelia sv. Jana. I když tím dosáhl okamžitého obrovského úspěchu a vyhověl své touze po slávě, poškodil současně citelně na dlouhou dobu prestiž české kultury a české vědy a literatury ve světě. Podnítil dlouholeté boje rukopisné, ale vybičoval také českou vědu k vrcholným výkonům a jeho jistě velký básnický přínos české poetice v Rukopisech nebyl dosud plně zhodnocen.
Z knihovnické činnosti vycházela také Hankova vynikající znalost bibliografická, která byla jeho snad nejsilnější stránkou, a jeho záslužná práce s českými prvotisky.
Byl také spolupracovníkem díla Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech, které ilustroval malíř Antonín Machek. Machek pak z přátelství vytvořil portrét Hankovy manželky Barbory (s knihou Hankových básní v ruce), který je dnes vystaven v Anežském klášteře.
Hanka byl také univerzitním učitelem slovanských jazyků a po Josefu Dobrovském učil v pražském lužicko-srbském semináři.
Hankových biografií a komentovaných bibliografií včetně autobiografií a autobibliografií a slovníkových a příručkových hesel existuje řada. Z Hankových současníků nejobsáhlejší, ale nekritický životopis napsal Gustav Thormund Legis-Glückselig (časopis Libussa, 1852), z pozdějších kriticky hodnotících životopisných studií jsou nejlepší a nejpodrobnější stať Josefa Hanuše v Literatuře české XIX. století I. a rozbor Jana Jakubce v Dějinách české literatury II. Z vydání Hankovy korespondence zmiňme alespoň Antonína Jaroslava Vrťátka vydání korespondence s Josefem Dobrovským (ČČM 44, 1870) a vydání slovanské korespondence Hankovy V. A. Francevem Pisma k V. Gankě iz slavjanskich zemel, Varšava 1905.
Pozůstalost Václava Hanky má specifický charakter. Osvědčené třídění je v podstatě zachováno, je však doplněno a poněkud pozměněno s ohledem na zvláštní skladbu fondu.
K dokladům jsou připojeny v duchu hankovské mentality také navštívenky, pozvánky a deníkové záznamy a hned za doklady zařazeny materiály biografické, bibliografické, oslavné a vzpomínkové - Václav Hanka byl egocentrik a sám na sobě si velmi zakládal.
Váha pozůstalosti spočívá na Hankově korespondenci (42 archivní kartóny), ale není to korespondence taková, jakou bychom u jednoho z předních obrozeneckých spisovatelů a slavistů čekali. Až na některé výjimky, za nimiž stojí silné osobnosti bohatého myšlenkového života nebo blízcí přátelé, je obsahově ve vztahu k Hankovi dosti chudá a informuje spíše o okruhu pisatelů a o Hankově vztazích s vnějším světem než o jeho vnitřním myšlenkovém světě. Do korespondence patří jako samostatný také kartón konceptů, které Hanka pečlivě ve velkém množství uchoval, přestože jejich adresáty nelze většinou určit a jsou do značné míry nedokončené.
Zvláštní oddíly tvoří písemnosti Hanky - překladatele, Hanky - knihovníka a Hanky - univerzitního učitele, které jsou jako celek zajímavé a mají význam pro vykreslení Hankovy osobnosti.
Do kartónu Hankových básní je připojeno také pět sloh autografů, které nemůžeme nazvat jinak než: různé básně. Je to zjev typický pro Hankovu pozůstalost: konceptní záznamy, často přetržené, přesto však uchované, torza, různé verze, několikrát přes sebe psané texty na papíru již jednou použitém nebo předtištěném. Nelze je roztřídit a zařadit, ale nelze je ani vyřadit, a proto jsou soustředěny do souhrnných fasciklů pro budoucí badatelskou práci. Na závěr básní jsou vloženy překlady.
Ostatní vlastní práce Hankovy jsou roztříděny - opět podle povahy pozůstalosti - na dvě skupiny ne zcela obvyklé v běžné praxi popisu. Je zajímavé, že je tu mnoho neúplných článků a pojednání, mnoho rozpracovaných nápadů, nedokončených myšlenek a naskicovaných plánů - Hanka zdaleka nebyl vždycky vytrvalý, ale každého svého nápadu si bez výhrady vysoce cenil. K vlastním rukopisům tak patří i náčrty, přípravné studie a koncepty určitých, jmenovitě literárně historicky zachycených prací, zatímco do velké skupiny pracovních materiálů je zařazeno všechno, co Hanka ze svých studií, četby, zájmů a přidružených činností včetně překladů, přepisů, jazykových cvičení a zkoušek písma zachoval (celkem 7 kartónů).
Závěr popisu pozůstalosti Václava Hanky má proti zavedenému popisu pozůstalostí LA přidánu skupinu tisků vlastních prací, skupinu cizích prací týkajících se Václava Hanky a jeho díla a skupinu věnovanou edicím.
Celá pozůstalost Václava Hanky je uložena v 64 archivních kartónech pod různými přírůstkovými čísly v rozmezí 27/49 - 52/63. Fond zahrnuje období 1808 - 1860.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace