Literární archiv Památníku národního písemnictví - Knoesl Bohuslav

Vyhledávání:
BOHUSLAV KNOESL
(1873 - 1958)

Úředník, básník a prozaik. "Člověk iluze" žijící v sebereflexi, vedoucí neustálý zápas o iluze v sobě samém, romantik, hledač vyšší reality, "teskný ctitel bezvadné krásy" (A. Novák), nezřídka stíhaný přívlastky "aristokratický", "rezignující", "samotářský". Muž přesvědčený o nadřazenosti rozjímání nad konáním, platonik vytrvale se pokoušející o souznění ne se životem, nýbrž s vizí, estetickou a duchovní kontemplací.
Autor poezie na pomezí dekadence a lumírovců, poezie secesního dekoru i parnasistní světelnosti, často zahořklé, plné symbolů, jejímž prvním zdrojem je rozpor a napětí mezi snem a skutečností, vyzývající k odhmotnění, odosobnění, k "oduševnění lásky", opěvující v uhlazených, vytříbených formách pozorování přírody i únik ze světa do azylu Umění, "jež nežije obdivem lidí, ale skutečně bytuje" (F. Götz). Spisovatel silně meditativních povídek, plných nutkavé autoprojekce a nostalgie po něčem, co nenávratně minulo, fascinací minulými časy, melancholií a tajemnem navazujících na pražské obrazy Zeyerovy, Karáskovy, Rilkovy, a přece též básník rozsáhlých kulturněhistorických evokací, dynamických a dramatických zpovědí a scén z vývoje lidstva, národů a ras, hledajících pod tíhou dějin smysl češství, prodchnutých vášnivou kritikou moderní doby, v nichž vzdával hold svému Mistru, Jaroslavu Vrchlickému, autoru Zlomků epopeje.
Literát úzkého kruhu čtenářů, s jistou ozvučností v uměleckých kruzích, stále více se míjející s faktickým vývojem v literatuře i ve společnosti, nahony vzdálený tzv. "duchu první republiky", toužící se slovy zmocnit skutečností života - tj. procítit život v celém jeho rozpětí prizmatem literatury - se teprve ve stáří učil chápat životní chaos jako energetický proud (tak jako v mládí se učil vnímat půvab rozkladu), před nímž není třeba prchat. Neúspěšně.

Narodil se 13. 2. 1873 v Praze, zemřel 9. 10. 1958 tamtéž. Pocházel z měšťanské rodiny, děd Josef Antonín Knoesl byl obchodníkem ve Slaném, otec Bohuslav Knoesl účetním úředníkem v Praze, Rakovníku a Havrani. Syn vystudoval Akademické gymnázium na Františkově nábřeží, po maturitě absolvoval účetnický kurs a krátce praktikoval v bance. Roku 1894 byl jmenován účetním praktikantem u poštovního ředitelství v Praze. Postupně se stal účetním radou, vrchním účetním radou a 1. srpna 1933 byl penzionován jako účetní ředitel účtárny.
Se svou o sedm let mladší sestrou Jiřinou žil spořádaný střízlivý staromládenecký život, nejprve v Jeronýmově, později ve Švédské ulici č. 35 v Praze na Smíchově. Byl funkcionářem Kruhu českých spisovatelů, pokladníkem Společnosti Jaroslava Vrchlického, členem francouzských spolků Les Amitiés spirituelles, Les Amis dans la Cité a správního výboru literárního odboru Umělecké besedy. Ještě v letech 1920 - 1923 absolvoval 6 semestrů dějin umění na pražské filozofické fakultě, studia však nedokončil. Podle svědectví současníků oplýval jazykovými a kulturněhistorickými znalostmi, zajímal se též o mystiku a okultismus.
Do literatury vstoupil roku 1896 básnickou sbírkou Martyrium touhy (Knihovna Moderní revue), dále vyšly Hříčky s nebem a srdcem (Bursík&Kohout, 1904), Ozvěny a nápěvy (J. Otto, 1919), Oblaka a krystaly (B. M. Klika,1925), výhradně bibliofilské Ostrovy a oázy (1947) a povídky O hvězdách, knihách a Sibylách (Český spisovatel, 1957).
Časopisecky publikoval nejprve v Moderní revue (1895-1896, celkem 7 básní, 1 povídku a 1 esej), později hlavně v Lumíru (1901-1940, básně, povídky, referáty, fejetony, causerie, pohádky, překlady atd.). Přispíval též do nedělní přílohy Hlasu národa (1902 - 1904, 8 básní), Zlaté Prahy (1904 - 1918, básně a povídky), Vesny (1895 - 1896, 6 básní), Zvonu (1913, 1939 -1940) aj. Redigoval sborník Soubor literárních prací a studií vztahujících se k dílu a osobě J. Vrchlického (1942, s J. Boreckým a V. Brtníkem), uspořádal a vydal korespondenci J. Vrchlického s E. Albertem (1954).
Hodnocením díla Bohuslava Knoesla se za více jak šest desetiletí jeho literární činnosti zabývalo několik kritiků a literátů. Souhrnné články napsali u příležitosti autorových výročí Hanuš Jelínek (Lumír 59, 1932/33, s. 236), Arne Novák (Lidové noviny, 12. 2. 1933), Vladimír Hellmuth-Brauner (Lidové noviny, 13. 2. 1943) a Štěpán Jež (Literární noviny, 1953/č.8); nejucelenější je doslov Karla Krejčího v knížce O hvězdách, knihách a Sibylách (1957). Kritiku z odlišných uměleckých pozic napsal František Götz (Národní osvobození, 4. 8. 1926) při příležitosti vydání sbírky Oblaka a krystaly. Heslo z Lexikonu českých spisovatelů těží právě z těchto prací, podobně jako Jaroslav Kunc ve svém Slovníku českých spisovatelů, Arne Novák v Přehledných dějinách české literatury, Bedřich Václavek v České literatuře 20. století. Bohuslav Knoesl je také zastoupen ve Frabšových Českých spisovatelích nové doby, v Masarykově slovníku a Ottově slovníku nové doby. Nověji se zmínky o něm či ukázky z jeho tvorby objevily v knihách Česká dekadence (H. Bednaříková, Brno 2000), Česká literatura na předělu století (P. Čornej a kol., Praha 2001, 2 vyd.), Vzpomínky (J. Karásek ze Lvovic, Praha 1994), Cesty stylizace (L. Merhaut, Praha 1992), Moderní revue 1894 - 1925 (kol., Praha 1995) a Praha 1900 (T. Vlček, Praha 1986).
Bohuslavu Knoeslovi se dostalo rovněž oficiálních uznání. V roce 1912 obdržel od České akademie stipendium z fondu J. Zeyera, v roce 1919 mu byla Správní radou hl. města Prahy udělena cena "za vynikající dílo" Ozvěny a nápěvy z nadace architekta Aloise Turka, v roce 1955 získal čtyři tisíce korun "čestného honoráře" z českého literárního fondu.

Oddíl dokladů je obsahově chudý, úřední legitimace a listiny zcela chybí. Významný je pouze stručný životopis s bibliografií do roku 1922, sepsaný přímo autorem. Hodnota ostatních položek je spíše nepřímá. Výčet jmen na úmrtním oznámení tak například informuje o těch, kteří s autorem byli v úzkém kontaktu až do konce jeho života, účet z curyšského hotelu potvrzuje cestu západní Evropou ap.
Vlastní přijatá korespondence je nejrozsáhlejší a nejdůležitější součástí fondu. O čem vypovídá? Především o šíři básníkových styků. Zastoupena je tu samozřejmě řada stálých i příležitostných přispěvatelů Moderní revue (Bednář, Breska, Drážďák, Dyk, Engelmüller, Hilar, Jež, Karásek ze Lvovic, Kepl, Kosterka, Lauermannová-Téver, Leppin, Lešehrad, Opolský, Skácelík, Sova, Suchý, Šelepa, Šimánek, Theer, Toman, Wojkowicz, Zavřel, Zeyer), Lumíru, Zvonu, sborníku o Vrchlickém a členů Společnosti J. Vrchlického (například Borecký, Brtník, Dohnal, Frída, Grund, H. Jelínek, Arnold Jirásek, Khol, Klášterský, Lifka, Novák, Panýrek-Vaněk, Pelikánová-Vlasáková, Pražák, Rowalski, Rypka, Simon, Strejček, Šimek, Šonka, Táborský) a lidí, kteří s Bohuslavem Knoeslem sdíleli zájem o duchovno a záhady (Bedrníček, Besson, Buchar, Kafka, Kopp, Legrand, Maixner, Řebík, Srp, Zrzavý). Nechybí hudební skladatelé (Fiala, Foerster, Štědroň), výtvarníci (Boettinger, Řeřicha, Schusser, Zrzavý), vědečtí pracovníci a profesoři různých oborů (Emler, Grund, Haškovec, Kalista, Pichon, Pražák, Rypka, E. Svoboda), uctiví čtenáři a "žáci" (Babor, Bednář, Buriánek, Čenkov, Nešpor), anonymní obdivovatelé/-ky, i ti, u nichž Bohuslav Knoesl sbíral informace k literárně-historickým bádáním (Arbesová, Frída, Heinrich, Jaroš-Gamma, Arnold Jirásek, Klecandová-Martenová, sestry Svatovy). Řada sdělení je pouze formální - jde o nejrůznější stručná poděkování za autorskou knihu či blahopřání k životním jubilejím (Guth-Jarkovský, Herites, Herrman, Alois Jirásek, Machar, Thomayer, Švabinský), přesto se tu ozřejmují vazby, s jejichž pomocí je možné částečně rekonstruovat široký, různorodý kruh lidí kolem Bohuslava Knoesla.
Na základě četnosti, časové šíře, obsahu nebo stylu této korespondence lze usuzovat, že vřelý a trvalý přátelský vztah pojil Bohuslava Knoesla s Alfonsem Breskou, Josefem Šimánkem ("...naše dlouholeté styky, které nebyly příliš časté, měly pro mne vždy kouzlo mimořádného. Dovedli jsme spolu po řadu let - počítám už je na desítky let - mlčet oním způsobem, který Maeterlinck právem označuje za případ hlubokého porozumění..."), Otokarem Theerem, Hugem Kosterkou, především však s Hanušem Jelínkem a Jaroslavem Kvapilem. Blízko měl určitě též k Otakaru Auředníčkovi, Jaromíru Boreckému, Karlu Drážďákovi, Viktoru Dykovi, Karlu Engelmüllerovi, Arne Novákovi, Prokopu Tomanovi, Lotharu Suchému či Otokaru Šimkovi.
Konkrétně nejdelší časové rozpětí má korespondence J. Kosea (12 dopisů v průběhu 43 let!), J. Kvapila (18 dopisů v 43 letech), H. Jelínka (17 dopisů v 33 letech), J. Boreckého (39 dopisů v 32 letech). O nesystematičnosti v uchovávání svědčí mj. pouhé 4 dopisy L. Suchého za 38 let, 9 dopisů A. M. Tilschové za 36 let nebo 2 dopisy Dykovy v období 13 let.
Z korespondence rodinné (Bulířová-sestřenice, Javůrek-strýc, J. Jelínek-bratranec, Jelínková-sestřenice, Knoeslová-sestra), na fakta jinak bezvýznamné, vysvítá příbuzenství se spisovatelkou A. M. Tilschovou.
Některé z dopisů jsou pramenem k jistým rysům básníkovi osobnosti. Lothar Suchý například narážel na politickou naivitu Bohuslava Knoesla: "Již loni napsal si mi o vánocích a doporučil vstup do nějaké francouzské organizace přátel míru. Nepřihlásil jsem se. Jak by mohly svět zachránit od katastrofy takové soukromé organizace, když největší, staletími poučená, bystrými diplomaty v celém světě zastoupená organizace, katolická církev, spíš do ohně přilévá oleje, než aby jej hasila. Či je bezmocná? Katastrofou bude buď skutečná válka neb stejně zhoubné následky bude mít válka studená." (1949). Podobně Gamma-Jaroš: "Jde mi o několik vět na vaše pozvání k Přátelé v obci. Pravé přátelství je milost života, která se nedá ničím přikouzlit, leda snad motlitbou a tu zamítám. Ten, kdo koncipoval projekt Obce, musel být velmi mladý, málo roků = mnoho iluzí. Máte-li vy sám důvěru v možnost vzniku přátelství za pomoci konstrukcí, vůle spolkové mašinerie, uchoval jste si podivuhodně mladistvou duši..."
Tato duše ale trpěla. Úryvky z listů J. Srpa a J. Řebíka o tom přesvědčivě vypovídají: "Odejít z domova a přetrhat všechny svazky, třebas i ve vysokém věku, dřív se chodilo na pouť a do lesa, dnes do sanatoria...", radil J. Srp a jinde vysvětloval: "...pocit ochablosti není v dnešní době nic neobyčejného, tím trpí mnoho lidí, zvláště senzibilnějších, kteří události prožívají intenzivněji a tím nutí nervovou soustavu - správně mozek - k mimořádnému a také lokálně abnormálnímu opotřebení." Bohuslav Knoesl mimoto oba po léta podezříval, že proti němu svými duchovními cvičeními "zle působí", což oni opakovaně popírali. Zkušený Břetislav Kafka také obšírně a působivě analyzoval jeho paranormální prožitky. Bohuslav Knoesl užíval homeopatika, přírodní léčbu (viz Kudrna) - chabé tělesné zdraví (srdce, migrény) bylo roku 1906 dále podlomeno jakousi vleklou chorobou doprovázenou žloutenkou, roku 1949 komplikovanou zlomeninou dolních končetin (z listu B. Svobody); od roku 1956 již stařičký básník nevycházel.
Náhodné poznámky seznamují se střípky básníkovi každodennosti. Mnoho času jistě trávil v debatách s přáteli. J. Petřík, dědic vinárny U Petříků: "...utvořil jsem si z maminčina vyprávění obraz přátelského ovzduší kolem vás, p. Kosterky, J. Karáska, Lešehrada, Živného, Dyka, Procházky, Hanuše Jelínka...po roce 1919 se ale společnost U Petříků změnila ( Holeček, Herites, Deyl, Úprka, Šimánek, Kolman-Cassius, Medek, Toman)." Dlouhá léta navštěvoval literární salon pí Lauermannové, čemuž také vděčil za podstatné prodloužení svého uměleckého i sociálního stínu, ještě v roce 1952 se účastnil "páteční společnosti" (Blahovský, Velich, Kužel, Buchar, Kopp) v kavárně Alfa, kde se asi diskutovalo hlavně o duchovních otázkách: "...vemte na vědomí, že nelze před ním (tj. Odonem Koppem, pozn. aut.) vyzdvihovat buddhismus, tak jak to činí dr. Kužel..." (v listu Bucharově). Naproti tomu od roku 1932 neopustil Bohuslav Knoesl Prahu (opět B. Svoboda), s výjimkou krátkého pobytu na Dobříši v padesátých letech.
Občas řádky probleskují i ohlasy a narážky na společenské dění. Na dopisnici z roku 1917 popsal Viktor Dyk stručně poměry ve vídeňském vězení, svědectví bezúhonnosti za okupace žádal nacionalisticky a pravicově orientovaný V. Brtník, čelící nařčení ze spolupráce s Němci, A. M. Tilschová vybízela ještě v této době k další diskusi o antisemitismu, neboť: "židovská otázka je zajímavá pro každý národ a pro Čechy tím více...jsem přesvědčena, že až ke mně přijdete, znovu se do ní zapneme, protože ona je skoro nerozlučitelná." Otokar Theer má v dopisu z roku 1902 několik postřehů z tehdejší Paříže. A "Jak by se asi Theer cítil v roce 1948?", nadhodil kdesi O. Šimek.
Něco málo se lze dočíst i o literárním díle Bohuslava Knoesla. J. Simon pěkně napsal: "...co tu lyrického snění, životní rezignace, očistné síly bolesti, filozofických reflexí, tichých meditací a impresí, hlubokých myšlenek...". J. Skarland, jinak "majitel všech italských tisků o Zeyerovi", zase přeložil několik básní B. K. do italštiny. A samotný J. Zeyer odpověděl na zaslanou prvotinu listem opatřeným černými pečeťmi, v němž sbírku doporučuje pozornosti kritika Chiméry Przesmyckého. O básníkově postavení na literárním trhu v nově vzniklém Československu vypovídá mj. trpělivost, s jakou čekal na vydání sbírky Oblaka a krystaly. Nakladatel Miloš B. Klika je odkládal v edici Zátiší dlouhých šest let!
Nelze opomenout ani korespondenci vzniklou z literárněhistorických zájmů. U Gustava Jaroše-Gammy se Bohuslav Knoesl zajímal především o autorství kritických recenzí na J. Vrchlického. Tázaný na mnoha stranách provedl podrobný rozbor, zda to "mohl být Masaryk", jinde objasňoval svůj vztah k realismu a Času nebo obecně "líčil" situaci "na literárním fóru devadesátých let". O Vrchlického jde také v dopisech Olgy Arbesové a Terezy a Táji Svatových (příbuzné J. Alberta). Anna Klecandová-Martenová vyzvala Bohuslava Knoesla k návštěvě "martenovského domova na Hradčanech, ještě než zmizí navždy". Dr. Vladimír Heinrich vzpomenul (1934) svého strýce Julia Zeyera: "Vžil jsem se zase jednou - po delší době - do doby dávno minulé svého nejútlejšího mládí, kdy jsme nejen jeho fantastické romány čítali, ale měli současně výhodu poznati osobně jeho v každém ohledu aristokratický a milý zjev u příležitosti jeho zpravidla 2 až 3 denních návštěv vícekrát do roka v naší venkovské rodině v Příbrami." Také jiné listy obsahují svědectví o třetích osobách.
Farář František Dohnal o Lumíru Kuchařovi a úmrtí J. Karáska (1951):"...dostal jsem dopis od mladého adepta poezie a ctitele Karáska. Jel do Prahy, setkal se s paní Lipanskou, běžel do nemocnice, mluvil s pacienty, kteří byli u smrti, se sestřičkami, na Malvazinkách si nechal otevřít v márnici rakev (v pátek), v pondělí na pohřbu si ji znovu dává otevřít a vkládá do ní bílý šeřík a kytičku sněženek, v úterý jde na mši, rekviem za zemřelého zkomponoval Ferdinand Pokorný z Olomouce...". Následuje dovětek, že Kuchař v této "trudné, do šílenství rozlícené době", nemohl dokončit studia.
Jiří Karásek ze Lvovic jako by se na sklonku života vrátil k nekompromisním názorům z mládí: "Celý život je pouhým klamem, žijeme jen to, o čem sníme v marných snech, ale pevně věřím, jen ty sny byly pravdou a skutečnost byla pustou lží." Důvodem k písemnému kontaktu mezi ním a Bohuslavem Knoeslem bylo údajně neoprávněné užití Karáskovi fotografie ("...spáchala ji tehdy nějaká fotografická gorila...") v zásadním článku Jak jsem se dostal mezi dekadenty. Rezignovaně také napadl už vžité Šaldovo a Soldanovo pojetí dekadence, které prý převzal také Bohuslav Knoesl: "Z celé Moderní revue jako by jediné cenné zbývala poezie Hlaváčkova...". Konflikt nicméně skončil vzájemnou omluvou a smírem: "Byl jsem svrchovaně arogantní....při mém stáří snažím se jen mít od světa pokoj, abych si mohl uspořádat poslední věci člověka." Tyto listy jsou obranou Arnošta Procházky ("...měl víc než společenský takt, měl takt dobrého srdce."), vlastní poezie a vymezením se vůči Hlaváčkovi nezapomenutelné.
S přibývajícími lety nebyl ovšem hluboký pesimismus u generačních spřízněnců Bohuslava Knoesla ničím výjimečným. Karel Šelepa připomenul údajně staročeské přísloví: "Nikdo se nemá za šťastna pokládat, dokud nezemřel."; Jan Srp rekapituloval: "Představoval jsem si kdysi všechno jinak, než se to pak utvářelo. Snad se vždycky všechno utváří jinak...". A Lothar Suchý?: "Jsem bohužel nešťastný člověk, nevěřím již ani v možnost záchrany lidstva." Je pravděpodobné, že B. Knoesla podobné názory silně ovlivňovaly, či se s nimi přímo ztotožňoval. Když si postěžoval Janu Zrzavému ("...má nálada je hrozná, duše nepřítomna, zajata..."), snažil se ho malíř povzbudit: "Nechť vás potěší Bůh, z nějž život naší duše pramení, od jehož milosti její štěstí odvisí. Bez milosti není člověk nic - pranic, jen zvíře, ba většinou méně než zvíře. Je ale nutno se mu otevříti a prositi..." Rovněž J. J. Ziegler reagoval - nejspíš na básníkovy pochybnosti o sobě samém - útěšně: "Nic na světě se neztratí a jistě zůstanou i myšlenky, byť si je vyměnily jen dvě osoby." K platonství se také vztahuje malý sémantický rozbor u již citovaného J. Srpa.
K otázce dochovanosti. Z celkových 210 odesílatelů mezi lety 1896 - 1958 pouhých jedenáct spadá zcela do období před rokem 1910 (Przesmycki, Schulz, Szukiewicz, Zeyer, Auředníček, Drážďák, Herrmann, Hilbert, Lešehrad, Machar, Šílený). Výhradně dvacátá léta jsou zastoupena pouhými šesti odesílateli (Engelmüller, Herites, Hilar, Klika, Kudrna, Thomayer)! Informační hodnotu přitom mají listy Zeyerovy a Klikovy, zbytek je pouhou připomínkou přátelství či literárních styků. Drtivá většina korespondence pochází až ze třicátých a čtyřicátých let, tedy z doby, kdy byl Bohuslav Knoesl již v důchodu, a ještě v letech v padesátých se objevují nová jména. Z roku autorova úmrtí pocházejí dopisy G. Markalousové, Mojžíše-Loma, J. Novákové, H. Veletovské, Svítila-Kárníka.
Co se korporační korespondence týče, děkovné dopisy primátora hl. města Prahy a Domu milosrdenství Vincentinum za obdržené peněžité dary svědčí o jistém altruismu, poměrně rozsáhlý konvolut blahopřání k 80. narozeninám o tom, že ani uprostřed "nové doby" nebyla básníkova izolace úplná. Ozval se i ministr kultury!
O veřejném, společenském životě, nevypovídá tato část mnoho. Jen zmínka v listu Advokátní kanceláře Maxe Bondyho potvrzuje, že byl, jako autor tištěný v Moderní revue a zaměstnanec Ředitelství pošt a telegrafů k tomu, účasten svědecky v aféře anonymních dopisů. Odhlížeje od obsahu, ani samotný výčet institucí není dost reprezentativní, nakladatelé například chybí úplně. Dochovanost s výjimkou konvolutů je zjevně spíš náhodná, tj. nevýběrová, chronologicky především z pozdního období.
Rukopisná část je druhou nejbohatší, byť srovnání s bibliografií z Lexikonu českých spisovatelů, s autorovou vlastní (viz doklady), jakož i autorského rejstříku z Ústavu pro českou literaturu dokazuje, že všechny básně dochované zde v rukopisech byly porůznu otištěny. Porovnání verzí na základě náhodného výběru (Česká rapsodie. In: Ostrovy a oazy. Praha 1947) neukázalo přitom žádné změny.
Próze vévodí stopadesát hustě popsaných sešitových listů nedokončeného románu o dobrodružství Alexandra "Saši" Laška, odehrávající se částečně v Jižní Americe. Pozoruhodný text, z něhož je záhy patrné, že jde především o dobrodružství ve vnitřním světě, cosi jako iniciační pouť uprostřed moderního světa. Hrdina, s křestním jménem autora cestopisného deníku (viz Rukopisy cizí), jenž byl - pro nás již blíže neurčeným - příbuzným Knoeslova nejdražšího přítele z gymnaziálních let, má autobiografické rysy: "...byl to člověk kultivovaný, s uměleckými a literárními zájmy...". Různé varianty, přepisy a pracovní materiály dokládají jak pečlivou přípravu - o místopisných reáliích se Bohuslav Knoesl informoval mj. u spisovatele Jana Havlasy, který žil v Chile - tak skutečnost, že se románu věnoval řadu let, snad do smrti. Bilancování, sebereflexe, hledání východisek. Snad nejen rozsahem autorovo největší beletristické dílo...
Pohádka o muži čtenáři a Pohádka o domě U římského císaře vyšly spolu se třetí povídkou Hvězdná noc nad starou Prahou teprve v roce 1957 v knížce O hvězdách, knihách a Sibylách, ačkoli je pravděpodobné že byly napsány dávno předtím. Však také v nakladatelství Český spisovatel vynechali - jak prozrazuje rukopisná koncepce - ty povídky, které se již dříve objevily v časopise Pramen (Víno elfů, 1920; Z doby komety, 1922).
Cenné jsou bezesporu nevydané Memoiry s nepochybně zamýšlenou slovní hříčkou v názvu. Časově předcházejí vzpomínkám a úvahám Jak jsem se dostal mezi dekadenty (Marginálie 1948), což je to nejdůležitější - alespoň z hlediska kulturněhistorického - co od Bohuslava Knoesla vyšlo. Začínají ještě před koncem 70. let 19. století, v době básníkova raného dětství, kdy se s rodiči přestěhoval z domu U římské císaře ve Spálené ulici v Praze do Rakovníka, pokračují dalším stěhováním, tentokrát do obce Havraň u Mostu, kde otec získal zaměstnání v cukrovaru Karla Dittricha a uzavírají se návratem do Prahy k prarodičům kvůli gymnaziálním studiím.Ta skončila nezdařenou maturitou z fyziky, a ještě v období před opravnou zkouškou je proud vzpomínek náhle přerušen.
Knoeslova výprava do dětských let a za mladostí obsahuje některé půvabné obrázky ze života drobných měšťanů konce 19. století. Odráží vlídnost i klevetivost maloměstského Rakovníka, trampoty českého chlapce v jinak převážně německé Havrani, kde si rodina užívala vilky se zahradou, i studentský svět, tolik již vzdálený dědečkovým názorům a hodnotám. Vedle řady úzce rodinných vzpomínek pronikl do textu i ohlas velkých dobových událostí, jakými byly stavby Národní divadla a Národní muzea, Jubilejní výstava v roce 1891, první dělnický máj či dokonce zprostředkovaně senzační aféra Meyerlingu.
K vypravěčsky nejzajímavějším pasážím pak určitě patří autorovo sblížení s německým chlapcem, který nad ním ve všem vynikal, a tím se vlastně utvrzoval ve své nadřazenosti, líčení paniky středních vrstev před očekávanou dělnickou stávkou v Mostě a zejména popis činnosti Akademického čtenářského spolku, jenž měl své sídlo právě v domě U římského císaře. V domě, jenž se s přibývajícími léty stále více jevil jako ztracený ráj, který Bohuslav Knoesl tak poutavě vylíčil ve stejnojmenné povídce.
V textu pamětí se sentiment sváří s realitou - a byla-li poezii Bohuslava Knoesla v poválečném kulturním ovzduší vyčítána vyumělkovanost, ornamentálnost - jejich sloh je prostý vší rafinovanosti. Význam z hlediska sociologického je jasný.
Vedle rukopisné verze výše uvedeného článku Jak jsem se dostal mezi dekadenty, zde podstatně rozšířené, jsou tu i fragmenty jiných. Píše se v nich, byť torzovitě či jen v narážkách, o pohřbu J. Zeyera, Paulu Leppinovi, o Suchardově Palackého pomníku, k němuž stál Bohuslav Knoesl modelem (!), i o rozdělení autorova smíchovského bytu v padesátých letech.
Mezi pracovními materiály a poznámkami zaujmou především velmi pečlivě a přehledně vedené sešity s výpisky o zasvěcovacích ritech a symbolech martinistů a zápisky z přednášek Zdeňka Nejedlého o hudební vědě, z velké části věnované Richardu Wagnerovi.
Fond doplňují cizí rukopisy s nepublikovaným doslovem Vladimíra Fráni k neuskutečněné básnické sbírce, tisky, z nichž vysvítá jen málo z básníkova společenského života - ojedinělá je pozvánka na hudební večírek Československého červeného kříže signovaná A. Masarykovou - několika brožurami však potvrzující zvýšenou vnímavost k mystice a okultismu, a fotografie. Známý mužný portrét silně kontrastuje se snímky, na nichž je viditelně chřadnoucí básník zachycen necelý rok před smrtí. Alba s koženými vazbami s měděným kováním obsahují vedle místopisných (Teplice, Karlovy Vary, Augspurg, Norimberk, Mnichov aj.) i blíže neurčené fotografie-vizitky rodinné.
Úplné vytěžení a zpracování korespondence a rukopisné části pozůstalosti přispěje k rozšíření znalostí jak autorova díla a osobnosti, tak vývoje kulturního a společenského zázemí, v němž žil. Z uvedeného je také zřejmé, že i přes nevyváženost fondu lze v podstatě v každém z jeho oddílů nalézt edičně využitelný materiál, který by - alespoň v ukázkách - mohl vhodně doplňovat případné nové vydání nejzralejší tvorby Bohuslava Knoesla.

Pozůstalost byla do Literárního archivu předána v lednu 1978 z knihovny Náprstkova muzea, kde byla v knize přírůstků vedena pod položkou 1 z roku 1959. Předávaný soubor obsahoval podle přejímacího protokolu 199 položek. V současnosti je uložen v 7 kartonech a zahrnuje období (1873)1896 - 1958. Způsob uspořádání fondu se vzhledem k rozsahu a složení materiálu nijak neodchyluje od pravidel.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace