Literární archiv Památníku národního písemnictví - Lešehradeum - Hauner Emanuel

Vyhledávání:
       EMANUEL HAUNER
(1875 - 1943)

Soubor korespondence a rukopisů Emanuela Haunera uložený ve sbírce Lešehradeum získal Emanuel Lešehrad pravděpodobně přímo od svého přítele Emanuela Haunera. V různých etapách svých životů k sobě měli blízko. Stejné bylo i jejich sociální postavení, oba byli  bankovní úředníci a spisovatelé. Jejich společnou velikou vášní bylo sběratelství. Emanuel Hauner sbíral knihy, staré mince a medaile; byl jedním z tehdejších nejvýznamnějších pražských numismatiků a bibliofilů. Měl krásnou sbírku starých tisků, nikoli jen okultního obsahu, ale byl nucen ji z finančních důvodů během první světové války prodat. Ještě důležitější pro Haunerovo a Lešehradovo vzájemné přátelství byla doba, kdy společně procházeli martinistickým obdobím, byli členy Stříbrného kruhu, Theosofické a dalších společností.
V původním uspořádání Lešehradovy sbírky byly jednotlivé dopisy roztříděné do četných samostatných oddílů. Při současném zpracování jsme se pokusili zrekonstruovat Haunerovu pozůstalost do jednoho celku, který patrně, jak bylo výše řečeno, získal Emanuel Lešehrad od Emanuela Haunera nebo od některého člena jeho rodiny v době jeho opětného příklonu ke katolicismu a přiblížení se k premonstrátskému řádu v roce 1924. Tato část sbírky Lešehradeum je členěna stejně jako ostatní osobní fondy zpracované v literárním archivu.
Bankovní úředník, v raném mládí básník, překladatel okultistické literatury a redaktor se narodil 24. 12. 1875 v Olešné, okres Rakovník. Po maturitě na pražském gymnáziu zažádal v roce 1893 o přijetí do premonstrátského řádu, ale už za necelé dva roky požádal o vyvázání z prvních řádových slibů. Byl zaměstnán jako bankovní úředník ve Vzájemné pojišťovně Praha. V roce 1913 spoluzakládal pobočku pojišťovny v Terstu, kde s ním žila i manželka, sochařka Tereza Haunerová (roz. Pejšová, 1872 - 1937) a dvě mladší dcery (Svatoslava a Drahomíra). Syn Viktor a nejstarší dcera Ludmila žili u svého strýce Nikodéma Haunera v Praze. Další osudy Emanuela Haunera nejsou ani z dokladů, ani z korespondence uložené ve fondu příliš jasné. V literatuře se traduje, že se postupně názorově odklonil od všech „hnutí“ a že roku 1924 při pohřbu opata želivského kláštera Kosmase definitivně zanechal hermetismu a od tohoto roku také veškerý čas trávil v želivském klášteře. Už v roce 1923 píše v dopise Rudolfu Adámkovi : „Především svobodné zednářství je ohniskem duchovního i světského imperialismu. Poznal jsem, že u nich není místo pro mne, protože jsem Slovan a katolík. Myslím, že z toho, co jsem napsal, poznáš jasně moje stanovisko a rozhodnutí.“.
Zemřel 14. 6. 1943 a byl pohřben v Praze na šáreckém hřbitově u sv. Matěje.
Emanuel Hauner byl na přelomu století přívržencem novognostického učení, které v Čechách šířil Karel Dražďák. Novognostické zásady a nauky byly otiskovány ve Sborníku pro filosofii, mystiku a okultism, jehož 1. ročník redigoval Hugo Kosterka, další Emanuel Hauner a Josef A. Adamíra.  Asi v roce 1899 zřídil pro pražské členy řádu martinistů Karel Dražďák lóži, jejímiž členy byl mimo Haunera (lóžovým jménem Amis) i Paul Leppin, J. Posch a Karel Weinfurter. Emanuel Hauner byl také členem Theosofického spolku, který se v roce 1908 přeměnil na Českou společnost theosofickou.
V roce 1905 se stal společně s Karlem Dražďákem jedním ze zakládajících členů lóže U tří korunovaných sloupů v orientu Praha a pro potřeby lóže přeložil rituál a stanovy. Členové lóže se scházeli v bytě Karla Dražďáka (srovnej fotografie veřejných prostor České společnosti theosofické, fond Lešehradeum, tajné společnosti). Pro veřejnost se tato lóže skrývala pod názvem Jednota přátel filosofie, která se scházela v restauraci U Maternů na Vinohradech (opět srovnej Lešehradeum, tajné společnosti). Pro členy lóže přeložil Emanuel Hauner také knihu Roberta Fischera Katechismus učně. Ve fondu se dochoval rukopis tohoto překladu, stejně jako časopis Isis, ve kterém je otištěn Haunerův zdánlivý překlad z angličtiny Na den sv. Jana Křtitele, řeč pronesená v lóži Three Points. Jedná se o mystifikaci. Článek je původní a nikoli překlad, také lóže Three Points byla vymyšlená. Další Haunerovy články jsou roztroušeny v tehdejších různých okultistických časopisech, jako bylo Janečkovo Nové Slunce (zde publikoval od roku 1904), v němž mimo jiné uveřejnil článek Julius Zeyer a okultismus a studii Doktor Faust
V prvních desetiletích 20. století je pro Haunera určující přátelství s moravským hermetikem a martinistou Otokarem Griesem, s nímž sní o vydávání velké hermetické revue a založení české hermetické školy. Ve fondu je uloženo dvacet Grieseových dopisů, které Emanuelu Haunerovi od roku 1902 do roku 1920 napsal. Emanuel Hauner marně sháněl peníze na vydání prvního čísla "dobrého českého hermetického časopisu". Časopis Isis, kde Hauner publikoval pod jménem Plato, založil a vydávání financoval Otokar Griese sám.
Ve fondu se bohužel nedochovala korespondence ani s francouzským martinistou Gérardem Encausem (Papus) ani Janem Maštaliřem nebo iluminátem Karlem Dražďákem, jež by přispěla k objasnění některých sporů mezi nimi.
Po první světové válce se stal Emanuel Hauner poradcem nakladatele Bohumila Jandy, vydávajícího ve svém nakladatelstvím Sfinx okultistickou edici Sfinga. K některým knihám vydaným v této edici napsal Emanuel Hauner předmluvy (E. Lešehrad, Pokus o historii Bratrstva Růže a Kříže v Čechách ve styku s Jednotou českých Bratří) nebo úvody (úvod o kabale ke knize pražského rabína Samuela Arje, Pojednání o židovské mystice), vydání jiných knih redigoval. Sám v edici publikoval druhé, rozšířené vydání svého Spiritualistického slovníčku (1923) a překlad knihy Gérarda. Encausseho Tajná věda, její prvky, pojem, vědecké metody a zvláštní obory vědné (1920 - 1921). Jeho největším literárním příspěvkem novodobému hermetickému hnutí byl však především jeho překlad nejdůležitějšího díla novodobého hermetismu, druhého dílu Dogmatu a rituálu vysoké magie od Éliphase Léviho (první díl přeložil Bohumil Janoušek). Dvousvazková kniha vyšla v Grieseho Ústředním nakladatelství okultních děl v Přerově v letech 1918 - 1919. Toto dílo sehrálo rozhodující úlohu ve vývoji předních českých hermetiků, stalo se jejich jakousi hermetickou biblí.
Velmi ojedinělé a pozoruhodné svědectví o vztahu žen k činnosti svých mužů - členů spirituálních společností nebo zednářských lóží je na svou dobu velmi otevřená korespondence Terezy Haunerové. Fragment z korespondence manželů pochází z doby Haunerova služebního pobytu v Terstu. Stejně tak velmi otevřeně vyslovuje své názory na tajné společnosti a na jejich možný dopad na harmonii společného soužití v dopisech adresovaných Bohumilu Knoeslovi a Emanuelu Lešehradovi.
Prozatím není zcela objasněna Haunerova účast na činnosti uměleckého sdružení Sursum, do kterého byl na valné hromadě 10. 3. 1912 přijat jako mimořádný člen. Dnes lze již stěží zjistit, kdo z přátel ho do sdružení přivedl, zda přítel z Theosofické společnost, martinista, malíř a grafik Rudolf Adámek, nebo jeden z nejbližších přátel Bohumil Knoesl, který byl do společnosti Sursum přijat jako řádný člen ve stejný den. Ale mohl to být i autor okultních románů Josef Šimánek nebo Miloš Maixner. Z členů společnosti Sursum byl patrně svým přístupem Emanuelu Haunerovi blízký Josef Váchal, který spojil prvky křesťanství s nejrůznějšími esoterickými obsahy a okultismem. Proto si ho možná vybral jako ilustrátora jedné ze svých dvou vydaných sbírek Volání do kosmu (2. svazek knih Stříbrného kruhu, L. Danko 1919). Básně k cyklu dřevorytů Josefa Váchala sestavil Emanuel Hauner do sbírky Praha. Ta knižně nevyšla, znělky byly otištěny v časopise Družina československých legionářů  13. 3. 1922. Obě sbírky vyšly pod pseudonymem Aurel Vlach. Pod stejným pseudonymem byla připravena i sbírka Cesta do nitra. Přestože byla odměněna v roce 1918 z fondu J. Zeyera, zůstala nevydána a je uložena ve fondu.
Velmi cenným konvolutem korespondence je padesát devět dopisů Karla Tomana zaslaných Emanueli Haunerovi a jeho rodině v letech 1903 - 1921. Dopisy, které Toman v letech 1903 - 1914 (53) posílal z cest svému příteli, jsou vlastně jeho autobiografií. Otevřeně odkrývají básníkovu osobnost. S Emanuelem Haunerem se Toman seznámil na rozhraní dvou století. Emanuel Hauner na seznámení vzpomíná v nezveřejněném článku K Tomanově padesátce. Celá léta svého přítele podporoval na cestách a ten mu ze zastávek na svých cestách vykresluje své plány do budoucnosti, krize svého života i sváry duše.
Dopisy Karla Tomana Emanuelu Hauneru vyšly v edici Karel Toman, člověk a básník (z korespondence). Praha, Otto 1947 (PNP KK II 21). Vydání edice, poznámky k jednotlivým dopisům a úvod připravil Emanuel Lešehrad. K dopisům byly připojeny Karlem Tomanem i básně. Básně Smutek diletantů, Maják, Stará alegorie podzimu a Paříž vyšly ve sbírce Sluneční hodiny (Praha, Umělecký měsíčník 1913), báseň Září ve sbírce Měsíce (Praha, Borový 1918) a Balada každodenní ve sbírce Verše rodinné a jiné (in Básně I. Praha, Borový 1918). Báseň Smutek houslisty byla poprvé otištěna až v edici Karel Toman, člověk a básník a báseň In memoriam, věnovaná tragicky zemřelé manželce Rudolfa Těsnohlídka, pod incipitem „Tvé jméno vstalo...“ vyšla v Lumíru XXXVII, č. 8, 17. 5. 1909, s. 338. Ke korespondenci Karla Tomana s Emanuelem Haunerem byla na závěr připojena báseň Pohřeb, kterou Toman napsal za své návštěvy u Haunera v Dalmacii po zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d´Este 28. 6. 1914. Je datována Split, červenec 1914 s dodatečnou poznámkou, že ji K. Toman přepracoval v Praze 10. 11. 1916. Báseň vyšla ve sbírce Hlas ticha (Borový 1923).
Fond Emanuel Hauner ze sbírky Lešehradeum je uložen jako samostatná část sbírky Lešehradeum ve 3 archivních kartonech.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace