Literární archiv Památníku národního písemnictví - Macková Anna 1. část

Vyhledávání:
Anna Macková
(1887-1969)
1. část


Narozena 13. 4. 1887 ve Studeňanech u Jičína, zemřela 4. 5. 1969 v Nové Pace.
Pocházela z větší zemědělské usedlosti. Vystudovala Všeobecnou školu kreslení a malování pro dámy při Uměleckoprůmyslové škole v Praze a věnovala se zcela umění. Materiálně jí jistě značně pomáhalo zázemí rodného statku. Usídlila se ve Vršovicích. Rozhodující pro ni bylo setkání s Josefem Váchalem r. 1918, který se staral o zdokonalení její techniky dřevorytu, kterou se však učila už předtím. Po smrti Váchalovy manželky (24. 12. 1922) se oba výtvarníci navzájem sbližují a Macková se stává Váchalovou družkou. Ponechávají si sice své ateliéry, podnikají společné vycházky po Praze i delší cesty, např. do   Krkonoš či na Šumavu. 8. 11. 1939 se stěhují do Studeňan. Snad je nutila i starost o   aprovizaci. Prodávají z ateliéru ty součásti zařízení, které mají dvakrát, avšak přestěhování nebylo šťastné. Venkovští lidé nechápou jejich práci a pokládají ji za zbytečnou. Váchal se stává velmi nepříjemným a často i arogantním, takže nakonec si oba vykají. Matka vytýká dceři, že si s Váchalem zkazila život, také poznámky vesničanů nebývají příjemné. Váchal je však na své družce stále závislý, ta se o něho pilně stará a věrně mu asistuje při tisku všech jeho grafických listů.
Výhodou Mackové bylo, že jako zdravá venkovská žena stála pevně nohama na pevné zemi. Zatímco Váchal teoretizoval o tom, že umění se má dělat pro radost, a ne pro peníze, Macková se musela pilně starat o udržení domácnosti a jen vzácně se mohla věnovat svému umění. Situace ve Studeňanech se vyhrotila v roce 1950, kdy se část vesničanů postavila proti oběma výtvarníkům, kteří byli vystaveni doslova hulvátství funkcionářů, a vyvrcholila r.1958, kdy byla v budovách statku se souhlasem inspektora kultury ONV v Jičíně zřízena traktorová stanice. Toto bezpráví pak pokračovalo tím, že byly bezohledně, a to i v době vegetace, vykáceny ovocné stromy na zahradě. Vandalství mělo končit i zabráním obytných místností. Tomu se nakonec podařilo zabránit, avšak oba výtvarníci dožívali ve velmi špatných a stísněných podmínkách.
Macková a Váchal byly zcela rozdílní charakterově a tato rozdílnost se jasně odráží i v   jejich výtvarném díle. Macková je zásadní realistka, zajímají ji květiny, krajiny, zvířata včetně hmyzu, i drobné předměty, kterými doplňuje občas i svá zátiší. I způsob rytí je zcela její. S dílem Váchalovým je spojena tam, kde využívá jeho metody barevného tisku. I tady však zůstává námětově zcela svá.
Byla členkou Kruhu výtvarných umělkyň (Klenková, Mezerová, Mikanová, Pešanová, Šámalová, Šrámková). S ostatními členkami byla ve velmi úzkém styku a často s nimi vystavovala v Praze, Hradci Králové, Olomouci, Pardubicích, Jičíně i v zahraničí. Vystavovala také na přehlídkách, které byly po válce v módě, její dílo však nezapadalo do   propagovaného soc. realismu a tak měla potíže jak s přijetím, tak s umístěním svých obrazů.
Jádro pozůstalosti tvoří její deníky, z nichž je několik prvních, včetně deníku z roku 1937, ztraceno. Obsahují nejen dosti podrobný popis běžného života, záznamy o tvorbě, ale i četné kresby a otisky dřevorytů jejích, Váchalových a některých přátel. Korespondence je málo, některé jí adresované dopisy jsou v pozůstalosti Váchalově.
Celá literární pozůstalost je uložena ve 3 kartónech pod přírůstkovými čísly 11/88 a 105/99, zahrnuje období 1935 - 1963.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace