Literární archiv Památníku národního písemnictví - Plamínková Františka

Vyhledávání:
Františka Plamínková
(1875-1942)


Narodila se 5. února 1875 v Praze, zemřela 30. června 1942 v Praze.
Vystudovala Státní ústav ku vzdělání učitelek v Praze, později si vzdělání rozšířila na pražské umělecko-průmyslové škole a v kurzech na pražské univerzitě, takže se stala odbornou učitelkou. Krátce působila v Táboře a v Soběslavi, potom až do roku 1918 v Praze. Od počátku 20. století se však stále více zabývala feministickým hnutím a stala se jednou z jeho nejvýraznějších představitelek. Napsala stovky článků, přednášela po celých Čechách i v zahraničí, působila funkcionářsky ve spolcích učitelek, od roku 1904 v Ženském klubu českém, v roce 1905 založila Výbor pro volební právo žen a stala se jeho předsedkyní. Spolupracovala s učitelkou Marií Tůmovou, se sestrami Albínou a Annou Honzákovými atd., sblížila se i s některými politiky. Ve svém úsilí pokračovala i po vzniku samostatné Československé republiky jako členka městské rady v Praze.
V roce 1919 založila Československou ochranu ženských zájmů a v roce 1922 vrcholný orgán ženského hnutí u nás, Ženskou národní radu, které předsedala až do své smrti. Působila i v mezinárodních ženských organizacích, především v Mezinárodní ženské radě, jejíž byla místopředsedkyní. Počátkem třicátých let zastupovala Československo i v jedné komisi Společnosti národů.
Byla členkou Československé strany národně socialistické a za ni byla v letech 1925 -1939 senátorkou. V roce 1942 byla německými okupačními orgány zatčena a během stanného práva za heydrichiády byla na kobyliské střelnici v Praze popravena.
Byla vynikající publicistkou. Uplatňovala se v ženských a učitelských časopisech už od počátku 20. století. Roku 1912 psala přímo z bojišť články o balkánské válce, vydala i celou řadu politických brožur (Občanská rovnoprávnost žen - 1920, Žena v demokracii - 1924 aj.)
Na počest jejích šedesátin vyšel dvoudílný sborník redigovaný Albínou Honzákovou (1935). Po druhé světové válce byla její památka uctěna v tisku, v Praze jí byla odhalena pamětní deska, ale po roce 1948 byly její zásluhy záměrně zapomínány. Kromě českých obdržela i státní vyznamenání francouzská i jugoslávská.
Část písemností Františky Plamínkové i různých ženských organizací, v nichž pracovala, byla nakonec uložena u Albíny Honzákové a s její pozůstalostí se dostala do Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Zde byla samostatně zpracována a uložena v šesti archivních kartónech pod přírůstkovým číslem 22/76. Nejcennější částí pozůstalosti jsou její vlastní rukopisy článků a kopie odeslané korespondence, které spolu s dalšími méně početně zachovanými částmi fondu jsou důležitým pramenem k dějinám českého i mezinárodního ženského hnutí. Mezi přijatou korespondencí je i několik dopisů T. G. Masaryka a Alice Masarykové.
Studium fondu Františky Plamínkové je nutno spojit se studiem písemností dalších představitelek českého hnutí (např. sester Albíny a Anny Honzákových) a je třeba přihlédnout i k fondům ženských spolků, v nichž je řada rukopisů a dopisů opatřena poznámkami F. Plamínkové (Ženská národní rada, Ženský klub český, Československá ochrana ženských zájmů, Výbor pro volební právo žen aj.). Fond zahrnuje období 1906 – 1953.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace