Literární archiv Památníku národního písemnictví - Prokůpek Václav

Vyhledávání:
Václav Prokůpek
(1902-1974)


Narodil se 11. 7. 1902 v Dolním Lochově u Jičína, zemřel 22. 5. 1974.
Byl nejmladší z deseti dětí rolníka. Od roku 1915 navštěvoval státní reálku v Jičíně, od roku 1922 v Nové Pace, kde v roce 1923 maturoval. V letech 1923-1925 byl zapsán jako řádný posluchač speciálních nauk na Českém vysokém učení technickém v Praze.
Od roku 1924 působil literárně. Se svými přáteli z jičínských studií, Josefem Knapem, Janem Knobem a Františkem Křelinou, řídil v letech 1925-1930 v Turnově revui Sever a východ. Byl redaktorem Venkova, koncem dvacátých let (po smrti první ženy Marie Trganové, s níž se oženil v roce 1928 a která zemřela na tuberkulózu) odešel z Prahy, kde měl řadu literárních přátel, do Opavy. Pracoval tu v redakci novin Svobodná republika a v roce 1937 se podruhé oženil s Isabellou Raidovou. Po záboru pohraničí musel přesídlit do Brna, stal se zaměstnancem tiskařských a vydavatelských podniků Novina a redigoval deník Svoboda. Brzy ale přešel do Družstva Moravského kola spisovatelů, z něhož vybudoval prosperující podnik. Od roku 1948 byl zaměstnancem nakladatelství Vyšehrad.
V roce 1951 byl zatčen a 13 let nespravedlivě vězněn. Po propuštění pracoval jako překladatel. 25. ledna 1967 se dočkal osvobozujícího rozsudku a plné rehabilitace. Ale to už byl vážně nemocen, trpěl rozedmou plic, a pobyt doma v Brně a u syna v Myslivně Cikháj pod Žákovou horou střídal až do smrti s pobytem v sanatoriích a nemocnicích. Přitom přepracovával a připravoval k dalšímu vydání některá svá díla.
Svou literární tvorbou se řadí k ruralistickému směru. Věděl všechno o chalupě, polní práci, a hlavně o koních, kteří byli jeho velkou láskou. Většina jeho děl pojednává o tíži selského života v Českém ráji a ve Slezsku. Josef Knap o Prokůpkovi napsal: “Prokůpkovi měli chalupu vyvýšenou na pokraji Dolního Lochova nad půllánem mého strýce. Byla tam ve vsi samá proláklina a svah mezi zahradami pod svatou Annou - to je ta jedna univerzální scenérie, kterou do sebe od dětství přijal a kterou vtělil skoro do všech svých próz, pateticky stylizovaných, jak jsme tenkrát po Vančurovi stylizovali svou literaturu...” A sám Prokůpek dodává: “Matku jsem nepoznal mladou, ale kouzlím si ji, přiznám se, že v mých knihách vystupuje v desatero podobách, vždy v různém věku...” Figuruje v nich i těžký úděl sestry Anny a první ženy Marie.
Po prvních romantických prózách Esa a Bůh (1926) vydal román o vlastním otci Přes věky, o rok později (1927) vyšla kniha Kamarádi. V témže roce navštívil Francii a tam začal psát nejlepší své dílo, román o koni, Baba (poprvé vyšel v roce 1928). V románě Marie (1930) se už objevují ruralistické prvky, o rok později vydal román Ve stínu hor, který pak přepracoval a spolu s románem Přes věky spojil v román Žitný dvojklas (1943). Se smrtí své první ženy se vyrovnal v próze Zakryto slzami (1937). Za svého působení v Opavě načerpal Václav Prokůpek látku k románu o Hlučínsku Ztracená země (1938). Pod tíhou smutku nad hynoucím českým selstvím napsal román Nebe nad námi (1940). Autorova láska ke koním se projevila i v próze pro děti Naše hříbátka (1943).
Písemnou pozůstalost Václava Prokůpka získal literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze po autorově smrti od jeho manželky Isabelly Prokůpkové v letech 1978 a 1994.
Osobní doklady a korespondence přijatá i odeslaná v množství, v němž se dochovaly, dobře dokumentují životní osudy i vznik jednotlivých děl Václava Prokůpka.
Cenný je soubor soudních dokladů z let 1947 - 1969 a doklady týkající se rehabilitace a odškodnění z roku 1967. Doplňují ho doklady manželky, hlavně z let 1951 - 1952 a 1991.
V korespondenci přijaté a odeslané najdeme jednotlivé dopisy, ale i soubory vzájemné korespondence. Jsou tu zastoupeni ruralisté (F. Bíbus, J. Čarek, R. Habřina, J. Koudelák, F. Lesař, Z. Rón, J. V. Sedlák aj.), přátelé (B. Dvorský, B. Fučík, J. Knap, F. Král, F. Křelina, J. Nečas, V. Renč, J. Smolík, S. Špálová aj.), sousedé ze Spořilova, spolupracovníci z redakcí i Moravského kola spisovatelů (F. Lazecký, V. Martínek, L. Peřich, F. Směja, J. Spáčil aj.), osobnosti literatury, umění, vědy a politiky (R. Beran, P. Bezruč, P. Dillinger, P. Drtina, F. Duša, E. Frinta, F. Halas, F. Kožík, V. Rabas, V. Sedláček, F. Šrámek, J. Urbánková, V. Vančura aj.).
Ze vzájemné korespondence se S. Berounským, J. Huskem, L. Jehličkou, J. Knapem, F. Křelinou, L. Kuncířem, V. Renčem, Z. Rotreklem aj. se dozvíme mnohé podrobnosti o rehabilitaci. Korespondence se Z. Bělinovou, D. Sekorovou aj. dokládá snahy o opětné vydávání děl Václava Prokůpka na počátku 70. let. Celá korespondence z let 1967 - 1974 je důležitým svědectvím o věznění a jeho následcích.
Dochovaly se rukopisy a strojopisy všech nejvýznamnějších děl Václava Prokůpka, často v několika verzích. Důležitý je rozsáhlý soubor výstřižků o autorovi a jeho díle, doplňovaný i po jeho smrti.
Písemná pozůstalost Václava Prokůpka je uložena ve 27 kartónech pod přírůstkovými čísly 66/78 a 95/94 a zahrnuje období 1923 - 1996.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace