Literární archiv Památníku národního písemnictví - Sabina Karel

Vyhledávání:
Karel Sabina
(1813-1877)

Narodil se 28. 12. 1813 v Praze a v Praze také zemřel 8. 11. 1877. Jako absolvent pražského staroměstského gymnázia prošel v Praze s úspěchem filozofickými studiemi, na nichž se seznámil s Karlem Hynkem Máchou a stal se jeho oddaným přívržencem a ctitelem pro celý život. Sabinova nadšená literární obhajoba Máchy by mu byla sama zajistila v české literatuře vynikající místo. Práva studoval Sabina nejprve v Praze a pak ve Vídni, kde měl zajištěno živobytí jako soukromý učitel, nedostudoval však a r. 1838 se vrátil do Prahy, když byl z Vídně vypovězen pro hlásání radikálních názorů při své redakci politického listu Adler. Sabina byl nadaný a bystrý, měl vědomosti, politický rozhled a řečnické nadání, byl však nestálé povahy a jeho nedostatečný smysl pro pravdu ho často vedl ve skutečném životě ke kompromisům i tam, kde k nim vůbec neměl nechat dojít. Redigoval celou řadu časopisů a do mnohých pravidelně přispíval, byl rozený žurnalista a rád dával svým úvahám a článkům filozofický rozměr. Jeho demokratické smýšlení ho přivedlo do radikální sekce sociálně demokratické strany, jejímž předsedou byl Emanuel Arnold. S touto stranou se Sabina činně účastnil v politice i v literatuře bouřlivých událostí roku 1848. V květnu r. 1849 byl zatčen pro účast na chystaném Bakuninově povstání a byl odsouzen k smrti; trest mu byl však změněn na 18 let těžkého žaláře v olomoucké pevnosti, odkud byl v r. 1857 po amnestii propuštěn. Vrátil se do Prahy a pokračoval ve své spisovatelské a redaktorské činnosti. Žil s rodinou téměř neustále v hmotném nedostatku a možná, že právě tato skutečnost jej přivedla k činnosti placeného policejního konfidenta, kterou ve spisku Obrana proti lhářům a utrhačům, vydaném r. 1872, sám přiznal, ale zároveň ujistil, že nikdy neublížil ani žádnému jednotlivci, ani věci národní. Soudem osmi národních důvěrníků byl Sabina r. 1872 z konfidentství usvědčen a vyobcován z Čech. Přesto žil v tajnosti a v ústraní v Praze a živil se svou literární činností až do smrti. O obranu Sabinovu se pokoušeli Jakub Arbes, Jan Máchal a Jan Thon, naopak ostrou kritikou ho poznamenali Zdeněk Václav Tobolka, Karel Kazbunda a Miloslav Hýsek.
Sabina psal česky i německy, básně, venkovské i historické povídky a romány s kladným důrazem na době husitské, bohužel bez pravého spisovatelského posvěcení; psal však - zejména v pozdějších letech - vynikající kritiky, literární medailony, úvody k sebraným spisům, příspěvky do Nerudových Obrazů života a do Rodinné kroniky, do prvního ženského časopisu Lada, do Literárních listů, Světozoru, Kritické přílohy k Národním listům. Jako v mládí vydával demokraticko-sociální sborník Tábor, kde uveřejňoval životopisy předních bojovníků za svobodu lidu, tak později psal o Rubešovi, o Thámovi, o Vavákovi, o Milotovi Zdiradu Polákovi a o době obrozenské vůbec a stal se na tomto poli vynikajícím znalcem. Jeho Dějepis literatury československé doby staré a střední, který vycházel v letech 1860 - 1866 u Alexandra Štorcha, je naproti tomu pochybné kvality. Zajímavou součástí Sabinovy literární činnosti jsou jeho libreta pro Smetanovu operu Prodaná nevěsta a pro Branibory v Čechách, pro Blodkovu operu V studni, pro Templáře na Moravě Karla Šebora a pro Bendlovu operu Starý ženich. Jako kritik bojoval vždy za svobodu básníkovy tvořivosti, za ideový pokrok a nové hodnoty umělecké; Jan Neruda a Václav Nebeský se hlásili k jeho žákům. Psal pod svým jménem a pod pseudonymy Karel Sabinský, Leo Blass a Arian Želinský.
Pozůstalost Karla Sabiny je uložena ve 3 kartónech pod přírůstkovými čísly v rozmezí 19/04 - 64/67. Zahrnuje období 1831 - 1920.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace