Literární archiv Památníku národního písemnictví - Veith Antonín, Velc František Emanuel

Vyhledávání:
Antonín Veith
(1793 - 1853)

Antonín Veith se narodil 3. ledna 1793 v   Českých Budějovicích. Jeho otec Jakub Veith (1758 - 1833), rodák z Volar byl zámožný podnikatel, armádní dodavatel, který získal velký majetek výrobou bavlněného textilu v   Českých Budějovicích. Roku 1801 koupil panství Liběchov. Vedle panství liběchovského kupoval i jiná panství v Čechách, která svou podnikavostí přivedl k rozkvětu. Stal se také jedním ze zakladatelů českého cukrovarnictví. Jakub Veith vedle podnikavosti vynikl jako podporovatel osvěty, jako lidumil a jako muž dbalý o vzdělání svých dětí. Antonín Veith studoval na akademickém gymnáziu v   Praze, kde se naučil česky. Studoval pilně jazyky a roku 1817 podnikl cestu do Anglie. Byl velkým znalcem a obdivovatelem výtvarného umění.
Roku 1833 zdědil panství liběchovské. Po rodičích zdědil sklony k lidumilství a velké sympatie k      umění, vědám a literatuře. Zakládal a podporoval školy, knihovny a z   liběchovského zámku učinil středisko, kde se stýkali vynikající představitelé kultury. Hosty Veithovými byli Bernard Bolzano, František Příhonský, žák Bolzanův, profesor z   medicínské pražské fakulty Krombholz, Karel Amerling, František Doucha, Egon Ebert, František Brauner, Josef Frič a jiní. Z   umělců do Liběchova dojížděli Josef Navrátil, Antonín Machek, Antonín Lhota, Tkadlík a bratří Mánesové. U Veitha našel útočiště a ochranu brněnský augustinián a filozof Matouš Klácel. Veith objevil nadaného Levého a na své útraty ho poslal do Mnichova k   slavnému sochaři Ludvíku Schwandthalerovi, s   kterým se Veith už dříve osobně seznámil (roku 1839). Veith, který se neoženil a zůstal bezdětný, se obklopil na svém zámku osvícenými spolupracovníky. Jeho sekretářem a předčitatelem byl František Emanuel Velc, archivářem byl archeolog Ignác Linda, znamenitý historik Českodubska, knihovníkem byl Matouš Klácel. Za faráře do Liběchova povolal osvícence a vyznavače učení Bolzanova Filipa Čermáka-Tuchoměřského. Právem Jiří Jelen nazval tuto skupinu liběchovskými osvícenci a dokázal její značný podíl v   českém národním obrození. V    tomto prostředí pojal Veith myšlenku vybudovat na svém panství v   Tupadlech “český Slavín”, kde by jako v   národní svatyni byly umístěny 24 sochy vynikajících osob českých dějin. Touto prací byl pověřen Ludvík Schwandthaler. Tužba Veithova se neuskutečnila v   plné míře, zhoršené finanční poměry a nemoc zabránily dokončit slibně začaté dílo. V   závěti učinil Veith dědicem 8 soch ze Slavína Národní muzeum v   Praze. Jeho dědic a synovec Antonín Václav Veith splnil jeho vůli a sochy byly postaveny v  Pantheonu Národního muzea.
Antonín Veith zemřel na rakovinu ledvin 19. prosince 1853.
Literární archiv usiloval, jak je patrné z   korespondence Josefa Volfa, získat korespondenci Antonína Veitha. Mnoho pokusů vyznělo naprázdno. Teprve s pozůstalostí Jiřího Jelena se dostal do literárních archivu fragment pozůstalosti Antonína Veitha, který Jelen s    velkou obětavostí a úsilím získal dary a koupěmi. Pro zpřehlednění Veithovy korespondence, v   níž jsou i dopisy jeho sourozenců a příbuzných, uvádíme přehled rodinných příslušníků:

Jakub Veith (1758 - 1833), jeho manželka Rosalie Kliemannová (1758 - 1831)

Děti:  1) Václav (1787 - 1849) byl dvakrát ženat. Jeho první žena byla Amalie Deymová (1795 - 1832). Jeho druhá žena byla sestra Amalie Emerika Deymová (1882). V   korespondenci se vyskytuje pod jménem Emmi.
         2) Antonín Veith (1793 - 1853).
         3) Clara provdaná Wagnerová (1789 - 1849) spolumajitelka Jiren a Žírče, hostitelka Bernarda Bolzana.
         4) Terezie provdaná Neupaurová (1856) spolumajitelka Červené Lhoty a Vrutic.
         5) Anna provdaná Kleistová (1849).

        Pozůstalost Antonína Veitha je uložena ve dvou archivních kartónech pod   přírůstkovým číslem 84/65 a zahrnuje období 1627 - 1941.



František Emanuel Velc
(1816 - 1890)

František Emanuel Velc se narodil 2. února 1816 v   Litomyšli, byl synovcem dr.   Františka Braunera. Studoval gymnázium v    Litomyšli a tamtéž filozofii. Po   středoškolských studiích odešel do Vídně, kde studoval práva. Roku 1839 se stal vychovatelem ve Vídni u kupce Mosiga, potom po Vocelovi se stal vychovatelem u hraběte Kalnokyho v   Letovicích a v   Brně, kde se seznámil s    Klácelem. Byl členem Slovanské Lípy a patřil k   horlivým repealistům, kterým přinášel zprávy, takže byl známý jako pečlivý a věrohodný informátor. Navázal přátelství s   Klácelem, s   kterým roku 1847 navštívil Roudnici a tamní lobkovickou zámeckou knihovnu. Vykonal pouť na Říp s Janem Erazimem Vocelem, který mu věnoval své Přemyslovce (30. 9. 1839). Od roku 1843 - 1845 působil v   Liběchově, kde byl sekretářem Antonína Veitha. Od roku 1849 byl vychovatelem Antonína Ladislava Veitha a jeho bratra Emerika v    Klenovém, kde byl policejně vyšetřován. Časem však zpodivínštěl, vyhýbal se společnosti a našel útočiště v   České Třebové u svého přítele lékaře Františka Rybičky, který byl bratrem Antonína Rybičky. Nakonec opustil i Rybičku a koupil si chalupu v   Kozlově, kde žil samotářsky a s   nikým se nestýkal. Zemřel 30. listopadu 1890.
Velcovu chalupu koupil tchán Maxe Švabinského, který tam našel rukopis Velcových vzpomínek. Švabinský daroval tuto knihu vzpomínek podle zprávy Eduarda Basse (Čtení o   roku 1848) Aloisu Jiráskovi, který z   nich učinil výtah ve své práci Rozmanité prosy.
Jak po korespondenci Antonína Veitha, tak i po korespondenci Velcově pátral Josef Volf, ale bez výsledku. Teprve Jiřímu Jelenovi se podařilo získati dva svazky Knihy věčných vzpomínek spolu s jedním ročníkem časopisu Hesperus. S pozůstalostí Jelenovou získal tyto dva svazky vzpomínek literární archiv.
Fragment Velcovy pozůstalosti je uložen v   jednom archivním kartónu pod   přírůstkovým číslem 84/65 a zahrnuje období 1821 - 1860.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace