Národní archiv - Archiv České Koruny

Vyhledávání:
II. Vývoj a dějiny archivního fondu

       Souhrn písemností tvořících korunní archiv nebyl neměnný. Listiny původně určené nejrůznějším příjemcům do něj přecházely z archivů těchto příjemců nebo pozdějších držitelů při získání držebností. S korunním archivem pak jednotliviny nebo více či méně početné skupiny písemností splynuly buď natrvalo, nebo na určité ob­dobí. Tento přirozený vývoj, znamenající organické narůstání nebo umenšování ko­runního archivu, byl v průběhu staletí narušován událostmi většinou neblahými. Ple­nění a leckdy kvapné přemisťování korunního archivu ve válečných dobách, jeho přechodné deponování v cizích archivech spolu s jinými písemnostmi a přeřazování písemností do registratur úřadů vznikajících v polovině 16. století, způsobily nejednu ztrátu nebo záměnu písemností.
Centralizace státní správy v době tereziánské a na ni navazující vytvoření spo­lečného centrálního archivu všech dědičných habsburských zemí měla za následek nejrozsáhlejší extradici v dějinách korunního archivu, roztržení jedinečného celku na dvě početně, ale i obsahem a významem nestejné části - větší, z hlediska státo­právního cennější, vídeňskou a menší pražskou.
Při pořádacích pracích v 18. a zejména v 19. a 20. století se do korunního archivu dostaly také písemnosti cizí provenience, které tam nikdy nepatřily. Při jejich zařazová­ní se většinou přihlíželo k teritoriální nebo obsahové příbuznosti s písemnostmi kdysi do korunního archivu ukládanými, aniž byl brán zřetel na provenienci. Tímto způsobem se do korunního archivu dostaly například veškeré písemnosti vzniklé po roce 1749.
Pro vznik archivu v době přemyslovské byly vcelku příznivé podmínky. Téměř nepřetržitá vláda jediné dynastie trvající do roku 1306 zaručovala, že listiny nebudou rozptýleny po různých panovnických rodinných archivech, ale ukládány do archivu jediného. Přemyslovský archiv jako součást panovníkova pokladu byl uložen spolu s pokladem a archivem pražské kapituly v bazilice sv. Víta na Pražském hradě pod ochranou zemského patrona sv. Václava. Přesto se vlivem nepříznivých okolností z nejstarší části korunního archivu, z rodinného archivu Přemyslovců, zachovalo pou­ze torzo. Stěží lze dnes sledovat jeho osudy a odhadovat celkové ztráty. Přesněji jsou známy jen osudy většiny zachovaných listin, včetně těch, které jsou z hlediska státo­právního nejcennější.
Poprvé byl přemyslovský archiv vážně ohrožen po smrti Přemysla Otakara II. za poručnické vlády braniborského markraběte Oty. Není vyloučeno, že s pokladem krále odnesli Braniboři z chrámu sv. Víta i některé listiny. Jisté je, že neunikly po­zornosti římského krále Albrechta, otce českého krále Rudolfa Habsburského, který dal v roce 1306 odvézt do Vídně, s výjimkou dvou zlatých bul Fridricha II., celý archiv. Rovněž Jindřich Korutanský vyvezl po definitivní ztrátě českého trůnu v roce 1310 část písemností do Tyrolska.
1158-1935
Po dohodě Jana Lucemburského s rakouskými vévody v roce 1324 byly listiny z Vídně vráceny, i když ne všechny. Dvě významné zlaté buly Fridricha II. obdržel teprve v roce 1358 Karel IV. od rakouského vévody Albrechta. Z archivu lucembur­ských hrabat si král Jan přivezl jen několik nejstarších, dnes vesměs ztracených listin. Písemnosti, které sám jako uvedený hrabě obdržel, dal uložit v Lucembursku.
K zásadním změnám v pojetí a organizaci archivu došlo za vlády Karla IV. Sou­viselo to s vytvářením nové státní instituce, zemí České koruny, jejíž vývoj byl do­končen právě tímto panovníkem. Archiv jako soubor listin právně zajišťujících suve­renitu českého panovníka a českého státu, soudržnost jeho zemí (včetně jednotlivých lenních lokalit a zástav), nebyl již považován za specifickou část rodinného pokladu vládnoucí dynastie, ale stal se archivem státní instituce, součástí pokladu zemí České koruny. (V Karlově pojetí šlo o instituci nadřízenou králi i šlechtické obci, jeho politickému protějšku.) Spolu s královskou korunou, konkrétním symbolem zemí České koruny, byl uložen v katedrále sv. Víta, ve Svatováclavské kapli, v blízkosti hrobu sv.Václava. Karel IV. jmenoval prvního státního archiváře (registrátora). Sta­novil jeho úřední povinnosti a určil mu stálý týdenní plat. V souvislosti s tímto jme­nováním došlo v korunním archivu k prvním prokazatelným pořádacím pracím. Vznikl také kopiář, který se však v originále nedochoval; je znám až z pozdějších opisů. Období vlády Karla IV. přineslo korunnímu archivu velký početní růst. Z této doby pochází plná třetina listin nynějšího fondu. Odpovídalo to dynamické politice Karla IV. v zemích České koruny, římské říši i za jejich hranicemi a intenzivnímu rozšiřování území českého státu. V průběhu druhé poloviny 14. století se v korunním archivu také objevily listiny vázané na českou šlechtickou obec. Z doby Karla IV. se v archivu rovněž zachovala řada listin, které výhradně souvisejí s jeho vnitřní říšskou politikou.
Záhy po smrti Václava IV. a po vypuknutí husitské revoluce v roce 1419 byl korunní poklad odvezen z Prahy, patrně na hrad Karlštejn. V roce 1420 (1421) pak byl archiv společně s korunou a dalšími cennostmi na příkaz krále Zikmunda vyvezen za hranice země. Archiv se dostal do Vídně, pod ochranu Zikmundova zetě a pozdějšího českého krále Albrech­ta. Tehdy zřejmě zůstal ve vídeňské klenotnici rakouských vévodů i tzv. pražský exemplář zlaté buly Karla IV. pro říši z 10. 1. 1356, určený českému králi jako kur­fiřtovi. V souvislosti s přijetím Zikmunda za českého krále jihlavským sněmem roku 1436 byl archiv společně s korunou dopraven do Jihlavy a odtud na Karlštejn, do kaple sv. Kříže ve velké věži tohoto hradu.
Za vpádu Pasovských v roce 1611 byl na krátkou dobu převezen z Karlštejna do Prahy a uložen na původním místě poblíž hrobu sv. Václava. Po vypuknutí stavov­ského protihabsburského povstání byl v roce 1619 českými stavy opět přemístěn na Pražský hrad, kde již zůstal.
Stav korunního archivu uloženého na Karlštejně byl zaznamenán v několika inventářích a kopiářích. Nejstarší zachovaný inventář pořídil karlštejnský purkrabí Menhart z Hradce již v roce 1437; byl uspořádán teritoriálně a věcně. Stejného prin­cipu bylo použito při sestavování nejstaršího kopiáře z doby Karlovy a všech násle­dujících inventářů vzniklých do 18. století, kdy stav korunního archivu již nedovoloval zcela obnovit původní řazení. Podle inventáře z roku 1437 korunní archiv obsahoval také písemnosti, jejichž právní platnost již pominula; byly uloženy samostatně a ozna­čeny: „scripturae non multum utiles, listové posielací neužiteční, inutiles". V záhlaví byl uveden důvod jejich zařazení: „non multum utiles.. sed sunt bone propter memoria rerum gestarum". Známé a často užívané bylo tzv. „Registrum všech deseti truhlic, do nichž jsou složena privilegia Království českého /.../", sestavené Matoušem z Chlumčan v roce 1501. (Letopočet „1510" uváděný R. Kossem v jeho dějinách archivu na s. 133 neodpovídá skutečnosti - viz Literatura). O povolení revize korunního archivu žádal Ferdinand I. české stavy hned po svém nastoupení na český trůn, v roce 1527. Teprve po požáru Pražského hradu v roce 1541, kdy obava, aby archiv nepostihl v budoucnu stejný osud jako shořelé desky zemské, byla silnější než opatrnost projevovaná vůči králi, se přikročilo k jeho revizi a novému uspořádání. V roce 1547 byly dokončeny dvě řady tzv. knih privilegií, každá po třech svazcích, psaných na pergamenu: v prvním svazku byly opsány písemnosti stylizované česky, v druhém německy a ve třetím latinsky. První řada knih privilegií byla určena králi a byla k dispozici české (dvorské) kanceláři, druhá stavům. Tyto opisy byly čteny a porovnávány s originály na sněmov­ním zasedání, ověřeny pečetěmi a podpisy. Pořizovaly se z nich také ověřené opisy, podobně jako z desk zemských. K principu teritoriálnímu a věcnému, podle něhož byl korunní archiv do té doby pořádán, přibylo dělení jazykové. Ze zachovaných inven­tářů a kopiářů je zřejmé, že v korunním archivu přibývalo postupně písemností, jejichž příjemci byli čeští stavové. Tento vývoj se nejvýrazněji projevil v době jagellonské. Rostoucí podíl českých stavů na moci ve státě se tehdy odrazil nejen v počtu písem­ností vydaných v jejich prospěch, ale také v uplatňování vlivu na korunní archiv. Svědčí o tom mimo jiné výše zmíněné odmítnutí žádosti Ferdinanda I. roku 1527.
Se vznikem nových úřadů a jejich registratur s převahou aktového materiálu se začala pozvolna měnit i struktura korunního archivu. Od 16. století se některé druhy listin, např. lenní reversy, začaly ukládat místo do korunního archivu do registratury české (dvorské) kanceláře. Po nezdařeném stavovském povstání v roce 1620 a trvalém přesídlení panovnického dvora a kanceláře do Vídně  byly do registratury české (dvorské) kanceláře ve Vídni ukládány také písemnosti, jejichž příjemci byli Habsburkové jako čeští králové. Bělohorská porážka a s ní spojená zásadní změna mocenského poměru sil mezi panovníkem a stavy, kodifikovaná Obnoveným zřízením zemským z roku 1627, se projevila v omezení růstu i v poklesu významu korunního archivu a v omezení vlivu českých stavů na jeho vedení.
Korunní archiv, uložený po roce 1619 opět v místech, kde byl v době předhusit­ské, trpěl vlhkem. Přemístění archivu do repositoria desk zemských v roce 1687 a jeho očištění bylo jen provizorním řešením. První velkorysý návrh na nové uspořádání, rekonstrukci a uložení korunního archivu předložil císaři Karlu VI. úředník podko- mořského úřadu, pozdější místopísař zemský Českého království Jan Josef Löw z Erlsfeldu. K podání tohoto návrhu přiměl Erlsfelda neutěšený stav archivu, s nímž se seznámil v letech 1706-1710, kdy hledal doklady, které císař potřeboval k revizi vzájemného poměru jednotlivých hornofalckých oblastí k české koruně a království a k jednání o readmisi českého voličského hlasu v římské říši. Písemnosti korunního archivu byly tehdy přeházené, poškozené vlhkem, některé nebyly na místě, jiné ne­byly již tehdy nalezeny. Za základ pořádacích a rekonstrukčních prací vzal Erlsfeld knihy privilegií z roku 1547. Na dorsu originálů poznamenal svazek i folio, na němž byla listina opsána. Po ztracených listinách korunního archivu pátral v různých praž­ských úřadech a archivech, zejména v registratuře zemského soudu zvané úřad desk zemských a v archivu starého českého místodržitelství. Listiny uložené v korunním archivu podchytil ve dvou seznamech: v prvním sepsal listiny přepsané v knihách privilegií, v druhém ostatní, které nalezl na místě. K listinám, které vyhledal v jiných archivech, úřadech a registraturách, pořídil zvláštní seznamy. Z archivu starého čes­kého místodržitelství vybral 138 listin, převážně lenních reversů. V úřadu desk zem­ských sepsal mj. 130 „nostických" nebo také „švédských" listin. Tyto písemnosti po­cházely z kořisti Švédů za třicetileté války. Ze sbírky válečného prezidenta A. Erskeina je roku 1690 získal rakouský vyslanec u švédského dvora hrabě Jan Antonín Nostic. Většina těchto písemností pochází ze staré registratury české (dvorské) kanceláře, která zůstala při místodržitelské registratuře v Praze po trvalém přesídlení dvora do Vídně, z registratury české komory a z pražské registratury říšské dvorské kanceláře. Část listin ukořistili Švédové v knížecím dietrichštejnském archivu v Mikulově a v archivech města Erfurtu, kláštera ve Steinu u Nörthemu, cisterciáckého kláštera v Altenzelle a farního kostela v Mündenu. (Ze Svatovítského dómu, v němž byl korunní archiv uložen, Švédové v roce 1648 písemnosti neodvezli.) Erlsfeldem započatou inventarizaci po jeho smrti a po odvolání jeho nástupce Františka M. Alsterla z Astfeldu do Vídně dokončila v roce 1719 stavovská komise. Do inventáře korunního archivu pojala také „nostické listiny“. Asi 400 písemností uložených v zapečetěných skříních u desk zemských a vesměs patřících do korunního archivu zůstalo tehdy bez povšimnutí; byly znovu objeveny teprve po 55 letech (tzv. Astfeldská sbírka). Osmdesát písemností přepsaných v roce 1547 do knih privilegií nebylo tehdy již nalezeno. Korunní archiv byl uložen do nově zřízené místnosti u Svatovítské  katedrály.
Další osudy korunního archivu byly spojeny s činností úředníka české dvorské kanceláře Theodora Antonína Taulowa z Rosenthalu, pověřeného Marií Terezií zřízením tajného Domácího, dvorního a státního archivu ve Vídni. Po listinách korunního archivu, které  postrádal již Erlsfeld, pátral Rosenthal v pražských i mimopražských veřejných a soukromých archivech. V roce 1750 dal odvézt do Vídně dvě skupiny písemností korunního archivu, z nichž první se týkala panovnického domu, druhá České koruny a království. Většina z nich byla zařazena do tzv. Královského českého domácího a korunního archivu (později oddělení českých listin státního vídeňského archivu) a podchycena v první třetině 19. století v tzv. českém archivním repertoriu. Určité procento písemností přičlenil Rosenthal k vídeňských úřadům. Tyto pak přešly do státního archivu s jejich registraturami a byly v 19. století zaznamenány do všeobecného, popřípadě uherského repertoria. Ke korunnímu archivu připojil Rosenthal ve Vídni další písemnosti přivezené z Čech: 46 písemností, které vyňal z archivu českého místodržitelství, 22 z registratury české komory a několik z městského archivu v Chebu. Ke korunnímu archivu připojil rovněž sbírku Rochlitzerovu, kterou v Praze získal. Tato sbírka byla částí pozůstalosti děkana  pražské metropolitní kapituly Tomáše Pešiny z Čechorodu. Po smrti Pešinově roku 1680 koupil jeho sbírku rukopisů a listin pražský arcibiskup Bedřich z Valdštejna; rukopisy dal uložit na svém  panství Duchcově, listiny v Třebíči. Tam je po arcibiskupově smrti nalezl a před zkázou zachránil hospodářský úředník Rochlitzer, který je na příkaz sněmovní komise předal Rosenthalovi. Pešinova sbírka především obsahovala torzo rodinného archivu pánů z Lipé, dědičných nejvyšších maršálků Českého království, a také listiny, které Pěšina vybral z archivu pražské metropolitní kapituly. Listiny pánů z Lipé získal Pešina v roce 1677 od posledního potomka rodu, Čeňka z Lipé, žijícího pro náboženské přesvědčení ve vyhnanství ve Slezsku. Vídeň projevila o Rochlitzerovu sbírku zájem zejména proto, že obsahovala také písemnosti celostátního významu, dokonce i takové, které původně, nebo svou povahou, patřily do korunního archivu. Pešina je bezpochyby vybral z archivu pražské metropolitní kapituly, do něhož byly přemístěny v předhusitské době, kdy kapitulní archiv byl uložen společně s korunním archivem ve Svatovítském chrámu.
K listinám přivezeným z Čech připojil Rosenthal i skupiny listin, které vybral z vídeňských archivů: z klenotnice rakouských vévodů to byly zejména listiny pocházející z archivu moravských markrabat, které se tam dostaly v roce 1424, kdy se stal rakouský vévoda Albrecht markrabětem moravským; z registratury české dvorské kanceláře ve Vídni pak zejména listiny lehnicko-břežských knížat, přivezené do Vídně císařskou komisí po smrti posledního žijícího potomka Jiřího Viléma v roce 1675. S nimi se dostaly do Vídně také další písemnosti slezské provenience, jmenovitě listiny kláštera sv. Hedviky v Břehu. Po smrti archiváře českých lén Antonína Jindřicha Purtschera byly z archivu české dvorské kanceláře ve Vídni odevzdány Rosenthalovi další listiny, které obohatily vídeňskou část korunního archivu; především šlo o akcesní a submisní prohlášení k pragmatické sankci, o konfederační listiny nekatolických stavů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích s odbojnými stavy v obojích Rakousích, o spojeneckou smlouvu se sedmihradských vévodou Bethlenem a o listiny odvezené ze Slezska do Vídně za vpádu Prusů ve čtyřicátých letech 18. století. Z registratury directoria in publicis et cameralibus převzal Rosenthal tzv. erbanuňky, které byly původně uloženy rovněž v registratuře české dvorské kanceláře ve Vídni. Také z innsbrucké klenotnice vybral Rosenthal několik listin, týkajících se Čech a Moravy a připojil je ke korunnímu archivu. Za originály listin korunního archivu, které Rosenthal odvezl do Vídně, obdrželi čeští stavové v letech 1750-1755 ověřené opisy. Jednu řadu pořídil Rosenthal, druhou česká stavovská komise jmenovaná k pracím spojeným s odvozem listin do Vídně. Část listin vidimovala Marie Terezie pod majestátní pečetí.
V roce 1774  bylo do Vídně odesláno dalších asi 400 listin, které byly uloženy v zapečetěných skříních u desk zemských a nebyly pojaty do inventáře z roku 1719; tyto písemnosti objevil v roce 1773 nejvyšší zemský písař Alsterle z Astfeldu (tzv. Astfeldská sbírka). Tím však oddělení českých listin nebylo uzavřeno. Ještě před rokem 1811 se dostalo do vídeňského státního archivu několik listin patřících českým klášterům; v roce 1869 převzal týž archiv další klášterní listiny, které získala náhodnými koupěmi a dary Dvorní knihovna ve Vídni. Dorsální strany těchto listin jsou opatřeny jejími razítky. Do českého oddělení vídeňského státního archivu se zařazovaly písemnosti české provenience i po zhotovení repertoria ve třicátých letech 19. století. Jsou zaznamenány v chronologické řadě jinou rukou a označeny lomeným číslem.
Rovněž pražská část korunního archivu, tzv. „Svatováclavský archiv“, obsahující písemnosti, jejichž příjemci byli většinou čeští stavové, nezůstala beze změny. V roce 1798 byla doplněna o 242 písemností, které byly v roce 1787 vyhledány ve spisech úřadu desk zemských a od roku 1788 uloženy v lenní registratuře hejtmanství německých lén při apelačním soudu v Praze. Seznamy těchto listin byly připojeny k inventáři „Svatováclavského archivu“,  který v roce 1804 pořídila zvláštní komise zemského výboru. Jednotlivé listiny byly tehdy zatrženy nahnědlou rudkou, kterou na dorsu originálů bylo napsáno příslušné pořadové číslo. Toto číslo souhlasí s výrazným podtrženým a později škrtnutým číslem zaznamenaným na dorsu originálů v lenní registratuře. Nejpočetnější skupinou písemností předaných z lenní registratury je torzo rodinného archivu pánů z Koldic (některé listiny pánů z Koldic však byly v roce 1787 opomenuty a zůstaly ve fondu úřadu desk zemských dodnes).  Malou skupinu tvoří listiny týkající se lenního hradu Hasištejna, který připadl roku 1597 české komoře; byly zaznamenány v inventáři z roku 1719.
Zařazování písemností do pražské části korunního archivu nebylo dílem necitlivého přístupu jako zařazování písemností do vídeňské části. Vážným nedostatkem - na rozdíl od vídeňské části - však bylo nevhodné uložení „Svatováclavského archivu“. Zejména oddělení česky psaných listin bylo poškozeno vlhkem a plísněmi. Teprve roku 1838 bylo rozhodnuto, aby byl „Svatováclavský archiv“ vyzvednut z místností při Svatováclavské kapli a po ošetření a inventarizaci uložen do místností Pražského hradu, v nichž byly dříve deponovány desky zemské. Stavovský registrátor a první archivář „Svatováclavského archivu" Petr Vincenc Erben dostal za úkol písemnosti ošetřit. Nejhůře postižené dal podlepit plátnem nebo průsvitnou lepenkou. Nový inventář vypracoval v roce 1838 na základě inventáře z roku 1804 zemský historiograf František Palacký. Palackého inventář, sice podrobnější a přehlednější než současné pořizované vídeňské repertorium, je však zpracován stejným způsobem, tj. v podstatě chronologicky. Od základní řady je odděleno a zvlášt evidováno několik desítek tzv. soukromých listin a berní reversy z let 1530-1772, které byly mezi lety 1916-1948 z korunního archivu vyčleněny a připojeny k berním reversům vzniklým po roce 1772.  Nyní tvoří součást tzv. archivu českých stavů.
Opatření podniknutá v roce 1838 ke zlepšení stavu „Svatováclavského archivu“ nebyla dostatečná. Naděje na vyhovující řešení byly spojovány s úsilím českých stavů o předání obou částí korunního archivu Zemskému archivu Království českého zří­zenému v roce 1862. Na základě návrhu, který podal zemský archiv již v roce 1863 a příslušného sněmovního usnesení, zahájil zemský výbor v roce 1866 jednání s vídeň­skou vládou, které trvalo bezmála dvacet let. Převzetí pražské části korunního archivu do péče někdejšího Zemského archivu Království českého se uskutečnilo v roce 1884. „Svatováclavský archiv" byl uložen v místnosti zemského archivu na Malostranském náměstí v Praze, od roku 1889 v novostavbě Národního muzea. S určitými omezeními byl zpřístupněn vědeckému bádání.        
Vídeňská část korunního archivu byla předána teprve po zániku rakousko-uherské monarchie nově vzniklé Československé republice. Opětné sjednocení obou jeho částí vyžadovalo mnoho usilovné práce a podrobného studia v Praze i ve Vídni. Tímto namáhavým a čestným úkolem byl pověřen úředník zemského archivu doc. dr. Rudolf Koss. Na základě archivní úmluvy, sjednané mezi Československou a Rakouskou republikou 18. května 1920, byla převzata většina písemností zaznamenaných v če­ském repertoriu sign. A XII 389, část písemností všeobecného rakouského repertoria a některé další. Písemnosti zaznamenané ve starých rakouských archivních pomůckách zejména v Putschově repertoriu klenotnice rakouských vévodů, zůstaly po vzájemné dohodě ve Vídni. To se týká např. listin pocházejících z archivu moravských markrabat, uložených ve Vídni od roku 1424. Ze všeobecného repertoria byly pře­vzaty písemnosti, které Rosenthal přivezl z Čech a ve Vídni předal různým úřadům. Celkem 2 080 písemností oddělení českých listin vídeňského státního archivu (včetně výše uvedených) bylo 21. prosince 1920 přivezeno do Prahy. Podle rozhodnutí minis­terstva školství a národní osvěty, ministerstva vnitra a ministerstva zahraničních věcí Československé republiky ze dne 9. května 1921 převzal Archiv Země české i vídeňskou část korunního archivu a písemnosti k ní připojené v 18. a 19. století.
Výrazný zásah do struktury korunního archivu měl být proveden za německé okupace, kdy byla prováděna archivní rozluka. Podle požadavků německé archivní komise zřízené pro zajištění archivní rozluky s říší, byly z fondu vybírány podle hlediska tzv. „ryzí provenience" listiny, vztahující se k nacisty zabranému území. Listiny měly být předány Slezsku, Sasku, Míšni, ostatním částem Německa a Rakou­ska, tzn. tehdejšímu „říšskému" území. Extradiční práce postupovaly jen zvolna a byly zhruba ukončeny na jaře roku 1943. Toho roku musel zemský archiv odevzdat 129 listin do Drážďan a 143 do Vídně; zároveň převzal od vídeňského státního archivu 60 listin českého původu, pocházejících z archivu pánů z Lipé a z kanceláře Jindřicha Korutanského. Šest listin slezské provenience bylo předáno tehdejšímu říšskému ar­chivu v Opavě. Další extradice se neuskutečnily pro časté letecké nálety na „říšské“ území. Po osvobození v roce 1945 byly vráceny všechny listiny předané do Drážďan a Vídně až na jednu, která se ve Vídni ztratila, takže celistvost fondu byla obnovena. Do Vídně bylo vráceno 60 listin.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace