Literární archiv Památníku národního písemnictví - Mahen Jiří

Vyhledávání:
Jiří Mahen
(1882 – 1939)

Pozůstalost Jiřího Mahena je významným celkem, dosti rozsáhlým; obsahuje odhadem 3 610 kusů korespondence a 2 770 listů rukopisného materiálu. Byla získána darem, částečně koupí od paní Karly Mahenové. Zachovala se především ta část pozůstalosti, která vznikala ve dvacátých a třicátých letech, starší jen zlomkovitě (korespondence i rukopisy). Poznáváme z  ní rozsáhlost literární činnosti Mahenovy, její mnohostrannost, neobyčejnou šířku jeho zájmů, které souvisí později také s  jeho občanskými povoláními.
Poměrně málo je zachováno z  jeho vlastní literární tvorby (básnické, prozaické i dramatické); jsou to archiválie z  pozdějšího Mahenova tvůrčího období. Výjimku tvoří báseň (datovaná 24. 10. 1910, tištěná patrně časopisecky) Chavez, inspirovaná prvními pokusy letectví, dále sedm drobných básní, sdružených v  společný název Listopad (připojený dopis redakci je datovaný 8. 12. 1904). jsou to verše z  raného období Mahenovy tvorby, psané pod  vlivem smutku a resignace počátku století. Pozdějšího data je torzo scénické básně Návrat z  front, kde se Mahen snaží zachytit zklamání vracejících se vojáků domácími poměry a jejich narušení válkou. Je to téma Mahenovi blízké, ke kterému se mnohokrát vrací, zejména v  dramatických pracích Dezertéru, Nebe, peklo, ráj a dokonce i ve své poslední připravované hře Předpeklí, která již nebyla dokončena.Ostatní verše, nalezené v  pozůstalosti (a je jich jen několik), byly Mahenem zařazeny do jednotlivých sbírek. Jsou to: Doplněný sen, který byl podkladem pro pozdější úplně přepracovanou báseň Těžký sen ze sbírky Rozloučení s  jihem (1934), Zapomenutý hrdina ze sbírky Duha (1916) a básně Zdravice a Rakvice, o nichž se nepodařilo zjistit, zda byly publikovány. Jako celek byly zachovány dva rukopisy sbírek: Požár Tater (1934) a Rozloučení s  jihem (1934).
Z  Mahenových próz byl zachován román Nejlepší dobrodružství (1929).
Z  rukopisů různých úvah (knížka o českém charakteru /1924/ apod.) jsou zachovány jen materiály, o nichž nelze přesně zjistit, zda sloužily k  jednotlivým přednáškám nebo zda byly podkladem pro další rozpracování ve velké celky, později vydané knižně. Mahen se k  jednotlivým tematům vracel v  různých pracích, přednáškách a úvahách, proto tyto materiály zařazuji k  jeho činnosti přednáškové a drobnějším literárním pracím a zmiňuji se o nich jen úhrnem.
Ani Mahenova nejrozsáhlejší činnost - dramatická není zachována v  širším měřítku; patří   však k  nejzajímavější části jeho literární pozůstalosti vůbec. Drobné rukopisné náčrty ukazují, jak často se Mahen zabýval myšlenkou napsat novou dramatickou práci. Většinou jsou to drobné nápady, nerozpracovaná témata, vázající se k  některým dobovým událostem (například Argonauti, Jitro, Start života). Mnohem větší význam mají rukopisy divadelních her V  pasti a Předpeklí, které zůstaly jen torzem.
V  pasti je ukončený rukopis z  r. 1908, neotištěný. Hra byla provozována brněnským divadlem teprve po Mahenově smrti. Patří mezi díla, v  nichž Mahen kreslí své hrdiny jako buřiče proti dosavadnímu společenskému pořádku. V  tomto případě je to mladý student, jehož individualistické bouřliváctví vyniká právě na pozadí zkostnatělých a zaostalých poměrů vesnického života.
I toto drama dokazuje Mahenovu citlivost, s  jakou dovedl procítit vzrušenou dobovou atmosféru; je tu blízký svým generačním druhům, zejména Šrámkovi z  jeho drobných povídek z  počátku století. Základním rysem je zde lyrizující patos nepochopených a ukřivděných lidí, který se projevuje v  jejich revoltě proti stávajícímu řádu, v  jejich touze po  svobodném životě, v  blouznivém snění mladých lidí o čistotě a kráse života budoucnosti (postavy studenta, Emmy), v  jejich pokusu řešit naléhavé otázky sociální. Zaostalost vesnických poměrů, předsudky, jež způsobí sebevraždu starého nemocného člověka, jsou vylíčeny naléhavým a skoro drastickým způsobem. Konec však oslabuje celou hru: student zastřelí vůdce kočičiny, jíž se má zúčastnit celá vesnice, aby se pobavila na účet vesnického blázna; ten však je již mrtev. Mahen vyřešil násilně celý konflikt: student zabil otce dívky, kterou miloval a Emma, ačkoliv žila se svým otcem v  ostré rozepři a dokonce chtěla opustit navždy svůj domov, smiřuje se s  ním v  okamžiku jeho smrti. Tím končí anarchistická vzpoura proti společnosti, jak ji představují názory a jednání studenta.
Je s  podivem, že hra nebyla vydána, ačkoliv je s  hlediska Mahenova vývoje důležitou součástí jeho tvorby a mohla by při bližším zkoumání ukázat na některé výrazné rysy Mahenova přínosu a jeho dobového zařazení v  kritickém období počátku století. V  jeho tvorbě najdeme díla umělecky i myšlenkově daleko problematičtější a méně hodnotná; zůstává tedy otázkou, proč právě toto dílo zůstalo stranou veřejnosti. (Nepočítáme ovšem jeho posmrtné provedení brněnským divadlem z  důvodů pietních).
Druhým dramatem, které však zůstalo v  pouhém náčrtku, je Předpeklí; vzniklo na  konci třicátých let a zůstalo nedokončeno. Bylo opět odrazem konkrétních společenských událostí. Rukopis je důležitým pramenem Mahenovy metody vytváření dramatických prací. Mimo materiály literárního charakteru (v tomto případě Mahen používá jako předlohy postavu hrobníka Shakespearova Hamleta), jsou zde důležitým materiálem studijním výstřižky novin a časopisů (týkají se především zločinnosti, příčin nervového vyšinutí, zpráv a statistik bídy, nezaměstnanosti apod.). Tyto výstřižky byly Mahenovi podkladem zobrazení sociální krize, jak se mu jevila v  předvečer druhé světové války.
Koncept práce má podtitul sociální fantazie. Mahen se chtěl pokusit alespoň naznačit sociální příčiny soudobé krize. Drama se mělo stát volným pásmem scén, které by zkratkou zahrnovaly všechny vrstvy obyvatelstva a tímto průřezem soudobou společností ukázat na  příčiny krize světové. Postavy jsou spíše symbolické, některé zvolil Mahen dokonce z  mytologie nebo ze světa zvířat.
Z  některých jeho poznámek vyplývá, že i zde šlo o lyrické vyslovení doby. Jeho generaci bylo ještě vlastní nekonkrétní snění o budoucnosti, a proto tím bolestnější byla ztráta iluzí, která následovala. Nesli v  sobě strašný zážitek první světové války, který ve třicátých letech vyrostl v  přesvědčení, že století, ve kterém žijí, je století „bláznů a podivínů“ (tento názor se zde objevuje v  mnoha obměnách). Neboť podle Mahenova přesvědčení by jinak nemohla zločinnost dostupovat tak značných rozměrů a vrcholit v  přípravě nové světové války. Proto se domníval, že svět a jeho rozpory je možno zobrazit nejlépe klauniádou (ne náhodou se tu objevuje jméno Chaplinovo).
Z  drobných náznaků a poznámek je možno soudit, že se Mahen domníval, že je možno zobrazit lupičství jako průvodní zjev kapitalistické společnosti a postihnout proces zločinnosti, která postupuje od nezaměstnanosti a vnucené zahálky k  zločinnosti masové.
Celková koncepce díla však zůstává nejasná. Je škoda, že toto dílo zůstalo nedokončeno; i z  těchto náznaků je zřejmé, že Mahen chtěl jít novou cestou jak myšlenkově tak formálně. Z  dochovaných zápisků si však nemůžeme udělat plastický obraz celku ani jednotlivých postav, a tak nám tato práce spíše jen naznačuje některé nové souvislosti Mahenova posledního tvůrčího období.
Z  vlastních netištěných prací již pozůstalost neobsahuje nic významného. Mnohem podrobněji nás informuje Mahenova pozůstalost o ostatních okruzích jeho činnosti.
Nejdůležitějším oborem, kterému se Mahen věnoval mimo své vlastní literární práce, bylo divadelnictví. Souvisí to s  jeho prací dramaturgickou (byl krátkou dobu na počátku dvacátých let dramaturgem brněnského divadla a přednášel na brněnské konzervatoři); z  tohoto období jsou v  jeho pozůstalosti náčrtky k  přednáškám z  tohoto oboru, různé poznámky, články o situaci českého divadelnictví z  doby pozdější a drobné postřehy a glosy. K  pracem tohoto druhu patří i celek týkající se zfilmování Jánošíka (poznámky, úvodní slovo, výstřižkový materiál apod.). Důležitým dokumentem jsou materiály o přebudování a postátnění brněnského divadla, jak o to usilovala brněnská divadelní veřejnost ve třicátých letech. Doplňkem osvětlujícím tuto bohatou Mahenovu činnost, je jeho korespondence s  významnými divadelními pracovníky, režiséry a herci. (Karel Dostal, Leopolda Dostalová, Otokar Fischer, Martin Frič, František Götz, Karel Hugo Hilar, Jaroslav Hilbert, Jindřich Honzl, Jaroslav Kvapil, Stanislav Lom, Jindřich Plachta, Gustav Schmoraz, Václav Štěch, Josef Träger, Jindřich Vodák, Eduard Vojan, Jaroslav Vojta, Václav Vydra).
Velkou část svého zájmu věnoval Mahen přednáškám na nejrůznější témata. Z  různého stupně jejich rozpracovanosti můžeme také usuzovat, jakým způsobem vznikaly. Nalezneme tu drobné poznámky, výstřižky, hesla, zaznamenání jednotlivých myšlenek, vybudování myšlenkové kostry přednášky až po její čistopis. I zde vidíme, jak důležitým materiálovým zdrojem byly pro Maheny výstřižky, které jsou pozorně vybrány (nikdy jich není příliš mnoho), utříděny a bohatě opoznámkovány; podávají tak důkaz o svém praktickém využití v  konkrétních případech.
Dalším oborem hojně zastoupeným v  pozůstalosti, je Mahenova činnost knihovnická, která se stala po jeho odchodu z  brněnského divadla jeho celoživotním povoláním. (Mahen byl dlouhá léta ředitelem brněnské městské knihovny). Materiály, které vznikly přímo z  tohoto oboru, ukazují, jak odpovědně Mahen přistupoval i k  této práci, která se původně měla stát pro něho pouhým materiálním zajištěním. Jeho pravidelná každoroční účast na knihovnickém kurzu (obvykle měsíčním), jeho obsáhlé přednášky, stejně jako dochovaná korespondence s  českými a moravskými knihovníky, kteří se stali většinou jeho blízkými osobními přáteli, dokumentují stav městských a lidových knihoven za první republiky a úpornou snahu Mahenovu a jeho přátel o zajištění hodnotné knihy pro široké lidové vrstvy. (Z  korespondence jsou to hlavně: Leopold Calábek, Vlasta Gillarová, Stanislav Rambousek, Ladislav Řezníček, Karel Sýkora, František Štork aj.).
Pozůstalost doplňují materiály (rukopisy i korespondence), které souvisí s  Mahenovou odbornou činností z  oboru rybářství. (Zajímavé jsou zejména některé odborné stati v  časopisech).
Mahenova korespondence je neúplná. Obsahuje vedle korespondence přijaté většinou také průklepy Mahenových odpovědí (asi od druhé poloviny dvacátých let do konce Mahenova života). Cenná je ta část korespondence, kterou dostával od svých literárních přátel, zejména mladších (Nezval, Halas, Václavek, Vančura). Chybí tu úplně korespondence z  dob předválečných, která by byla pravděpodobně nejdůležitější (Neumann, Šrámek, Gellner apod.).
S  Josefem Machem navazuje Mahen písemné spojení ihned po jeho návratu do vlasti (před válkou dobrovolně opustil zemi a žil v  Americe, po válce pracoval v  diplomatických službách) v  r. 1927. Mach je jediný Mahenových přátel, který se těšil jeho plné důvěře, proto tato korespondence, ačkoliv neobsáhlá, má na některých místech charakter osobní zpovědi, podobně jako je tomu ve vzájemné korespondenci s  Vladislavem Vančurou.
Korespondence s  mladší generací (Halas, Nezval, Václavek) je svědectvím vřelého vztahu mladých moravských literátů k  Mahenovi. Díky jim se Mahen zapojuje do  pokrokového hnutí 30. let, ačkoliv jeho politické názory ho v  mnohém od této generace oddělovaly.
Pozůstalost je uložena pod přírůstkovými čísly v  rozmezí 89/40 – 51/89. Tento soupis zachycuje stav fondu k  roku 1961 (21 kartónů). Obsahuje (ve stručném přehledu) osobní doklady, korespondenci přijatou, průklepy odpovědí, rukopisy vlastních prací (poezie, próza, divadelní hry), rukopisy související s  jeho prací dramaturgickou, knihovnickou a populárně vědeckou, drobné rukopisy různých přednášek, poznámek, tisky a výstřižky. Fond zahrnuje období 1882 – 1939.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace